| Akce | Symbol moci: Ferda, Muwín |
|---|
| po 3.5. | 18:00 klubovna - Clavis | |
| út 4.5. | | | 19:10 Palacké nám. - koncert skupiny Lístek |
| čt 6.5. | Tělocvična Ohrada - Lakros (Lišák) | |
| 7-9.5. | 15:45 Smíchov - Víkendovka Babín (Muwín) | |
| út 11.5. | 16:15 Anděl - Výstava fotografií: magie, jóga, sexualita (Křemla) | |
| st 12.5. | | | Květinový den: sháníme dobrovolníky (Lišák) |
| čt 13.5. | Tělocvična Ohrada - Basket (Peggi) | |
| 14-16.5. | | | 14:15 Butovice - Stavění (Muwín) |
| po 17.5. | | | 16:00 Butovice nahoře - Záchranná stanice Jinonice: dravci (Muwín) |
| út 18.5. | 16:15 Anděl - Výstava Éros v průběhu staletí (Křemla) | |
| st 19.5. | | | 16:00 klubovna - Sochání (Lišák) |
| čt 20.5. | Tělocvična Ohrada - Volejbal | |
| 21-23.5. | Výpomoc u koní (Lišák) | |
| út 25.5. | | | 21:00 Anděl - Hvězdárna (Muwín) |
| čt 27.5. | Tělocvična Ohrada | |
| so 29.5. | | | Červené zlato (tým) |
| po 31.5. | 18:00 klubovna - Clavis | |
| út 1.6. | 19:10 Palackého nám. u zeleniny - Lístek | |
| čt 3.6. | Tělocvična Ohrada | |
| poznámka | | | na akce označené čárkou mají volný přístup oddíláci a neClavisáci |
Velice mě těší váš zájem a potěšil i pana Kadeřábka. Vyvěšování budek se tedy konat bude a předběžně navrhuji neděli po čekatelských zkouškách. Že bychom ten úspěch oslavili prací. Pokud budou jiné návrhy a termín bude vyhovovat většině zájemců, bude to jindy. Upřesním to v příštím Clavisu.
Sraz je v pátek ve čtvrt na tři na Nových Butovicích. Vlak odjíždí o hodinu později z Hlavního nádraží. Budu vyřizovat slevu, a tak nutně potřebuji vědět, kdo pojede. A to nejpozději do neděle 9. května. Oddíláky prosím, aby mi dali seznamy se jmény a datumy narození a vás roverstvo, abyste se laskavě napsali na IPA.
Jinak jestli má někdo z vás volný pátek 14. 5. může tam se mnou odjet koňmo už ve čtvrtek večer - budu ještě právě během pátku vyřizovat něco na lesní správě a tak podobně.
Další spoje odjíždějí i později, ale protože cesta vlakem trvá čtyři hodiny a pak ještě hodinu nebo hodinu a půl pěšky, tak jedeme takhle relativně brzy. Pokud někdo z vás tenhle vlak za žádných okolností nebude stíhat a přesto chce na stavění jet, obraťte se na mě.
Po čtyřech měsících přichází opět uznávání za období leden - duben. Jenom připomínám, že podmínky akce a příspěvky lze kombinovat. Své obhájení vkládejte do obálky k tomu určené na nástěnce v klubovně vyvěšené. Těšte se na tajnou akci a hlavně nezapomínejte, že máte možnost podílet se na vedení roverského kmene. Do obálky měžete vložit i připomínky nebo podněty k činnosti kmene. Na vaše odpovědi se těší tým.
Již od ledna trvá povinnost zaplatit registraci. Proto - Bodláku, Ferdo, Kapso, Kubo a Piškote - učiňte tak co nejrychleji můžete.
Jistě jste se dozvěděli z akcí, že se ve dnech 21-23.5. koná již druhá pomoc Hucul clubu ze Zmrzlíku. Proto přináším podrobnější informace. Tentokrát se pomoc bude odehrávat přímo na statku poblíž Mělníka, kde je stádo zhruba padesáti koní. S největší pravděpodobností budeme dělat ohradníky, což myslím není taková práce, abychom ji nezvládli, co? S sebou si určitě vemte rukavice, pracovní oděv, dobrou náladu a hlavně oděv jezdecký, protože odměnou za práci bude vyjížďka na těch sympatických malých koních.
Tak co, už jsem vás naladil? Já se těším už teď a to i při vzpomínce na ten bolavý zadek. Informace o jídle a odjezdu (sraz, sleva) vám dodám později do klubovny. Každopádně bych potřeboval alespoň zhruba vědět, kdo máte zájem a pojedete. Srdečně jsou zváni i lidé z jiných roverských kmenů.
| Ahoj Jakube |
|
Zaujal mne váš časopis a hlavně to, čím se zabýváte. Mám jedenáctiletého syna, který je nadšenej Rychlejma šípama, všemi knihami pana Foglara... Bohužel žije příliš daleko, aby se mohl zúčastnit všech akcí. Jmenuje se Misha a žije na kanadském severu, přesně řečeno na Klondiku. Má svůj vlastní tým tažnejch psů, učím ho sama doma, do školy nechodí. Perfektně mluví česky, perfektně čte, je mu v podstatě jedno, jestli používá češtinu nebo angličtinu, ale cítí se být Čechem, i když je narozenej už tady na Severu.
A teď o co jde. Hrozně rád by v létě jel na skautskej tábor, ale nějak nevíme, jak ho do nějakého dostat. Mohli byste nám pomoct?
Tak se zdá, že už i k nám došlo konečně jaro. Dnes bylo +8°C a v noci jen asi -10°C. Sluníčko pere a sníh taje šíleným tempem. Jako by chtělo dohonit, oč se letos opozdilo. Také už je světlo do 11 hodin večer a dny se prodlužují asi o 10 minut denně. Byli jsme dnes asi naposled letos venku se psy, protože traily začínají měknout a bořit se.
Proč Ti ale píšu je hlavně kvůli Míšovi. Zdá se, že tady by nám vše klaplo a mohli bychom ho tedy vypravit na ten tábor od 1. do 18.července (mám to dobře?), pokud by to bylo možné zařídit u Vás. Během týdne bychom se měli dozvědět přesná data možných letů a ceny.
Takže máme rozhodně zájem a byli bychom moc rádi, kdybyste to mohli projednat a dát nám vědět, zda to půjde či nikoliv. Přikládám pár Míšových fotek a máš-li zájem, můžeš se podívat na naši stránku http://members.xoom.com/canczech. Jsme pod T.O.P. Tuláci Severu, Míša (Misha) i Olin jsou kluci (s dlouhými vlasy). Zatím tedy dík a budem čekat na odpověď.
