| Modrý Mauricius |
|
Dopínám zip suchého neoprénu. Ještě naposledy kontroluji přístroje. Ponor! Pomalu klesám ke dnu. První pocity? Voda je hodně studená. Tři stupně. Dostávám se k ustupujícímu dnu. Hloubka deset metrů. Vidím pouze skalní dno a pár kamenů. Sestupuji ještě níž. V nejnižším bodě měřím hloubku - dvacet sedm metrů. Dno je pokryto vrstvou kamení a bahna. Nemám náladu v tom něco hledat. Vracím se na hladinu. Snažím se neuspěchat dekompresi. Ledová voda mě ale žene nahoru, už abych byl z vody. Po půl hodině jsem opět na hladině. Plavu na břeh, shazuji flašky a strhávám neoprén. Ponor dopadl dobře, ale akce ještě nekončí, je třeba se ještě vrátit. Zdánlivě jednoduchá věc. Láduji se tekutinami a jídlem. Jak dlouho jsem už nejedl? Jak dlouho jsem už neviděl denní světlo? Už to bude dvanáct hodin. Dvanáct hodin dřiny. Dvanáct hodin v temnotě a vlhku, hluboko pod zemí. Vařič neustále hučí, všichni se snažíme dostat do sebe nějaké jídlo. Zjišťuji, že už usínám i ve stoje.
Vylézá poslední potápěč. Balíme. Ještě se jednou rozhlížím. Impozantní! Stojím na dně obrovského dómu. Jak je asi vysoký? Sto metrů? Nebo víc? Strop se zdá být strašně vysoko. Kdyby spadl… Slyším, jak z něj hlučně padá vodopád. Na délku může mít dóm asi dvě stě metrů, na šířku padesát. A ještě ty obrovské zatopené prostory. Jak ty můžou být veliké? Kolik pater je ještě pod námi? Tok úvah přetrhává povel k návratu.
Je pět hodin ráno. První už šplhá po lanech nahoru. A za ním další. Brzy také přicházím na řadu. Po chvíli nejistoty rutinně jímaruji (=šplhám). Nahoře na štandu (=plošině) se řeší obvyklé problémy - zamotaná lana. Brzo ale už spořádaně vlají v prostoru a přes kladku se nahoru pomalu sunou věci. To tahání na štandu je za trest. Třicetikilové potápěčské lahve táhnou silně opačným směrem - dolů. A nad námi je ještě tolik metrů. Přenášíme svině (=vaky) k další šachtě. Z boku zvětralé štoly padá kamení. Je nutné dávat velký pozor.
Další jímarování. Dostat do dalšího patra sebe je snadné, ale ty svině. Ze stropů kape voda. Co, kape, místy teče proudem. Stěny jsou mokré a pokryté bahnem. Už dávno se nesnažím se jich nedotýkat. Už je mi to jedno. Apatie. Jen se dostat nahoru. Kombinézu mám celou promočenou a pokrytou tím odporným bahýnkem. Další štand a zase to rutinní tahání sviní. Další délka, další patro, další štand a další tahání. Je to dřina. A nad námi ještě tolik metrů. Při jímarování se snažím makat ze všech sil, ale pohledy nahoru, kde se ve tmě ztrácí lano, nejsou příliš povzbudivé, poslední metry ke štandům dolézám vyčerpán a odevzdaně se cvakám do jištění a čekám na svině.
A pořád dokola. Jímarování, zřízení kladky, jímarování, tahání sviní. Prohlížím si ještě jednou ty obrovské vytěžené dómy, tenké, místy propadlé stropy, shnilé výdřevy, tu přesnost odstřelů. Pozoruji matematickou exaktnost mírně ukloněné přímé štoly, pravděpodobně sledující žílu, rozdělené do vysokých pater. Místy zřícené štoly, nebo propady přes několik pater. Spadlo to samo, nebo tomu pomohly lidské ruce? Jak je možné, že některé dřevěné stropy vydržely ve vlhku více než půl století? Ale na úvahy a rozhlížení není moc času. Návrat na povrch Země je nepředstavitelná dřina. Usínám, kdykoliv se zastavím. Všichni jsme už hodně unavení, nikdo ale nic neříká. Ani by to nemělo význam. Každý automaticky odvádí svoji práci. Jediná chyba by mohla znamenat smrt. Všude kolem je plno nebezpečí. Shnilé dřevěné stropy, propady, padající kamení, zvětralé štoly, ale také vlastní vyčerpanost. Ve vedlejším komínu, který vede z povrchu přímo až na hladinu zatopených prostor, jsem zahlédl slabé světlo! Denní jas. Podle hodinek je jedenáct hodin dopoledne. Blížíme se k povrchu. Prý už pár lidí do toho hlubokého komínu spadlo. Za letu se roztříštili o stěny. Nepříjemná představa. Pro jistotu kontroluji všechno jištění. Pokolikáté už? Každou chvílí jsme blíž k povrchu, blíž k cíli.
