Clavis 5





Akce

po 4.1. 18:00 Clavis
8-9.1. 08:30 metro Stodůlky - Basketbalový maratón (Peggi)
út 12.1. 17:30 Anděl - Hvězdárna (pouze za pěkného počasí)
st 13.1. 16:00 klubovna - Sochání 3
út 19.1. 17:30 klubovna - Večer japonsko-čínsko-českého přátelství (Křemla, Lukáš)
st 20.1. 16:00 Anděl - Klasici české fotografie
23-24.1. Pomoc na statku a jízda na koni (info v klubovně)

Sochání

Tato akce už proběhla třikrát a někdo možná ještě neví, o co jde. Tak tedy jde o tvarování nějakých předmětů z drátu s následnou speciální povrchovou úpravou. Naučil jsem se to na třetí roverské poradě ve Vsetíně a dají se vyrobit opravdu úžasné věci. Všichni jste zváni a nevadí, když začnete později.

Tábor roverského kmene

Tábor bude z 90 % - je to téměř jisté. Termín vychází na 18-31.7. Expedice Slovensko se tímto ruší. Sbíráme náměty a podněty na celkové dění, tak neváhejte, jestli máte něco, o co se chcete podělit s ostatními. Ostatní informace hledejte v Clavisu nebo na nástěnce.

Květinový den

V roce 1999 proběhne opět květinový den a já potřebuji vědět, kdo půjde. Tak se mi hlaste do konce ledna.

Jo a taky neříkejte "on se zbláznil", protože to možná není pravda. Taky se vám možná zdá, že kecám z cesty, ale to myslím taky není pravda. Pac a pusu Lišák.

Ekoznačky

Na letáček o ekoznačkách platných a neplatných v ČR a v Evropě se můžete podívat v klubovně. Vydala ho Tereza a zařídil ho Muwín.


Basketbalový maratón
Peggi

Sraz je v sobotu 8.1.1999 v 8:30 na stanici Stodůlky dole v metru. Zahájení začíná v 9:30 a samotné utkání v 10:00 hodin. Opustit tělocvičnu bychom měli v neděli do 12:00 hodin. Zápisné je pět set korun za jeden tým. S sebou si vezměte: spacák, karimatku, ručník, hygienické potřeby, dostatek fuseklí, přezůvky (nejen boty na hraní) a jídlo a pití na pětadvacet hodin. K dispozici budou rychlovarné konvice a bude připravován čaj. Jako dres si přineste tričko RKC s číslem nebo alespoň jedno bílé triko. Důležitá je obuv, ve které budete hrát, prosíme vás, abyste si vzali boty, které nedělají na podlaze šmouhy (jinak bychom měli nepříjemnosti s panem správcem).


Koníčci
Lišák

O víkendu 23-24.1. je domluvena pomoc u koní na Zmrzlíku. Za odměnu pak jízda na koních. Akce byla připravena jako odezva na přání některých z vás, tak doufám, že mě nenecháte na holičkách. Sraz a podrobnosti se včas dozvíte. Sledujte nástěnku nebo se ptejte mě. Srdečně jsou zváni i lidé z jiných roverských kmenů. Tel. 301 51 96.


Je tu nový rok
Lišák

Zatímco píši tyto řádky, zbývá do nového roku přibližně 24 hodin. Pokud čtete tyto řádky, jistě jste přežili oslavy roku 1999 ve zdraví.

Vítám vás v novém roce a přeju vám, ať se z velké části daří to, co chcete v tomto roce dokázat. Nezapomeňte, že ta nejjednodušší cesta nemusí být ta správná, zatněte zuby a jděte, nevzdávejte to. Žijte!

Tento rok bude pravděpodobně velká zkouška v mnoha ohledech a já ze srdce přeji vám, přeji nám roverskému kmeni, ale i všem ostatním lidem, ať vydrží na správné cestě.

Děkuji vám za to, že jste a ještě jednou vás vítám v novém roce. Váš Tomáš.


BBD
Rybča

Z besídky v bezbariérovém domě jsem se vrátila asi před dvěma hodinami, takže to, co o ní napíšu, bude asi hodně ovlivněné atmosférou, která tam byla. Co se týče té besídky celkově, musím říct, že teda nic moc. Mohla za to spousta věcí. Předně to, že se do poslední chvíle nevědělo, kdy a jestli vůbec bude. Neustálé přesouvání termínu způsobilo, že spousta lidí, kteří měli na starosti některou část, vůbec nemohla přijít.

K programu BBD jsem přišla upřímně jako slepý k houslím, ale docela jsem do toho měla chuť, a tak jsem se ho částečně ujala. Udělala jsem obrovskou chybu, každému jsem totiž vysvětlila jen ten základ bez podrobností a pak to, co by měl dělat on. To asi nejvíc přispělo k tomu, že program byl strašně rozkouskovaný a plný prostojů, protože nikdo pořádně nevěděl, kdy má co dělat. Omlouvám se za to, beru si z toho poučení a uklidňuji se myšlenkou, že chybami se člověk učí. Dalším velkým problémem bylo hrozné předávání informací. Když řeknu, že se o něco postarám, mělo by to podle mě znamenat, že si i seženu lidi, které k tomu potřebuji. Nemyslím si, že by bylo málo ochotných lidí, spíš jen těch "aktivně ochotných", kteří něco nejen udělají, ale vezmou si za to i zodpovědnost. Asi jsem hodně kritická, ale právě kvůli tomuhle nám vypadly ty zpestřující části programu. Někdo totiž "zrovna tohle zapomněl" nebo mu "to ale nikdo neřek". Takže se vždycky, když mělo přijít na řadu něco zajímavějšího, zjistilo, že to asi nepůjde.

