Týden, tejden, teiden

Ferda
Clavis 7+8 - duben 2005

Tak nevím, jak bych začal. Asi tím, jak to pro mě všechno začalo. Žádná sláva to teda nebyla. Jsem nejspíš od narození "dítě Štěstěny", a tak jsem zkraje týdne držel v rukou dva objektivy s porouchanou clonou. Jeden jsem dal o opravny, druhý jsem rovnou prodal, neb to bylo docela marné. Starý-nový u Pazdery neměli a u Škody drahota, až by brečel. Nakonec přece jen štěstíčko zafungovalo a v den, kdy Tomášové slaví svátek, se na internetu objevil inzerátek o prodeji přesně takového objektivu, který jsem potřeboval. Opravář u Pazderů mě má asi hodně rád, nebo oplývám nějakým tajemným kouzlem osobnosti (na nikoho dalšího to neplatí :-(), ale nikdy mi nedá práci přemluvit ho, aby mi s opravou pospíšil do druhého dne bez příplatku. A tak jsem těsně ke štěstí přišel a na hory odjížděl s jistotou, že pořádně odzkouším svůj fungl nový-starý blesk se všemi objektivy (pozor opravu jsem musel reklamovat, po dvou dnech se zas "couralaů). To jsem ještě nevěděl, jak nízké stropy v chatě nad Rokytnicí jsou a už vůbec mě nenapadlo, že jsou tam přiblblé trámky, takže na odraz fotit takřka zhola nemožné. Přispěla k tomu samozřejmě moje nešikovnost a nezkušenost. Kristapána, proč já nemám na foťáku zábleskovou automatiku?! Člověk aby nosil v hlavě počítač... Všeho všudy Trampoty pana Tenkráta pokračovaly tím, že jsem si neuvědomil, že existuje něco jako krizový den a nelyžuje se a přesně na tenhleten den jsem si "naplánoval" focení lyžujících dětí. Když už k ničemu jinému, tak ale alespoň proto, aby mohl Padák neustále opakovat větu "o tahání fotolaboratoře", jsem celou fotovýbavu na hory táhl. Dost už o focení a přeskočme k tomu podstatnému, co mi vlastně čtyři dny na horách přinesly.

Bolavá záda, ruce, nohy, nedospalost, ale stálo to za to. Nejprve jsem si v nepřítomnosti všech zanadával, že jsem si mohl vzít rovnou lyže, kdybych věděl, že pro Míly krásný oči budu hnedle druhý den z rána házet lopatou sníh, abychom se dostali pro uhlí. Jenže mě to nakonec tak strašně bavilo, že jsem šel štípat dříví a byl jsem u toho vzteklej jak pes, protože mi ty kravský (velikostí myšleno) špalky nešly roztít. Nakonec jsem se do toho dostal, ale brzo na to se sekera chtěla podívat na obsah mé hlavy. Kde je sakra klínek, kam zmizel?! Tak jsem sekeru opravoval. Pak jsem udělal hromadu třísek, až mě z toho bolel hřbet ruky, uvařil jsem polívku a sotva jsem vytáhl paty z baráku, začaly se hrnout děti zpátky ze sjezdovek. Za zajímavost stojí, že pro dvacet lidí se vařilo 6 litrů polévky. Já jsem snědl celý litr a řádně ho zajedl chlebem a ještě v hrnci dost zbylo (na druhý den mi přišla vhod). Nepochopitelné.

