Clavis 7+8

duben 2005
Clavis 7+8 - duben 2005

obálka

Akce

 

Kmenové

pá 15.4. Středisková tělocvična - Brdičkova od 16:30 do 18:30
22.-24.4.Vlajková hra (Ferda) - viz. článek dole na stránce
čt 21.4.Schůzka kmene (Míla) - sraz v 16:00 na Malostranské, jde se do katakomb Pražského hradu, nezapomeňte si občanské průkazy!
čt 7.4.Schůzka kmene (Pepsi) - program od 18:30 v klubovně CP
6.-8.5.Vandr - pro podrobnosti kontaktujte Muwína
čt 19.5.Schůzka kmene - zatím nic konkrétního
čt 2.6.Vychází Clavis - program od 18:30 v klubovně CP

Každé úterý jsou od 19:00 do 21:00 tělocvičny (především volejbalové) v ZŠ Kuncova! Vstup pro nepředplatitele je 65 Kč na tělocvičnu.

Uzávěrka příštího čísla je v pondělí 23.5. Podrobnosti k akcím zasílejte do stejného data též na clanky.clavis@vrana.cz.


 

Ostaní

29.4.-1.5.Obrok
15-17.4. Víkendovka Kodasu - více na str. 7 nebo odm Muwína
 

Oddíly

16.-17.4.Výprava do Štěchovic (Johny, Šákul) - Vlčáci, Paráda a Letorost
16.4.Výlet Minnehaha - nepotvrzeno, neověřeno
13.-16.5.Intercamp

Jubilea:

4.4. Janek (18), 8.4. Můrka (19), 10.4. Oříšek (17), 12.4. Lišák (29), 16.4. Peťka (15), 17.4. Digi (16), 29.4. Psyché (20), 5.5. Smíšek (29), 15.5. Marka (29), 25.5. Šákul (20)

Vlajková bude!

Ferda

Přátelé!

Ruším veškeré poplašné zprávy. Na poslední chvíli (po termínu) se ozval pátý tým a to znamená, že Vlajková bude! Na Vlajkovou se přihlásilo cca 40 lidí, doufám, že všichni skutečně dorazí. Předpokládá se tedy hra s pěti týmy (přihlášené skupiny dělit nebudeme). Pokud by ještě někdo projevil zájem přijet a zahrát si Vlajkovou, je vítán! Rozhoďte proto ještě jednou lasa!

Sraz našeho týmu (Clavis) je v pátek v 17:40 na Hlavním nádraží u pokladen, vlak jede v 17:57 a v Říčanech je v 18:30. Pokud chcete přijet až v sobotu, pak doporučuji vlak v 7:27 (8:00 v Říčanech) a jít podle popisu cesty na internetu. Takovou skutečnost mi prosím oznamte, ať jsem klidný. Blíže místu se lze dopravit autobusem, zastávka Tehovec-Vojkov, který jezdí každou čtvrt hodinu ze Skalky (bez záruky). Počítejte však s tím, že na místě hry musíte být v sobotu v 9:00 (autobus jede půl hodiny)!

Na závěr přikládám seznam přihlášených skupin. Pokud se situace změnila, dejte mi to vědět co nejdříve, ať se na to dá ještě včas reagovat.

1) RK Clavis A (P13)

2) RK Clavis B + Lišák a spol. (ze Žižkova)

3) RK Glaurung (P5) + někdo doplní

4) 95. Wakan (P5) + Sluníčka (Dvojka Praha)

5) Petr Vinš a kol.

Z Clavisu (příp. přátel) se jmenovitě přihlásili:

Bára, Bobr, Faithy, Ferda, Honzina, Lišák, Pepsi, Ťap, Lukáš + přítelkyně, Marťa + přítel + bratr, Kuba11 - přijede večer, Můrka - asi pojede, Digi - 50:50.

Ahoj v lesích u Vojkova!

Bez názvu, či k zamyšlení...

Míla

Musím se přiznat, že jsem již několik uplynulých týdnů (možná i měsíců) zvažovala zda a jak napsat následující článek. Výsledek je takový, že jsem se právě teď rozhodla zasednout k počítači a prostě ho napsat... (je nepodstatné jaká noční, denní nebo ranní hodina, minuta vteřina, právě je... :-))

Již mě nebaví věčně číst a poslouchat stížnosti na to jak kmen nefunguje, jak nikdo (včetně mě) nepíše články do Clavisu, jak nikdo neprojevuje zájem o dění v kmeni... Jenže, tak tomu není - lidí, kteří mají zájem o dění v kmeni je dost, jen jsou otráveni tím, že když přijdou na nějakou roverskou akci, sejdou se tam sami, nebo ještě s jedním, max. dvěma dalšími odvážlivci. Pravděpodobně už je ani nebaví číst články pouze od sebe... V takovéto fázi je skutečně nasnadě myšlenka proč dál pokračovat s kmenem - má subjektivní odpověď je: proto, že se rádi vídáme a potkáváme, a rádi spolu vyjíždíme třeba do Jaroměře...:-) Kmen nemůže fungovat sám od sebe, Clavis se nebude vydávat a psát sám. Aby Clavis vycházel, aby kmen fungoval, musí chtít každý z nás! Chápu, že se potkáváme individuálně mimo akce s kmenem - ale co ti, kteří se s námi vídají právě jen na akcích které kmen má (nebo spíš nemá??). Není to do nás vůči nim sobecký? Je snad takový problém se jednou za měsíc "překonat" a sejít se i s ostatními? Vyzvednout si Clavis v klubovně v čase který je tomu určen? Je problém když nemůžu přijít někomu zavolat, napsat, že nepřijdu? Pokud jste si na tyto otázky (ne jako já :-)) odpověděli ano, pak si položte ještě jednu - chci já sám/a se dále scházet s těmi, kteří Clavis "tvoří" - nebo "mají tvořit"? Pokud ne - má cenu aby kmen pro mě byl?! Já osobně (a vím, že nejsem sama) jsem si na poslední otázku odpověděla "ano". Možná to bude znít dost pateticky - ale zkuste se nad tím a nad sebou :-) prosím zamyslet... Vyzývám proto touto cestou všechny ty, kteří mají o Clavis a lidi v něm skutečný zájem :-), aby se následující měsíc, jeho 1. čtvrtek v 18:30 (tj. v době kdy vychází Clavis :-)), dostavili do klubovny RKC!!! A třeba i připravili nějaký program pro ostatní :-). A dost už stížností a hlášek, že kmen je... tam kde není - Clavis je každý z nás (a částečně i v každém z nás :-)) a aby byl, musíme chtít jen my sami a ne věčně reptat!!!!!

Odpovědi na otázky

Ferda

Skoro bych si rád rýpnul do návaznosti otázek v článku od Míly, ale to by bylo opravdu podlé... :-) Když už se podílím na vzniku tohoto čísla, tak aspoň zareaguji obratem, jak bývalo mým, někdy špatným zvykem.

