Jak bylo doma

Káčula
Clavis 1 - září 2003

aneb Po půl roce v Čechách

Tak jsem se na Vánoce byla podívat doma. Někteří z vás to vědí, protože jsme se záměrně či náhodou potkali. Bylo to fajn, ale uteklo to rychle, ale tak už to asi bývá. Jsem ale ráda, že jsem se zpět do Texasu vrátila plná optimismu, zajímavých zážitků a povětšinou pěkných pocitů ze setkání ze starými známými, po kterých se mi celou dobu opravdu stýskalo.

Nemíním se tu nějak široce rozepisovat o mém programu v době vánoční a povánoční, neboť by to pro vás asi byla docela nuda, ale spíše bych tak nějak chtěla popsat moje setkání se starými známými tvářemi Clávisáků a Clávisaček. No prostě takový pohled po půl roce či možná ještě víc.

No úplně nejdřív jsem se zcela neplánovaně setkala hned druhý den po mém příletu s Kapsou - jako obvykle letěla na metro a jen tak v letu mě zahlédla a už chtěla říct takové to: "Ahooooj" a zase běžet, ale pak nám to oběma sepnulo, že se vidíme po dlouhé době a hned jsme se domluvily, že se potkáme někdy v menším spěchu, což se taky stalo a bylo z toho báječné posezení.

Začátkem ledna se ozval i Padák. Vzhledem k tomu, že jsme se pomocí více či méně zmatených emailů domlouvali, že bychom si mohli jít třeba zase spolu zaběhat, tak mě moc potěšilo, že nezapomněl a zavolal. Z běhání sešlo, ale vyrazili jsme na tělocvičnu - úterní, roverskou. No musím říct, že zde ze mě entusiasmus poněkud opadl, protože již z dálky bylo vidět Můrku, což jsem samozřejmě byla ráda, ale když jsme se přibližovali blíže a blíže na Můrce bylo vidět, že není nějak nadšená spíše naopak. A pak se to spustilo: "Já jdu domů. To nemá cenu, už jsem tu poněkolikáté a nikdo tu není...." No a v podobném duchu to pokračovalo, až se k mému velkému údivu nakonec sebrala a opravdu odešla. Trochu jsem zůstala koukat, ale chápu, že člověk, který jde na tělocvičnu jednou z půl roku se těší a je rád za každou duši, kterou vidí, ale když někdo chodí pravidelně na tělocvičnu, která je určená hlavně proto, aby se tam setkávali tak nějak všichni a taky se sportovně vybili, popovídali a usmáli se na sebe a tento člověk - konkrétně tedy Můrka - prostě když na tu tělocvičnu dorazí a pořád musí čekat jestli vůbec někdo dorazí, tak asi dokážu pochopit, že je pak člověk otrávený a má na to svým způsobem nárok. No ale zaskočilo mě to. A navíc usuzuju z jedné tělocvičny a nevím, jak to vypadá jinak. Možná to byla jen shoda náhod.... Nevím. Nicméně na tuto tělocvičnu pak ještě dorazil Ferda a Honzina a nakonec to byl opravdu příjemně strávený čas. Zahráli jsme fotbálek a basket a pak jsme to ještě stihli všechno probrat jednak U Drsnejch a pak nad pizzou v Go Home. No a pak už jsme šli domů :-). Bylo to moc fajn.

No a pak následovalo několik dalších náhodných setkání. Zcela náhodou jsem potkala v Řevnicích Parádu na výpravě, což mě také potěšilo. Jednak proto, že jsem viděla Parádnice, jež některé sice neznám, ale zjistila jsem, že ty co znám vyrostly a některé mě i přerostly. Bylo to milé i v tom, že některé znaly tedy i mě. No prostě to bylo příjemné setkání. No a pak jsem samozřejmě byla potěšená, že jsem po dlouhé době viděla parádnické vykopávky (neurazte se dámy, ale přijde mi to jako celkem výstižné pojmenování...) a to Křemlu, Rybču a opět Můrku (No měly jsme na sebe nějaké štěstí viď Můrko? :). Rybce se dodatečně omlouvám, že jsem tak pobíhala a nestihla jsem si s ní pořádně popovídat, ale doufám, že to třeba napravím až přijedu v červnu. No ale nějaké aktualitky jsem se stihla dozvědět, tak byla ukojená i moje touha po horkých novinkách....: Parádnice i s vedením vypadaly spokojeně a že jim to spolu klape - měla jsem z toho velmi dobrý pocit :-)

Zcela náhodou jsem potkala v metru i Pušťu. a byla jsem ráda. Přece jen Pušťa je Pušťa a je fakt, že mě setkání s ním potěšilo, i když trvalo jen dvě stanice metra. No nesmím zapomenout setkání s Janinkou, s kterou jsme to taky všechno probraly :-) a jsem ráda, že světluchy a vlčata jsou, fungujou a že mají dobré zázemí a perfektní vedení :-) No a i setkání s trojicí Domča (tuším, že Faithy, ale pod touto přezdívkou já ji neznám), Pepsi a Jožka mě vykouzlilo úsměv na tváří. I když to byla jen asi minuta na schodišti na Kavalírce, kdy mě málem smetly, protože to braly úprkem na oběd, aby nemusely stát v té hrozné frontě (no já si to taky ještě pamatuju :), no ale nakonec zastavily a v té rychlosti jsme si stačily říct to nejdůležitější :-). Ale je fakt, že jsem je skoro nepoznala :-). No a v neposlední řadě bylo příjemné vidět Šákyho, kterému to taky pořád sekne :-). Stejně jako všem ostatním samozřejmě :...

No to je z mých náhodných setkání asi tak vše. Bylo to milé a příjemné a viděla jsem vás moc ráda. A doufám, že se s vámi zase budu nějak vídat - třeba na těch tělocvičnách :-)



zpětvpředdomů