Z mého pohledu vypadá celá besídka dost pesimisticky, bude to asi tím, že ze začátku jsem měla mnohem růžovější představu o tom, jak by to mohlo vypadat. Zas takový propadák to snad nebyl, i když myslím, že spíše díky toleranci diváků. I přes to všechno samozřejmě moc děkuji všem, kteří to tam zoufalou improvizací zachraňovali, a především našemu hudebnímu tělesu, které se ctí zaplnilo v podstatě celý program, i když to původně nebylo v plánu. No - nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Doufám, že příští rok bude na bezbariérák víc času i chuti.


Besídka v BBD
Lišák

Již tradičně jsme i letos uspořádali předvánoční besídku v Bezbariérovém domě v Řepích. Moc děkuji všem, kteří se ať účastí nebo přípravou podíleli na realizaci této akce, a věřte, že lidem se to moc líbilo. Paní Koptová, paní Hauznerová, pan Jakoubek, paní Hořicová a další a další vám mockrát děkují za toto krátké, ale příjemné setkání.

Víte - lidi, kteří žijí sami, jsou zahořklí a vidí jen bolest a smutek, jsou vděční za kousek dobrého slova a vůbec nevadí, když někdo neřekl báseň tak, jak byla na papíru nebo se zakoktal nebo nebylo občerstvení podle našich představ. To oni nevidí. Oni vidí to, že je někdo s nima a od srdce jim zazpívá či zarecituje.

Ještě jednou děkuji a doufám, že nápad, který zatím nosím v hlavě, jednou díky vaší pomoci spatří světlo světa.


Naše milá klubovna
Muwín

Dovoluji si napsat naše milá klubovna, protože to tam skutečně teď jako v milé klubovně vypadá. Po další několikadenní sérii prací si k tomu neodpustím několik poznámek.

Snad jsem zachytil všechno, co je důležité. I přes ten zlehčující tón vás moc prosím, abyste se k naší klubovně chovali ohleduplně a měli radost z toho, že je útulná a uklizená.


Jako Céčko
Marka

Kupodivu nechci popisovat, jak by se podle názvu mohlo zdát, oblíbenou hračku hitovku osmdesátých let, ale to, jak jsem prožila letošní Silvestr.

Možná víte, že jsem se s Puštíkem vydala na táboření Indiánů. Jestli nechápete, co mě mohlo lákat na těch divnejch lidech, tak to bylo to, že Indiáni jsou teď v módě (1. základní pravidlo) a že mají málo holek (2. pravidlo). Berte to s nadhledem, prostě jsem byla zvědavá, jak to chodí jinde...

Bohužel jako obvykle nemám čas na rozepisování podrobností, a tak jen několik významných zážitků.

První večer jsem si musela zvyknout na ChŘ (= Chlapské Řeči), které byly místy velmi drsné, i když asi mi to spíš jen tak připadalo, protože my (tedy naši kluci) se baví velmi podobně; základní rozdíl byl v tom, že naše znám už velmi dlouho, kdyžto některé z indiánů jsem viděla poprvé v životě (vlastně převážnou většinu). Situace byla o to nepříjemnější, že jsem tam byla jediná holka (viz pravidlo č.2)... Jednu chvíli jsem se už málem šla projít, ale pak jsem si řekla, že třeba zkoušej, co vydržím, a že nejsem žádný máslo. Tak jsem tam zůstala. Další dny to bylo v pohodě, možná jsem si zvykla, anebo to zmírnili oni.

Trochu jsem nevěděla, jestli se mám chovat jako host, anebo jako "správná indiánská žena" (opět nutný nadhled). Nakonec jsem se asi snažila to tak trochu skloubit. Jen jsem se trochu bála, že mě zavřou do auta jako ostatní "céčka" (= civilní věci), protože jsem samozřejmě jela v tom, v čem jezdím obvykle na vandr, čímž jsem se od všech ostatních značně odlišovala. Naštěstí mě nikam nezavřeli, a tak jsem se mohla na Nový rok vydat na výlet na Malý Blaník spolu s několika "pravými" indiány a večer se očistit v initi - sauně. Tenhle zážitek byl asi nejsilnější, protože jsem mohla sledovat, jak výborná parta tihle lidé jsou. Nejde k tomu napsat nic víc, to se musí prožít. (Navíc díky sauně mi určitě zmizí ekzém...)

Ještě jedna věc byla důležitá proto, abych tento Silvestr mohla považovat za nejzdařilejší ve svém životě. Já jsem si totiž vůbec neuvědomila, že nějaký Silvestr je. Nemám na tomhle dni ráda to "povinné veselí" spojené s nadměrnou konzumací jídla i pití; spíš mě vždy přepadne sentiment a melancholie. Toho jsem letos zůstala ušetřena a jsem za to vděčná. Odpoledne jsme místo chlebíčků dělali dřevo a večer jsem neměla ani kapku alkoholu a spát jsem šla někdy okolo půlnoci, do té doby se normálně povídalo o všem možném kolem ohně v týpí.

Na cestu domů se všichni opět proměnili v normální civilisty, a tak jsem se odlišovala už jen tím, že jsem holka... Těch pár dní strávených u Blanice se dotklo mého srdce, a tak si třeba ušiju mokasíny a pojedu zase někdy tábořit s Indiány. I když jsem se v minulém roce zařekla, že "hlavně nic indiánského", tak ten rok už je pryč a kdo ví, co přinese tenhle.

Dík, Puštíku, Tokaheyo, Čanešičo, Gu, Yučikalo, Šneku, Lukáši, Bobře, Kubajsi a Šamánku, ty pse jeden ušatej...

P.S. Na zpáteční cestě jsme navštívili Píšťalku, které tímto děkuju za pohostinnost a doufám, že jsme nezpůsobili moc škody.


