Clavis 4

prosinec 2004
Clavis 4 - prosinec 2004

obálka

Akce na prosinec

 

Kmen

3.12.Polibek Múzy
4.-5.12.Mikulášský seminář
čt 16.12.Poslechovka (Míla) - od 19:00 v klubovně CP
ne 5.12.Stěhování skladu (Rybička) - od 14:00 u klubovny CP
čt 6.12.Vychází Clavis (Míla) - program od 19:00 v klubovně CP

Každé úterý jsou opět od 19:00 do 21:00 tělocvičny (především volejbalové) v ZŠ Kuncova! Vstup pro nepředplatitele je 65 Kč na tělocvičnu.

Uzávěrka příštího čísla je v pátek 31.12. Podrobnosti k akcím zasílejte do stejného data rovněž na clanky.clavis@vrana.cz.

 

Společné

pá 17.12.Středisková tělocvična (Míla) - ZŠ Brdičkova, 16:30 - 18:30
 

Paráda a Vlčáci + Letorost

ne 19.12.Vánoční výprava (Alča, Janina)
 

Minnehaha

pá 10.12.Nacvičování vánočních vystoupení (Ferda)
čt 16.12.Vánoční vystoupení (Ferda)
17. - 19.12.Vánoční schůzka oddílu (Ferda) - místo plánované výpravy, termín není zatím znám

Jubilea: 16.12. Alča (27), 24.12. Bára (17) (omlouvám se všem, kteří by tady měli být a nejsou, jelikož nemám adresář s daty vašich narozenin)

Úvodník

Faithy

Tak je to tady. První, čistě moje číslo. Na začátek bych se chtěla omluvit za pozdní vydání minulého Clavisu. Nastalo několik problémů a díky mé chybě se započaly řešit později, než měly, takže se tímto omlouvám všem, kteří na Clavis čekali a také děkuji těm, kteří mi pomohli (hlavně Ferda a Míla - díky) Doufám, že tentokrát se všechno vydaří. A když jsem u toho děkování, tak bych rozhodně chtěla poděkovat všem, kteří přispěli do prosincového čísla. Jen tak dál, ať se nám stránky Clavisu pěkně plní.

Jinak bych chtěla říct, že ač jsem převzala Clavis krásný a zavedený, tak by se mi líbilo, aby to bylo ještě lepší :-). Chtěla bych, aby náš časopis nebyl jen o tom, kde jsme byli a o tom co bude, což je samozřejmě užitečné vědět, ale aby se zde objevovaly i věci, které děláme mimo kmen. Protože každý z nás jich dělá mnoho. Začala s tím Pepsi svým článkem o divadle v minulém čísle. Teď o svém koníčku píše Ferda, tak kdo budete další? Moc se těším, že se vaše příspěvky jen pohrnou, vždyť můžete psát téměř o čemkoli vám blízkém a navíc uzávěrka dalšího čísla je až 31.12!!! Takže máte celé prázdniny (nebo alespoň pár dní volna z práce) na to abyste napsali článeček.

A ještě si neodpustím říct, že opravdu nemám ráda viry. Jelikož ochotné pomocnici Pepsi podle napadly počítač v den, kdy bylo potřeba naskenovat obrázky a musím vám říct, že moje nervy se opravdu hodně namáhaly při hledání náhradního řešení. Naštěstí všechno dobře dopadlo v což jsem vůbec nedoufala. Pomoc přišla ze strany, kterou jsem očekávala jen velice málo. Dlouho, dlouho jsem nemohla sehnat nikoho se scanerem, ale nakonec mi pomohl Bilbo, který se stavil u nás doma a obrázky nám do Clavisu naskenoval. Takže díky moc.

Hrozba!!

Pepsi

Milé děti, povím vám pohádku...Žily byly maďarské rodiny v Praze. Ale nebyly to obyčejné rodiny.Byly to mafiánské rodiny. Jednoho dne se rozhodly, že je čas rozdělit si Prahu a začít jednat...

Nastal čas rozdělit si město ve kterém žijeme. Přijde noc, kdy můžete mít Václavák, Příkopy nebo klidně Petřín. Je jen na vás jak to celé dopadne. A vaši nepřátelé? Čas, zima a noční pražská doprava.

Přijďte si urvat svůj dílek moci! To vše v extrémních podmínkách noční lednové Prahy.

Povinné vybavení: tramvajenka (OPRAVDU jí použijete), nějaký podpůrný prostředek, deštník, balíček bonbónů LIPO, brčko.