Alena Kennedy
Středisko se usneslo na tom, že Mishu pozveme.
| Kosovo |
|
Na úvod bych chtěla napsat, že (pravděpodobně stejně jako Martin) jsem nebyla v Kosovu a přes jeho světácké doporučení nemám vůbec v úmyslu jet tam na "exkurzi". Už jen toto přirovnání mi přijde krajně nevhodné a hloupé. A to ani nemluvím o cynismu, který na mě dýchá z přeměřování problému kosovských obyvatel na dolary. Zkrátka Martinův článek v minulém Clavisu mě natolik vytočil, že ho prostě nemohu nechat bez odezvy. Osobně si myslím, že Martin v Kosovu vůbec nebyl a jen se nás pokouší ukolébat svými výmysly - pokolikáté už? Ještě než vyjde tento článek v Clavisu, zašlu ho na soubor anonymních e-mailových adres, které mi Martin představil jako své, takže předpokládám, že souběžně vyjde také jeho reakce na mé tvrzení, že si vymýšlí. Pokládám za velice nevhodné pokoušet se vybudovat si image "všeználka a všudybýlka" na rádoby zasvěceném rozebírání otázky Kosova a ve stejném článku se "jakoby mimochodem" zmínit o expedici Himalaya, které se "pro nedostatek peněz a nadbytek práce" bohužel nezúčastní... Ale dost už, tenhle článek není o mém osobním názoru na Martina a jeho důvěryhodnost, ale o Kosovu...
Všechno, co teď budete číst, je souhrn informací, které jsem si o Kosovu a Jugoslávii vůbec zjistila během posledních dvou týdnů. Ne proto, abych vás (stejně jako Martin) "ohromila svými úžasnými vědomostmi". Ale proto, že jednoho dne přišel na ústředí e-mail od srbských skautů - a já najednou zjistila, že vlastně o situaci v Jugoslávii nic nevím...
Bratři a sestry, dřív, než cokoli jiného, vám chceme říci, že nepatříme k politické straně Slobodana Miloševiče ... Zatímco píšeme tento vzkaz, létají nám nad hlavou letouny NATO, šíří hrůzu a smrt ... Ne, nechceme vás poprosit o pomoc. Ne, to nikdy!!! Stateční a extrémně hrdí srbští občané toho nemají za potřebí. My nikdy nežebráme! Chceme vám jen položit několik otázek, zachránit vaše duše, probudit vaše svědomí...
(Bývalá) Jugoslávie byl svaz šesti republik: Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko a Srbsko, přičemž pouze Srbsko obsahovalo navíc dvě autonomní oblasti - Kosovo a Vojvodinu. Každá republika (a také každá autonomní oblast) měla svého představitele v prezidiu Jugoslávské republiky. Slobodan Miloševič se propracoval k moci nejdříve v Kosovu a to tzv. "antibyrokratickou" revolucí. V podstatě to znamenalo, že všechna důležitá místa obsadil kosovskými Srby, přestože v Kosovu tvoří 90% obyvatelstva Albánci. A tak se "menšina" stala nevýznamnou masou, která nemá šanci zasáhnout do dění ve svém státě. Po tomto nesporném (a velice taktickém) úspěchu Miloševič osvědčený strategický tah zopakoval ve Vojvodině, zbytku Srbska a v Černé Hoře. Rázem měl v prezidiu Jugoslávské republiky čtyři místa, což se zbylým republikám pochopitelně nelíbilo. V roce 1989 Slobodan Miloševič zrušil autonomii Kosova a kosovským Albáncům začaly zlé časy. Válka v Chorvatsku a především v Bosně však odsunula problémy Kosova na druhou kolej.
Jednu věc je však třeba si uvědomit - jakkoli se to zdá nepochopitelné, my nakonec stejně vyhrajeme. My chápeme spoustu věcí, které vy nedokážete pochopit. To je důvod, proč přijímáme úlohu učitele - naučíme vás, že existují důležitější věci než moderní technika, touha po zisku, posedlost mocí. Věci jako svoboda a Bůh. Neboť jen Bůh má právo rozhodovat o životě a smrti. Ne NATO, které si teď hraje na Boha!
Když v roce 1991 vyhlásilo Chorvatsko a Slovinsko samostatnost, odmítla Záhřebská vláda jejich rozhodnutí akceptovat. Na jedné třetině Chorvatska byla vyhlášena Republika Srbská Krajina. Přitom v Chorvatsku žilo pouze 12% Srbů. Bez podpory jugoslávské armády (rozuměj armády Slobodana Miloševiče) by vyhlášení Republiky Srbská krajina nikdy nedosáhli. Reakcí bylo vypuknutí války Srbských separatistů a Chorvatské vlády. Sotva situaci v roce 1992 stabilizovaly jednotky OSN, přišla na řadu Bosna.
V dubnu 1993 vyhlásila Bosenská vláda v čele s muslimským nacionalistou Alijou Izetbegovičem samostatnost Bosny. Proti nezávislosti Bosny se postavila jak srbská, tak chorvatská menšina v Bosně. Výsledkem byla řada "etnických" čistek, které prováděli bosenští Srbové na muslimském obyvatelstvu. Koncem roku 1993 obsadili bosenští Srbové 70% území Bosny a jejich vůdce Radovan Karadžič odmítal jakékoliv kompromisní návrhy. Situaci "rozlouskly" až Spojené státy, které Srbům pohrozily leteckými nálety. Víceméně donutili Srby přistoupit na řešení stvrzené mírovou smlouvou v Daytonu v roce 1995: na území Bosny a Hercegoviny vznikly dva nové státy - 49% území vybojovali Srbové (Republika Srbská), 51% území tvoří Muslimsko-chorvatská federace.