Modrý Mauricius
Martin

Dopínám zip suchého neoprénu. Ještě naposledy kontroluji přístroje. Ponor! Pomalu klesám ke dnu. První pocity? Voda je hodně studená. Tři stupně. Dostávám se k ustupujícímu dnu. Hloubka deset metrů. Vidím pouze skalní dno a pár kamenů. Sestupuji ještě níž. V nejnižším bodě měřím hloubku - dvacet sedm metrů. Dno je pokryto vrstvou kamení a bahna. Nemám náladu v tom něco hledat. Vracím se na hladinu. Snažím se neuspěchat dekompresi. Ledová voda mě ale žene nahoru, už abych byl z vody. Po půl hodině jsem opět na hladině. Plavu na břeh, shazuji flašky a strhávám neoprén. Ponor dopadl dobře, ale akce ještě nekončí, je třeba se ještě vrátit. Zdánlivě jednoduchá věc. Láduji se tekutinami a jídlem. Jak dlouho jsem už nejedl? Jak dlouho jsem už neviděl denní světlo? Už to bude dvanáct hodin. Dvanáct hodin dřiny. Dvanáct hodin v temnotě a vlhku, hluboko pod zemí. Vařič neustále hučí, všichni se snažíme dostat do sebe nějaké jídlo. Zjišťuji, že už usínám i ve stoje.

Vylézá poslední potápěč. Balíme. Ještě se jednou rozhlížím. Impozantní! Stojím na dně obrovského dómu. Jak je asi vysoký? Sto metrů? Nebo víc? Strop se zdá být strašně vysoko. Kdyby spadl… Slyším, jak z něj hlučně padá vodopád. Na délku může mít dóm asi dvě stě metrů, na šířku padesát. A ještě ty obrovské zatopené prostory. Jak ty můžou být veliké? Kolik pater je ještě pod námi? Tok úvah přetrhává povel k návratu.

Je pět hodin ráno. První už šplhá po lanech nahoru. A za ním další. Brzy také přicházím na řadu. Po chvíli nejistoty rutinně jímaruji (=šplhám). Nahoře na štandu (=plošině) se řeší obvyklé problémy - zamotaná lana. Brzo ale už spořádaně vlají v prostoru a přes kladku se nahoru pomalu sunou věci. To tahání na štandu je za trest. Třicetikilové potápěčské lahve táhnou silně opačným směrem - dolů. A nad námi je ještě tolik metrů. Přenášíme svině (=vaky) k další šachtě. Z boku zvětralé štoly padá kamení. Je nutné dávat velký pozor.

Další jímarování. Dostat do dalšího patra sebe je snadné, ale ty svině. Ze stropů kape voda. Co, kape, místy teče proudem. Stěny jsou mokré a pokryté bahnem. Už dávno se nesnažím se jich nedotýkat. Už je mi to jedno. Apatie. Jen se dostat nahoru. Kombinézu mám celou promočenou a pokrytou tím odporným bahýnkem. Další štand a zase to rutinní tahání sviní. Další délka, další patro, další štand a další tahání. Je to dřina. A nad námi ještě tolik metrů. Při jímarování se snažím makat ze všech sil, ale pohledy nahoru, kde se ve tmě ztrácí lano, nejsou příliš povzbudivé, poslední metry ke štandům dolézám vyčerpán a odevzdaně se cvakám do jištění a čekám na svině.

A pořád dokola. Jímarování, zřízení kladky, jímarování, tahání sviní. Prohlížím si ještě jednou ty obrovské vytěžené dómy, tenké, místy propadlé stropy, shnilé výdřevy, tu přesnost odstřelů. Pozoruji matematickou exaktnost mírně ukloněné přímé štoly, pravděpodobně sledující žílu, rozdělené do vysokých pater. Místy zřícené štoly, nebo propady přes několik pater. Spadlo to samo, nebo tomu pomohly lidské ruce? Jak je možné, že některé dřevěné stropy vydržely ve vlhku více než půl století? Ale na úvahy a rozhlížení není moc času. Návrat na povrch Země je nepředstavitelná dřina. Usínám, kdykoliv se zastavím. Všichni jsme už hodně unavení, nikdo ale nic neříká. Ani by to nemělo význam. Každý automaticky odvádí svoji práci. Jediná chyba by mohla znamenat smrt. Všude kolem je plno nebezpečí. Shnilé dřevěné stropy, propady, padající kamení, zvětralé štoly, ale také vlastní vyčerpanost. Ve vedlejším komínu, který vede z povrchu přímo až na hladinu zatopených prostor, jsem zahlédl slabé světlo! Denní jas. Podle hodinek je jedenáct hodin dopoledne. Blížíme se k povrchu. Prý už pár lidí do toho hlubokého komínu spadlo. Za letu se roztříštili o stěny. Nepříjemná představa. Pro jistotu kontroluji všechno jištění. Pokolikáté už? Každou chvílí jsme blíž k povrchu, blíž k cíli.

Jak jsou ty cíle pomíjivé, ještě před pár hodinami bylo cílem dostat se na dno, teď zase nazpět, jaké cíle přijdou potom? Bude možné dosáhnout všech? Kde až leží hranice schopností a možností? Sakra. Dole se zasekly lahve. Houpáním lan jsme je akorát zamotali. Někdo k nim slaňuje a zbytek výtahu je usměrňuje. Jde to ještě pomaleji. Komín je velmi členitý s pozůstalými příčnými rozpěrami. Nad sebou máme už jenom čtyři délky. Je po dvanácté hodině. Touhle dobou jsme počítali, že už budeme zpět doma - v Praze. V další délce přichází nejkomplikovanější přesedání. Dolézám k němu s obavami.

