Končím, tvá Máňa.

Muwín
Clavis 4 - prosinec 2004

Vím, jak rychle se umí v našem středisku šířit některé zprávy, takže předpokládám, že vám mnoho nových informací nepřinesu. Přesto mi to nedá, abych se o tom na pár řádcích nezmínil. O čem? O svérázném způsobu jednání rozšířeném zejména mezi těmi, kteří nebyli schopni splnit to, k čemu se zavázali.

Těžko dnes s určitostí říct, kdo byl v nedávné historii střediska průkopníkem tohoto přístupu. Lochnes? To asi ne. Nebo sliboval pomoc, předtím než začal nový život v multiplexu na Zličíně? Že by Janek? Možná. Ten ovšem neřešil ani stručné končím. Jeden den se dohodl s Ferdou na určité pomoci a spolupráci ve vedení oddílu a druhý den byl prostě pryč. Za Honzu to musela vyřizoval Bára a Můrka to vyřešila zcela ve stylu dnešní doby - smskou "Končím a nehodlám se o tom s nikým bavit". Tedy já se nestačím divit.

Aby nedošlo k mýlce - nemyslím si, že když jste byli nebo stále ještě jste členy jakéhokoliv oddílu, že si to pak musíte odsloužit v jeho prospěch, třeba při pomoci s jeho vedením. Nejsme policie ani armáda. Ale rozhodnutí odejít nebo zůstat přece nevzniká přes noc, během jediného dne nebo týdne. K tomu většinou nevede úplně rovná a jednoznačná cesta.

Když se Marka rozhodla skončit ve vedení střediska, když jsme se s Lukášem rozhodovali o předání štafety ve vedení Vlčáků, když totéž dělal nedávno Ferda, když se v minulosti měnilo vedení Parádnic, vždycky jsme to řešili na rovinu a včas, abychom nezpůsobili zbytečně mnoho problémů ostatním. A teď? Končím, tvá Máňa. Ze dne na den. Hotovo, tečka. Docela by mě zajímalo, co si o tom myslí ti, kteří musí tyhle náhlé odchody řešit. Jak se na to díváte? Co dělat, aby se to neopakovalo v budoucnu příliš často nebo nejlépe vůbec? Jak naučit lidi, aby neříkali ano, když už se rozhodli pro ne?

Potěšilo a povzbudilo mě úvodní slovo Rybči v minulém Clavisu. Třeba její optimismus nesdílí každý, ale snad opravdu máme stále ještě dost dobrých důvodů to nezabalit.



zpětvpředdomů