Válka sice oficiálně skončila, problémy však přetrvávají dál. Na každé straně je totiž mnoho úředně tolerovaných extremistů, což se nepřímo projevilo i ve volbách v roce 1998. Podle stanovených pravidel směli své zástupce na určitém místě volit nejen současní obyvatelé, ale také ti, co zde žili před válkou. Velká část Bosňanů totiž ani tři roky po válce nežila (a stále nežije) ve svém bytě a ve svém původním předválečném bydlišti. Většina z nich se opakovaně vyslovuje pro "návrat", což v zásadě znamená, že někde na území, jemuž teď dominuje jiný bosenský národ, vlastní majetek, na který mají podle Daytonské dohody nárok. Válkou zbídačené obyvatelstvo spojuje s tímto majetkem mnohé své naděje - ztratili příliš mnoho, aby pro ně nemělo obrovskou cenu to, co mohou získat zpět. Zároveň však vědí, že bezpečnost mají zaručenou pouze na území "svého" národa. Neboť diskriminace příslušníků menšin na "cizím" území je stále značná - nemožnost sehnat práci, nenávist sousedů, občas spáchaná vražda na příliš odvážlivých navrátilcích... A právě strach před extrémními skupinami druhého národa dohnal obyvatele bývalé Bosny k tomu, že tři roky po skončení války dali svůj hlas ve svobodných volbách krajním radikálům: prostě "vědí", že i ti "druzí" dají také hlas svým radikálům. Pro všechny to znamená nemožnost vrátit se do svých původních domovů. Jejich jedinou pojistkou je zvolit "vlastní" nacionalisty, protože ti jim alespoň poskytují záruku, že nebudou vyhozeni z bytů, které teď obývají.
A tihle zbabělci na nás hází bomby, schválně se strefují do nemocnicí, škol, televize, domů civilních obyvatel. Vědí, že nemáme tak silné zbraně, abychom se mohli účinně bránit! Ale nezapomínejte, že 10 000 000 z nás netrpělivě očekává, až překročíte hranice a postavíte se nám tváří v tvář!!! A pak - pak se zeptejte Němců nebo Rakušanů na jejich zkušenosti!
Také v Kosovu vyhlásili tamní obyvatelé nezávislost a to už v roce 1991 - její existenci však uznala pouze Albánie. Politika pasivní resistence, kterou už téměř sedm let prosazuje umírněný zastánce Kosovské samostatnosti Ibrahim Rugova se však příliš neosvědčila. Když ani v roce 1995 nebyla situace Kosova řešena v Daytonské dohodě (která ukončila válku v Bosně), přihlásila se s konečnou platností o slovo "Kosovská osvobozenecká armáda", která svými teroristickými útoky od roku 1995 povraždila už mnoho (především kosovských) Srbů. Odpovědí na tyto útoky byly plošně zaměřené akce proti Albáncům, které organizovala srbská armáda a policie... V současné chvíli proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory: kosovští Albánci, kteří požadují osamostatnění (což by mimo jiné znamenalo vyhnání zbytku Srbů), a Srbové, které k tomuto území poutá historie a kteří se ho za žádnou cenu nechtějí vzdát.
Srbové v čele se Slobodanem Miloševičem však nejsou jediní, kdo si nepřeje osamostatnění Kosova - se vznikem nového státu by se zrodil také nepříjemný precedens - jakýkoli nárůdek by pak mohl chtít pod záminkou práva na sebeurčení přeměnit státní hranice.
Srbové disponují vojenskou převahou (stejně jako v Bosně) a protivník má na své straně veřejné mínění. V Bosně se Srbové separovali ve jménu Velkého Srbska, teď se o totéž pokoušejí Albánci ve jménu Velké Albánie. Tím ovšem není řečeno, že za všechno může Albánský nacionalismus. Zatímco v roce 1989, když Kosovo ztratilo autonomii, požadovali Albánci jen to, co je v běžných demokratických státech běžné, teď je válečný konflikt a mnohé oběti dovedli do situace, že chtějí všechno nebo nic.
Ani nadějná jednání delegace bělehradské vlády a kosovských Albánců, která proběhla začátkem února 1999 ve francouzském Rambouillet, nedokázala válce zabránit. Slobodan Miloševič odmítl akceptovat požadavek NATO, které žádalo širokou autonomii pro kosovské Albánce v rámci Srbska s tím, že o dalším statutu se bude jednat za tři roky. A tak dvanáct dní po našem vstupu do Aliance NATO zaútočilo. A odpověď Slobodana Miloševiče? Celé Kosovo zachvátila vláda systematického, vládou podporovaného teroru vedeného srbskými milicemi, bezpochyby jakožto pomsty za probíhající údery NATO na srbské vojenské cíle. Přibývá běženců, nešťastných lidí vyhnaných z domovů. Samozřejmě se nabízí otázka, zda byl útok NATO řešením vzniklé situace. Ale není to přece jenom lepší, než zavírat oči před genocidou albánského etnika?
| Internet |
|
Čtvrtým rokem vydávám časopis Clavis, třetím rokem zajišťuji také jeho vycházení na Internetu. V následujícím článku bych chtěl porovnat výhody a nevýhody papírové a elektronické podoby časopisu, který je určen především pro členy roverského kmene našeho skautského střediska.
Za hlavní přednost Internetu považuji jeho celoplošnost. O časopis mají zájem i čtenáři z různých koutů republiky a šíření papírové podoby je zdlouhavé a nákladné. Náš časopis také vyměňujeme za časopisy jiných roverských kmenů. Vyměňujeme pochopitelně pouze jeden exemplář, takže kdyby si časopis chtěl číst každý z přibližně padesáti členů spřáteleného kmene, bylo by to možné pouze zhruba s dvouměsíčním zpožděním. Jeho elektronickou podobu si může číst najednou libovolný počet lidí.
Náš časopis mohou díky Internetu číst také lidé v zahraničí. Například Luboš Jednorožec za komunismu emigroval do USA a teď náš časopis vyhledal a dokonce mi prostřednictvím elektronické pošty posílal seriál o tom, jak se v Čechách skautovalo po válce. Alena Kennedy z Kanady chce poslat svého syna na letní tábor, který naše skautské středisko pořádá. Elektronickou poštou vyřizujeme všechny formality a zatím vše nasvědčuje tomu, že se "zájezd" podaří.
V našem časopisu nepravidelně vychází seriál o hadech. Nedávno mi přišel e-mail od začínajícího chovatele s prosbou o zveřejnění informací a zkušeností s chovem Užovky červené. Neuběhl ani měsíc a Lišák - náš odborník na zvířata - článek skutečně napsal.
Náš roverský kmen se během měsíce účastní řady akcí. Přehled všech akcí samozřejmě vychází v časopisu, ale kromě toho vychází také tzv. "Informační papír akcí", na který se zapisují ti naši členové, kteří se dané akce zúčastní. Je to proto, aby organizátor věděl, s kolika lidmi má počítat. Seznam akcí na následující měsíc je většinou hotov až těsně před uzávěrkou časopisu a je potřeba, aby "Informační papír akcí" byl hotov zároveň s časopisem. Internet značně ulehčuje předávání seznamu akcí člověku, který IPA vytváří.