Mám ještě v živé paměti tu šou, co jsem tu předvedl cestou dolů. Bez některých speciálních speleo pomůcek to jde opravdu těžko. Nejenom k mému údivu to zvládám vcelku lehce, je vidět, že jsem už za ten sestup a výstup získal na profesionalitě. Pozoruji, že i mezi dobře vybavenými a zkušenými speleology není přesedání v převisu se vzdušným odlezem moc populární. Další délky už příliš nevnímám, postupuji jako v transu. Už je to jenom kousek. Jímaruji setrvačností, přesedání kvapně odbývám, svině jsou pořád těžší a těžší. Konečně stojím na okraji průběžného komínu před poslední délkou. Ze shora se dere denní jas, o slunci se nedá mluvit, je oblačno a sněží. Jdu do toho první. Přecvakávám jištění a přesedám, posunuji jímary aniž bych opustil nohami patro. Pohled na ochranu lana, která sjela kamsi do neúčelna a při každém protažení se lano dře o hranu, není příliš radostný. Ani nevidím, jestli někdo nahoře nepoškodil lano, nebo jeho upevnění. Nerad bych se prověsil do prázdnoty komína. Ale už se v tom odevzdaně houpu, drží! Jímaruji vzhůru poslední délkou, mám radost, ne radost, nějaké vnitřní uspokojení, takový pěkný pocit. Zprvu se snažím neopírat koleny o skálu, po které stéká voda, ale po pár metrech to vzdávám, tak jako snahu neprotahovat lano při každém posunutí. Prostě to nejde. Některé úseky nejsou snadné, ale něco mě žene nahoru a i převis lehce překonávám. Kontakt se skálou je čím dál víc odpornější, víc vody, víc bahna a začíná to všechno studit.

Celkově se teplota mění z těch stabilních +7 °C v podzemí na -7 °C v závětří na povrchu. Zpočátku si toho nevšímám, ale věci na mě začínají mrznout. Dostávám se na hranu. Všude kolem je spousta sněhu, i lano vede kamsi pod půlmetrovou vrstvu sněhu. To tolik připadlo, nebo se to lano zařízlo do té vrstvy sněhu? Snažím se sníh kolem lana rukama odházet. Hned prvním tahem si hodím nadílku sněhu za oblečení. Naštve. Druhý tah, ještě větší sprška sněhu. Rezignuji. S nemalým množstvím sněhu pod oblečením dolézám na povrch.

Je po čtrnácté hodině. První kroky po pevné zemi. Je mi jako Armstrongovi, když poprvé vstoupil na Měsíc. Pravda, propadám se po pás do sněhu, je zima a fouká silný vítr, ale jsem nahoře! Dolézají další. Radost přerušují povely k tahání sviní. Vlhká lana okamžitě namrzají, jímary prokluzují a po chvíli taháme lana rukama. Rukavice i oblečení již zmrzly do nemněných tvarů, i lano se nějak nechce ohýbat v kladce, spíše se láme. Po chvíli na povrchu jsme všichni promrzlí na kost a pokrytí vrstvou námrazy a sněhu. Tahání se stává menším privilegiem, aspoň se při něm člověk zahřeje.

Nahoře je už poměrně dost materiálu, a tak se dva kamarádi už vydávají na cestu, abychom všichni zbytečně nemrzli. Nevypadá to, že by tu byli ještě potřeba, aspoň prošlápnou cestu a uvaří teplý čaj. Chyba, lana úplně zmrzla a pokud je třeba, aby se ohnula, musí se předem nalámat, což při zatížení dotyčného konce není vůbec jednoduché. Vyřazujeme kladky, všechno taháme přímo, příšerná dřina. A dole jsou ještě ty nejtěžší lahve. Jak jsme je dostali nahoru, si radši nechci ani vzpomenout. Rušíme veškeré jištění, fixy, balíme - tedy lámeme - lana do přepravitelné podoby a s hodinovým odstupem odcházíme také směr auto - civilizace. Stopy jsou už zaváté, cestu si musíme prošlapat sami znova. Děláme si drobné zacházky, když hledáme nejlepší směr a nejmíň sněhu. Ale stejně se plazíme po pás ve sněhu a občas se propadáme až po krk. Kdo upadne, nechce ani vstávat, s těžkým nákladem hluboko zabořený ve sněhu to není bez cizí pomoci snadné, ne-li nemožné. Brzo se roztrháváme. Pro nás rychlejší není příjemné neustále čekat. Zbývá asi jeden kilometr cesty pořád stejným směrem. Přestože jsem zde nikdy nebyl, vyrážím první. Kamsi do neznáma v naznačeném směru. Začíná menší sněhová bouře.

Už po chvíli jsem z toho prošlapávání sněhu unavený, nikdo mě nenásleduje, není se s kým vystřídat. No nic, nechce se mi čekat uprostřed planiny v tom silném větru unášejícím s sebou ledové krystalky, které nepříjemně masírují odhalený obličej. Snad jdu pořád správně. Míjím už několikáté stromořadí, u kterého jsem očekával cestu. U snad čtvrtého stromořadí, po delší době pochodu - spíše plazení, když se mi ukazuje zase jen nekonečná sněhová pláň s nějakým porostem v dáli, pochybuji o správnosti mého směru. Že bych se vrátil? Ohlížím se, po desíti metrech už nejsou vidět ani mé stopy, jak zavály.

Viditelnost je velmi špatná, maximálně sto metrů. Musím pokračovat. Přece musím dojít na nějakou cestu, pak do nějaké osady, kde zjistím, kudy se vrátit k autu. Pokračuji. Trochu stáčím kurs. Docházím k jakémusi úvozu. Zase to není cesta. Moc se mi nechce jej obcházet, kvůli těm třem metrům dolů a pak zase nahoru, jít padesát metrů okolo.

Obcházím. Nechci riskovat, že bych zůstal dole na dně. Místy se brodím po prsa ve sněhu. Je to krásný prašan, ale není v plánu, mám ho plné zuby (obrazně) a oblečení (skutečně). Netuším, jestli jdu správně, ale vím, že musím pořád jít. V takovémhle terénu s třicetikilovým nákladem daleko nedojdu. Jsem na ledacos zvyklý a velký extrémista, ale teď toho mám celkem dost. Není to ještě na doraz, ale rád bych to přežil. Šlapu. Musím vydržet, nebo tu zmrznu.

