Víkend

Digi
Clavis 7+8 - duben 2005

Čas už ani nesledujeme. Už je to dlouho co jsme vystoupili z vlaku, té příjemné civilizace a hřejivé vzpomínky na útulný domov mezi svými. Před několika hodinami jsme měli hlad, teď již ani neuvažujeme zda se ještě dožijeme světla. Tma kolem nás nás svírá a pocit úzkosti a beznaděje na budoucnost nám dodává jen nepatrnou naději, že naše cesta přece jen má nějaký cíl, že naše nohy naleznou odpočinku a naše útroby zahřeje teplý pokrm. Někdo (Kop) z naší polární expedice klesne pod tíhou zavazadla do hluboké závěje, necháme ho tam ležet a využijeme situace a pověříme ho, aby se podíval kolik je hodin - blíží se půlnoc. Svědomí nám ale nedá a nějakou dobu ho neseme, aby nabral trochu sil. Začíná sněžit, přichází vánice, čelíme prudkému mrazivému větru, jenž nám ošlehává tváře, nikdo neví kdy to skončí - někomu to vzalo batoh, někomu dokonce uvízly v hlubokém sněhu boty, v dáli se kutálí ze svahu láhev pití a pod nohama křupají krabičky od léků. Snáší se mlha, jedna z nás úplně oslepla (Lenťa) a druhým dvěma uvízl hlas v hrdle (Štěpa, Bajt). Je jedna hodina po půlnoci, už jen reflexně klademe jednu nohu před druhou, nejmenovaný badatel H. stále dodává skupině energii povídáním o čerstvých rohlících, vytažených zrovna z pece, zatím co my sledujeme vzdálené světelné body, naznačující cílovou rovinku.

Přicházíme do lidské osady, jak neuvěřitelné, lampy kolem nás nám připadají jako slunce, a další a další... jsme na náměstí, naše představy smýšlejí stejně, klademe si stejnou otázku jestli už jsme tady a co bude dál. Naproti nám jde vstříc náš průvodce (Míla), pověřuje nás ať ulehčíme svým zavazadlům, vyndáme stavební kameny a postavíme z nich věž tak vysokou aby se její vršek dotýkal nebes. To však nebylo vše, vyzívá nás abychom si své batohy zpět na sebe navlékli a následovali ji.

Vyšli jsme zase z vesnice stejnou cestou, naše naděje, že do svítání uvidíme něco jako postel, pohasly, neboť před sebou vidíme dlouhou, sněhem zapadanou cestu končící někde v dáli. Zavedla nás do Roverské zasvěcené jeskyně, kde duševně upadáme do smyslu a poslání roveringu. Bylo téměř čtyři hodiny ráno, když jsme již naslepo a bez jiskřičky naděje sešli z cesty a podél řeky míříme do neznáma. To ještě nikdo neočekával, že cíl našeho putování leží několik metrů před (nad) námi.

Pak už si pamatuji jen ty příšerná slova jako BUDÍČEK nebo ROZCVIČKA a jiná hrůzná a nebezpečná slova. Chatrč 2x2 m široká a 3 m i s půdou (do, které se mimochodem vešlo neuvěřitelných 40 lidí) vysoká vypadala prý na světle ještě více rozpadleji než v noci a než zřejmě skutečně byla. Každopádně ráno zmrzlým bydlitelům přišla vhod. Po probuzení si někteří horlivci jdou hrát s létajícím objektem, jiné již přepadlo šílenství a vytvářeli do sněhové plochy různé obrazce, že prý kdyby přiletěli UFO tak aby nás našli. My se odebíríme k nejrozumnější činnosti, která nám alespoň zajistí obživu, na cvičišti tedy připravujeme naše luky na veliký lov. Byl věru úspěšný, ulovili jsme několik plátků lančmídu...

O pár hodin později zjišťujeme, jak důležité bylo se pořádně nasytit, jelikož nás přepadli krutí mafiáni - bojovali jsme, až do skonání sil. Ty co přežili a dočkali se rána, čekal jen zběsilý úprk a první vlak, který ten den jel... Musím říct že to byl ten nejkrásnější víkend, který jsem zažila a vím, že dosud žádný rover se nemohl tak nasytit a občerstvit roveringem jako ti, kdo tuto výpravu přežili a odnášejí si něco moc krásného v srdcích. Rozhodně na 4.-6.3. 2005 nikdy nezapomenu. :-)

Z březnových příspěvků...



zpětvpředdomů