Pastelky mi neberte

Ferda
Clavis 7+8 - duben 2005

aneb Jak bylo na Brdech

Věděl jsem, že Přechod Brd se koná dříve něž jsme původně mysleli, ale nějak jsem neměl čas o tom přemýšlet. Nakonec jsem završil poměrně úspěšný týden ve škole a omarodil jsem, a tak jsem se rozhodl, že pojedu. Byl jsem přesvědčen, že se jde až v neděli, a tak jsem myslel, že bych mohl dát dohromady pár roverů. Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem v pátek v devět večer zjistil, že je akce už na druhý den! Nicméně i tak jsem se pustil do malování kartiček a ráno jsem vzal útokem potraviny Julius Mainl. Neodradilo mě, ani když na srazu byly pouze Parádnice - už jsem si prostě zvykl.

Celý den by se dal jednoduše shrnout do dvou vět. Bylo to úžasné a to také díky hezkému počasí. A byl jsem za exota. Ale to by bylo příliš zjednodušené, takže pěkně po pořádku. Začnu okamžikem, kdy jsme vystoupili z vlaku na dobříšském nádraží. Bylo nás celkem devět: já, Marka, Lentilka, Bobřík, Markys, Terka, Pinďa, Gimi a Bára. Spolu s námi se z vlaku vyhrnulo moře skautů, ale tak moc jako při mém prvním přechodu (myšleno Brd pochopitelně) jich zdaleka nebylo. To jsme zavzpomínali s Markou na cestovní tlačenice, když jsme jezdívali na tábory a na hory vlakem a kufry, batohy a lyže jsme "manévrovali" okny (no teda já moc ne, já byl ještě malý - ještě menší :-)). To bylo ještě nepohodlí vykoupeno nízkou cenou vlakové dopravy...

Cestou jsme potkali Bilba a spol., ale hned jsme se pod vedením Gimi od všech odpojili a vydali se po vlastní ose. Cestou jsme minuli krásné místo na pikolu, ale nikomu se hrát nechtělo a že prý takových míst ještě bude (prohlásila Marka). Houby, přece pak půjdeme jenom po cestě! Jednoduše jsem byl záměrně oklamán a z pikoly sešlo. Cestou jsem samozřejmě fotil a vrcholem měla být společná fotka na kládách. Hnát se z jedné hromady na druhou není žádná sranda, takže jsem se pěkně vymáznul, abych nakonec zjistil, že fotka zřejmě stejně nevyjde. Ještě předtím se odehrála historka o pastelkách: Bobřík zjistila, že ji fotím a začala se schovávat. To mě už opravdu namíchlo, protože to je snad nějaká všeobecná mánie z focení. Tak jsem se zeptal: "Bobříku, kreslíš ráda?" a očekával jsem kladnou odpověď. "Proč?" "Nebo co děláš ráda?" "Kreslí a čte si...", práskla na ni Markys a tím umožnila přeskočit zdlouhavou proceduru vysvětlování, proč se ptám. "A co bys dělala, kdyby ti někdo sebral pastelky?" Bobřík ani chvilku neváhala s odpovědí: "Ale tobě sebrrali papírr, ne?!" "Tak to se pleteš, papír mám tady v tom foťáku a ty jsi ta pastelka, světlo co se od tebe odráží..." Tím to všechno skončilo. Ba ne, nějak se to uchytilo a začalo se říkat, že "Ferdovi zase berou pastelky." Hlavně Marka.

Ale zpátky na cestu. Za pár dalších zákrut jsme došli až na Kytínskou louku, kde bylo na první pohled liduprázdno, ale to bylo jenom zdání, protože všichni byli shromážděni na pasece (u lesa). A nějaký papalášové tam měli proslov. Jeden mával nějakými časopisy, tak to jsem si musel zvěčnit, a pak předal slovo dalšímu, který se patrně zapomněl na začátku devadesátých let nebo ještě hlouběji v našich dějinách a prohlásil něco v tomto smyslu: "Já bych si přál, abyste tuhle akci brali tak... Pro nás to dřív byla taková možnost, a já bych si přál, abyste to taky tak brali... možnost se sejít jako skauti, a já sám za sebe jsem tu po pětatřicáté... možnost sejít se tady spolu a nemuset se před sebou schovávat." Pak mluvil Bilbo, kterého bylo slyšet mnohem lépe a pak zaznělo třikrát HURÁ a dav se rozešel. Chvíli na to jeden papaláš svolal vlajkonoše a hrál si na hodného strýčka. Nejprve si pozval ty nejmladší vlajkonoše a obdaroval je nějakými skautskými artefakty. "Umíš už číst? Ano? Tak to tu pro tebe mám ještě něco..." A pak se ptal, kdo si myslí, že dorazil z největší dálky. "Praha!" To prý ne... "Kralupy!" To už je lepší! "Plzeň... Brno..." No, byla to sranda. Pak jsem zase fotil - nějakýho Dědu Mráze, skautský extrémisty v kloboucích (už chybělo jen řvát "máme hole v ruce")... Nakonec jsem vyměnil i svých sedm kartiček a šel si koupit palačinku za 10 Kč. Byla studená jak psí čumák a k tomu prťavá (zdálo se mi, že všichni kolem dostali větší, takže jsem na truc nedal nikomu kousnout). Mezitím začala na louce bitva, cvak, cvak, ve které si Bilbo vydobyl posmrtnou slávu...