Další výhodou je úspornost vydávání elektronické podoby časopisu. I když autoři článků ani obrázků nedostávají žádný honorář a já svou práci dělám také zdarma (kromě vydavatele jsem ještě šéfredaktor, korektor a sazeč), stále je nutné papírový časopis tisknout a kopírovat, což je ekonomicky náročné a nešetrné k našim lesům. Vydávání elektronické podoby stojí pouze čas, který časopisu všichni věnují rádi zdarma.
Spíše potenciální výhodou je možnost rychlého zveřejnění článků. Já se sice snažím články na Internetu zveřejňovat hned, když je dostanu, problém však spočívá v tom, že naprostou většinu příspěvků dostávám až těsně před uzávěrkou nebo dokonce po ní. Internet je také možné využívat k rychlé distribuci informací. V našich podmínkách to bohužel nejde, protože konektivita členů našeho kmene je velice malá.
V každém čísle časopisu jsou ručně kreslené obrázky k téměř všem článkům. Už jsem psal o tom, že autoři článků čekají s jejich odevzdáním na poslední chvíli. Z toho plyne, že obrázky je potřeba nakreslit velice rychle. A kvůli tomu, že jsou s příspěvky obsahově svázány, nelze je dělat dopředu. V poslední době se díky Internetu proces výroby obrázků velice urychlil. V okamžiku, kdy mám shromážděné všechny články, napíšu kreslíři e-mail s žádostí toho, na jaká témata bych obrázky potřeboval. On je nakreslí, naskenuje a elektronickou poštou mi je pošle. Odpadá shánění kreslíře po telefonu, domlouvání schůzky na předání obrázků a následný osobní kontakt.
Elektronické podobě časopisu se také snažím dávat přidanou hodnotu a to především provázáním obsahu hypertextovými odkazy. Množství článků totiž navazuje na nějaké předchozí příspěvky. Dále vytvářím každý rok přehledy obsahu. Články eviduji a třídím podle čísla, ve kterém vyšly, podle názvu a podle autora, který je napsal. Totéž dělám i se všemi obrázky, které byly nakresleny. Díky tomuto je možné velice rychle najít jakýkoliv starší příspěvek. Od příštího ročníku chci navíc zřídit fulltextové vyhledávání.
A jaké jsou výhody papírové podoby časopisu? Většina čtenářů (včetně mě) se ráda pokochá pohledem na zvětšující se hromádku tiskoviny. Souvisí to s možností "pomazlit" se s časopisem. Nejdříve časopis jen zběžně prolistovat, prohlédnout si obrázky, natěšit se na jednotlivé články a potom je podle nálady číst. Tento průběh se mi do elektronické podoby nedaří zahrnout. Uspěchaní čtenáři mají možnost si časopis přečíst například v dopravním prostředku.
Největší výhoda papírové podoby je podle mne v tom, že z papíru se podle vědeckých výzkumů čte přibližně o 20 % lépe než z monitoru. Mnoho lidí má z práce u počítače - a především ze čtení z obrazovky - zdravotní problémy počínající pálením očí nebo bolením hlavy a konče problémy s páteří. Ale podobně jako u mnoha jiných činností jde především o zvyk a správné pracovní návyky.
Už jsem mluvil o nízké konektivitě členů našeho roverského kmene, čímž se v našich podmínkách ztrácí výhoda rozšíření Internetu. Věřím však, že tento stav je jen dočasný. Většina rodin už má doma počítač, téměř všechny rodiny mají telefonní přípojku a je jen otázka času, kdy poplatky klesnou natolik, že připojení bude pro rozpočet průměrné rodiny únosné.
Nemohu se nezmínit o často diskutovaných nevýhodách Internetu. Mnoho odpůrců hovoří o tom, že se přes Internet rozšiřuje dětská pornografie nebo že se zde teroristé domlouvají na svých plánech. Já jsem toho názoru, že Internet je pouze médium a že není vinen tím, co umožňuje. Dětská pornografie se šíří také na videokazetách a málokdo asi bude mluvit v této souvislosti o škodlivosti videokazet obecně. Teroristé se domlouvají prostřednictvím telefonu, ale to ještě není důvod pro odposlouchávání všech telefonních hovorů. Internet je zkrátka pouze prostředník a podle mne ho není rozumné svazovat nějakými zásadními omezeními.
Mnozí také tvrdí, že Internet je pohromou pro lidské vztahy, protože vytěsňuje osobní kontakt. Opět si myslím, že je to pouze v lidech. Kdo chce prostřednictvím Internetu poznat nové přátele, má možnost. A kdo chce o opravdové přátele přijít, může veškerý svůj čas trávit před monitorem. Opět se nabízí srovnání s telefonem nebo papírovou poštou. Internet není špatný, pouze lidem umožňuje více projevit svou osobnost - a to její dobrou i špatnou stránku.
Co říci na závěr? Snad jen adresu našeho časopisu na Internetu: http://www.vrana.cz/clavis.
Napsáno jako zápočtová práce pro předmět Odborné vyjadřování a styl na téma
Internet - jeho výhody a nebezpečí (pro popularizační přílohu novin)
| Umělá inteligence |
|
Na přednášce Romana Nerudy se asi málokdo nudil. Pro mnohé poněkud složitá fakta přednášející podával velice neformální cestou a prokládal je řadou zajímavých příkladů a historek ze života klíčových postav v oblasti vývoje umělé inteligence.
Posluchači měli možnost dozvědět se něco o tom, jak funguje perceptron - což je základní jednotka pro budování neuronových sítí -, jaký ho provázel vzestup, pád a opětovný vzestup, jak pracuje dopředná neuronová síť a jak je schopná se učit, co to je lokální jednotka a mnoho dalšího.
Nejzajímavější na perceptronech (a tím i na neuronových sítích) je to, jakým způsobem se učí. Běžné modely (např. Turingův stroj) pracují tak, že jim předložíme algoritmus, vstupní data a očekáváme výstup. Perceptrony pracují tak, že dostanou několik vstupů, několik výstupů a ... nedají nám algoritmus. Nicméně jsou po určité době učení (přijímání vstupů a výstupů) schopny odhadnout, jaký je správný výstup pro libovolný vstup.