Jak jsou ty cíle pomíjivé, ještě před pár hodinami bylo cílem dostat se na dno, teď zase nazpět, jaké cíle přijdou potom? Bude možné dosáhnout všech? Kde až leží hranice schopností a možností? Sakra. Dole se zasekly lahve. Houpáním lan jsme je akorát zamotali. Někdo k nim slaňuje a zbytek výtahu je usměrňuje. Jde to ještě pomaleji. Komín je velmi členitý s pozůstalými příčnými rozpěrami. Nad sebou máme už jenom čtyři délky. Je po dvanácté hodině. Touhle dobou jsme počítali, že už budeme zpět doma - v Praze. V další délce přichází nejkomplikovanější přesedání. Dolézám k němu s obavami.
Mám ještě v živé paměti tu šou, co jsem tu předvedl cestou dolů. Bez některých speciálních speleo pomůcek to jde opravdu těžko. Nejenom k mému údivu to zvládám vcelku lehce, je vidět, že jsem už za ten sestup a výstup získal na profesionalitě. Pozoruji, že i mezi dobře vybavenými a zkušenými speleology není přesedání v převisu se vzdušným odlezem moc populární. Další délky už příliš nevnímám, postupuji jako v transu. Už je to jenom kousek. Jímaruji setrvačností, přesedání kvapně odbývám, svině jsou pořád těžší a těžší. Konečně stojím na okraji průběžného komínu před poslední délkou. Ze shora se dere denní jas, o slunci se nedá mluvit, je oblačno a sněží. Jdu do toho první. Přecvakávám jištění a přesedám, posunuji jímary aniž bych opustil nohami patro. Pohled na ochranu lana, která sjela kamsi do neúčelna a při každém protažení se lano dře o hranu, není příliš radostný. Ani nevidím, jestli někdo nahoře nepoškodil lano, nebo jeho upevnění. Nerad bych se prověsil do prázdnoty komína. Ale už se v tom odevzdaně houpu, drží! Jímaruji vzhůru poslední délkou, mám radost, ne radost, nějaké vnitřní uspokojení, takový pěkný pocit. Zprvu se snažím neopírat koleny o skálu, po které stéká voda, ale po pár metrech to vzdávám, tak jako snahu neprotahovat lano při každém posunutí. Prostě to nejde. Některé úseky nejsou snadné, ale něco mě žene nahoru a i převis lehce překonávám. Kontakt se skálou je čím dál víc odpornější, víc vody, víc bahna a začíná to všechno studit.
Celkově se teplota mění z těch stabilních +7 °C v podzemí na -7 °C v závětří na povrchu. Zpočátku si toho nevšímám, ale věci na mě začínají mrznout. Dostávám se na hranu. Všude kolem je spousta sněhu, i lano vede kamsi pod půlmetrovou vrstvu sněhu. To tolik připadlo, nebo se to lano zařízlo do té vrstvy sněhu? Snažím se sníh kolem lana rukama odházet. Hned prvním tahem si hodím nadílku sněhu za oblečení. Naštve. Druhý tah, ještě větší sprška sněhu. Rezignuji. S nemalým množstvím sněhu pod oblečením dolézám na povrch.
Je po čtrnácté hodině. První kroky po pevné zemi. Je mi jako Armstrongovi, když poprvé vstoupil na Měsíc. Pravda, propadám se po pás do sněhu, je zima a fouká silný vítr, ale jsem nahoře! Dolézají další. Radost přerušují povely k tahání sviní. Vlhká lana okamžitě namrzají, jímary prokluzují a po chvíli taháme lana rukama. Rukavice i oblečení již zmrzly do nemněných tvarů, i lano se nějak nechce ohýbat v kladce, spíše se láme. Po chvíli na povrchu jsme všichni promrzlí na kost a pokrytí vrstvou námrazy a sněhu. Tahání se stává menším privilegiem, aspoň se při něm člověk zahřeje.