Doporučené vybavení: Mapa Prahy (nejlépe s vyznačenými linkami MHD) termoska s čajem, velmi teplé oblečení, pár psacích potřeb, věci na přespání v klubovně.

Pokud se opravdu rozhodnete riskovat omrzliny i neskutečnou únavu a chcete si zahrát veselou noční hru, ozvěte se prosím Pepsině (604568748, lothea@centrum.cz). :-)

ObRok

Faithy

Takže moji milí zlatí, jelikož jsme si já a Pepsi vzali tuhle akci na starost, tak bych vám o ní taky chtěla něco říct. Zda se jí zúčastníme záleží jen na vás. Takže o co tady vlastně jde???

ObRok, je skautské roverské setkání a jak říká název koná se jednou za dva roky. Letošní ročník se bude konat 28.4.- 1.5. 2005, pravděpodobně někde uprostřed naší republiky (poblíž Havlíčkova Brodu myslím).

A co se na samotné akci bude dít? Tak na tohle samozřejmě nemůžu dost dobře odpovědět, nicméně vám můžu říci, že by to snad mělo stát za to. Bude možnost si vyzkoušet velmi různorodé aktivity, které si připravují i jednotlivé přijíždějící kmeny. Jsou připraveny i různé debaty s významnými, i méně známými osobnostmi a také proběhne jedna velká společná hra, všech účastníků. ObRok je setkání, a tak je pravděpodobné, že se zde setkáte se spoustou nových milých lidí a poznáte zase o trochu víc skautů (jako byste jich ted znali málo že? :-). Samozřejmě se nedá vyloučit, že potkáte i nějaké ty staré známé. Takže pokud chcete jet, dejte mi vědět, abych včas mohla sepsat naši přihlášku a odeslat ji. Doufám, že se pár zájemců najde, abychom si zase jednou mohli užít pěkný víkend pospolu někde v lesích daleko od Prahy plné smogu.

Vandrování v dešti

Muwín

Pozvánka na listopadový vandr oslovila, jako téměř tradičně, první generaci roverů našeho střediska. Výjimku tentokrát tvořil Šákul a velkou radost mi udělala Míša, která dala přednost víkendu s námi před jinými povinnostmi. Takže jaká byla sestava? Lišák s Alčou, Míša, Honzina, Křemla, Šákul, a já.

V kompletní sestavě jsme se sešli až o půlnoci v Postojné, protože já jsem se ze služební cesty vrátil až po odjezdu vlaku, kterým jeli všichni ostatní. Cestu nocí jsem si užil, navíc byly krásně vidět hvězdy. V Postojné jsem si potichu vybalil a už jsem zařezával.

Jelikož v jeskyních bývá šero až tma i přes den, tak jsme se začali pozvolna probouzet až kolem deváté. No, to bych kecal, kdybych vám tvrdil, že mi to vadilo. V pracovní dny vstávám brzy, takže o víkendu si rád pospím. Konečně jsem se také se všemi přivítal, protože kromě Křemly o půlnoci všichni pěkně chrupali. Ohniště, kde nás čekalo vytoužené vaření snídaně bylo dva kilometry daleko, takže žaludky musely ještě chvilku počkat. Ráno už tak hezky nebylo, ale zatím nepršelo. Cesta na Rotštejn utekla rychle - ne Redbul, ale hlad a těšení na snídani nám dávaly křídla. Jak už bývá na pohodových vandrech zvykem, snídaně byla dlouhá a silně připomínala oběd. Součástí dobrého zažití byla i prohlídka zříceniny hradu, kterou nám umožnili příchozí dobrovolníci - opraváři hradu, kteří měli u sebe klíče.

Další cestu nám začal dělat společnost déšť. Střídavě mrholilo a pršelo, ale pláštěnky zabíraly. Vždycky, když někdo nevydržel a vyndal a oblékl si ji, tak pršet přestalo. Před jedním silnějším deštěm jsme nakonec museli zalézt do autobusové čekárny. Pak jsme si ale řekli, že přeci nejsme z cukru, pláštěnky jsme vybalili všichni a šlapali jsme dál. Déšť jsme tím asi trochu vystrašili, takže nás přestal doprovázet. Toho jsme využili zejména ve skalním bludišti kolem Kalicha, kde jsme prozkoumali kdejakou skulinku, štěrbinu a průrvu mezi skalami. Ti, kterým tahle zábava vydržela nejdéle, pak byli vyzdobeni elegantními různobarevnými fleky od pískovce, mechů a jiných přírodnin.