Já s Mílou v podstatě souhlasím. Moje představa o kmeni je však jiná. Nechci, aby bylo pět akcí za měsíc, protože bych na ně sám nechodil. Ale jak už Míla naťukla ona vlastně ve výsledku často není žádná akce, která by uspokojila víc než dva lidi, kteří se sami pro sebe rozhodli, že si popovídají nad kávou. Nic proti tomu. Sám bych někdy rád udělal totéž, ale podobná pozvání se mi nedaří a ani v tom neumím chodit. O to ale nejde. Jsem rád, že Míla došla k závěru, že se občas musíme zamyslet, jestli se baví i ti ostatní a něco pro ně udělat. Já to tak teď asi potřebuju, protože jsem ve středisku ztratil svoje místečko (korýtko :-)) a tápu. Už jsem si všiml, že to někdo vnímá tak, že jsem naladěn na "Prudit!", ale tak to není. Zase jsem odskočil...

Kmen má držet spolu. Souhlasím. Když už se jednou na něčem SPOLEČNĚ dohodneme, tak bychom s tím měli počítat. V případě Vlajkové jsem se neustále ptal, připomínal, opakoval. Stále stejným lidem. Odpověď - "A kdy je Vlajková?" mě doháněla k šílenství, snažil jsem se to přesto nedávat najevo. Vlajková není akce, kterou jsem si na zahazovačce vydupal, ale se kterou většina nadšeně souhlasila. Ale kam se poděje tohle nadšení, když otevřete své diáře plné "obroků" a "gemini" a i jiných věcí mimo skauting (při domlouvání vlajkové jsme si asi zapomněli tužky)? Nikomu nevyčítám, že zvolil takovouhle alternativu, ale pro mě není atraktivní tak jako pro jiné. Zní to teď sobecky? Myslím, že ne. Nepodívám-li se s vámi letos do Skalního města nebo třeba jenom do Chuchelského háje, nebudu trucovat. Vlastně jsem rád za to, že vás vidím aspoň občas, protože jsem si vás oblíbil. Ale nikdo mi neberte možnost zkoušet vás pobídnout, neberte nikomu možnost říct: "Já bych tohle dělal jinak! Tohle je PODLE MĚ špatně" To by nebyl roverský kmen.

Roverský kmen si dávno nepředstavuju jako velkou skupinu lidí, co nejlépe každý měsíc vezmou batohy na záda a vyrazí blbnout do lesa. Kdoví, jestli bychom z takového modelu nezblbli (podívejte se na Marku nebo na Johny :-)). Míla také není první, která hlásá, že kmen nemůže být nikdy takový, jako býval dříve (a kdo to zažil?) a že je takový jakým je dnes. Je v něm spousta věcí, co by šla zlepšit nebo dělat lépe, ale to je subjektivní pohled každého z nás. A jedna pravda, kterou si neupírejme je takováto: Roverský kmen jsou lidé, které ve většině spojuje usilovná a smysluplná práce u oddílů. Proto, a také kvůli tomu, že jsou na sebe přísní, mají tak málo času. Jsou to človíčkové, které mají nadlouho, a možná či snad na věky, rezervovaný velký kus místa v mém srdci. A tam někde je ten roverský kmen. Stále mi ještě stojí za námahu zkoušet vás vytáhnout do lesa nebo na tu pitomou kávu, rozčilovat se a být s vámi a sám se sebou nespokojený. Až tohle pomine, a snad se to nestane, teprve potom mě ztratíte a já vás. To je to, oč tu běží.

Napsal jsem to, jak nejlíp umím a mám pocit, a to se nestává často, že to po sobě nemusím číst a přes absenci této kontroly se nebudu muset stydět za to, jak jsem se vyjádřil. Posuďte sami.

Na závěr malé tajemství, kterak si dělám čas. Nedělám si ho, mám ho stejně tak 24 hodin denně jako vy! :-) Zdálo by se tedy, že asi nic nedělám, ale i to by byl chybný závěr. Finta spočívá v tom, že přesunete učení a pak před zkouškama pár nocí probdíte. Pak máte čas prakticky kdykoli na cokoli. Ale tohle doma sami nezkoušejte a předechte to nám profesionálům! :-)

Clavis - změna

Ferda

Ve čtvrtek 7. dubna jsme se domluvili, že Clavis bude vycházet každý druhý měsíc. Chtěl bych vás upozornit, že tímto máte mít více času ke psaní, ale nezatěžujte Faithy a kresliče obrázků tím, že na to budete hřešit a posílat články na poslední chvíli! Děkuju, že toto vezmete na vědomí.

Dvoutřetinovka

Muwín

Byl to první březnový víkend, ale jaro nebylo široko daleko vidět nebo cítit, natož aby bylo nakročené mezi dveřmi. Všude byla jenom spousta sněhu a ledu a předpověď počasí slibovala pořádný mráz. Prostě ideální podmínky pro pravý zimní vandr. A kdo se toho skvělého dobrodružství zúčastnil? No, překvapení se nekonalo, byla to velmi tradiční situace. Zlákat se nechali opět pouze "starší a méně starší staroši" - Puštík, Lišák, Křemla a Lukáš s Radkou. V plánu jsme měli silně zmenšenou stovku. Žádné rekordy, jenom pohodový zimní vandr. A jak se nám to nakonec povedlo? Tak to se dozvíte na dalších řádcích.

Z vlaku jsme vystoupili v Řevnicích a vyrazili přes Jezírko na Kytínské louky. Důležité bylo udržovat "biologickou rychlost", to znamená takovou, abychom se moc nepotili, protože v mrazu je to móóóc nepříjemná věc, zvlášť když jdete do kopce a pak se zastavíte. Za námi byla obloha zatažená, ale před námi se mraky trhaly a přímo před námi se objevil Orion a jeho sousedi v celé kráse. Na Kytínkách jsme odbočili vpravo a po žluté šlapali směrem ke Stožci. Šel jsem s Puštíkem vzadu za ostatními a zrovna když jsme si říkali, že bychom mohli zkusit houknout na nějakou sovičku, protože jsou ideální podmínky pro soví houkání, tak se jeden opeřený puštík ozval. V tiché noci to byla nádhera - houkal na celý les a my stáli na cestě, popíjeli čaj z termosky a poslouchali jeho "zpěvy".

Pak se nám stala taková malinko nemilá věc - odbočili jsme sice správně doprava, ale o křižovatku dřív, takže místo přes Knížecí studánku jsme šli přes Jelení louky. Bylo to trochu delší a museli jsme kousek po hlavní silnici (to byste nevěřili, kolik jezdí v půl jedné v noci aut mezi Dobříší a Hostomicemi), ale vysněný seník se přesto blížil. Ve dvě v noci už jsme se šplhali do jeho útrob. Sena nebylo až po střechu, jako se poštěstilo několikrát v minulosti, ale na pohodlné spaní v teple to stačilo. Řekl bych, že pátek se odvíjel nejméně podle mých představ, zvlášť pokud jde o počet ušlapaných kilometrů, ale byl to první den a tak síly nechyběly. Akorát Křemla si zvrtla kotník a tak se jí šlo špatně.

Ráno jsme se probudili mezi osmou a půl devátou a začali jsme chystat oheň. A najednou začal z houští blafat nějaký pes. Čekali jsme zlého hajného nebo myslivce, ale vylezl jenom drsnosrstý jezevčík, který byl děsně přítulný a obalený namrzlým sněhem. Celou dlouhou snídani jsme čekali, jestli se to nějak vyvrbí, ale nic se nestalo. Jezevčík zmizel těsně před naším odchodem, tak jako se předtím objevil. Uvedli jsme seník a seno v něm do původního stavu, uklidili ohniště a vyrazili jsme na další cestu.