Támhle to vypadá jako sad! Naděje. Ano, jsou to ovocné stromy! Sad nebývá daleko od chalupy, to mi dodává poslední síly. Jsem už silně vyčerpán pochodem v takovém množství sněhu. Je mi ale jasné, že moc možností nemám - buď to dojdu, nebo zemřu. Není, kdo by mi pomohl. Chce se mi odhodit náklad, ale cítím, že to už nemůže být daleko a že to donesu. Tady by to už nikdo nenašel. Doufám, že to není daleko. Nejsem si jistý. Cesta, ke které jsem měl dojít, vede přímým směrem rovnoběžně s údolím a stáčí se tedy až někde na hřebeni. Musím proto jít správně, snad je to tak. Neustále přehodnocuji situaci, ale pořád jdu. Jdu kamsi do bílého neznáma, na jehož konci by měla být spásná cesta. V dálce zahlédnu nějakou kůlnu a za ní obrys další stavby. Je dost špatným směrem, ale potěší. Jdu původním směrem, mohlo by to být stavení u té cesty, ke které mám dojít.

Vycházím na okraj sadu a přede mnou se otevírá jen další bílá planina. Ale přetnutá řadou stromů, že by konečně cesta? Vkládám do toho zbytky sil. Jak pošetilé bylo se domnívat, že výlezem z dolu vše skončí. Jako v horách. Akce nekončí za nejtěžší pasáží, na vrcholu nebo pod kopcem, ale v bezpečí a teple chaty či domova.

Už cesta k dolu byla menší peklo. Nezvyk na podobný náklad, dostal jsem nejtěžší potápěčské lahve a nejdelší lano - prostě nejtěžší náklad, s přehledem 30 - 40 kg, 1/2 - 2/3 mé vlastní hmotnosti. Nástup místo ve tři odpoledne až v šest večer za tmy. Dva kilometry slalomu mezi terénními propady, leckdy hodně hlubokými, jsme urazili za hodinku a pak jsme hledali vstupní komín. Po sedmé jsme začali strojit sestup. V naprosté tmě. Totálně nabažení sněhu jsme zahájili sestup na dno sto padesát metrů hlubokého bývalého dolu Mauricius. S sebou vláčíme dvoje kompletní potápěčské vybavení kvůli průzkumu zatopených prostor. Sestup znamenal slanění a vystrojení osmi různě dlouhých délek přes čtrnáct pater a samozřejmě spuštění materiálu. Dole už znatelně ospalí a vyčerpaní se pouštíme do potápění…

Blížím se k té řadě stromů. Z desíti metrů rozeznávám cestu. Mám ohromnou radost. Přebrodím příkop, kde mi sníh dosahuje až pod nos a rozhoduji se, kterým směrem se vydat. Doprava z kopce, nebo doleva do kopce? Jdu dolů, směrem od toho stavení co jsem zahlédl. Cesta je také zavátá sněhem, ale jde se mi mnohem lépe, vždyť je na ní jen po kolena sněhu. Po chvíli se přede mnou rýsuje dům. Když přicházím k němu, připadá mi, že jsme okolo něj včera jeli. Kolik ale ještě musím ujít a zda jdu správným směrem netuším. Je neobydlený, pokračuji. Zcela vyčerpán docházím k autu. Z naší skupiny první. Trasu jsem zvolil celkem správnou, vyšel jsem na cestu o dvě stě metrů výš nad místem, kde jsme parkovali.

Převlékám se, piji už vychladlý čaj. Pomalu se šeří, je po šestnácté hodině. Teda to převlékání nebylo nějak růžové. Jednotlivé vrstvy k sobě přimrzly a na jejich odtrhávání se podíleli všichni přítomní, tak jako na sundávání další výstroje a výzbroje. A to bylo stejné u všech. Někteří rozřezali tkaničky a podobně. No a nadbytek oblečení na převlečení jsme taky nikdo neměli. Když jsem se balil na tuto akci, byly vstupní údaje hodně odlišné od reality. Místo dvaceti centimetrů sněhu sto padesát, teplota o deset stupňů nižší. Prostě vůbec nic nevyšlo podle plánu. Ani časový rozvrh.

Po půl hodině doráží další - předposlední. Úplně vyčerpaný a bez nákladu, který kdesi odhodil. Vypráví, že si cestou chtěl uprostřed sněhové pláně lehnout a zemřít, ale setrvačností šel a byl líný se zastavovat.

A to rozhodně nejde o nějakého nováčka. Zkušený jeskyňář a potápěč, na kontě mnoho sestupů a mezi nimi i ty ze samé špičky. V plánu sestup na dno světa - do nejhlubší díry Jean Bernard. Tak jako ostatní, zkušení speleologové, potápěči, horolezci. Podmínky nás ovšem všechny zaskočili. Z tvrdé dřiny se stal boj o život.

Když dorazil k nějakému stavení, rozhodoval se, jestli tam zabivakuje, nebo bude pokračovat. Sám neví proč, když chtěl zůstat, pokračoval dál. Ovšem bez nákladu. Odešel o třicet kilo lehčí, když tam nechal potápěčské lahve a lano. Prý posledního z nás po sto metrech, co jsme se rozdělili, už neviděl. Uvažujeme, jestli ho jít hledat. Dáváme mu půl hodiny čas. Je tma, sedmnáct hodin. Nějaký člověk u nás zastavuje a přerušuje plánování záchrany. Viděl pravděpodobně jednoho z nás, jak se pod těžkým nákladem plazí po prsa ve sněhu, pokrytý vrstvou ledu a sněhu i v obličeji, a snaží se dojít, už téměř mrtvý.

Nasměroval ho správným směrem, přesto mu okamžitě vyrážím naproti. Vypadá opravdu otřesně. Před nějakou hodinou jsem asi vypadal stejně. Jsme všichni. Máme toho dost, dvacetčtyři hodin akce, z toho dvacet hodin v podzemí. Je neděle večer, pomýšlíme na návrat. Zítra nás všechny čekají povinnosti.

Ale na cestě leží půl metru sněhu a tak spolu s ostatními chataři, co zde zapadli, se snažíme proházet cestu. Někteří odjíždějí, ostatní se o to aspoň snaží. Nám třeba zlobí startér a zamrzla nám brzda v poloze zablokováno. Pár lidí nám pomáhá to roztlačit, ale jeden a půl metrová závěj před námi je docela jasnou stopkou. Cesta, co jsme před chvílí proházeli, je už stejně zavátá do standardní výšky půl metru.