Na další cestě už pláštěnky nezabíraly. Déšť se nás přestal bát. Co vám budu povídat. V Malé skále už jsme byli slušně promočení. Lišák přestal mluvit a já měl vodu skoro všude. Ostatní na tom byli tak nějak podobně. Ale radost a dobrou náladu podpořila Míša svým rozhodnutím zůstat do neděle, přestože chtěla původně odjet už v sobotu večer.

K vytouženému převisu zbývalo už jenom pár kroků. My, co jsme tohle místo znali, jsme tu nádheru líčili ostatním už od rána - převis s velkým ohništěm, lavicemi, sedačkami s opěradly, suché dřevo, sirky na podpal, vedle malá jeskyňka na spaní. Prostě idyla. Tak jsme s chutí udělali těch pár posledních kroků. A víte co jsme našli? Úplně prázdné místo! Všechno bylo pryč. Ohniště, lavice, dřevo. Prostě vymeteno. Jako by tu nikdy nic nebylo. Kdybych na tohle místo nejezdil už několik let, tak bych nevěřil, že tu něco jako krásný a útulný kemp bylo. Znovu se mi při pohledu na prázdné místo po mém oblíbeném kempu vybavil můj jarní příspěvek o vandrování a o tom, jak je to pořád těžší. Ach jo. No co, alespoň provizorně jsme si udělali ohniště a pod zadek nahrnuli suché kapradí, abychom neseděli na studeném pískovci. Po první vlně zklamání jsme nanosili dřevo a začali se sušit. Čím sušší bylo naše oblečení, tím veseleji a lépe nám bylo. Po dobré večeři přišla na řadu kytara. Řeknu vám, že to bylo moc prima. Hráli, zpívali a povídali jsme si až do půlnoci. Těžko se to popisuje takhle na papíře. Prostě mi bylo dobře.

Ráno jsme si zase pěkně pospali. To je na vandrech super. Míša a Šákul odjeli dřív, takže zbytek vandru jsme si užili v pěti. Byl plný pohody, jablek, dokonce i sluníčko na nás nesměle vykukovalo zpoza mraků. A výhledy do kraje nebyly v šedavé cloně jako v sobotu. V Turnově zbylo dost času i na posezení v cukrárně u sladkých dobrot. Byl to zase jednou velmi příjemný vandr a byl to velmi příjemný vandr s lidmi, se kterými mi bylo prima.

Rady

Faithy

aneb jak se psal minulý Clavis

Možná, že minulý měsíc jsem napsala úvodník trochu předčasně. To jsem totiž ještě nevěděla co přijde. Bylo to samo Velké stvoření Clavisu. Začalo tak, jak se dalo u Ferdy předpokládat... hodinovým čekání na metru, aby mi pan šéfredaktor poradil jak na to. Na jeho omluvu musím říct, že mi alespoň poslal SMS, že dorazí později. Po úmorném škrábání se k nám na kopec, jsme usedli k počítači, od kterého jsme se nevyhrabali téměř po celý den. A čeho byl ten den plný? Rad. Musíš dělat tohle, musíš dělat tamto. Nesmíš používat tohle takhle, ale jenom k tomuhle. Obligátní větou se stalo: "Tohle Kuba nemá rád." Myslím, že chudák Kuba ani neví co všechno nemá rád. Ale co se mi vrylo do paměti jsou pomlčky. No uznejte, věděli jste o existenci standardní a nestandardní pomlčky? Upřímně řečeno já ne. Takže pro mne bylo novinkou, že smím používat jen tu standardní která má délku obloučku písmena n.

Nicméně u tvoření prvního Clavisu jsem si užila i legraci a poučila se, že to nebude ani trochu jednoduché, a že se můj spánkový režim v následujících měsících ještě zhorší. Takže až mě někdy potkáte nevyspalou, tak se nedivte. Člověk má pořád co dělat a noc je doba, která se dá k práci využít, i když to něco stojí.

Všechno je jednou poprvé

Muwín

Tak tohle velmi jednoduché a nezpochybnitelné ponaučení (nebo pravidlo?) může být často i velmi kruté. Nemá jedinou výjimku. Nic neděláte rovnou podruhé. Všechno je prostě jednou v životě poprvé. A nikdy to asi jiné nebude.

Mě tahle neošiditelná pravda připravila nehezký zážitek.