Aby nebylo práce málo, tak jsem se přihlásil, že půjdu ráno pro nákup. Věděl jsem, že budu jak zombie, ale ruku jsem zvednul jenom proto, že je s Padákem "hlína", a to jsem si nemohl nechat ujít. Krom toho čtyři housky se slaninou a debrecínskou pečení a ovocný džud je opravdu o "něco" výživnější snídaně, než předchozí den dva krajíčky chleba s marmeládou. Naprosto nevině jsem během nákupu rozzlobil mladou (ale nikoli sličnou) prodavačku u uzenin a ona mě za to určitě naschvál obdařila plátkem slaniny opravdu jemně pokrájeným na neuvěřitelných 0,5 cm. Taky jsme s Padákem projevili neuvěřitelný talent pro hledání věcí v regálech. Já jsem jezdil sem a tam s vozíkem a Padáka jsem vysílal pro zboží a on vždycky "do pár minut" přispěchal s polovinou toho, co měl přinést. Pak jsme šli do zeleniny, protože cibuli měli v sámošce nejspíš ještě z dob Rakousko-Uherska. Přibrali jsme brambory, česnek a pepř na večerní bramborákovou párty. Paní jsme nepřesvědčili, jestli by neměla nějakou krabičku na pouhá dvě vajíčka (Padáku!) a dlouho jsme přemýšleli, jestli není neúsporné kupovat ještě majoránku, když nahoře nejspíš bude. Paní nám holt neřekla, že ta trocha bylinek stojí pouhé tři kačky. Tak to by byl nákup. Cesta nahoru byla pro mě utrpením, ale zvládl jsem to a ještě jsem si troufnul "vypůjčit" si běžky od Pepsi a vyrazit s Padákem a Rybičkou do Harrachova. Jenže ouvej, toto klouzalo a když už ani druhý vosk nepomáhal, chtěl jsem na samém začátku vzdát. Ještě jsem zkusil svoji starou fintu s lehkým přimáznutím stoupacího vosku na patky a co se nestalo, jel jsem a do Harrachova nakonec dojel. Tam přišla krize, ale nejen na mě. Cestou nahoru jsem však najednou v sobě našel spoustu energie a chtěl jsem ji beze zbytku využít. V domnění, že v těsném závěsu za mnou je Rybička jsem se bez přestávky vydrápal nahoru, abych čekal dvě minuty na Padáka, který se mě prý snažil marně dohnat (to spíš kecal, aby mi udělal radost) a během dalšího několikaminutového stání tak prochladl, že jsem cestou dolů kolem sebe chrchlal jak havíř. V chatě jsem kupodivu nevytuhnul a po večerce jsem začal s Padákem realizovat bramborákovou párty.

Když už jsme u těch párty, tak zůstanu u časové neuspořádanosti celého textu a budu pokračovat párty palačinkovou, kterážto byla opět mým, v jistých ohledech špatným nápadem. Měl jsem dost z předchozího dne pečení bramboráčků, ale Padák je holt zapálenej a má potřebu se před holkama vytáhnout, tak jsem držel basu až dokonce, místo abych místo přepustil Míle, která se na to evidentně třásla. Zde musím pochválit Rybičku, která vždy od nás talíř s palačinkami s úsměvem přebírala a vůbec byla na nás celý večer nejhodnější, že bychom si ji s Padákem z fleku vzali za ženu... :-) Po palačinkách už následovalo jen nemilosrdné poklimbávání v křesle, kam jsem byl od lože z roveského pokoje vykázán, aby se Johny a její sestra, které přijeli ten den, mohly do růžova vyspinkat. Míla slíbila Faithy, že si s ní promluví, a tak šla spát až ve tři v noci, když jsme odcházeli na autobus. Mělo to své výhody, protože nám půjčila baterku, za což jí zpětně ještě jednou děkuji, neboť jinak bychom si huby nepěkně nabili. Cesta autobusem do Prahy byla hrozná, moc jsem se nevyspal, celej jsem se rozbolel a na laborkách jsem myslel, že jsou to mé poslední chvilky. U jednoho zpracovatelského zařízení na kaučuky jsem v rámusu a ve stavu polobdělém namísto černý slyšel červený, a tak jsem zmáčkl červený a to byl prů... švih. Alespoň v ten okamžik, pak se mi pan docent omluvil, že "to by se nemělo stát, aby se nechal takhle vyvést z míry a řval na studenty". Já jsem samozřejmě omluvu přijal a ještě jsem se přitom také omlouval. Ale co mi to bylo platné, slyšel to jeden Flákač (velké F je zde zcela záměrně), co předstírá práci na diplomce a to víte, aspoň jsem si to vybral a budu moct u SZZ říkat: "To jsem jednou zmáčkl červenej čudlík a už se to se mnou vezlo..."