Lidi, co odjeli, se opět vrací s neradostnými zprávami, na silnicích je všude spousta sněhu, některé silnice jsou uzavřené policií a silničáři v nedohlednu. Doufáme, že později se to podaří. Pak ještě přestala fungovat dodávka elektrického proudu a celé okolí je potmě. Na bivak ve vymrzlém autě se moc netěšíme. Všem je naprosto jasné, že se odsud dneska nedostaneme. Možná zítra.

Já mám na bivak dostatečné vybavení a dohromady máme dost potravin a plynu na vaření, ale vybavení a psychika ostatních je na bivak dost slabá. Ještěže celá osada ví o bandě abnormálních lidí - speleologů, co lezou do nějakých hlubokých děr, když je venku spoustu sněhu a tuhé mrazy. A tak jsme snad od všech, co zde nedobrovolně zůstali, pozváni do tepla jejich chat na teplý čaj a nocleh. Rádi přijímáme a je těžké si vybrat, ke komu jít.

No musím přiznat, že pohostinnost těch lidí mě opravdu překvapila, nejenom že si nastěhovali do chalupy pět neznámých špinavých chlapů, ale ještě se s námi rozdělili o poslední jídlo, co měli, vytopili nám pokoj a nechali nás se umýt. Všichni jsme jim vděční. Večer proběhl v klidu a teple chaty, pravda bez elektřiny. Při svíčkách jsme mezi pravidelným usrkáváním horkého čaje museli vyprávět nejenom zážitky z Mauricia, ale i z ostatních našich akcí. Spaní bylo nádherné.

Ráno jsme se opět snažili co nejmíň překážet, ale znovu jsme byli středem zájmu. Venku leželo ještě víc sněhu a pořád sněžilo. Přišel nějaký domorodec s aktuálními zprávami. V okolí zákazy vycházení, nesjízdné silnice, policejní zátarasy, silničáři nestíhají prohrnovat ani hlavní tahy. Moc potěšující, akce pokračuje v nastoleném duchu. Když se ještě zmínil, že před dvaceti lety tu bylo osm metrů sněhu, stály mi vlasy hrůzou - a nejenom mě. Nerad bych tu zůstal až do oblevy.

A čas plynul. Naštěstí přijel pomoci někdo z místních. S buldozerem prohrnul cestu, vypadalo to, že jsme zachráněni. Bohužel, když už jsme dojeli na dohled k vesnici, kde končí silničáři s občasným prohrnováním, narážíme na cestě na neprůjezdný sněhový jazyk. Snažíme se proházet cestu, ale sněžení a vítr jsou silnějšími protivníky. Rezignujeme a parkujeme o kousek zpět u jedné chaty, abychom neucpali cestu.

Průběžně přijíždí ostatní a jakmile zahlédnou vrstvu sněhu, parkují vedle nás. Společně čekáme, až se bude vracet buldozer, aby nás vytáhl. Lidi z chaty nás opět zvou do tepla na čaj. Opravdu solidarita zdejších lidí mi přišla jak z jiného světa (z ledového království), jen úsměv a slova: "musíme si pomáhat".

Mezi tím sehnal někdo z místních svého známého, co jezdí se sněhovou frézou a mohli jsme pokračovat dál v cestě. Tak jsme s jednodenním zpožděním díky dobrosrdečným lidem z Krušných hor dorazili domů do Prahy, do jiného světa, naplněni zážitky a pořádně promrzlí - auto totiž netopilo, ale tam někde u srdíčka nám bylo pěkně.

Resumé

5.-6. 12. 1998: sestup a potápění v bývalém lomu Mauricius u Abrtam v Krušných Horách
Hloubka: 150 metrů + 30 metrů ponor
5 lidí
Počasí:
Sobota venku: -8 °C, 0,5 m sněhu, sněžení, slabý vítr
Sobota a neděle v podzemí: +7 °C
Neděle venku: -7/-11 °C, 1,2 - 1,5 m sněhu, sněžení, silný vítr
Pondělí venku: -8 °C, 1,5 m sněhu, sněžení, silný vítr

Plky
Bodlák

To, co budu psát, jsou hrozný plky, ale chci, abyste to věděli.

Rovery beru jako jednu velkou rodinu, ale jsou asi tři lidi, kteří mi pomáhají s mými psychickými problémy. Ano, teď si možná někdo řekne: "Co nám to cpe do hlavy, to je jeho problém, to je normální, já se taky občas někomu svěřím."

Teď bych si dovolil citovat část dopisu, který jsem dostal asi před rokem od Křemly:

Nevaž se na jednoho či dva lidi, není to dobrý jak pro ně, tak pro tebe. Oni se ti nebudou moci věnovat pořád! Musí si hledět ostatních a ty se budeš cítit zrazený.

Já se na ně nevážu, pouze se radím, nejde se radit se všemi.

Každý má za sebou různé životní nástrahy, ale asi nikdo ne rázu jako já (myslím v RKC). Nechci ze sebe dělat chudinku, i když to tak vypadá. Hlavně chci veřejně poděkovat těm lidem, co mě ve Švýcarsku drželi na hladině. Nebýt jich, asi bych po příjezdu skončil hodně špatně.

Dík Johny. Dík Kapso. Dík Rybčo.


Hadi, háďátka, hadičky
Lišák

Zrovna přemýšlím, proč stále píšu nadpis o hadech, když o nich nemám ve článku ani zmínku. Asi už ze zvyku. Snad vám to moc nevadí.

Zimování ještěrky perlové

Zimování můžeme u některých zvířat opomenout nebo ho jen simulovat napolovic snížením teplot na pokojovou teplotu a zatemněním. Většina ještěrek však bez opravdového zimování nemůže správně vegetovat. A jak takové zimování provádíme? Zhruba na konci září až na konci listopadu ještěrky (ještěrka perlová - LACERTA LEPIDA) samy přestanou zčásti přijímat potravu a začnou polehávat a pospávat přes den. To je znamení pro nás. Mírně snížíme teplotu a úplně vysadíme krmení. Podáváme pouze čistou vodu a rosíme terárium. Pokud je to možné, snažíme se ještěrky nerušit, protože většinu času prospí. Toto trvá přibližně tři týdny.