Museli jste někdy zabít nějaké zvíře? Jakékoliv. Tedy mouchy, komáry, klíšťata a podobné tvory teď nepočítám. Jaké to bylo? Řeknu vám, když jsem měl poprvé praštit králíka za uši, tak se mi vůbec nechtělo. Teď už ho umím majznout tak, aby to měl rychle za sebou. Zato husu nebo kachnu bych podříznout asi nedokázal. Vždycky, když to babička dělala, tak jsem se raději nedíval.

Fláknout rybu po hlavě už také zvládnu. Zviřátko, které nakonec sním prostě nějak zprovodit ze světa umím. Čím to je, to nevím. Ale když jsem měl zabít malé kotě, tak jsem musel svádět veliký vnitřní boj.

Teorii jsem zvládal - žádné trápení topením, prostě vezmete pořádný klacek, zoufale mňoukající koťátko položíte na zem, pořádně se rozmáchnete a ... Konec, hotovo. Che, praxe, přátelé, je úplně jiná. Už to, že jsem to měl udělat, mě vyvedlo z míry. Kotě sice pár dní nic nesnědlo a polomrtvé leželo v misce s jídlem, takže šlo vlastně o ukrácení jeho pomalé smrti, ale ani tak se mi to moc nezamlouvalo. Víte co je zvláštní? Kdybych o jeho pomalé smrti hladem a nemocí jenom slyšel, tak by mi ho bylo líto, ale trápilo by mě to podstatně míň. A přitom, když o tom tak přemýšlím, je pro toho tvorečka mnohem horší pomalá smrt hlady než jedna rychlá tvrdá rána. Ach jo.

Nakonec jsem ho vzal, odnesl do odlehlého kouta zahrady a připravil si klacek. Řeknu vám, že těžší věc jsem nikdy v životě asi nedělal. Zabít takového tvorečka, přestože by nakonec zemřel i bez mé pomoci mi dalo opravdu zabrat. Srdce mi bušilo a ruka se mi přece jen trochu třásla. A pak ta rozpláclá hlava. Trochu morbidní, co? Ale já z toho byl úplně hotovej! A pořád ještě jsem, přestože už je to několik dlouhých měsíců za mnou. Ta moje karma ale musí vypadat. Třeba budu v některém z příštích životů kočka - všechno je přeci jednou poprvé.

Až vás něco podobného někdy v životě poprvé potká, tak vám přeju ani ne tak pevnou ruku, jako pevné nervy. Když už to budete muset udělat, tak ať vás to moc nebolí.

Končím, tvá Máňa.

Muwín

Vím, jak rychle se umí v našem středisku šířit některé zprávy, takže předpokládám, že vám mnoho nových informací nepřinesu. Přesto mi to nedá, abych se o tom na pár řádcích nezmínil. O čem? O svérázném způsobu jednání rozšířeném zejména mezi těmi, kteří nebyli schopni splnit to, k čemu se zavázali.

Těžko dnes s určitostí říct, kdo byl v nedávné historii střediska průkopníkem tohoto přístupu. Lochnes? To asi ne. Nebo sliboval pomoc, předtím než začal nový život v multiplexu na Zličíně? Že by Janek? Možná. Ten ovšem neřešil ani stručné končím. Jeden den se dohodl s Ferdou na určité pomoci a spolupráci ve vedení oddílu a druhý den byl prostě pryč. Za Honzu to musela vyřizoval Bára a Můrka to vyřešila zcela ve stylu dnešní doby - smskou "Končím a nehodlám se o tom s nikým bavit". Tedy já se nestačím divit.

Aby nedošlo k mýlce - nemyslím si, že když jste byli nebo stále ještě jste členy jakéhokoliv oddílu, že si to pak musíte odsloužit v jeho prospěch, třeba při pomoci s jeho vedením. Nejsme policie ani armáda. Ale rozhodnutí odejít nebo zůstat přece nevzniká přes noc, během jediného dne nebo týdne. K tomu většinou nevede úplně rovná a jednoznačná cesta.

Když se Marka rozhodla skončit ve vedení střediska, když jsme se s Lukášem rozhodovali o předání štafety ve vedení Vlčáků, když totéž dělal nedávno Ferda, když se v minulosti měnilo vedení Parádnic, vždycky jsme to řešili na rovinu a včas, abychom nezpůsobili zbytečně mnoho problémů ostatním. A teď? Končím, tvá Máňa. Ze dne na den. Hotovo, tečka. Docela by mě zajímalo, co si o tom myslí ti, kteří musí tyhle náhlé odchody řešit. Jak se na to díváte? Co dělat, aby se to neopakovalo v budoucnu příliš často nebo nejlépe vůbec? Jak naučit lidi, aby neříkali ano, když už se rozhodli pro ne?