Ta vedla po červené přes Kuchyňku a pak po jihovýchodním svahu dolů. Počasí nám přálo - sice pořád mrzlo, ale sluníčko svítilo a dokonce příjemně hřálo. Z hřebenu byly hezké výhledy do okolí, na Hostomice i na Příbramskou stranu. Byl to moc pěkný úsek sobotní cesty. Byli jsme z toho tak nadšení, že jsme zapomněli odbočit a místo v Hluboši jsme se ocitli v Bukové a následně v Pičíně. No, chybička se vloudí. Trochu nám to zkazilo náladu, protože před očekávaným "asfaltovým masakrem" jsme si přidali další tři až čtyři kilometry navrch.

V Hluboši si Křemla převázala svůj zvrtnutý kotník a Puštík si odoperoval svůj velký puchýř na patě a pak už jsme se naplno zakousli do nejošklivějšího úseku cesty. Z Hluboše přes Bratkovice, Sádek a Drahlín do Obecnice. No nic moc. Ale k cíli naší cesty prostě lepší a přitom srovnatelně dlouhá cesta nevedla. V Obecnici jsme navštívili naší oblíbenou hospůdku, kde jsme vypili hektolitry čaje a snědli spoustu sekačky (kromě jiného). Při té příležitosti jsme zjistili, že už tu nejsou naše oblíbená kamna, která jsme tolik obdivovali. Po dvou hodinách jsme se zvedli a vyrazili k naší sobotní ubytovně.

Tenhle seník byl o poznání komfortnější, takže na spaní stačilo méně vrstev než předchozí noc. Hned jsme hupli do spacáků a během pár minut jsme všichni usnuli jak dřeva. Venku začalo sněžit a také přituhlo.

Ráno před sedmou nás vytrhly ze sna něčí kroky. Škvírami mezi prky byl vidět nějaký zelený mužík. Ale jenom obešel seník a zase zmizel. Nahoru mezi nás nelezl a tak se nám ulevilo. Těžko říct, co ho nakonec odradilo nebo uspokojilo. Třeba jsme moc nechrápali a tak jsme nerušili zvěř, nebo ho potěšilo, že jsme nerozdělali oheň. Hlavně, že nebyly žádné problémy. Po tomhle ranním zážitku jsme znovu usnuli a probrali jsme se až po deváté.

Naše sobotní stopy byly zasněžené a voda zmrzla i když byla schovaná v batozích. Ještěže boty jsme měli v seně pod hlavou a tak z nich nebyly zmrzlé šutry a daly se bez problémů obout. Abychom urychlili odchod, tak jsme si ranní čaj uvařili na vařičích a buřtový oheň odložili na příhodnější dobu. Od seníku jsme vyráželi kolem poledne za drobného sněžení a zesilujícího větru.

Kolem dalšího velmi pěkného seníku a studánky jsme sešli na silničku, která vede z Obecnice do Komárova. Po ní jsme ale šli jenom asi dva kilometry. Odbočili jsme doprava a začalo prošlapávání sněhem. Abych to ještě vysvětlil - od pátku se nám většinou dařilo chodit po cestách prohrnutých, projetých od traktorů nebo alespoň trochu prošláplých, takže jsme se do sněhu příliš nebořili. Tady ale nic takového nebylo a tak začalo to pravé zimní putování. Teď jsme naplno ocenili, že celý víkend mrzne a to i přes den. Protože brodit se 20-40cm sněhu, který je mokrý, tak to by nohy zůstaly suché snad jenom v holinách. A tak jsme začali stoupat k dopadovce, přes kterou jsme si chtěli zkrátit cestu do Jinců.

Tady, kousek před začátkem dopadovky, přišla ta správná chvíle na pozdní oběd. Vyhrnuli jsme sníh do stran a uprostřed velkého kola jsme rozdělali buřtový oheň. Bylo to moc prima. Teplo, jídlo, horký čaj, chvilkama i sluníčko, schovaní před větrem, prostě idylka. Pořádně jsme se vyudili v kouři, protože vracet se ze zimního vandru a nevonět ohněm, to je jako na vandru nebýt. Vstříc posledním kilometrům jsme vyrazili po třetí hodině.

V čekárně Jineckého nádraží jsme dorazili poslední zbytky jídla a pak už nás vláček odvážel domů. Když jsme ve vlaku vybalili mapy a dali se do sčítání kilometrů, tak nám vyšlo 24+26+14 kilometrů. A tak jsme s troškou zaokrouhlování nazvali náš vandr dvoutřetinostovka, neboli zkráceně dvoutřetinovka. Je pravda, že jsem sliboval méně kilometrů, ale za sebe musím říct, že se mi vandr líbil a řadím ho mezi velmi vydařené a skutečně pohodové vandry. Užil jsem si ho skvěle a to nejen kvůli spoustě sněhu a dobrému počasí, ale hlavně kvůli skvělé vandrovní sestavě. Takže přátelé - díky, že jste na vandr jeli a podíleli se na tvorbě jeho příjemné atmosféry.

Jarní vandr

Muwín

Po vandrování ve sněhu bude následovat vandrování jarní. Zvu vás tímto na vandr, který se bude konat v květnu a bude (alespoň doufám) plný rozkvetlých lesních světlin a luk, plný jarních vůní, vlahého větru, rán s bohatou rosou a sluníčka přes den. Vypadá to velmi pravděpodobně na první květnový víkend, myslím tím teď víkend 6.-8. května. Kam vyrazíme jsem se ještě nerozhodl, ale v Praze určitě nezůstaneme. Zatím je horkým favoritem Třeboňsko. Kdo se ozve a bude chtít jet, tomu dám určitě vědět kam to bude a kde a kdy se sejdeme.

Pomoc přírodě

Muwín

Pomoc přírodě je kromě jiného také název jednoho z programů Klubu na ochranu dravců a sov. Tento krátký příspěvek má být pozvánkou na nejbližší dvě víkendové akce tohoto Klubu. První víkendovka letošního roku se koná ve Vendolí u Svitav v dubnu (15.-17.4.), druhá v Mladých Bříštích v červnu (10.-12.6.). Ve Vendolí bude hlavní náplní pomoc s prací na stanici, v červnu je v plánu hlavně výroba budek pro sovy, ale nejen pro ně.

Takže milí přátelé, máte-li zájem se zúčastnit ať už dubnové nebo červnové víkendovky, tak se mi ozvěte a dozvíte se další informace. Pokud se nestane nic neočekávaného, tak pojedu na obě tyto akce a tak to pro vás snad nebude takový krok do neznáma.