Přednášející to demonstroval na hezkém příkladě kuřátka, které slepička učí, co je orel a co je zrníčko: Kuřátko se narodí a vůbec netuší, co má jíst a čeho se má bát. A tak mu slepička vždy říká, zda má utíkat před orlem či zda má zobat zrní. Perceptron kuřete na vstupu přijímá několik veličin (zda se objekt pohybuje, jak je velký, jakou má barvu, apod.) a slepička mu říká, jak se má chovat. V této fázi si perceptron nastavuje hranici, co je dobré a co je špatné. A protože kombinací vstupů je nekonečně mnoho, slepička kuřátko nikdy všechny nenaučí. Jenomže perceptron si mezitím nastavil hranici dobrého a špatného tak, že když vidí malý objekt, který se nehýbe a má žlutou barvu, klidně ho sezobne.
Hlavní výhodou perceptronu je, že mu nemusím popisovat algoritmus (formálně řečeno přechodovou funkci pro danou množinu vstupů), který může být nesmírně složitý. Toto je však v některých případech zároveň jeho největší slabina. Perceptron totiž předpokládá, že se přechodová funkce chová rozumně. Jestliže tedy pro vstup x = 0,5 byl výstup y = 0,25 a pro x = 1,0 byl y = 0,75, předpokládá, že pro x = 0,75 bude y = 0,5. Jenomže přechodová funkce může být dosti "divoká" - nespojitá.
Další hezký příklad je o liškách a zajících: V lese žijí lišky a zajíci. Lišky loví zajíce, čímž snižují jejich počet. Ovšem když je méně zajíců, lišky nemají co žrát a hynou, což zajícům dovoluje se více množit. Jestliže vhodně nastavíme hranice pro méně a více, může nám vyjít, že při počátečním počtu 30 zajíců a 10 lišek za deset let lišky vyhubí všechny zajíce (a potom samy nejspíš také vyhynou). Jestliže však na začátku bude 30 zajíců a 11 lišek, může se stát, že za dvacet let vyhynou všechny lišky a zajíci se nekontrolovatelně rozmnoží.
Toto je jeden z mnoha příkladů nespojité funkce, se kterou perceptrony neumí příliš dobře zacházet. Dalším příkladem může být například známá hra LIFE.
Další oblastí, kterou se umělá inteligence zabývá, je simulace života. Můžeme se například ptát, jak funguje hejno rybek nebo ptáků. Na první pohled se nám může zdát, že má hejno jakési kolektivní vědomí a že se chová podle nesmírně složitých pravidel. Když se však na hejno podíváme z pohledu jedné rybky, zjistíme, že pravidla vůbec složitá být nemusejí. Jestliže rybku naučíme nějaká základní pravidla (například "jestliže je někdo příliš blízko vedle tebe, trošku uhni") a s využitím počítače se pokusíme hejno simulovat, zjistíme, že se chová velice podobně jako hejno skutečné. Mnohem snadněji jsme tedy dosáhli lepšího výsledku, než kdybychom se snažili simulovat celé hejno. Nejen, že víme, jak se chová celé hejno, my víme i to, jak se chová každá jednotlivá rybka, a víme, že nepotřebuje žádné kolektivní vědomí ani složitý mozek.
Poslední oblastí, o které přednášející hovořil, byly fraktály a s tím související problémy. Popsal jednoduchý jazyk, který se hodí ke generování fraktálů, ukázal, že křivky fraktálů nemají nikde derivaci a naznačil, že vhodnou jednotkou pro měření obvodu fraktálů (a nezderivovatelných křivek vůbec - například obvod ostrova Korfu) nejsou metry, nýbrž např. m1,26 (přibližná hodnota pro Kochovu vločku).
Na úplný závěr přednášející ukázal animaci, ve které byly zajímavé ukázky z počítačové simulace genetického vývoje. Všichni se smáli, když se kvádroňové snažili plavat, skákat, běhat nebo honit puntík.
Posluchači byli populární formou seznámeni se základními principy umělé inteligence a obeznámeni s několika oblastmi, kterými se tato věda zabývá.
| Koutek angličtiny |
|
Jinak řečeno - mám tu pro vás originální verzi Kiplingovy básně Když i s překladem. Vím, že většina z vás ji určitě zná, ale proč nezkusit porovnat originál s českým překladem? Těm, co se v anglickém jazyce nevyznají, určitě nebude vadit, když si připomenou českou verzi...
If
If you can keep your head when all about you
|
Když
Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
|
| Rozhovor s Petrem Novotným |
|
V tomto článku bych Vás chtěl seznámit s moderátorem a bavičem Petrem Novotným. Můžete ho znát z pořadů My rádi jíme či Novoty. Uváděl mnoho jiných pořadů, ale tyto jsou jeho nejznámější.
Jaká byla reakce Vašich nejbližších při získání cen Týtý za nejlepšího baviče, nejlepší zábavný pořad roku, skokan roku? Čekal jste to?
Půlku jsem čekal jenom, to druhý jsem nečekal vůbec. Ani jsem na to nebyl připravenej, já jsem myslel, že ty Novoty by to mohly dostat, protože ony měly takovou obří sledovanost už předtím úplně, vlastně největší v Evropě. Já jsem tušil, že bych ten pořad roku mohl dostat, tak jsem si připravil poděkování a všechno, ale bavič roku, to mě teda nenapadlo ani ve snu, že ji dostanu. Já jsem byl přesvědčenej, že to dostane Donutil, takže jsem říkal rodině, ať nejsou smutný, že nominace ještě není cena, takže myslím, že z toho zvláště měli radost velkou.
Z čeho čerpáte životní optimismus a takový smysl pro humor?
Já mám ty zásady klubu přátel dobré pohody, těch je celkem 25. Já jsem jich prozradil jenom zatím 13 a vlastně z nich. Ty já jsem budoval v podstatě dlouho, pár let a já se jima opravdu řídím, už ta první stačí - nic není problém. Když se člověk rozhodne, že nic není problém, tak je vyhráno. A ta druhá - trvalý úsměv, prostě mít dobrou náladu, když zrovna k tomu není důvod, to ohromně pomáhá. Všechny ostatní změna počasí k horšímu, není důvod ke změně nálady k horšímu a takovejch zásad je víc - pochválit sám sebe třikrát denně, atd.
Jak jste se dostal k činnosti baviče?
Já jsem vždycky chtěl bejt herec, já jsem hrál divadlo a kupodivu touhle cestou to vůbec nešlo nakonec, protože mě vzali na AMU. Já jsem psal, protože jsem měl kabaret, tím pádem jsem do toho kabaretu taky psal. Tím kabaretem jsme už jako studenti bavili, ale jako divadlo. Jak jsem psal, tak jsem nějaké povídky posílal všude možně, takže mi vycházely v novinách a taky v rádiu jsem je mohl přečíst a tam mě odchytli, jestli bych nechtěl dělat redaktora mikrofora, externího. Já jsem vlastně dělal externího redaktora mikrofora, to mě strašně bavilo, doteďka mám rozhlas úplně nejradši ze všeho. A tam jsem měl různý hosty, tak jsem taky měl jednou hosty Greenhorny.