Potěšilo a povzbudilo mě úvodní slovo Rybči v minulém Clavisu. Třeba její optimismus nesdílí každý, ale snad opravdu máme stále ještě dost dobrých důvodů to nezabalit.

Jak bylo v Poříčí

Muwín

Stručně řečeno, dobře. Ale to by byl trochu krátký příspěvek, takže to berte jenom jako krátký úvod a oslí můstek k prvním větám o víkendu stráveném v záchranné stanici pro volně žijící živočichy ve Spáleném Poříčí u Plzně.

Když slyšíte o záchranné stanici, tak už jistě víte, odkud vítr vane. No jasně, KODAS, Klub pro ochranu dravců a sov, pořádal další ze svých víkendovek, jejichž hlavní náplní je praktická pomoc při budování, údržbě a vylepšování stanic pečujících o poraněné volně žijící živočichy. Za naše středisko byla tentokrát velmi hojná účast v podobě deseti Parádnic, Lentošky, Křemly a také mé maličkosti. Dále přijelo několik členů Klubu a jeho příznivců, takže celkem se nás v Poříčí sešlo devatenáct.

Pátek byl takový pohodový - cesta tmou s blikačkami na čele u první dvojice a na zadečku u dvojice poslední byla veselým zpestřením večera. Ve stanici na nás čekal Martin Ziegler, vedoucí stanice, s uvařenou polévkou a čajem. Prostory, které jsme měli jako zázemí na spaní byly nezvykle nadstandardní. Jindy spíme ve stanech, na půdách a ve stodolách a tady jedna místnost s postelemi, druhá s kobercem, k dispozici matrace i karimatky, vytápění a další věci, které nám víkend velmi zpříjemnily. Byli jsme velmi mile překvapeni.

V sobotu ráno nám naši hostitelé přinesli čerstvé pečivo ke snídani - další milá pozornost. A pak už jsme se zadními dveřmi ocitli na dvorku, přes který bylo už jen pár kroků do prostor stanice. Den jsme vyplnili všelijakou prací - řezáním, štípáním a odnášením dřeva, pytlováním pilin na podestýlku, sekáním a hrabáním trávy, uklízením bince, zarovnáváním nerovností po předchozích stavebních pracích, výměnou pletiva u voliér a dalšími drobnostmi. Bonusem pro Parádnice bylo hledání, lovení, určování a měření raků v blízkém okolí, kam jezdili po čtyřčlenných skupinkách s jednou z dobrovolnic místní ZO ČSOP. Při pilné práci čas pěkně utíkal, takže jako by to byla od rána jenom chvilička a odpoledne se přehouplo do druhé poloviny.

Po večeři, kterou pro nás (stejně jako oběd) uvařili naši hostitelé, přišel vedoucí Ekocentra, ZO ČSOP a ředitel místní ekologicko-biologicky zaměřené střední školy v jedné osobě, pan Pelikán. Seznámil nás blíže s činností Ekocentra a pak vytasil velké překvápko. Jeho koníčkem a možná i vášní jsou všelijaké masožravé rostliny a tak půl hodina jeho vyprávění byla věnována právě jim. A protože pan Pelikán dělá věci pořádně, tak pět krásných exemplářů ze své sbírky přinesl ukázat. No bylo to velice zajímavé povídání. A to měl ještě připravený v rukávu jeden trumf. Na konci svého povídání nám rozdal maličké rosnatky anglické, abychom si je také zkusili každý doma pěstovat a pečovat o ně. Prostě bezva podvečer. Naši hostitelé se o nás starali opravdu vzorně.

Zbytek večera proběhl podle chuti přítomných. Parádnice vyrazily ven do tmy a kromě jiného se na spánek připravovaly hrou "házím-mám". Většina Kodasáků seděla v hlavní místnosti a debatovala o budoucnosti Klubu i o zcela obyčejných věcech. Když se vrátily holky, lehce jsme si zabékali u kytary a pak už přišel čas na zasloužený spánek. V neděli po snídani nás ještě Martin důkladně seznámil se zvířecími svěřenci stanice. Většinou jejich osud nebyl moc veselý - popálení od drátů elektrického vedení, srážka s prosklenou výlohou nebo autem, "záchrana" mláďat obětavými lidmi a tak podobně. No nic moc, ale teď mohou ve stanici alespoň dožít a být prospěšní při ekovýchově nebo třeba k umělým odchovům mláďat, která jsou pak vypouštěna do volné přírody.