Poté nastává důležitá fáze, která spočívá v připravení vhodné zazimovací nádoby. Vycházím z toho, že zimujeme v lednici, takže si připravíme spodní šuplík na zeleninu a ovoce. Stávající potraviny ze šuplíku odstraníme a vložíme jiné přírodniny (méně poživatelné, avšak pro zimování perlovek vhodnější). Nejlepší jsou kameny, cihly apod. Přiložíme je tak, aby vznikaly tunely a škvíry, do kterých se ještěrky zahrabou. Celé dílo prosypáváme nahrubo natrhaným suchým listím nebo prokládáme mechem (bělomech, rašeliník), který je však méně vhodný. Umístíme zde misku na vodu a vše je připraveno. Vypustíme zde ještěrky, které už jsou velice klidné a celou nádobu umístíme do 16-20 oC. Lepší je teplota spodní hranice. Mírně nádobu zatemníme, přikryjeme králičím pletivem (pokud máme mláďátka, použijeme muší pletivo) a necháme na pokoji po dobu 14 dnů. Tento čas v žádném případě nezkracujeme, zvířata musí mít absolutně prázdná střeva, jinak v době zimování zbytky začnou hnít a zplodiny z neblahého procesu otráví nebohé zvíře.

Nyní už zbývá celou nádobu přenést na místo, kde stráví celou zimu, přesněji řečeno 3-5 měsíců. V našem případě je to lednička. Zde musí být konstantní teplota 5 oC. Nižší teplota ještěrky vyčerpává a při 8 oC se probouzejí a opět se vyčerpávají, což se projeví nadměrným úbytkem váhy a což může končit smrtí. Při správném zimování nečiní úbytek na váze více jak 5 %. Místo vody v misce je písek a po celou dobu zimování ho udržujeme vlhký až mokrý. Občas porosíme i listí s kameny. Pozor - nesmí nic plesnivět!

Pokud jsme vše udělali správně, nemusíme se obávat toho, jak to dopadne. To se ostatně dozvíme zhruba za 4 měsíce.

Postup při odzimování je přesně opačný. Ještěrky musíme hodně napájet, jelikož ztratily velké množství tekutin. Podáváme dostatek rozmanité živé potravy obalené ve vitamínové směsi. Za tyto strasti se zvířata odmění zajímavým sociálním chováním a ochotně se i rozmnožují.

A po hodných, malých a přítulných ještěrkách přicházejí na řadu ještěrky velké, zubaté a někdy i nepříjemné. Zvíře, jenž je opředeno řadou pověr a u něhož ještě spousta druhů čeká na objevení. Ano - správně hádáte, je to varan. Druhová rozmanitost tohoto zvířete je opravdu až neuvěřitelná. Varany najdeme na pouštích, v pralesích, na stromech, ale třeba i ve vodě a na skalách. K životu v určitém prostředí jsou vždy výborně přizpůsobeni a nečiní jim problémy částečně se adaptovat i na podmínky zcela odlišné.

Varan skvrnitý

Druh, o kterém vám něco napíšu, je VARANUS SALVATOR, česky jednoduše varan skvrnitý.

Mláďata mají základní zbarvení černé s nepravidelnými oválnými žlutými skvrnami na zádech a bocích. Břicho mají žlutavé s naznačením příčných pruhů. Na ocase skvrny plynule přechází v příčné pruhy. Hlava je posazena na dlouhém a silném krku. Čenich s tlamou je kratší a zašpičatělý. Černé oči se světlou kruhovou duhovkou nápadně vystupují na hlavě poměrně blízko nosních otvorů. Středně dlouhé a silné nohy jsou zakončeny dlouhými prsty s ostrými černými drápy. Huba nebo tlama - jak chcete - je vyzbrojena velice ostrými dozadu zahnutými zuby.

Tento varan je velice úzce vázán na vodu, v jejíž blízkosti se často zdržuje. Háďata i dospělci hledají ve vodě úkryt před nepřítelem a v neposlední řadě tam loví potravu. Mladí varani výborně šplhají po stromech a plavou. Jako potrava jim pravděpodobně slouží především ryby a pak vše, co se hýbe nebo je v přiměřené velikosti, aby se to dalo zvládnout. Varani se nevyhýbají ani mršinám, na kterých si rádi pochutnají.

Podle literatury je největší chovaný jedinec dlouhý 2,7 m a váží 61 kg. Obvykle se varani dorůstají velikostí menších a to okolo 1,5 m. Pokud vás někdo chce ohromit velikostí nějakého plaza, tak je dobré vědět, jestli vám míru říká s délkou ocasu nebo bez. Na ocas u varanů připadá 1/2 až 2/3 délky těla. Tito varánci jsou na žebříčku velikosti hned po varanech komodských.

Chov v domácích podmínkách je možný a odchov mladých je vzácností. V roce 1997 odchovaly jediné dvě instituce v Evropě několik mladých. V roce 1998 se to podařilo jediné instituci v celé Evropě. Mimochodem to bylo v Čechách.

Ale to již odbočuji a navíc vlastně i končím dnešní článek. Pokud máte nějaké otázky ohledně zvířat, rád odpovím. Jestli někdo snad nějaké zvíře chce vidět, můžeme se dohodnout. (Vím, že Piškotka má ráda pavouky a Johny zas hady.) Příště se dozvíte něco o drobných gekoncích rodu TERATOLEPIS.


CHKO Blanský les

Byla vyhlášena 8. 12. 1989. Zahrnuje výrazný horský masiv na levém břehu Vltavy mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem v nadmořské výšce od 420 do 1084 metrů. Má rozlohu 21 743 ha a leží v okresech České Budějovice, Český Krumlov a Prachatice.