A Greenhorni mě nabídli zase, jestli bych nechtěl uvádět jejich pořady. Já, přestože jsem nikdy nic neuváděl, já jsem konferenciér nikdy nebyl, tak jsem to zkusil, ani jsem to moc neuměl. Furt jsem přemýšlel, jako jak to udělat veselejší prostě, protože já neumím vyprávět vtipy na jevišti, já se vždycky stydím říkat fóry, takže jsem bavil lidi prostě všelijakejma příhodama a takovejhlema věcma mezi tím povídáním.
Pak jsem přešel k Fešákům. Tam jsem to už doved prostě k takovýmu tvaru, že vlastně já jsem měl svý místo a prostor pro bavení lidí a Fešáci pro písničky, až časem samozřejmě to dospělo do stadia, kdy už jsem zjistil, že už nemusím uvádět vůbec nikoho, že si můžu prostě bavit sám, takhle jednoduchá cesta to byla.
Chystáte nějakou novinku pro diváky obrazovek?
Já píšu s Náhlovským a se Šípem třináctidílný seriál, který se odehrává v pravěku. V pravěké tlupě, která prostě žije v jeskyni, rodina velká, tlupa celá, prostě není to parodie, jsou to normální lidi, který v tý době žijí, mají prostě oheň, lověj a tak, ale mluví jako současný lidi a mají úplně stejný problémy.
Sami tam pro sebe píšeme role. Bude tam hrát i Jiřina Bohdalová, Martin Labuda, Gott bude hrát Tarzana. Já tam hraju se Šípem jednovaječná dvojčata, z nichž jeden je pesimista a druhej optimista a Náhlovský hraje tzv. potrat rodu.
Můžete nám prozradit vaše tři nejoblíbenější hvězdy filmového nebe?
Jestli jako celosvětově, tak na prvním místě Dustina Hoffmana mám nejradši z herců, mám hrozně rád Woody Allana a z žen mám nejradši Barbaru Straisandovou.
Kdybyste se měl charakterizovat jednou větou, co byste řekl?
No, prostě, snad možná, jednou větou? To je zajímavý, to mi ještě nikdo takhle neřek. Pravděpodobně jedním úplně nebo dvěma slovama možná - nenapravitelný optimista - takhle asi.
Co si myslíte o lidech, kteří nemají smysl pro humor?
Že maj strašnou smůlu. Já jich hodně znám a to jsou lidi, který jsou v podstatě o něco strašně ochuzený, protože se míň smějou a jsou takový nešťastnější. Je mi jich svým způsobem líto.
Jak si představujete pojem přátelství?
To je něco takovýho opravdu výsostně prostě vzácná věc. Takový opravdový přátelství je něco, co se málokdy pozná, protože vždycky nakonec si ty přátelé něco provedou a ukáže se, že to přátelství nebylo tak silný. To přátelství je něco tak silnýho, co by mělo každopádně vydržet celej život. Jednak je to vztah naprostý důvěry, něčeho, prostě co zvláště dneska na světě, kdy se podnikatelé spojují nebo přátelé se spojují, aby se stali podnikateli. Udělají společnost a vzápětí se vzájemně okradou nebo se pohádají a tak. Ukazuje se, že přátelství je především vztah vzájemný důvěry, kterej musí vydržet hrozně těžký zkoušky a ty životní zkoušky ne každej vydrží, velice málo.
Do kterého státu byste se chtěl podívat, kde jste ještě nebyl?
Do Izraele určitě. Já jsem procestoval přes 40 zemí a stále jsem ještě nebyl v Izraeli a hrozně mě to zajímá. Jak to tam vypadá, jaká to je země. To je teď takový moje největší přání.
Jaký je Váš vztah ke skautingu či jiným zájmovým kroužkům? Navštěvoval jste nějaký?
Já jsem byl takovej opravdu herecky zaměřenej furt, tak jsem chodil do dramatickýho kroužku a tak. A ke skautingu a tak vůbec - v mým mládí nic takovýho neexistovalo. My jsme chodili do pionýrskejch oddílů, který nás smrtelně nebavily. Takže já jsem k takovýmu tomu trempingu prostě přičichl až s těma Greenhornama, s Fešákama, takže já jsem vlastně moc neskautoval, já jsem až v pozdním věku objevil třeba kouzlo vody. Máme kánoi a jezdíme na vodu občas a tak, ale ty skautský kroužky, to mě úplně minulo ve svý době, pač nic takovýho nebylo. Teprve teď, když se to všecko rozvinulo, tak už jsem na to příliš starej. Ale Foglara jsem čet, toho jsem měl rád vždycky moc.
Děkuji všem, kteří dočetli můj rozhovor až do konce, že nepřeskočili na jiný článek. Chci moc poděkovat Petru Novotnému, jelikož bez jeho pomoci by se tento rozhovor neudál. Chci mu poděkovat za to, že se mnou spolupracoval.
Děkuji pane Novotný
| Pelíšky |
|
Tak jsem zase jednou viděla dost dobrý český film. A to Pelíšky. Je to film, který trvá asi 2 hodiny a už obsazení říká, že tento film nebude ledasjaký. Mezi známé herce, kteří hrají v tomto filmu, patří: Miroslav Donutil, Bolek Polívka, Stela Zázvorková, Eva Holubová, Simona Stašová a další. Scénář je inspirován knihou Petra Šabacha Hovno hoří.(Podle jeho knihy Šakalí léta už byl před lety natočen stejnojmenný film.)
Děj tohoto filmu se odehrává v letech 1967 a 1968. Sledujeme osudy dvou rodin žijících v jednom domě. Hlavy těchto rodin se spolu nesnesou, ale osud to všechno podivně zamotá...
No prostě nemá cenu o tom psát víc, třeba už proto, že nejsem filmový kritik.Ale hlavně proto, že si myslím, že tenhle film stojí za to, aby ho každý viděl a zkritizoval sám.