Dokonalá péče našich hostitelů se pak projevila ještě jednou - zajistili nám důkladnou sondu do historie prostřednictvím pana Tupého, člena místního zastupitelstva a znalce místní historie. Po úvodu na dvoře stanice nás provedl křížem krážem přes nejzajímavější části Spáleného Poříčí. Mluvil hodně a podrobně, což se projevilo na lehké nudě a nezájmu, ale přesto bylo jeho vyprávění docela zajímavé. Opustil nás na začátku naučné stezky po okolí Poříčí, kterou jsme si prošli už sami.

Po dobrém obědě zbývalo už jenom rozloučení a rychlý odchod na vlak. Martin nám batohy na nádraží odvezl a tak byla cesta docela příjemná. Zvlášť pro mě, protože já jsem jel autem s batohy a na nádraží jsem je hlídal. Někdo si k vlaku musel trochu popoběhnout, ale stihli ho všichni. Cesta vlakem utekla rychle a sborové ahoj v kruhu na Smíchovském nádraží ukončilo velmi vydařený

víkend naplněný užitečnou prací a také nevšední péčí a servisem hostitelské stanice.

Vášeň

Ferda

Na konci mého příspěvku se dozvíte, co mě vedlo k napsání následujících řádků. Vlastně jsem ani neměl o čem jiném psát. Trvalo mi to asi dvě hodiny, ale splnil jsem si předsevzetí, že přes svůj odchod z funkce "šéfredaktora" budu pravidelně do Clavisu přispívat. Udělejte taky podobné předsevzetí! Vždyť píší stále ti stejní pisálci. A článek může být klidně kratší než ten můj, za hodinu ho máte napsaný, pokud píšete "na datla" a ještě dřív všemi deseti... Co je to hodina v jednom měsíci? Vyjádřeno zlomkem 1/720 asi 1/7 procenta. Rád bych si přečetl během roku od každého z kmene aspoň jeden článek. Ale k tomu mému slibovanému příspěvku:

Jednoho dne vysvitlo slunko a mně to nedalo. Sice mi nebylo nejlíp, ale sebral jsem foťák a vyrazil na podzimní procházku. Prvním objektem zájmu se stala jedna pěkná slečna, která ovšem brzy zalezla do vchodu jednoho panelového domu, u kterého byly vysázeny jabloně. Slečna by mě asi hnala, kdybych ji fotil (a já bych to ani nechtěl), ale jablíčka se fotila ráda. Kus dál zase rostly malé jeřáby a na nich seschlé jeřabiny. Pak jsem narazil na vrány. Počal jsem se plížit a přiblížil se na nějakých šest metrů, což bylo naprosto ideální. Byl jsem připraven a rozhodl jsem se, že je pravý čas vránu vylekat. Stalo se, ale selhal jsem. Vrána zakroužila kolem mě a já nezmáčkl, přestože jsem ji šikovně udržel hezkých pár vteřin v hledáčku. Jak už to tak bývá k žádné další vráně jsem se tak blízko nepřiblížil... V tomhle se mám ještě co učit. Mačkat, mačkat, mačkat! Kus dál poskakují straky, ale zjišťuji, že jsou ty potvůrky mnohem lekavější takže zase nic. Hele, šípkový keř - vybaluji stativ a trávím u něho opravdu hodně času. Potkává mě Terka z Parády, která venčí psa. Objevuji "shromaždiště" vran. Oni se totiž drží raději na sluníčku, stejně jako já. Jsem rozhodnutý, že tentokrát vyjdu ze souboje jako vítěz, i kdybych měl dřepět na jednom místě třeba hodinu. Tak dlouho naštěstí nebylo třeba. Hned jak se přibližuji k plotu, sedá si na kůl vrána. Perfektní, až na to že se blíží pejskař. Říkám si v duchu: "Přece není tak blbej, aby mi tam vlez...", ale pro jistotu spěchám a mačkám v poslední okamžik, ve chvíli kdy vrána zamává křídly a odrazí se pařáty od sloupku. Další chvíli v duchu nadávám do ignorantů a kazisvětů, ale uklidňuji se tím, že jsem si alespoň procvičil rychlou práci s fotoaparátem. Směřuji dál, kam mě oči vedou a nohy nesou a říkám si, že už jsem docela unavený a tak kráčím domů. Později zjišťuji, že jsem nebyl pryč více než tři hodiny.