Týden, tejden, teiden

Ferda

Tak nevím, jak bych začal. Asi tím, jak to pro mě všechno začalo. Žádná sláva to teda nebyla. Jsem nejspíš od narození "dítě Štěstěny", a tak jsem zkraje týdne držel v rukou dva objektivy s porouchanou clonou. Jeden jsem dal o opravny, druhý jsem rovnou prodal, neb to bylo docela marné. Starý-nový u Pazdery neměli a u Škody drahota, až by brečel. Nakonec přece jen štěstíčko zafungovalo a v den, kdy Tomášové slaví svátek, se na internetu objevil inzerátek o prodeji přesně takového objektivu, který jsem potřeboval. Opravář u Pazderů mě má asi hodně rád, nebo oplývám nějakým tajemným kouzlem osobnosti (na nikoho dalšího to neplatí :-(), ale nikdy mi nedá práci přemluvit ho, aby mi s opravou pospíšil do druhého dne bez příplatku. A tak jsem těsně ke štěstí přišel a na hory odjížděl s jistotou, že pořádně odzkouším svůj fungl nový-starý blesk se všemi objektivy (pozor opravu jsem musel reklamovat, po dvou dnech se zas "couralaů). To jsem ještě nevěděl, jak nízké stropy v chatě nad Rokytnicí jsou a už vůbec mě nenapadlo, že jsou tam přiblblé trámky, takže na odraz fotit takřka zhola nemožné. Přispěla k tomu samozřejmě moje nešikovnost a nezkušenost. Kristapána, proč já nemám na foťáku zábleskovou automatiku?! Člověk aby nosil v hlavě počítač... Všeho všudy Trampoty pana Tenkráta pokračovaly tím, že jsem si neuvědomil, že existuje něco jako krizový den a nelyžuje se a přesně na tenhleten den jsem si "naplánoval" focení lyžujících dětí. Když už k ničemu jinému, tak ale alespoň proto, aby mohl Padák neustále opakovat větu "o tahání fotolaboratoře", jsem celou fotovýbavu na hory táhl. Dost už o focení a přeskočme k tomu podstatnému, co mi vlastně čtyři dny na horách přinesly.

Bolavá záda, ruce, nohy, nedospalost, ale stálo to za to. Nejprve jsem si v nepřítomnosti všech zanadával, že jsem si mohl vzít rovnou lyže, kdybych věděl, že pro Míly krásný oči budu hnedle druhý den z rána házet lopatou sníh, abychom se dostali pro uhlí. Jenže mě to nakonec tak strašně bavilo, že jsem šel štípat dříví a byl jsem u toho vzteklej jak pes, protože mi ty kravský (velikostí myšleno) špalky nešly roztít. Nakonec jsem se do toho dostal, ale brzo na to se sekera chtěla podívat na obsah mé hlavy. Kde je sakra klínek, kam zmizel?! Tak jsem sekeru opravoval. Pak jsem udělal hromadu třísek, až mě z toho bolel hřbet ruky, uvařil jsem polívku a sotva jsem vytáhl paty z baráku, začaly se hrnout děti zpátky ze sjezdovek. Za zajímavost stojí, že pro dvacet lidí se vařilo 6 litrů polévky. Já jsem snědl celý litr a řádně ho zajedl chlebem a ještě v hrnci dost zbylo (na druhý den mi přišla vhod). Nepochopitelné.

Aby nebylo práce málo, tak jsem se přihlásil, že půjdu ráno pro nákup. Věděl jsem, že budu jak zombie, ale ruku jsem zvednul jenom proto, že je s Padákem "hlína", a to jsem si nemohl nechat ujít. Krom toho čtyři housky se slaninou a debrecínskou pečení a ovocný džud je opravdu o "něco" výživnější snídaně, než předchozí den dva krajíčky chleba s marmeládou. Naprosto nevině jsem během nákupu rozzlobil mladou (ale nikoli sličnou) prodavačku u uzenin a ona mě za to určitě naschvál obdařila plátkem slaniny opravdu jemně pokrájeným na neuvěřitelných 0,5 cm. Taky jsme s Padákem projevili neuvěřitelný talent pro hledání věcí v regálech. Já jsem jezdil sem a tam s vozíkem a Padáka jsem vysílal pro zboží a on vždycky "do pár minut" přispěchal s polovinou toho, co měl přinést. Pak jsme šli do zeleniny, protože cibuli měli v sámošce nejspíš ještě z dob Rakousko-Uherska. Přibrali jsme brambory, česnek a pepř na večerní bramborákovou párty. Paní jsme nepřesvědčili, jestli by neměla nějakou krabičku na pouhá dvě vajíčka (Padáku!) a dlouho jsme přemýšleli, jestli není neúsporné kupovat ještě majoránku, když nahoře nejspíš bude. Paní nám holt neřekla, že ta trocha bylinek stojí pouhé tři kačky. Tak to by byl nákup. Cesta nahoru byla pro mě utrpením, ale zvládl jsem to a ještě jsem si troufnul "vypůjčit" si běžky od Pepsi a vyrazit s Padákem a Rybičkou do Harrachova. Jenže ouvej, toto klouzalo a když už ani druhý vosk nepomáhal, chtěl jsem na samém začátku vzdát. Ještě jsem zkusil svoji starou fintu s lehkým přimáznutím stoupacího vosku na patky a co se nestalo, jel jsem a do Harrachova nakonec dojel. Tam přišla krize, ale nejen na mě. Cestou nahoru jsem však najednou v sobě našel spoustu energie a chtěl jsem ji beze zbytku využít. V domnění, že v těsném závěsu za mnou je Rybička jsem se bez přestávky vydrápal nahoru, abych čekal dvě minuty na Padáka, který se mě prý snažil marně dohnat (to spíš kecal, aby mi udělal radost) a během dalšího několikaminutového stání tak prochladl, že jsem cestou dolů kolem sebe chrchlal jak havíř. V chatě jsem kupodivu nevytuhnul a po večerce jsem začal s Padákem realizovat bramborákovou párty.

Když už jsme u těch párty, tak zůstanu u časové neuspořádanosti celého textu a budu pokračovat párty palačinkovou, kterážto byla opět mým, v jistých ohledech špatným nápadem. Měl jsem dost z předchozího dne pečení bramboráčků, ale Padák je holt zapálenej a má potřebu se před holkama vytáhnout, tak jsem držel basu až dokonce, místo abych místo přepustil Míle, která se na to evidentně třásla. Zde musím pochválit Rybičku, která vždy od nás talíř s palačinkami s úsměvem přebírala a vůbec byla na nás celý večer nejhodnější, že bychom si ji s Padákem z fleku vzali za ženu... :-) Po palačinkách už následovalo jen nemilosrdné poklimbávání v křesle, kam jsem byl od lože z roveského pokoje vykázán, aby se Johny a její sestra, které přijeli ten den, mohly do růžova vyspinkat. Míla slíbila Faithy, že si s ní promluví, a tak šla spát až ve tři v noci, když jsme odcházeli na autobus. Mělo to své výhody, protože nám půjčila baterku, za což jí zpětně ještě jednou děkuji, neboť jinak bychom si huby nepěkně nabili. Cesta autobusem do Prahy byla hrozná, moc jsem se nevyspal, celej jsem se rozbolel a na laborkách jsem myslel, že jsou to mé poslední chvilky. U jednoho zpracovatelského zařízení na kaučuky jsem v rámusu a ve stavu polobdělém namísto černý slyšel červený, a tak jsem zmáčkl červený a to byl prů... švih. Alespoň v ten okamžik, pak se mi pan docent omluvil, že "to by se nemělo stát, aby se nechal takhle vyvést z míry a řval na studenty". Já jsem samozřejmě omluvu přijal a ještě jsem se přitom také omlouval. Ale co mi to bylo platné, slyšel to jeden Flákač (velké F je zde zcela záměrně), co předstírá práci na diplomce a to víte, aspoň jsem si to vybral a budu moct u SZZ říkat: "To jsem jednou zmáčkl červenej čudlík a už se to se mnou vezlo..."