Pelíšky - režie Jan Hřebejk (ČR 1999)
Mozaikovitý obraz několika generací - stárnoucích rodičů, lidí v produktivním věku, dospívající mládeže a malých dětí - zasadili tvůrci do pražských Košíř konce šedesátých let, kde na půdorysu obrazně vymezeném jedním domem rozehráli etudy z rodinného života, které jsou nám všem tak důvěrně známy. Základem humorných situací je kromě generačních konfliktů i napětí mezi až "westernově" nesmiřitelnými hlavami dvou rodin, které dům obývají. Z atmosféry rodinných rituálů tvůrci vytěžili celou plejádu komických situací i gagů, a to zejména v těch momentech, kdy se při výjimečných událostech, jako jsou Vánoce či svatba, sejde pohromadě celá rodina.
| Murphologie |
|
| Volejbal |
|
Kolikrát už byl takový turnaj? Kolikrát jsme se připravovali? Kolik nervů nás to stálo? A ještě mě napadá - proč vlastně? Víte, neptal bych se takhle hloupě, kdybych byl spokojený. A spokojený bych byl, kdybychom hráli právě pro tu hru a měli z toho radost. Zkusím krátce napsat několik postřehů z posledních tréninků a z vlastního turnaje.
Na začátek bych se chtěl omluvit těm, s kterýma jsem měl hrát, za to, že jsem nemohl přijít od začátku. Když jsem přišel, tak nálada v družstvu nebyla zrovna výborná a já se opět ptám - proč? Protože jsme nehráli zápas? Nebo snad proto, že každý druhý míč skončil v síti či v autu? To je přeci hloupost, trápit se s tím. Když jsme hráli, tak chvíle pohody a radosti ze hry střídaly návaly beznaděje nebo odevzdanosti. Těch špatných pocitů bohužel přibývalo a se závěrem jsme se z toho už nevyhrabali. Proč? Máme to zapotřebí? Kazit si tak hru, kterou máme asi rádi a při které je možno zažít i srandu? Ano, už vás slyším, jak křičíte na poplach: "To říká ten pravej." Uznávám, taky nejsem vždy v pohodě, ale chci vás o něco poprosit. Pojďme to zkusit všichni - hrát a mít z toho radost. Jeden nic nezvládne, dva jsou taky málo, ale dva a dva jsou čtyři. Víte, někdy je mi snad i jedno, jak dopadne míč na druhé straně u soupeře. Baví mě sledovat spoluhráče, jak hrajou, kam jim poslat míč, sledovat souhru mezi lidma na jedné straně. Asi si říkáte, že jsem vadnej. No tak ať. Já se třeba budu radovat sám.
Abych uzavřel ten turnaj. Myslím, že nám něco chybí, rozhodně to však nebude ve fyzických možnostech. Co vy na to?
Neodpustím si také komentář k našim drahým polovičkám (děvčatům). Holky, hrály jste dobře. Fakt se mi to líbilo. Gratuluji k hezkému umístění.
Na závěr ještě něco k tréninku. V případě našich čtvrtků myslím, že hra méně zkušených spolu s trochu více zkušenými obohacuje nejen jednu stranu, ale právě i ty druhé, což si ale málokdo uvědomuje. Teď je to určeno především těm, co si myslí, že už hrajou líp. Přístup typu "mě už to nebaví, jenom si tak pinkat naproti sobě, pojďte hrát," nepřidá nikomu nic.
Víte, v čem je problém? My se neumíme přizpůsobit autoritě. Ale uvědomujeme si, že v tomto případě autorita nepředstavuje nějakého diktátora, ale našeho kamaráda, který se snaží vést tělocvičnu a my mu podkopáváme nohy? Zkusili jste si všichni někdy vést tělocvičnu nebo nějakou akci? Myslím, že je to poučné. Zkuste to.
A teď už zase pro všechny. Přeju nám, abychom měli dost trpělivosti a porozumění pro ty druhé, ať už budou dělat cokoli. A uvidíte, že nám to půjde. Doufám, že jsem vám nepokazil náladu, to jsem určitě nechtěl. Těším se, až se zase někde sejdem a budem spolu něco podnikat.
| Vlajková |
|
I letos se na Vlajkové podepsalo včasné rozeslání informací a pozvánek. To je myslím dobré, protože z mnoha lidí se pak ukážou ti, co mají opravdu zájem. Ale zpět a pěkně od začátku.
Přijel jsem ráno asi v 8:20 na místo srazu v Říčanských lesích nedaleko Vojkova a byl jsem překvapen mnoha stany, které trčily mezi stromy jak houbičky. Někteří už vstávali, jiné se ještě oddávali slastným pocitům horizontální polohy jako kdyby tušili, co nás všechny čeká.
Tušili správně. Nepršelo, což bylo pozitivní a nadějné, obloha však měla barvu oceli a mnozí tvrdili, že možná i zasněží. Při sčítání lidu jsme došli k překvapujícímu číslu. Bylo nás tak zhruba osmdesát a mohli jsme postavit rekordních sedm družstev.
Je tu chvíle před startem a tak se černí, bílí, modří, zelení, červení, hnědí a oranžoví soustřeďují kolem kruhu s výsečemi, které udávají směr běhu.
Panuje tu nervozita. Start se posouvá o tři minuty. A konečně je to tady: 10, 9, 8, ... 3, 2, 1, běh. No a od teď už nemůžu psát, protože jsem nebyl se všema a tak nevím, co dělali. A co jsme dělali my oranžoví? Hrozný věci. Možná jsme letos postavili taktiku hodně na běhání s vlajkami, což se nám později vyplatilo. Na náš kemp jsem ze začátku strašně nadával, protože s první vlajkou jsem ho asi půl hodiny hledal a to jsem několikrát prošel těsně vedle. Nebyl jsem ovšem sám, jak mi potvrdili moji spoluhráči. Brzo jsme našli ostatní kempy a nastal kolotoč běhání, bojování, taktizování, první prémie a pořád dokola... Fakt je někdy hrozné, když donesete vlajku a tam už někdo čeká a odnese si ji a vy běžíte za ním a on pak za vámi a ... Byly chvíle, kdy jsem si přál, aby mě někdo strhnul a já si mohl jít odpočinout na dvacet minut do kempu. Jako na potvoru to však nevyjde, přestože člověk podniká sebevražedné mise a postaví se výrazné přesile.
Tak to bylo několik osobních postřehů a všeobecně můžu snad prohlásit, že se hra líbila i ostatním a že i za těch dvanáct let, co ji hrajem, neztratila kouzlo. Těším se na další vlajkovou, která bude 17-19.9. a radost mi nezkazí ani to, že po téhle hře jsem měl "mírné" potíže při pohybu vpřed. Ale co, to patří přece k věci. Loučím se s vámi a zvu vás všechny na Vlajkovou.
| Místo | Barva | Za životy | Za vlajky | Celkem |
| 7 | Hnědá | 190 | 820 | 1010 |
| 6 | Černá | 250 | 1230 | 1480 |
| 5 | Bílá | 200 | 1820 | 2020 |
| 4 | Modrá | 545 | 1710 | 2255 |
| 3 | Zelená | 330 | 1940 | 2270 |
| 2 | Červená | 310 | 2920 | 3230 |
| 1 | Oranžová | 680 | 4770 | 5450 |
Za celou hru byli lidé dohromady strženi přibližně 501krát a donesli přibližně 450 vlajek.