Přestože jsem příliš fotek neudělal, byl jsem dokonale zabaven sledováním světa přes objektiv, že jsem úplně zapomněl na to, co všechno mě bolí a jestliže se mi neulevilo na těle, pak na duši určitě ano. Čistota duše, půl zdraví.

O mnoho dní později, to už jsem byl zdráv a chystal jsem se do školy, vyrážím opět fotit. Venku sněží a k poledni už bude v centru jenom břečka. Škola dlouho čekala, jistě ještě počká... Však se ošidím jen o jednu přednášku (150 minut) a kdoví, jestli budu mít ještě takovou příležitost. To víte, sníh určitě bude, ale s blížícími se Vánocemi taky přibývá v centru našinců i cizinců. Na to jsem "dojel" loni. Asi už vám nebudu popisovat, jak se mi fotilo. Naučil jsem se fotit v tenkých rukavicích, což je výborné, protože foťák jinak děsně studí.

Když jsem tak občas juknul do nějaké výlohy a viděl ty ceny, padaly na mě mrákoty. Asi si zavedu živnost, ve které budu cizincům radit, kde nejblíže koupí levněji. Za provizi 10% z ušetřených peněz bych se určitě uživil. Jen vypočítaví obchodníčci by mě nejspíš vynesli v zubech. Na kolik si asi přijdou, když šachovou sadu prodávají za 3600 Kč namísto běžných 1800 Kč?! Daleko víc mě ale vytáčí, že se v historickém centru naší metropole prodávají fotbalové dresy hvězd zahraničních velkoklubů, ruské matrjošky, "zaručeně české sklo a porcelán" a kdejaké cetky. Říkám si, jestli by nemělo být nějaké omezení. Třeba na vzdálenost od jedné prodejny matrjošek ke druhé... Nebo aspoň ať je to zboží v prodejnách a ne venku až do půlky ulice tak, že člověk o to nemůže "nezakopnout". Fotit proto na mnoha místech nelze. Marně se tak pokouším napodobit fotky staré dvacet a více let. Cožpak Praha nemá být česká? Nemáme dost svých tradičních výrobků? Proč je v centu více Pizzerií a "fastfoodů" než opravdových českých hospod? Cizincům je předkládána falešná tvář "srdce Evropy". Ale možná ne, možná jsou češi opravdu jen vypočítavý národ. Však se to o nás ve světě říká...

A ještě jednou jsem si hezky zafotil a to na "Vlčáckém" výletu (a to dřív než předešlé dvě příhody). Když jsem zjistil, že nakonec může jet jenom Agent, moc se mi nechtělo, ale přesvědčil jsem sám sebe, že se rád projdu i ve dvou, a tak jsem to i zavolal Agentovi. Překvapil mě, když souhlasil, že se jen projdeme v Chuchli a vrátíme se už na oběd. Nakonec jsme oba nelitovali. Na "radu" Michala jsme o jednu stanici přejeli a cestou k chovné stanici jsme narazili na hřbitov. Agent cosi fotil přes zídku, což se mi nezdálo a tak jsem se zeptal, co tak na dálku fotí. "Tamtu borovici...", ukázal. "A proč nejdeš dovnitř?" "To bych jako mohl?" "Copak v neděli zavírají hřbitovy?" A tak jsme šli a rostlo tam kdeco a Michal fotil a fotil a já si stěžoval, že nemám dost světla (jestli Michal udělal 135 fotek, tak já asi 5 - to víte, tady se "digital" vyplatí). Bylo to prima, hezky jsme si popovídali a věkový rozdíl deseti let byt ten tam. Možná je to někdy na škodu, ale já jsem hrozně rád, že "umím" být malým klukem. A vděčím za to právě skautování.

Od tohoto výletu oba víme a vědí to i Michalovi rodiče, že si klidně zajdeme na focení i mimo vlčácké výpravy. Zjistil jsem, že jít jen tak fotit, můžu jenom sám nebo s někým, kdo má s sebou taky foťák. Kdokoli jiný mi do toho totiž moc kecá a popohání mě :-)...

Focení je moje vášeň. A když to moc neumím, fotím jako o život. Focení je totiž kus mého života. A tady je ta paralela mého článku a článku od Pepsi o divadle. Tak mě napadá, že courat se s foťákem je podobné jako houbařit a courat se po lese. To já taky rád. To courání jsem asi zdědil po tátovi. I ten svůj první foťák...