Odpoledne už mi kamarád-kolega říkal, že vypadám na umření, tak jsem se nechal slyšet, že druhý den na exkurzi asi nepřijdu, neboť by to byla moje smrt, ale i ta se mně lekla a na druhý den jsem do kralupského Kaučuku nakonec přece jen vyrazil. V pátek mě čekalo ještě nastoupení do pozice "výzkumný a vývojový pracovník" na částečný úvazek. Podepsal jsem, že nikde o ničem nepromluvím, i kdyby mě mučili (to tam možná takhle nestálo, ale napsat to tak můžu a vy tou máte věřit, abych vypadal zajímavější). Vyfasoval jsem blok a pero, byl jsem proškolen z bezpečnosti práce a pak jsem nad knihami netrpělivě vyčkával, kdy bude to "padla". Přišlo a já odešel a byl jsem rád, že mám ten týden za sebou.

Málem bych zapomněl na "pár" hezkých zážitků z hor. První večer jsme s dětma hráli aktivity. Zezačátku jsem říkal, že hrát nebudu, abych mohl fotit, nakonec jsem se ovšem nechal zviklat. Ale pořád jsem myslel na to focení a neposlouchal jsem pravidla a tak se stalo, že moje družstvo zamrzlo na kreslení (odnaučte technika vyjadřovati se pomocí symbolů, písmen a číslic). Mně to teda docela bavilo, ale spoluhráči měli pěnu u pusy a kdyby byl v kuchyni jen o něco tvrdší chleba, tak by mě jím dozajista lynčovali. Nakonec jsem ale zabodoval a své kiksy odčinil. Nevyhráli jsme (soupeřící družstva odmítli můj návrh dynamického herního prvku "změna směru" v samotném závěru hry), ale bylo to skvělý. A že to byly nervy, děti z mého družstva mě děsně stresovali...!

Druhý večer jsme roveři hráli takovou další prima hru. Do trubky od záchodu jsme mluvili úryvky z filmů a kdo uhodl, vyhrál trubku a mohl mluvit. Nevím proč, ale hrou jsem se bavil především já a Padák, její autor.

Taky jsme absolvovali "Rokytnice hledá Superstar" a já jsem si střihnul předsedu poroty Andreje Helmu. Docela jsem se nechal inspirovat v televizi skutečně probíhající soutěží a něco vzal sám ze sebe. Výsledkem ovšem bylo, že jsem se bezostyšně přiznal, že tuto soutěž sleduji a kdekdo kroutil hlavou. Nakonec se ale zjistilo, že ji docela sledují i ti, co se tváří přesně naopak.

Shazovati sníh ze střechy nebezpečné jest, ale ještě nebezpečnější při oblevě takto nečiniti. A tak jsem kraje sněhu namrzlého omlátil, co na pohled vyhrožoval, že první dítě zavalí, které pro uhlí si půjde. Vylezl jsem na hromadu sněhu odházeného a lopatou mlátil do té krusty, ještě ten malý kousek chtěl odlomiti, až celá střecha ke mně počala se sunouti. Krok vzad jsem velký učinil a své zdarví tak zachránil. Nakonec všichni i já, ač mně jedinému srdce tlouklo, smáli se události této. Mně však při novém probíjení cesty ke sklepu úsměv na rtech zamrzl, neb kry jak z Arktídy jsem dolovati musel. (Lavina ze střechy mi podemlela nohy a ocitl jsem se asi o metr výš!)

Při kritickém dnu děcka stavěli nějaká iglůčka a co by mě nenapadlo, když všichni vlezli na předváděčku dovnitř, tak jsem vzal lopatu a že je jako "obdaruju" sněhem, ale ten byl nějak mokrej nebo co a vcelku přistál Míle rovnou na zádech. Pak se mi chuděra chtěla pomstít, ale víc síly dala do smíchu a ubližování sama sobě, že nebýt Vojty Nedbala, asi by se nepomstila. Ten syčák zlotřilej mě opravdu překvapil. Teď mě napadlo, že jsem si za celou zimu vlastně nepostavil sněhuláka, ačkoli jsem si slíbil, že na truc Parádnicím, který ho na Brdech stavět nechtěly si ho (s někým) postavím. Tak za rok, no...

PS: Tohle jsem napsal doslova jedním dechem, takže omluvte případnou naddokonalost! :-)

Víkend

Digi

Čas už ani nesledujeme. Už je to dlouho co jsme vystoupili z vlaku, té příjemné civilizace a hřejivé vzpomínky na útulný domov mezi svými. Před několika hodinami jsme měli hlad, teď již ani neuvažujeme zda se ještě dožijeme světla. Tma kolem nás nás svírá a pocit úzkosti a beznaděje na budoucnost nám dodává jen nepatrnou naději, že naše cesta přece jen má nějaký cíl, že naše nohy naleznou odpočinku a naše útroby zahřeje teplý pokrm. Někdo (Kop) z naší polární expedice klesne pod tíhou zavazadla do hluboké závěje, necháme ho tam ležet a využijeme situace a pověříme ho, aby se podíval kolik je hodin - blíží se půlnoc. Svědomí nám ale nedá a nějakou dobu ho neseme, aby nabral trochu sil. Začíná sněžit, přichází vánice, čelíme prudkému mrazivému větru, jenž nám ošlehává tváře, nikdo neví kdy to skončí - někomu to vzalo batoh, někomu dokonce uvízly v hlubokém sněhu boty, v dáli se kutálí ze svahu láhev pití a pod nohama křupají krabičky od léků. Snáší se mlha, jedna z nás úplně oslepla (Lenťa) a druhým dvěma uvízl hlas v hrdle (Štěpa, Bajt). Je jedna hodina po půlnoci, už jen reflexně klademe jednu nohu před druhou, nejmenovaný badatel H. stále dodává skupině energii povídáním o čerstvých rohlících, vytažených zrovna z pece, zatím co my sledujeme vzdálené světelné body, naznačující cílovou rovinku.

Přicházíme do lidské osady, jak neuvěřitelné, lampy kolem nás nám připadají jako slunce, a další a další... jsme na náměstí, naše představy smýšlejí stejně, klademe si stejnou otázku jestli už jsme tady a co bude dál. Naproti nám jde vstříc náš průvodce (Míla), pověřuje nás ať ulehčíme svým zavazadlům, vyndáme stavební kameny a postavíme z nich věž tak vysokou aby se její vršek dotýkal nebes. To však nebylo vše, vyzívá nás abychom si své batohy zpět na sebe navlékli a následovali ji.

Vyšli jsme zase z vesnice stejnou cestou, naše naděje, že do svítání uvidíme něco jako postel, pohasly, neboť před sebou vidíme dlouhou, sněhem zapadanou cestu končící někde v dáli. Zavedla nás do Roverské zasvěcené jeskyně, kde duševně upadáme do smyslu a poslání roveringu. Bylo téměř čtyři hodiny ráno, když jsme již naslepo a bez jiskřičky naděje sešli z cesty a podél řeky míříme do neznáma. To ještě nikdo neočekával, že cíl našeho putování leží několik metrů před (nad) námi.