Nahoře je už poměrně dost materiálu, a tak se dva kamarádi už vydávají na cestu, abychom všichni zbytečně nemrzli. Nevypadá to, že by tu byli ještě potřeba, aspoň prošlápnou cestu a uvaří teplý čaj. Chyba, lana úplně zmrzla a pokud je třeba, aby se ohnula, musí se předem nalámat, což při zatížení dotyčného konce není vůbec jednoduché. Vyřazujeme kladky, všechno taháme přímo, příšerná dřina. A dole jsou ještě ty nejtěžší lahve. Jak jsme je dostali nahoru, si radši nechci ani vzpomenout. Rušíme veškeré jištění, fixy, balíme - tedy lámeme - lana do přepravitelné podoby a s hodinovým odstupem odcházíme také směr auto - civilizace. Stopy jsou už zaváté, cestu si musíme prošlapat sami znova. Děláme si drobné zacházky, když hledáme nejlepší směr a nejmíň sněhu. Ale stejně se plazíme po pás ve sněhu a občas se propadáme až po krk. Kdo upadne, nechce ani vstávat, s těžkým nákladem hluboko zabořený ve sněhu to není bez cizí pomoci snadné, ne-li nemožné. Brzo se roztrháváme. Pro nás rychlejší není příjemné neustále čekat. Zbývá asi jeden kilometr cesty pořád stejným směrem. Přestože jsem zde nikdy nebyl, vyrážím první. Kamsi do neznáma v naznačeném směru. Začíná menší sněhová bouře.
Už po chvíli jsem z toho prošlapávání sněhu unavený, nikdo mě nenásleduje, není se s kým vystřídat. No nic, nechce se mi čekat uprostřed planiny v tom silném větru unášejícím s sebou ledové krystalky, které nepříjemně masírují odhalený obličej. Snad jdu pořád správně. Míjím už několikáté stromořadí, u kterého jsem očekával cestu. U snad čtvrtého stromořadí, po delší době pochodu - spíše plazení, když se mi ukazuje zase jen nekonečná sněhová pláň s nějakým porostem v dáli, pochybuji o správnosti mého směru. Že bych se vrátil? Ohlížím se, po desíti metrech už nejsou vidět ani mé stopy, jak zavály.
Viditelnost je velmi špatná, maximálně sto metrů. Musím pokračovat. Přece musím dojít na nějakou cestu, pak do nějaké osady, kde zjistím, kudy se vrátit k autu. Pokračuji. Trochu stáčím kurs. Docházím k jakémusi úvozu. Zase to není cesta. Moc se mi nechce jej obcházet, kvůli těm třem metrům dolů a pak zase nahoru, jít padesát metrů okolo.
Obcházím. Nechci riskovat, že bych zůstal dole na dně. Místy se brodím po prsa ve sněhu. Je to krásný prašan, ale není v plánu, mám ho plné zuby (obrazně) a oblečení (skutečně). Netuším, jestli jdu správně, ale vím, že musím pořád jít. V takovémhle terénu s třicetikilovým nákladem daleko nedojdu. Jsem na ledacos zvyklý a velký extrémista, ale teď toho mám celkem dost. Není to ještě na doraz, ale rád bych to přežil. Šlapu. Musím vydržet, nebo tu zmrznu.
Támhle to vypadá jako sad! Naděje. Ano, jsou to ovocné stromy! Sad nebývá daleko od chalupy, to mi dodává poslední síly. Jsem už silně vyčerpán pochodem v takovém množství sněhu. Je mi ale jasné, že moc možností nemám - buď to dojdu, nebo zemřu. Není, kdo by mi pomohl. Chce se mi odhodit náklad, ale cítím, že to už nemůže být daleko a že to donesu. Tady by to už nikdo nenašel. Doufám, že to není daleko. Nejsem si jistý. Cesta, ke které jsem měl dojít, vede přímým směrem rovnoběžně s údolím a stáčí se tedy až někde na hřebeni. Musím proto jít správně, snad je to tak. Neustále přehodnocuji situaci, ale pořád jdu. Jdu kamsi do bílého neznáma, na jehož konci by měla být spásná cesta. V dálce zahlédnu nějakou kůlnu a za ní obrys další stavby. Je dost špatným směrem, ale potěší. Jdu původním směrem, mohlo by to být stavení u té cesty, ke které mám dojít.