Šálení smyslů

Faithy

Takže o čem že to bude? Především o zraku. Člověk má sice pět smyslů, ale zrak tvoří téměř 50% informací, které vnímá. Druhý nejvýznamnější lidský smysl je sluch. Říká se, že vidět, znamená věřit. A je to pravda, když nemůžeme něčemu uvěřit říkáme ostatním "Tak mi to ukaž."

Tento smysl nefunguje nijak jednoduše. Jeho systém je poměrně komplikovaný, jelikož vnímání toho co vidíme se neodehrává jen v našich očích. V oku se mění světelná energie, která dopadá na sítnici, v nervové impulsy, které dále cestují do mozku, kde probíhá jejich analýza. Jak celé oko vypadá a jak funguje jste se mohli dozvědět v biologii a ve fyzice.

Nechci zde vysvětlovat, jak funguje přenos informací z oka do mozku, anebo jak probíhá lom světla uvnitř našeho oka, i když si myslím, že úplně nezajímavé to není, ale chtěla bych se zmínit hlavně o tom, jak snadno se dají naše oči zmást. Někteří z nás se narodili s dědičným defektem očí, těchto defektů existuje hned několik. Tím nejznámějším je pravděpodobně barvoslepost, ale jen velice málo barvoslepých lidí vidí zcela černobíle. Nejčastěji bývá porušené vnímání jen některých barev, velice často zelené a červené (že by to mělo nějakou souvislost se semafory? :-) Tato vada je způsobena absencí buněk citlivých na barvy a většinou se vyskytuje u můžu - daleko častěji než u žen (asi u jednoho z dvaceti). Všeobecně jsou ženy daleko vnímavější na rozdíly barev než muži ( ale to neznamená, že by muži byli nevnímaví :-). Existují i další poruchy zraku například krátkozrakost či dalekozrakost.

Náš zrak se ovšem dá "poplést" i jiným způsobem než vrozenou či získanou vadou. Vědci zkoumali zrak již odpradávna a díky tomu, že víme jak funguje, také víme co máme dělat, abychom dosáhli svého - například perspektivy na obraze. S tím jak funguje zrak, byli v minulosti také dobře obeznámeni malíři, kteří zkoumali, jak na člověka působí různé kombinace barev, ale i různé způsoby malby. Zjistili například, že i když kreslí čistými barvami obraz se ve výsledku "slije" a barvy se promíchají, ale je nutné klást vedle sebe pouze tečky z čistých barev. Tento postup používali hlavně impresionisté. S naším zrakem si také hrají tisíce barevných reklam, snažících se upoutat naši pozornost, či televize. Člověk se občas musí zamyslet jestli to, co vidí je opravdové.

Pro zajímavost a pro pobavení vám na závěr ukážu nějaké obrázky, které by vám možná mohli ukázat, že váš zrak je tak trochu relativní.

Tady na obrázku můžete vidět jeden z nejjednodušších optických klamů, obě dvě úsečky jsou stejně dlouhé, ale díky čarám na konci se nám zdá, že se jejich délka liší.
Jsou na obrázku tři nebo pět kostek??? Zkuste se podívat opravdu pozorně.
Trojzubec nebo ne? Obrázek trojrozměrného předmětu je nerealisticky nakreslen ve dvou rozměrech, a tím ruší představu "hloubky" a prostoru v našem mozku, na kterou jsme zvyklí.
Zkuste spočítat kolik má slon nohou...
Krychle? Ano nebo ne? Na tomto obrázku, který na první pohled působí jako krychle, je "špatně" proveden spoj, který by v reálu odpovídal úhlopříčce.
Jsou čáry na obrázku rovnoběžné nebo ne? Na obrázku máte možnost vidět jeden z nejtypičtějších optických klamů, čáry (ty hlavní) rovnoběžné jsou, ale krátké čáry v nás vyvolávají dojem, že jsou to různoběžky.

Pokuste se spočítat, kolik šedých teček je na předchozím obrázku. Nejde vám to? A víte proč? Tečky vám " utíkají" před očima, díky kontrastu černé, šedé a bílé, která dopadá na vaší sítnici.

Další obrázek optického klamu můžete najít na úvodní stránce. Poznáte odkud kam směřují schody? A kdo kam jde?

Takže až příště něčemu nebudete věřit a budete to chtít vidět na vlastní oči, tak se zamyslete, jestli si na to radši nechcete šáhnout.... :-)



domů