Jak se také sklízejí brambory

Muwín a Křemla
Clavis 2 - říjen 2004

No všelijak. Kombajnem, s motyčkou, s rýčem a tak. Ale způsob, o kterém vám teď něco napíšeme je ještě trochu jiný. A navíc je to téměř přímý přenos - je sobota večer a sbírání brambor v Nové Vsi u Božejova je zhruba v poločase. Slovo zhruba je namístě, protože z 21 brázd je sebráno 10 a to nemluvím o uklízení bramborové nati a následných pracích, které budou následovat. Ale popořádku.

Jelikož "členská základna našeho družstva" lehce prořídla (o důvodech bude slušné pomlčet), byli jsme tu s dědou v sobotu ráno pouze my dva (Křemla a Muwín). Kolem deváté byl přivezen vyorávač, kterým jsme na zemský povrch vydobyli první čtyři řádky brambor. To v našem týmu panoval ještě značný optimismus a velká chuť do práce. Tak jdeme na to! Začali jsme svižným tempem, ruce jen kmitají. Po určité době, za kterou jsme už určitě museli být alespoň v polovině, někdo neopatrně pln naděje, že uvidí konec brázdy, vzhlédl a spatřil..., spíše nespatřil konec. Zrádný čas, nepřízeň počasí, několik metrů vzdálené pytle a další nástrahy nás jen utvrdily v tom, že vytrváme a dosáhneme kýženého cíle - konce brázdy. Se sklopenými hlavami, absolutně soustředěni a s odhodláním větším než... jsme najednou skutečně dosáhli každý na poslední bramboru. Pocit vítězství! Už jich zbývá jen 19.

Další brázdy přinesly postupně radost z rychlé práce (inovovali jsme styl a přišla posila v osobě strejdy Venci), otupělost, děsnou bolest v kříži, zoufalství, proklínání všech, co jsou jinde než tady, zoufalý smích. V polovině třetí brázdy jsem měla už plný zuby tahání vrchovatého košíku k pytli a tak jsem zvolila metodu vrahů samotářů - metodu tahu, takže jsem vytvářela své vlastní rýhy. Mimochodem, vřele doporučuji (obzvláště zmužnělé části kmene, což nevylučuje ani dámy) tuto činnost jako dokonalé posilování. Když si vezmete košík těžknoucí postupně přidávanými bramborami a vy ho musíte nejprve na krátké vzdálenosti poponášet od brambory k bramboře, následně se s ním musíte vrátit k nejbližšímu pytli, pak ho zvednout, "přicucnout" k okraji pytle a třasavými pohyby vysypat obsah košíku dovnitř a to vám zaručeně polovina těch mizerných erteplí spadne mimo, takže se musíte opět ohnout a vše sesbírat. Ovšem je to jenom otázka času, než vysýpání probíhá hladce a beze ztrát. Pak už hraje roli pouze ta nepříjemná únava a bolest zad.

Ještěže práci zpestřuje řada věcí. Předně je tu tolik nevyzpytatelné počasí. Duben by se za dnešní rychlé změny vůbec nemusel stydět. Chvilku déšť, chvilku kosa, chvilku příjemné sluníčko, které hřálo a nutilo odkládat vrstvy oblečení. Pak vlastní vyorávač, zvaný TEK. Pán, který nám ho půjčil ho zřejmě potřeboval trošku opravit. Víc jsme stáli než vyorávali. Jak kdo! Já trhala blbý natě a vrhala je na ob brázdu, aby se nepletly při dalším orání a sběru. Nejlepší byla odstávka kvůli zaseklé zadní části dopravníku - vytřásači vyoraných brambor. No, prostě, nejdřív tam byl Radek a děda, pak se tam začali shlukovat chlapi ze sousedního pole a pak tam za nimi přišly i jejich ženský a všichni do toho kecali a opravovali asi tak hodinu. A kdo mezitím pracoval? No ano, já (nebohá, rozbolavělá Janička) a strejda Venca.

Nakonec naše opravovací parta našla podezřelý kus drátu. Ten jsme dlouho a složitě dostávali ven z hnacího hřídele. Když se to konečně povedlo, tak se ukázalo, že to nebyl důvod poruchy (možná to tam patřilo). Po dalším hledání jsme objevili zaseklý zub na jednom z posunovacích koleček. Nakonec pomohlo kladivo, majzlík a trochu hrubé síly.

Dalším "povzbuzujícím" faktorem bylo sousední pole, kde na přibližně stejné ploše pracovalo dvanáct lidí, takže jim to pěkně odsejpalo a v půl páté odpoledne mohli bouchnout láhev Bohemia demi sec po poslední sebrané bramboře.

Teď už sedíme v příjemně vytopené kuchyni, Křemla peče mňam štrúdl, popíjíme poněkud předčasně naše šampaňo (už je pěkně cítit v hlavě) na oslavu dokončení a je nám dobře. Je tu klid, krásný západ slunce, hvězdy a taky víme, že nebudeme mít problémy s nespavostí. Hezky česky nám tu hraje rádio Impuls a už se těšíme na ráno, kdy začne druhý poločas. Ale o tom až zítra v dalším odstavci.

Ráno nám dobrovolně začalo již v sedm. Zjistili jsme, že nás nebolí jen v kříži, ale i zadní strana stehen a svaly na krku. Děs! Snídali jsme a připravovali se na další brambory, ale omyl, v noci pršelo a tek i traktor by zůstaly v poli. Takže náhradní program. Volalo na nás "odpočinkové" dopoledne. Jako první mě čekalo kuře, které mermomocí chtělo na pekáč. Pak po mně toužil hadr a podlaha a nakonec koště a dvůr. Muwín se taky neflákal. Nemohl prostě být bez brambor a ve vzpřímené poloze a tak se vydal v předklonu do sklepa vynášet staré plesniviny. Neodolal vzpírání pytle s pšenicí a krvavé lázni tří nebohých králíků. Na mě naštěstí zbylo jen jejich porcování. K obědu nám hrála dechovka, zakončená povelem "Jdeme na to!"

První dvě brázdy, to byl fofr. Druhé dvě vlastně také. Ale pak děda stále přidával. To už nám tuhnul úsměv na rtech. Ale seberte se a zdrhněte, když tvoříte celou polovinu týmu. Zatnuli jsme zuby (záda, nohy, ruce a tak) a sbírali jsme dál - "vyděržáj pyjaňér". Přišel i jeden soused, který nám s tou kupou brambor vydatně pomohl. Technika nezlobila jako včera, počasí bylo také mnohem přívětivější a tak šla práce pěkně od ruky. Škoda, že nebyla takováhle konstelace včera. Ve tři jsme s tím sekli, protože cesta domů byla ještě dlouhá. Mrzelo nás, že jsme to nedorazili celé, ale na druhou stranu nás hřál pocit dobře odvedené práce. Přežili jsme to ve zdraví a následky se bolavým tělem přeci nebudou připomínat věčně. Zájemcům o dokonalé vzpřimovače trupu a zejména o velmi nevšední zážitek chceme ještě učinit nabídku - rezervujte si včas omezený počet míst na tuto skvělou akci na příští rok, počítejte s datem kolem Sv. Václava.



zpětvpředdomů