Vycházím na okraj sadu a přede mnou se otevírá jen další bílá planina. Ale přetnutá řadou stromů, že by konečně cesta? Vkládám do toho zbytky sil. Jak pošetilé bylo se domnívat, že výlezem z dolu vše skončí. Jako v horách. Akce nekončí za nejtěžší pasáží, na vrcholu nebo pod kopcem, ale v bezpečí a teple chaty či domova.
Už cesta k dolu byla menší peklo. Nezvyk na podobný náklad, dostal jsem nejtěžší potápěčské lahve a nejdelší lano - prostě nejtěžší náklad, s přehledem 30 - 40 kg, 1/2 - 2/3 mé vlastní hmotnosti. Nástup místo ve tři odpoledne až v šest večer za tmy. Dva kilometry slalomu mezi terénními propady, leckdy hodně hlubokými, jsme urazili za hodinku a pak jsme hledali vstupní komín. Po sedmé jsme začali strojit sestup. V naprosté tmě. Totálně nabažení sněhu jsme zahájili sestup na dno sto padesát metrů hlubokého bývalého dolu Mauricius. S sebou vláčíme dvoje kompletní potápěčské vybavení kvůli průzkumu zatopených prostor. Sestup znamenal slanění a vystrojení osmi různě dlouhých délek přes čtrnáct pater a samozřejmě spuštění materiálu. Dole už znatelně ospalí a vyčerpaní se pouštíme do potápění…
Blížím se k té řadě stromů. Z desíti metrů rozeznávám cestu. Mám ohromnou radost. Přebrodím příkop, kde mi sníh dosahuje až pod nos a rozhoduji se, kterým směrem se vydat. Doprava z kopce, nebo doleva do kopce? Jdu dolů, směrem od toho stavení co jsem zahlédl. Cesta je také zavátá sněhem, ale jde se mi mnohem lépe, vždyť je na ní jen po kolena sněhu. Po chvíli se přede mnou rýsuje dům. Když přicházím k němu, připadá mi, že jsme okolo něj včera jeli. Kolik ale ještě musím ujít a zda jdu správným směrem netuším. Je neobydlený, pokračuji. Zcela vyčerpán docházím k autu. Z naší skupiny první. Trasu jsem zvolil celkem správnou, vyšel jsem na cestu o dvě stě metrů výš nad místem, kde jsme parkovali.
Převlékám se, piji už vychladlý čaj. Pomalu se šeří, je po šestnácté hodině. Teda to převlékání nebylo nějak růžové. Jednotlivé vrstvy k sobě přimrzly a na jejich odtrhávání se podíleli všichni přítomní, tak jako na sundávání další výstroje a výzbroje. A to bylo stejné u všech. Někteří rozřezali tkaničky a podobně. No a nadbytek oblečení na převlečení jsme taky nikdo neměli. Když jsem se balil na tuto akci, byly vstupní údaje hodně odlišné od reality. Místo dvaceti centimetrů sněhu sto padesát, teplota o deset stupňů nižší. Prostě vůbec nic nevyšlo podle plánu. Ani časový rozvrh.
Po půl hodině doráží další - předposlední. Úplně vyčerpaný a bez nákladu, který kdesi odhodil. Vypráví, že si cestou chtěl uprostřed sněhové pláně lehnout a zemřít, ale setrvačností šel a byl líný se zastavovat.
A to rozhodně nejde o nějakého nováčka. Zkušený jeskyňář a potápěč, na kontě mnoho sestupů a mezi nimi i ty ze samé špičky. V plánu sestup na dno světa - do nejhlubší díry Jean Bernard. Tak jako ostatní, zkušení speleologové, potápěči, horolezci. Podmínky nás ovšem všechny zaskočili. Z tvrdé dřiny se stal boj o život.
Když dorazil k nějakému stavení, rozhodoval se, jestli tam zabivakuje, nebo bude pokračovat. Sám neví proč, když chtěl zůstat, pokračoval dál. Ovšem bez nákladu. Odešel o třicet kilo lehčí, když tam nechal potápěčské lahve a lano. Prý posledního z nás po sto metrech, co jsme se rozdělili, už neviděl. Uvažujeme, jestli ho jít hledat. Dáváme mu půl hodiny čas. Je tma, sedmnáct hodin. Nějaký člověk u nás zastavuje a přerušuje plánování záchrany. Viděl pravděpodobně jednoho z nás, jak se pod těžkým nákladem plazí po prsa ve sněhu, pokrytý vrstvou ledu a sněhu i v obličeji, a snaží se dojít, už téměř mrtvý.
