Odpovědi na otázky

Ferda
Clavis 7+8 - duben 2005

Skoro bych si rád rýpnul do návaznosti otázek v článku od Míly, ale to by bylo opravdu podlé... :-) Když už se podílím na vzniku tohoto čísla, tak aspoň zareaguji obratem, jak bývalo mým, někdy špatným zvykem.

Já s Mílou v podstatě souhlasím. Moje představa o kmeni je však jiná. Nechci, aby bylo pět akcí za měsíc, protože bych na ně sám nechodil. Ale jak už Míla naťukla ona vlastně ve výsledku často není žádná akce, která by uspokojila víc než dva lidi, kteří se sami pro sebe rozhodli, že si popovídají nad kávou. Nic proti tomu. Sám bych někdy rád udělal totéž, ale podobná pozvání se mi nedaří a ani v tom neumím chodit. O to ale nejde. Jsem rád, že Míla došla k závěru, že se občas musíme zamyslet, jestli se baví i ti ostatní a něco pro ně udělat. Já to tak teď asi potřebuju, protože jsem ve středisku ztratil svoje místečko (korýtko :-)) a tápu. Už jsem si všiml, že to někdo vnímá tak, že jsem naladěn na "Prudit!", ale tak to není. Zase jsem odskočil...

Kmen má držet spolu. Souhlasím. Když už se jednou na něčem SPOLEČNĚ dohodneme, tak bychom s tím měli počítat. V případě Vlajkové jsem se neustále ptal, připomínal, opakoval. Stále stejným lidem. Odpověď - "A kdy je Vlajková?" mě doháněla k šílenství, snažil jsem se to přesto nedávat najevo. Vlajková není akce, kterou jsem si na zahazovačce vydupal, ale se kterou většina nadšeně souhlasila. Ale kam se poděje tohle nadšení, když otevřete své diáře plné "obroků" a "gemini" a i jiných věcí mimo skauting (při domlouvání vlajkové jsme si asi zapomněli tužky)? Nikomu nevyčítám, že zvolil takovouhle alternativu, ale pro mě není atraktivní tak jako pro jiné. Zní to teď sobecky? Myslím, že ne. Nepodívám-li se s vámi letos do Skalního města nebo třeba jenom do Chuchelského háje, nebudu trucovat. Vlastně jsem rád za to, že vás vidím aspoň občas, protože jsem si vás oblíbil. Ale nikdo mi neberte možnost zkoušet vás pobídnout, neberte nikomu možnost říct: "Já bych tohle dělal jinak! Tohle je PODLE MĚ špatně" To by nebyl roverský kmen.

Roverský kmen si dávno nepředstavuju jako velkou skupinu lidí, co nejlépe každý měsíc vezmou batohy na záda a vyrazí blbnout do lesa. Kdoví, jestli bychom z takového modelu nezblbli (podívejte se na Marku nebo na Johny :-)). Míla také není první, která hlásá, že kmen nemůže být nikdy takový, jako býval dříve (a kdo to zažil?) a že je takový jakým je dnes. Je v něm spousta věcí, co by šla zlepšit nebo dělat lépe, ale to je subjektivní pohled každého z nás. A jedna pravda, kterou si neupírejme je takováto: Roverský kmen jsou lidé, které ve většině spojuje usilovná a smysluplná práce u oddílů. Proto, a také kvůli tomu, že jsou na sebe přísní, mají tak málo času. Jsou to človíčkové, které mají nadlouho, a možná či snad na věky, rezervovaný velký kus místa v mém srdci. A tam někde je ten roverský kmen. Stále mi ještě stojí za námahu zkoušet vás vytáhnout do lesa nebo na tu pitomou kávu, rozčilovat se a být s vámi a sám se sebou nespokojený. Až tohle pomine, a snad se to nestane, teprve potom mě ztratíte a já vás. To je to, oč tu běží.

Napsal jsem to, jak nejlíp umím a mám pocit, a to se nestává často, že to po sobě nemusím číst a přes absenci této kontroly se nebudu muset stydět za to, jak jsem se vyjádřil. Posuďte sami.

Na závěr malé tajemství, kterak si dělám čas. Nedělám si ho, mám ho stejně tak 24 hodin denně jako vy! :-) Zdálo by se tedy, že asi nic nedělám, ale i to by byl chybný závěr. Finta spočívá v tom, že přesunete učení a pak před zkouškama pár nocí probdíte. Pak máte čas prakticky kdykoli na cokoli. Ale tohle doma sami nezkoušejte a předechte to nám profesionálům! :-)



zpětvpředdomů