Pak už si pamatuji jen ty příšerná slova jako BUDÍČEK nebo ROZCVIČKA a jiná hrůzná a nebezpečná slova. Chatrč 2x2 m široká a 3 m i s půdou (do, které se mimochodem vešlo neuvěřitelných 40 lidí) vysoká vypadala prý na světle ještě více rozpadleji než v noci a než zřejmě skutečně byla. Každopádně ráno zmrzlým bydlitelům přišla vhod. Po probuzení si někteří horlivci jdou hrát s létajícím objektem, jiné již přepadlo šílenství a vytvářeli do sněhové plochy různé obrazce, že prý kdyby přiletěli UFO tak aby nás našli. My se odebíríme k nejrozumnější činnosti, která nám alespoň zajistí obživu, na cvičišti tedy připravujeme naše luky na veliký lov. Byl věru úspěšný, ulovili jsme několik plátků lančmídu...

O pár hodin později zjišťujeme, jak důležité bylo se pořádně nasytit, jelikož nás přepadli krutí mafiáni - bojovali jsme, až do skonání sil. Ty co přežili a dočkali se rána, čekal jen zběsilý úprk a první vlak, který ten den jel... Musím říct že to byl ten nejkrásnější víkend, který jsem zažila a vím, že dosud žádný rover se nemohl tak nasytit a občerstvit roveringem jako ti, kdo tuto výpravu přežili a odnášejí si něco moc krásného v srdcích. Rozhodně na 4.-6.3. 2005 nikdy nezapomenu. :-)

Z březnových příspěvků...

Pastelky mi neberte

Ferda

aneb Jak bylo na Brdech

Věděl jsem, že Přechod Brd se koná dříve něž jsme původně mysleli, ale nějak jsem neměl čas o tom přemýšlet. Nakonec jsem završil poměrně úspěšný týden ve škole a omarodil jsem, a tak jsem se rozhodl, že pojedu. Byl jsem přesvědčen, že se jde až v neděli, a tak jsem myslel, že bych mohl dát dohromady pár roverů. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem v pátek v devět večer zjistil, že je akce už na druhý den! Nicméně i tak jsem se pustil do malování kartiček a ráno jsem vzal útokem potraviny Julius Mainl. Neodradilo mě, ani když na srazu byly pouze Parádnice - už jsem si prostě zvykl.

Celý den by se dal jednoduše shrnout do dvou vět. Bylo to úžasné a to také díky hezkému počasí. A byl jsem za exota. Ale to by bylo příliš zjednodušené, takže pěkně po pořádku. Začnu okamžikem, kdy jsme vystoupili z vlaku na dobříšském nádraží. Bylo nás celkem devět: já, Marka, Lentilka, Bobřík, Markys, Terka, Pinďa, Gimi a Bára. Spolu s námi se z vlaku vyhrnulo moře skautů, ale tak moc jako při mém prvním přechodu (myšleno Brd pochopitelně) jich zdaleka nebylo. To jsme zavzpomínali s Markou na cestovní tlačenice, když jsme jezdívali na tábory a na hory vlakem a kufry, batohy a lyže jsme "manévrovali" okny (no teda já moc ne, já byl ještě malý - ještě menší :-)). To bylo ještě nepohodlí vykoupeno nízkou cenou vlakové dopravy...

Cestou jsme potkali Bilba a spol., ale hned jsme se pod vedením Gimi od všech odpojili a vydali se po vlastní ose. Cestou jsme minuli krásné místo na pikolu, ale nikomu se hrát nechtělo a že prý takových míst ještě bude (prohlásila Marka). Houby, přece pak půjdeme jenom po cestě! Jednoduše jsem byl záměrně oklamán a z pikoly sešlo. Cestou jsem samozřejmě fotil a vrcholem měla být společná fotka na kládách. Hnát se z jedné hromady na druhou není žádná sranda, takže jsem se pěkně vymáznul, abych nakonec zjistil, že fotka zřejmě stejně nevyjde. Ještě předtím se odehrála historka o pastelkách: Bobřík zjistila, že ji fotím a začala se schovávat. To mě už opravdu namíchlo, protože to je snad nějaká všeobecná mánie z focení. Tak jsem se zeptal: "Bobříku, kreslíš ráda?" a očekával jsem kladnou odpověď. "Proč?" "Nebo co děláš ráda?" "Kreslí a čte si...", práskla na ni Markys a tím umožnila přeskočit zdlouhavou proceduru vysvětlování, proč se ptám. "A co bys dělala, kdyby ti někdo sebral pastelky?" Bobřík ani chvilku neváhala s odpovědí: "Ale tobě sebrrali papírr, ne?!" "Tak to se pleteš, papír mám tady v tom foťáku a ty jsi ta pastelka, světlo co se od tebe odráží..." Tím to všechno skončilo. Ba ne, nějak se to uchytilo a začalo se říkat, že "Ferdovi zase berou pastelky." Hlavně Marka.

Ale zpátky na cestu. Za pár dalších zákrut jsme došli až na Kytínskou louku, kde bylo na první pohled liduprázdno, ale to bylo jenom zdání, protože všichni byli shromážděni na pasece (u lesa). A nějaký papalášové tam měli proslov. Jeden mával nějakými časopisy, tak to jsem si musel zvěčnit, a pak předal slovo dalšímu, který se patrně zapomněl na začátku devadesátých let nebo ještě hlouběji v našich dějinách a prohlásil něco v tomto smyslu: "Já bych si přál, abyste tuhle akci brali tak... Pro nás to dřív byla taková možnost, a já bych si přál, abyste to taky tak brali... možnost se sejít jako skauti, a já sám za sebe jsem tu po pětatřicáté... možnost sejít se tady spolu a nemuset se před sebou schovávat." Pak mluvil Bilbo, kterého bylo slyšet mnohem lépe a pak zaznělo třikrát HURÁ a dav se rozešel. Chvíli na to jeden papaláš svolal vlajkonoše a hrál si na hodného strýčka. Nejprve si pozval ty nejmladší vlajkonoše a obdaroval je nějakými skautskými artefakty. "Umíš už číst? Ano? Tak to tu pro tebe mám ještě něco..." A pak se ptal, kdo si myslí, že dorazil z největší dálky. "Praha!" To prý ne... "Kralupy!" To už je lepší! "Plzeň... Brno..." No, byla to sranda. Pak jsem zase fotil - nějakýho Dědu Mráze, skautský extrémisty v kloboucích (už chybělo jen řvát "máme hole v ruce")... Nakonec jsem vyměnil i svých sedm kartiček a šel si koupit palačinku za 10 Kč. Byla studená jak psí čumák a k tomu prťavá (zdálo se mi, že všichni kolem dostali větší, takže jsem na truc nedal nikomu kousnout). Mezitím začala na louce bitva, cvak, cvak, ve které si Bilbo vydobyl posmrtnou slávu...