Nasměroval ho správným směrem, přesto mu okamžitě vyrážím naproti. Vypadá opravdu otřesně. Před nějakou hodinou jsem asi vypadal stejně. Jsme všichni. Máme toho dost, dvacetčtyři hodin akce, z toho dvacet hodin v podzemí. Je neděle večer, pomýšlíme na návrat. Zítra nás všechny čekají povinnosti.
Ale na cestě leží půl metru sněhu a tak spolu s ostatními chataři, co zde zapadli, se snažíme proházet cestu. Někteří odjíždějí, ostatní se o to aspoň snaží. Nám třeba zlobí startér a zamrzla nám brzda v poloze zablokováno. Pár lidí nám pomáhá to roztlačit, ale jeden a půl metrová závěj před námi je docela jasnou stopkou. Cesta, co jsme před chvílí proházeli, je už stejně zavátá do standardní výšky půl metru.
Lidi, co odjeli, se opět vrací s neradostnými zprávami, na silnicích je všude spousta sněhu, některé silnice jsou uzavřené policií a silničáři v nedohlednu. Doufáme, že později se to podaří. Pak ještě přestala fungovat dodávka elektrického proudu a celé okolí je potmě. Na bivak ve vymrzlém autě se moc netěšíme. Všem je naprosto jasné, že se odsud dneska nedostaneme. Možná zítra.
Já mám na bivak dostatečné vybavení a dohromady máme dost potravin a plynu na vaření, ale vybavení a psychika ostatních je na bivak dost slabá. Ještěže celá osada ví o bandě abnormálních lidí - speleologů, co lezou do nějakých hlubokých děr, když je venku spoustu sněhu a tuhé mrazy. A tak jsme snad od všech, co zde nedobrovolně zůstali, pozváni do tepla jejich chat na teplý čaj a nocleh. Rádi přijímáme a je těžké si vybrat, ke komu jít.
No musím přiznat, že pohostinnost těch lidí mě opravdu překvapila, nejenom že si nastěhovali do chalupy pět neznámých špinavých chlapů, ale ještě se s námi rozdělili o poslední jídlo, co měli, vytopili nám pokoj a nechali nás se umýt. Všichni jsme jim vděční. Večer proběhl v klidu a teple chaty, pravda bez elektřiny. Při svíčkách jsme mezi pravidelným usrkáváním horkého čaje museli vyprávět nejenom zážitky z Mauricia, ale i z ostatních našich akcí. Spaní bylo nádherné.
Ráno jsme se opět snažili co nejmíň překážet, ale znovu jsme byli středem zájmu. Venku leželo ještě víc sněhu a pořád sněžilo. Přišel nějaký domorodec s aktuálními zprávami. V okolí zákazy vycházení, nesjízdné silnice, policejní zátarasy, silničáři nestíhají prohrnovat ani hlavní tahy. Moc potěšující, akce pokračuje v nastoleném duchu. Když se ještě zmínil, že před dvaceti lety tu bylo osm metrů sněhu, stály mi vlasy hrůzou - a nejenom mě. Nerad bych tu zůstal až do oblevy.
A čas plynul. Naštěstí přijel pomoci někdo z místních. S buldozerem prohrnul cestu, vypadalo to, že jsme zachráněni. Bohužel, když už jsme dojeli na dohled k vesnici, kde končí silničáři s občasným prohrnováním, narážíme na cestě na neprůjezdný sněhový jazyk. Snažíme se proházet cestu, ale sněžení a vítr jsou silnějšími protivníky. Rezignujeme a parkujeme o kousek zpět u jedné chaty, abychom neucpali cestu.
Průběžně přijíždí ostatní a jakmile zahlédnou vrstvu sněhu, parkují vedle nás. Společně čekáme, až se bude vracet buldozer, aby nás vytáhl. Lidi z chaty nás opět zvou do tepla na čaj. Opravdu solidarita zdejších lidí mi přišla jak z jiného světa (z ledového království), jen úsměv a slova: "musíme si pomáhat".
Mezi tím sehnal někdo z místních svého známého, co jezdí se sněhovou frézou a mohli jsme pokračovat dál v cestě. Tak jsme s jednodenním zpožděním díky dobrosrdečným lidem z Krušných hor dorazili domů do Prahy, do jiného světa, naplněni zážitky a pořádně promrzlí - auto totiž netopilo, ale tam někde u srdíčka nám bylo pěkně.