Když se na mě přestalo čekat a vyrazili jsme pryč od toho všeho (jestli jsem to nezmínil, tak jsem údajně děsně zdržoval), tak se zase čekalo na mě, ale já už byl dávno pryč - prošel jsem kolem holek, který se po pár metrech zastavili, jenom jsem asi neviditelný (mimochodem Marka šla ještě za mnou)... Parádnice nasadily tempo a já se nestačil divit, kam tak spěchají. Předbíhali jsme jeden oddíl za druhým a když už jsme byli první, rozvalili jsme se uprostřed křižovatky a holky rozbalily svačiny. Když jsem viděl, jak velký maj chleby, tak jsem si vyndal jídlo taky a ony ho hnedka zase zandaly, takže se na mě znovu čekalo... Vyndal jsem i mrkev s návrhem, že postavíme sněhuláka, ale že prý se sníh nelepí, což byla jedna velká lež Bobříka (odpuštěno :-)), ale to jsem zjistil až o hodně později... Mezitím nás všichni předběhli, takže jsem čekal, že zase poběžíme, ale nestalo se tak. Kousek jsme popošli a hned znovu zastavili, abychom si zahráli nějakou hru. Marka znevažovala pikolu a prosadila si svoje škatulata. Stejně na pikolu nebylo vhodné místo (já to říkal!). Byla to sranda! Pak jsem se zapomněl při focení u rybníčku a než jsem holky dohnal, fouknul jsem si trochu na harmoniku od Ježíška. Chtěl jsem ji už jako malý (ještě menší) kluk. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem opravdu zdržoval.

Vrcholem dne byla pochopitelně cukrárna v Řevnicích, kde byli naštěstí dobře o skautské akci informováni a měli dostatečné zásoby. Samozřejmě objektiv nezahálel a Marka mě podržela, když si zavzdechla, jak je jí líto, když se dneska nevidí na starých fotkách. "No vidíte, až budete sta... nechtěl jsem říct starý, ale starší... tak vám to ještě bude líto!" S plnými žaludky jsme se vydali k nádraží, kde byli u cesty nařezané lipové větve a špalky, tak jsem si nějaké "vypůjčil", abych měl z čeho vyřezávat. K Vánocům jsem si totiž nadělil takový pěkný řezbářský nože. Jako malý (ještě menší) jsem chtěl být řezbářem, ale nikdy jsem toho moc nevyřezal. Ono taky nožem to není tak jednoduchý. A protože nejsem troškař, tak jsem se pustil do vyřezávaní šachových figurek. Pro začátek mám jednoho krále, docela se mi povedl... Asi ze mě něco bude! :-)

Ale zpátky na vlakové nádraží. Holky z toho byly vyvalený, protože špalek, který jsem si vzal, nebyl zrovna malinký a já jsem šel ještě na jednu várku něčeho tenčího (na ty figurky). Na nádraží mi Marka předala lístek s tím, že vystoupí ještě před Prahou (šla na nějakou akci). Nebýt Parádnic tak bych dřevo neodvezl. Terka a Pinďa mi pomohly až na Luka, kde mi špalky naložily na bedra. Funěl jsem asi 50 metrů (a to si fandim), než mi došlo, že to nemá cenu a ten největší špalek jsem hodil do křoví. Pak jsem se pro něj vrátil.

Doma jsem se svalil do křesla a usnul jsem. Byl jsem utahaný jako kotě, ale tak nějak zdravě, z čehož jsem měl opravdu radost. Nohy mě bolely ještě pár dalších dní. Do Vlajkové budu zase fit a vytřu vám všem zraky!

Když tak přemítám o tom focení, tak mě napadá, že je asi normální, že se někdo cítí před fotoaparátem "zranitelný" a nerad se fotí obzvláště opakovaně (společné foto). Objekt si musí zvyknout a hodně závisí na fotografovi. Ten musí být příjemný, zábavný, odvádět pozornost a ne naléhat. Tentokrát jsem tedy chyboval. Jsem na sebe zvědavý, jestli se pro příště polepším. Asi dám Bobříkovy foťák do ruky, jen ať si mě vyfotí. A udělám na ní ten nejbláznivější škleb. Snad přijde k rozumu. Vždyť na tom přece nic není! :-)



zpětvpředdomů