Pro lepší představu přikládám mapku. Berte ji však s rezervou, je z hlavy, bez měřítka a ne moc přesná.
| Jak to nazvem? |
|
"O tom právě přemýšlím," prohlásila Alča ve vlaku na mnou položenou otázku. Sedíme v kupé a čekáme, až se pohneme ku Praze. V hlavě máme guláš ještě nestrávených nevšedních zážitků a v žaludku guláš houbový, který byl tak dobrý. Ale vezměme to od začátku...
V pátek 5. 3. jsme vyrazili do Jindřichova Hradce na maturitní ples tamního gymnázia. Na nádraží nás vyzvedla Péťa z Jindřichohradeckého roverského kmene WILWARIN a zavedla nás do klubovny jejich střediska. Ťapali jsme asi 3,5 km městem a při té příležitosti jsme si ho zběžně prohlédli a dozvěděli jsme se o některých zajímavých místech - např. o jediné čajovně v Jindřichově Hradci, která dřív patřila "Kršnovcům" a teď už ne, a tak se tam prý dá i dobře posedět, o hospodě, jíž právě otvíral bratr Péti se svým kamarádem a kterou celý týden bílili (asi bílá hospoda nebo co), a nakonec o tajuplném lesíku a ještě tajuplnějším vrahu malých holčiček s poetickým jménem "Rukavičkář". Kromě toho je třeba ještě zmínit, že Péťa zdravila asi tak každého třetího (číslo možno násobit maximálně číslem 2) člověka, kterého jsme cestou potkali.
V klubovně nám zbyl čas akorát tak na převlečení se do šatů na ples, které utrpěly v batozích lokální pomačkání po celé své ploše (asi jim Alpinus nesvědčí). Z pokojného převlékání a přezouvání nás vyvedla Péti otázka: "To chcete jít v těhle botech?!" (právě jsme se přezouvali do tanečních bot). Po chvíli ticha se ozvalo nesmělé "ano" a pak ... smích: "Vždyť máme jít přes rukavičkářův les (tzn. bahno, bahno, bahno)! Ale slitovali se nad námi a dovedli nás k "Jitce" po silnici.
"Jitka", místní továrna na "bůhvíco", se pyšní středně velkým tanečním sálem, který možná vznikl úpravou některé z montážních hal, ale možná taky ne, a byl tedy vystavěn k zábavám v Jindřichově Hradci (hlavně diskotéky).
Třídy 4. B a 4. C si daly opravdu záležet, protože sál byl vyzdoben barevnými řetězy a balónky a působil skutečně slavnostně. U vchodu nás zaujala pestrá tombola, jenž rozmanitostí hravě předčila i nabídku nejednoho pražského obchodu a snad všech tombol, které jsme kdy v Praze viděli. Konferencierem celého plesu byl Miloš Mareš - moderátor radia Evropa 2 (měl rozkošný účes alá ježura - brrrr).
Bouřlivý potlesk, výkřiky a doslova deště peněz provázeli maturanty, kteří si pro své šerpy přicházeli jednotlivě. Po projevu pana ředitele vystoupila největší hvězda večera - zástupce maturantů, který pronesl vyčerpávající řeč. Nadšení v publiku, ale zejména mezi maturanty, neznalo mezí, a proto si dovolíme tuto řeč volně interpretovat: "Děkuju!" Sklidil ohromný aplaus.
Po sólech pro kde koho (hlavně pro maturanty s profesory a s rodiči) začala volná zábava. Tak trochu šok pro nás. Pokusili jsme se ve změti lidí šlapajících povětšinou jakýsi medvědí tanec zatančit alespoň některé figury naučené z tanečních. Netroufáme si mluvit o úspěchu, působili jsme mírně řečeno exoticky. Po čtyřech tancích (rumba, blues, chacha, jive) se z nás pro velkou většinu večera stali taky medvědi (člověk se nikdy nepřestává učit). V tombole jsme vyhráli víčka na zavařovací sklenice a jedny brambůrky. Série rychlejších tanců (zejména polka, valčík), střídala série "pomaláčů". Ovšem hity, na které jsme tančili - jen namátkou od Lucie, Buty, Kamelotů, Žlutého psa, Olympicu a Argamy - určitě v Lucerně neuslyšíte. Pravda je, že kapela Spektrum byla hraním dost vyčerpaná - po 3-4 "kusech" byla vždycky přestávka. Sál bouřil a songy jako "jede, jede mašinka" nebo moderátorův rapový projev v písni od Olympicu vřavu jen stupňovaly. Celý rej se nezadržitelně blížil k vrcholu. Jak prohlásil D. J. Mareš "k největší a nejskvělejší show, jakou jsme ještě nezažili - jeho šou".
Skutečně. Měl pravdu! Mix písní s jeho mluveno-zpívaným doprovodem byl nenapodobitelný. Dokonalá ukázka, jak zblbnout dav v praxi. Od Hoří nám letadlo až po píseň, že "dělání, všechny smutky záhaní" jsme vydrželi, ale po třičtvrtě hodině jsme se vzdali a odkvačili ze sálu.
V sobotu ráno (těsně před obědem) jsme vyrazili na prohlídku města. Nejvíc nás zaujal místní ZOOpark, jenž čítal celé dva druhy ptáků - labutě a kachničky. Podívali jsme se na bývalý mlýn a zastavili se na 15. poledníku a pak v cukrárně naproti morovému sloupu "svaté Trojice" na náměstí. Odpoledne jsme hráli kostky a večer jsme vyrazili na roverskou schůzku, na kterou jsme byli pozváni. Zahráli jsme si dvě vypečené hry a zúčastnili se debaty o AIDS.
V neděli jsme zabalili, hráli chvíli kostky a po obědě (houbový gulášek - mňam) šli na vlak. A pak už to znáte. Sedíme ve vlaku...
Jarka, Lišák, Alča
A na závěr malý kvíz. Co to znamená? DURANTE LE FERMATE NELLE STAZIONI E VIETATO SERVIRSI DELLA RITIRATA (správnou odpověď rozhodně někomu sdělte).