Jak bylo v Poříčí

Muwín
Clavis 4 - prosinec 2004

Stručně řečeno, dobře. Ale to by byl trochu krátký příspěvek, takže to berte jenom jako krátký úvod a oslí můstek k prvním větám o víkendu stráveném v záchranné stanici pro volně žijící živočichy ve Spáleném Poříčí u Plzně.

Když slyšíte o záchranné stanici, tak už jistě víte, odkud vítr vane. No jasně, KODAS, Klub pro ochranu dravců a sov, pořádal další ze svých víkendovek, jejichž hlavní náplní je praktická pomoc při budování, údržbě a vylepšování stanic pečujících o poraněné volně žijící živočichy. Za naše středisko byla tentokrát velmi hojná účast v podobě deseti Parádnic, Lentošky, Křemly a také mé maličkosti. Dále přijelo několik členů Klubu a jeho příznivců, takže celkem se nás v Poříčí sešlo devatenáct.

Pátek byl takový pohodový - cesta tmou s blikačkami na čele u první dvojice a na zadečku u dvojice poslední byla veselým zpestřením večera. Ve stanici na nás čekal Martin Ziegler, vedoucí stanice, s uvařenou polévkou a čajem. Prostory, které jsme měli jako zázemí na spaní byly nezvykle nadstandardní. Jindy spíme ve stanech, na půdách a ve stodolách a tady jedna místnost s postelemi, druhá s kobercem, k dispozici matrace i karimatky, vytápění a další věci, které nám víkend velmi zpříjemnily. Byli jsme velmi mile překvapeni.

V sobotu ráno nám naši hostitelé přinesli čerstvé pečivo ke snídani - další milá pozornost. A pak už jsme se zadními dveřmi ocitli na dvorku, přes který bylo už jen pár kroků do prostor stanice. Den jsme vyplnili všelijakou prací - řezáním, štípáním a odnášením dřeva, pytlováním pilin na podestýlku, sekáním a hrabáním trávy, uklízením bince, zarovnáváním nerovností po předchozích stavebních pracích, výměnou pletiva u voliér a dalšími drobnostmi. Bonusem pro Parádnice bylo hledání, lovení, určování a měření raků v blízkém okolí, kam jezdili po čtyřčlenných skupinkách s jednou z dobrovolnic místní ZO ČSOP. Při pilné práci čas pěkně utíkal, takže jako by to byla od rána jenom chvilička a odpoledne se přehouplo do druhé poloviny.

Po večeři, kterou pro nás (stejně jako oběd) uvařili naši hostitelé, přišel vedoucí Ekocentra, ZO ČSOP a ředitel místní ekologicko-biologicky zaměřené střední školy v jedné osobě, pan Pelikán. Seznámil nás blíže s činností Ekocentra a pak vytasil velké překvápko. Jeho koníčkem a možná i vášní jsou všelijaké masožravé rostliny a tak půl hodina jeho vyprávění byla věnována právě jim. A protože pan Pelikán dělá věci pořádně, tak pět krásných exemplářů ze své sbírky přinesl ukázat. No bylo to velice zajímavé povídání. A to měl ještě připravený v rukávu jeden trumf. Na konci svého povídání nám rozdal maličké rosnatky anglické, abychom si je také zkusili každý doma pěstovat a pečovat o ně. Prostě bezva podvečer. Naši hostitelé se o nás starali opravdu vzorně.

Zbytek večera proběhl podle chuti přítomných. Parádnice vyrazily ven do tmy a kromě jiného se na spánek připravovaly hrou "házím-mám". Většina Kodasáků seděla v hlavní místnosti a debatovala o budoucnosti Klubu i o zcela obyčejných věcech. Když se vrátily holky, lehce jsme si zabékali u kytary a pak už přišel čas na zasloužený spánek. V neděli po snídani nás ještě Martin důkladně seznámil se zvířecími svěřenci stanice. Většinou jejich osud nebyl moc veselý - popálení od drátů elektrického vedení, srážka s prosklenou výlohou nebo autem, "záchrana" mláďat obětavými lidmi a tak podobně. No nic moc, ale teď mohou ve stanici alespoň dožít a být prospěšní při ekovýchově nebo třeba k umělým odchovům mláďat, která jsou pak vypouštěna do volné přírody.

Dokonalá péče našich hostitelů se pak projevila ještě jednou - zajistili nám důkladnou sondu do historie prostřednictvím pana Tupého, člena místního zastupitelstva a znalce místní historie. Po úvodu na dvoře stanice nás provedl křížem krážem přes nejzajímavější části Spáleného Poříčí. Mluvil hodně a podrobně, což se projevilo na lehké nudě a nezájmu, ale přesto bylo jeho vyprávění docela zajímavé. Opustil nás na začátku naučné stezky po okolí Poříčí, kterou jsme si prošli už sami.

Po dobrém obědě zbývalo už jenom rozloučení a rychlý odchod na vlak. Martin nám batohy na nádraží odvezl a tak byla cesta docela příjemná. Zvlášť pro mě, protože já jsem jel autem s batohy a na nádraží jsem je hlídal. Někdo si k vlaku musel trochu popoběhnout, ale stihli ho všichni. Cesta vlakem utekla rychle a sborové ahoj v kruhu na Smíchovském nádraží ukončilo velmi vydařený

víkend naplněný užitečnou prací a také nevšední péčí a servisem hostitelské stanice.



zpětvpředdomů