Jde o území s velmi pestrou geologickou stavbou. Jádrem je velké granulitové těleso centrálního masivu Blanského lesa s vložkami pegmatitů, erlánů, amfibolitů a žuly. V Křemžské kotlině jsou četné ostrůvky hadců, jih a východ chráněné oblasti je lemován rulovými partiemi. V jižní části CHKO je plošně rozsáhlé území s významnými a těženými polohami grafitu. Jižní část masivu s vrcholem Kleti (1084 m n. m.) má horský charakter, severní část včetně centrální Křemžské kotliny charakter pahorkatinný. Údolí Vltavy, tvořící východní hranici CHKO je svými meandry hluboko zaříznuté do okolního reliéfu, vlastní tok má peřejnatý charakter.

Území chráněné oblasti je z více než 50 % zalesněno a to převážně smíšenými horskými a podhorskými lesy s převahou buku, nebo bučinami s jedlí, smrkem a klenem či lípou a dubem. Bylinný podrost je velmi bohatý (mařinka vonná, pitulník žlutý, lýkovec jedovatý, vraní oko čtyřlisté, kapradiny). Místy se uchovaly fragmenty horských smrčin s dubem a jeřábem. V podrostu převládá třtina rákosovitá, metlice křivolaká, starček vejčitý, vzácně i dřípatka horská. Na svazích převládají v nižších polohách dubohabrové háje, výše pak doubravy, jedliny a reliktní bory. Velmi zajímavá je květena hadcových skalek (ve střední a severní části území) s reliktním borem a výskytem bělomechu, nebo květena na podloží krystalických vápenců, kde v křovinatém porostu lísky či svídy krvavé je hojná sasanka lesní, prostřelenec křížatý, bělozářka větvitá a vzácně i vstavač osmahlý.

Z živočišné říše se v Blanském lese, kromě běžné lovné zvěře a drobných šelem, vyskytuje i vydra říční. Poměrně hojná je avifauna. Zajímavá je i entomofauna (hmyz) vázaná na hadcový podklad a malakofauna (obojživelníci) na krystalických vápencích.

Na území této CHKO je jedna NPR, 3 PP a 7 PR o ploše 223 ha.

Sídlo správy: Vyšný 59, 381 01 Český Krumlov. Tel. č.: 0337/4618, 5678.


CHKO Slavkovský les

Tato CHKO byla vyhlášena 3. 5. 1974. Zahrnuje rozsáhlou náhorní plošinu Slavkovského lesa, kaňonovité údolí Teplé a západní část Tepelské plošiny v nadmořské výšce od 370 do 983 metrů. Její výměra je 61 700 ha. Zasahuje do okresů Cheb, Karlovy Vary, Sokolov a Tachov.

Jde o území tvořené téměř výhradně krystalinikem. V severní, západní a centrální části převládají horniny blízké žule, na ostatním území předprvohorní krystalické břidlice, zejména ruly a abfibolity. V centrální části CHKO je mohutný pruh hadců, největší těleso tohoto druhu v ČR, na jehož přítomnost je vázáno množství vzácných, místy endemitních rostlinných druhů. Rovněž jsou přítomny mladotřetihorní vulkanity (hl. čediče) v severovýchodní části území. Pozůstatkem velmi mladé sopečné činnosti je výskyt minerálních pramenů (hl. v oblasti Karlových Varů a Mariánských Lázní, ale roztroušeně po celé CHKO) a četné výrony plynů ve formě mofet (především v okolí Mariánských Lázní. Pro reliéf chráněné oblasti je charakteristická rozsáhlá náhorní plošina, ostře zlomově ohraničená především na JZ a SZ. Z plošiny vystupují nejvyšší suky, tvořené krystalickými horninami nebo neovulkanity. V okrajových částech CHKO jsou hluboce zaříznutá údolí Ohře a především Teplé s místy až kaňonovitým charakterem. V těchto údolích se také vyskytují nejvýraznější skalní útvary oblasti (př. Svatošské skály v údolí Ohře).

Lesy, vesměs druhotné smrkové monokultury, pokrývají necelých 53% rozlohy oblasti. Přirozené bučiny nebo jedlobučiny či horské smrčiny se uchovaly jen fragmentálně v extrémních podmínkách. Floristicky zajímavé jsou reliktní borové lesy, které se vyskytují na skalnatém podkladu rozsáhlého hadcového tělesa. Jde o jeden z největších hadcových komplexů střední Evropy. Na hadci se vyskytuje speciální flóra (sleziník klamný, sleziník hadcový, rožec hadcový). Na hadcových skalkách roste i vřesovec pleťový nebo zimostrázek nízký. V JZ části Slavkovského lesa jsou četná vrchoviště s porosty borovice blatky a to v keřové i stromové formě. Na rašeliništích je běžná rašeliništní vegetace. Na okolních mokřadních loukách se hojně vyskytuje kosatec sibiřský. Z nepůvodních druhů se ve Slavkovském lese vyskytují nápadné a těžko likvidovatelné porosty bolševníku pýřitého, který se zde rozšířil za druhé světové války patrně z lázeňských parků. Na prameništích sirnatouhličitých vod najdeme specifickou flóru mechorostů a řas. Fauna Slavkovského lesa je poměrně bohatá. V JZ a střední části se soustřeďuje lovná zvěř, v oborách je chován jelen sika, mufloni a daňci. V malé míře se vyskytuje tetřev hlušec, kdysi velmi hojný. Ve větším počtu se zde zdržují tetřívci. Hojně se vyskytují dravci a sovy. Z drobnějšího ptactva tu žije např. datel černý, strakapoud velký a holub hřivnáč. Zvláštností je výskyt sysla.

Na území chráněné oblasti jsou 3 NPP, 2 NPR, 8 PP a 7 PR o celkové rozloze 777 ha.

Sídlo správy: Anglická 119/15, 353 01 Mariánské Lázně. Tel. č.: 0165/624081.