Když se na mě přestalo čekat a vyrazili jsme pryč od toho všeho (jestli jsem to nezmínil, tak jsem údajně děsně zdržoval), tak se zase čekalo na mě, ale já už byl dávno pryč - prošel jsem kolem holek, který se po pár metrech zastavili, jenom jsem asi neviditelný (mimochodem Marka šla ještě za mnou)... Parádnice nasadily tempo a já se nestačil divit, kam tak spěchají. Předbíhali jsme jeden oddíl za druhým a když už jsme byli první, rozvalili jsme se uprostřed křižovatky a holky rozbalily svačiny. Když jsem viděl, jak velký maj chleby, tak jsem si vyndal jídlo taky a ony ho hnedka zase zandaly, takže se na mě znovu čekalo... Vyndal jsem i mrkev s návrhem, že postavíme sněhuláka, ale že prý se sníh nelepí, což byla jedna velká lež Bobříka (odpuštěno :-)), ale to jsem zjistil až o hodně později... Mezitím nás všichni předběhli, takže jsem čekal, že zase poběžíme, ale nestalo se tak. Kousek jsme popošli a hned znovu zastavili, abychom si zahráli nějakou hru. Marka znevažovala pikolu a prosadila si svoje škatulata. Stejně na pikolu nebylo vhodné místo (já to říkal!). Byla to sranda! Pak jsem se zapomněl při focení u rybníčku a než jsem holky dohnal, fouknul jsem si trochu na harmoniku od Ježíška. Chtěl jsem ji už jako malý (ještě menší) kluk. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem opravdu zdržoval.

Vrcholem dne byla pochopitelně cukrárna v Řevnicích, kde byli naštěstí dobře o skautské akci informováni a měli dostatečné zásoby. Samozřejmě objektiv nezahálel a Marka mě podržela, když si zavzdechla, jak je jí líto, když se dneska nevidí na starých fotkách. "No vidíte, až budete sta... nechtěl jsem říct starý, ale starší... tak vám to ještě bude líto!" S plnými žaludky jsme se vydali k nádraží, kde byli u cesty nařezané lipové větve a špalky, tak jsem si nějaké "vypůjčil", abych měl z čeho vyřezávat. K Vánocům jsem si totiž nadělil takový pěkný řezbářský nože. Jako malý (ještě menší) jsem chtěl být řezbářem, ale nikdy jsem toho moc nevyřezal. Ono taky nožem to není tak jednoduchý. A protože nejsem troškař, tak jsem se pustil do vyřezávaní šachových figurek. Pro začátek mám jednoho krále, docela se mi povedl... Asi ze mě něco bude! :-)

Ale zpátky na vlakové nádraží. Holky z toho byly vyvalený, protože špalek, který jsem si vzal, nebyl zrovna malinký a já jsem šel ještě na jednu várku něčeho tenčího (na ty figurky). Na nádraží mi Marka předala lístek s tím, že vystoupí ještě před Prahou (šla na nějakou akci). Nebýt Parádnic tak bych dřevo neodvezl. Terka a Pinďa mi pomohly až na Luka, kde mi špalky naložily na bedra. Funěl jsem asi 50 metrů (a to si fandim), než mi došlo, že to nemá cenu a ten největší špalek jsem hodil do křoví. Pak jsem se pro něj vrátil.

Doma jsem se svalil do křesla a usnul jsem. Byl jsem utahaný jako kotě, ale tak nějak zdravě, z čehož jsem měl opravdu radost. Nohy mě bolely ještě pár dalších dní. Do Vlajkové budu zase fit a vytřu vám všem zraky!

Když tak přemítám o tom focení, tak mě napadá, že je asi normální, že se někdo cítí před fotoaparátem "zranitelný" a nerad se fotí obzvláště opakovaně (společné foto). Objekt si musí zvyknout a hodně závisí na fotografovi. Ten musí být příjemný, zábavný, odvádět pozornost a ne naléhat. Tentokrát jsem tedy chyboval. Jsem na sebe zvědavý, jestli se pro příště polepším. Asi dám Bobříkovy foťák do ruky, jen ať si mě vyfotí. A udělám na ní ten nejbláznivější škleb. Snad přijde k rozumu. Vždyť na tom přece nic není! :-)

Opět s oddílem

Ferda

Začalo to zcela nevinně. Gimi mi zavolala, že mají schůzku, ale že si zapomněla klíče doma. A tak jsem se dozvěděl, že o víkendu bude výprava. Začal jsem přemýšlet, že bych na ni jel a když jsem ve čtvrtek udělal poslední zkoušku, bylo rozhodnuto. Rybička však nevěděla, jestli jede někdo z Vlčáků. No, na schůzce byli dva... Pojedu tedy a pokud bych tam byl z kluků jediný, asi bych se vrátil už v sobotu. Jenže jsem to nakonec nevydržel a napsal jsem Agentovi a Ivovi (+Honzovi) SMS, jestli jedou. A to byla chyba. Ivo o výpravě vůbec nevěděl, ale že by jel. Tohle mě vždycky přivádělo do stavu šílenství a nejinak tomu bylo i tentokrát. Co je to za přístup, jezdit na výpravy, podle toho, že náhodou zjistím, že se nějaká koná?! V rámci spravedlnosti jsem poslal SMS i ostatním. Ve čtvrtek večer mi zavolal Agent, že by jinak jel, ale nestíhá sraz a když nejede ani Ivo... A to mě zase překvapilo! Nakonec jsme se spolu domluvili, že může jet se mnou i v sobotu ráno, ať si to tedy rozmyslí.

V pátek jsem se zdržel v knihovně a u zápisu do dalšího semestru a tak jsem napsal Rybče daší zprávu, že dorazím později. Odpovědí mi bylo, že jsou tam jen ona, David, Gimi a Zuska. Na to machrování tam tedy bohatě stačil David a tak jsem se rozhodl, že zůstanu doma. Jenže večer mi zavolal Agent, že by s Ivem (!) jeli v sobotu na jeden den. A tak jsem opět měnil plán.

Přeskočím ranní cestu, i to jak jeden ajzboňák zblednul, když viděl, jak jdeme skoro po kolejích: "Dyť vás tady něco přejede!" "My tady hledáme bejvalou vechtrovnu, skauti tam maj základnu..." "Tak to jděte támhle po cestě, vždyť vás tady něco přejede!" Tak jsme šli po tý cestě a došli k vechtovně, skautské základně zvané Korno (zde zdůrazňuji velké Ká na začátku!). Otevřel nám David, který nevypadal moc překvapeně, spíš ospale. Holky byli taky rozespalý. To bylo asi 9:30. S Davidem jsme fotili velké krápníky visící ze skalního masivu nad tratí, pak byla snídaně.