Odpoledne už mi kamarád-kolega říkal, že vypadám na umření, tak jsem se nechal slyšet, že druhý den na exkurzi asi nepřijdu, neboť by to byla moje smrt, ale i ta se mně lekla a na druhý den jsem do kralupského Kaučuku nakonec přece jen vyrazil. V pátek mě čekalo ještě nastoupení do pozice "výzkumný a vývojový pracovník" na částečný úvazek. Podepsal jsem, že nikde o ničem nepromluvím, i kdyby mě mučili (to tam možná takhle nestálo, ale napsat to tak můžu a vy tou máte věřit, abych vypadal zajímavější). Vyfasoval jsem blok a pero, byl jsem proškolen z bezpečnosti práce a pak jsem nad knihami netrpělivě vyčkával, kdy bude to "padla". Přišlo a já odešel a byl jsem rád, že mám ten týden za sebou.

Málem bych zapomněl na "pár" hezkých zážitků z hor. První večer jsme s dětma hráli aktivity. Zezačátku jsem říkal, že hrát nebudu, abych mohl fotit, nakonec jsem se ovšem nechal zviklat. Ale pořád jsem myslel na to focení a neposlouchal jsem pravidla a tak se stalo, že moje družstvo zamrzlo na kreslení (odnaučte technika vyjadřovati se pomocí symbolů, písmen a číslic). Mně to teda docela bavilo, ale spoluhráči měli pěnu u pusy a kdyby byl v kuchyni jen o něco tvrdší chleba, tak by mě jím dozajista lynčovali. Nakonec jsem ale zabodoval a své kiksy odčinil. Nevyhráli jsme (soupeřící družstva odmítli můj návrh dynamického herního prvku "změna směru" v samotném závěru hry), ale bylo to skvělý. A že to byly nervy, děti z mého družstva mě děsně stresovali...!

Druhý večer jsme roveři hráli takovou další prima hru. Do trubky od záchodu jsme mluvili úryvky z filmů a kdo uhodl, vyhrál trubku a mohl mluvit. Nevím proč, ale hrou jsem se bavil především já a Padák, její autor.

Taky jsme absolvovali "Rokytnice hledá Superstar" a já jsem si střihnul předsedu poroty Andreje Helmu. Docela jsem se nechal inspirovat v televizi skutečně probíhající soutěží a něco vzal sám ze sebe. Výsledkem ovšem bylo, že jsem se bezostyšně přiznal, že tuto soutěž sleduji a kdekdo kroutil hlavou. Nakonec se ale zjistilo, že ji docela sledují i ti, co se tváří přesně naopak.

Shazovati sníh ze střechy nebezpečné jest, ale ještě nebezpečnější při oblevě takto nečiniti. A tak jsem kraje sněhu namrzlého omlátil, co na pohled vyhrožoval, že první dítě zavalí, které pro uhlí si půjde. Vylezl jsem na hromadu sněhu odházeného a lopatou mlátil do té krusty, ještě ten malý kousek chtěl odlomiti, až celá střecha ke mně počala se sunouti. Krok vzad jsem velký učinil a své zdarví tak zachránil. Nakonec všichni i já, ač mně jedinému srdce tlouklo, smáli se události této. Mně však při novém probíjení cesty ke sklepu úsměv na rtech zamrzl, neb kry jak z Arktídy jsem dolovati musel. (Lavina ze střechy mi podemlela nohy a ocitl jsem se asi o metr výš!)

Při kritickém dnu děcka stavěli nějaká iglůčka a co by mě nenapadlo, když všichni vlezli na předváděčku dovnitř, tak jsem vzal lopatu a že je jako "obdaruju" sněhem, ale ten byl nějak mokrej nebo co a vcelku přistál Míle rovnou na zádech. Pak se mi chuděra chtěla pomstít, ale víc síly dala do smíchu a ubližování sama sobě, že nebýt Vojty Nedbala, asi by se nepomstila. Ten syčák zlotřilej mě opravdu překvapil. Teď mě napadlo, že jsem si za celou zimu vlastně nepostavil sněhuláka, ačkoli jsem si slíbil, že na truc Parádnicím, který ho na Brdech stavět nechtěly si ho (s někým) postavím. Tak za rok, no...

PS: Tohle jsem napsal doslova jedním dechem, takže omluvte případnou naddokonalost! :-)



zpětvpředdomů