Venku pršelo a cesty byli dost zledovatělý, ale nakonec jsme přece jenom vyrazili na výlet za "česnečkou". Akorát nevim, proč jsme na ni nešli rovnou v Srbsku, ale oklikou přes Karlštejn... Ve zlomku cesty jsme se rozdělili. Holkám nebylo úplně dobře (v noci byla zima a moc se nevyspaly), takže se vrátily a klukům jsme nedali šanci na výběr. Cesta ubíhala, Ivo a Agent se courali vzadu a povídali si o počítačích, já s Davidem jsme probírali focení. Někdy to nemělo hlavu ani patu, každý chtěl říct, co měl zrovinka na srdci - já o klasice, David o digitálech, ale ve výsledku jsme si docela rozuměli. Nevím, jak a kde k tomu došlo, ale sešli jsme z cesty a užili si trochu toho nefalšovaného dobrodružství. Podle Davida za to můžu já, stejně tak za ten šlic na jeho tváři. Nepopírám, že cesta křovím byl můj nápad... Pssst, byli jsme v CHKO! Výsledkem však bylo, že jsme nalezli nádherné místo, odkud jsme měli Karlštejn jako na dlani. To už ale klukům přišlo naše focení jako zdržování a byli napřed oni a my se courali. V Srbsku jsme konečně zašli na polívku. Kluky jsme museli přemlouvat, ale jak Agent prohlásil, jít do hospody byl nakonec dobrý nápad. David mu zaplatil polívku... :-) Tak je to skoro se vším, do čeho jsem Agenta přemlouval. Nejdřív že ne a pak hurá! S Davidem jsme si dali ještě meruňkový knedlíky. Nutno podotknout, že to vlastně nebyla žádná hospoda. Žádný kouř, málo hostů, žádný hluk. Zkrátka výchova neutrpěla.

Ve vechtrovně už došlo jenom na balení a úklid, chystal se předčasný odjezd do Prahy. S Davidem jsme si užívali focením jedoucího vlaku. Rybička nemohla pochopit, jak si někdo kvůli fotce může lehnout na nádraží na zem... Já bych věděl i do lehání si do kaluží... :-) A to je vše - tádydádydádydá... Cestu domů už snad popisovat netřeba.

Tentokrát na vlčácké schůzce

Ferda

Jo, to jsem se v úterý ráno dozvěděl, že Šákul zaskakuje za Iva na schůzce a že by byl rád, kdybych přišel udělat s klukama zdravovědu. Tak jsem řekl, že si zkusím přesunout termín zkoušky a uvidím. Nakonec jsem dostal sám sebe do časového presu, ale stihl jsem to. Ještě po cestě do klubovny jsem musel změnit plán, protože mi Šákul zavolal, že přišli pouze Honza a Agent. Vlastně to nemělo být žádné překvapení...

Nejvíc mě ale překvapilo, že první půlhodinu až do mého příchodu se na schůzce nedělo nic! Pak jsem vysypal obsah batohu na stůl a začali jsme. Nejdřív jsem se zeptal, jakým způsobem zdravovědu dělali na společné schůzce, aby to nebylo zase to samé. Podle toho jsem se zařídil výběrem programové varianty. Střídavě si Honza a Agent vyměňovali role v ošetřování a v simulování zranění. Účelem zdravovědy je přece také umět zranění poznat, čili by ho měli umět předvést. Chvilku trvalo, než klukům došlo, že to není sranda. Že nechci, aby mi řekli: "Zalepím to náplastí", ale aby vzali náplast a tu červenou čáru na ruce mi "opravdu" ošetřili. Jakoby to bylo ode mne poprvé... Pak se do toho obezřetně pustili. Nemá asi cenu tady vypisovat, co udělali špatně, nechci tady kluky shazovat. Pravda je, že to byla katastrofa, na to že už by to měli mít v malíku (hlavně Agent). Ale podstatné je to, že nakonec si snad uvědomili, že něco jiného je poslouchat, jak se to má dělat, něco jiného to říkat a ještě těžší, že je to předvést, nepočítaje ani situaci, kdy je to "naostro". Věřím, že si ze schůzky něco odnesli (pokud ano, zaslouží naopak pochvalu), i když se při odchodu na mě tvářili opravdu kysele. Všehovšudy jsme stihli jenom zlomek zdravovědy, ale poctivě.

Na vlčácké schůzce jsem se ocitl ještě o čtrnáct dní později. Zase jsem byl žádán na poslední chvíli a přišel na ni pouze Racek. Rozhodl se zůstat a "projet" Stupání. "Než jsem odtrhl další dva listy z kalendáře", byla tu další schůzka. Tentokrát jsem se jenom pozdravil s Agentem a šel jsem domů. Agent slíbil místo schůzky pracovat na webových stránkách. O čtrnáct dní později jsem opět žádán, ale jistý pan I nedotáhl vše do konce a chudák Agent mě před schůzkou neuspěn prozváněl. Odhaduji, že byl nakonec stejně zcela sám. Toto je smutný příběh, ke kterému opravdu nejde nic říct. Snad jen že je to opravdu škoda.

Tělocvična

Ferda

Tak to byla jedna velká paráda. Bylo nás sedm chlapů a hrál se jenom fotbal. Po hodně dlouhé době jsem si slušně zaběhal a nastřílel jsem 11 gólů (v první části 8, pak nastala krize umocněná Honzinovým rozhodnutím - ten trumbera si myslel, že jsem schopen hrát jako profík či co a postavil nás dva ještě s Bobrem proti nestřídající čtveřici!). Normálně to nepočítám, ono ani moc nebývá co, ale tentokrát jsem si udělal výjimku. Ačkoli tam něco spadlo náhodou, tak pár kousků se mi opravdu povedlo, a tak mám radost. To víte, když se někdo motá "jenom" na soupeřově půlce, tak je to o poznání jednodužší. :-) Největší radost však mám z toho, že jsem to vydržel celý dvě hodiny a ne jenom čtvrt hodinky, jak jsem si myslel. O to větší překvapení je, že mě dneska (druhý den na to) nic nebolí a celkem dobře se mi vstávalo. Takže tady veřejně děkuji sestře, která na tělocvičnu jít nemohla a přemluvila mě, abych šel místo ní. Nejdřív jsem jí sice ťukal na čelo, ale nakonec mi to nedalo a udělal jsem dobře.

Tak zase někdy na tělocvičně! Třeba se uvidím s vámi, co tam normálně nechodíte... :-)

Jak to bylo

Zde si můžete zkontrolovat, zda jste byli úspěšní v řešení hlavolamů z únorového Clavisu.

Topinky

Opečete je nejrychleji za 90 sekund.

1. strana první topinky společně s 1. stranou druhé topinky = 30s.

1. strana třetí topinky společně s 2. stranou druhé topinky = dohromady 60s.

2. strana první topinky společně s 2. stranou třetí topinky = dohromady 90s.

Král a jeho tři dcery

Anežka je princezna sedící vpravo.

Princezna sedící vlevo nemůže být Anežka, protože by lhala.

Kdyby pravdomluvná Anežka seděla uprostřed, musela by odpovědět "Anežka."

Vypínače a žárovky

Zapněte dvě ze tří žárovek na delší dobu (10minut). Potom jednu z nich vypněte a druhou nechte svítit. Jděte do pokoje se žárovkami, kde: Jedna z nich bude svítit, druhá bude zhasnutá a teplá, třetí bude zhasnutá a studená.

Ještě uvedu zdroj, na to jsem minule zapomněl: www.semecky.com/hadanky

Hlavolam 26

Ferda

Nakreslete si židovskou hvězdu a do každého cípu i do vrcholů jejího vnitřního šestiúhelníku vepište čísla od 1 do 12 tak, aby výsledný součet na každé úsečce tvořené vždy čtyřmi body byl roven 26. Tak snadné to zase nebude, takže si můžete napsat čísla třeba na kousíčky papíru. Nebo si stáhněte prográmek od Jindřicha Morávka na www.hlavolam26.wz.cz. Napište mi pak, jak dlouho vám vyřešení hlavolamu trvalo!



domů