Clavis 8
duben 2001
Clavis 8 - duben 2001
  obálka
Akce
K turnaji v ping-pongu (Ferda)
Nouzovská třístovka (T. K. Průzkumník)
Rub a líc (Muwín)
Vojna není kojná (Muwín)
Z Hafíka (Ferda)
Reportáž z velkokapacitního vepřína (Marťa)
Tantrická přání

jednotlivé články
dokument Wordu (ZIP 93 KB)
verze pro tisk
obálka

zpět na začátek stránky
Akce
čt 5. 4.18:00 Clavis
pá 6. 4.19:00 Středisková - klubovna
so 7. 4.9:00 Alko - Nové Butovice
so 7. 4.17:00 Den 97 - Dům dětí a mládeže
ne 8. 4.8:30 Akce pro zvané - konečná 174 V. Ohrada
12-16. 4.Vejce
čt 19. 4.19:00 Létající koberec - Luka
20-22. 4.Vlajková - pomocníci a ti, co jedou - hlásit se Lišákovi
čt 26. 4.17:45 Velká recitační soutěž "Básník jara" v klubovně RKC. Recitovat se začíná v 18:00. Vaše dílka budou moci obohatit náš časopis o nějakou tu stránku.
so 28. 4.14:00 Výstava fotek v Národním muzeu - sraz Smíchovské nádr. pod schody
po 30. 4.Cesta oblíbeného nápoje. Pokud budete mít zájem, ozvěte se, pokud ne, akce bude zrušena :-(. Marťa
pá 4. 5.Taneční - tělocvična
so 9. 6.nebo
ne 10. 6.nebo
so 23. 6.nebo
ne 24. 6.Turnaj v Ping-pongu - vyberete si sami vyplněním přihlášky. Pokud nebude zájem, turnaj bude odvolán. Přihlášku najdete v klubovně.

Vlčácké akce

pá 6. 4.Vlčácká tělocvična od 16:15 ve škole Brdičkova
27.-29. 4.Vandr na Skalák
pá 11. 5.Vlčácká tělocvična
so 12. 5.Výlet - sraz je v 8:00 na Smícháči, kam pojedeme, to se ještě neví
25.-27. 5.Vandr

Sliboval jsem sice informovat o vlčáckých akcích už před měsícem, ale do Clavisu jsem to nestihl. Omlouvám se (pokud je ovšem komu). Ale kdyby někdo chodil alespoň na ten Clavis, věděl by, že jsem je píchnul na naši chaotickou nástěnku. Stejně asi není zájem... A to je škoda!

Zatím se mi neozval nikdo, kdo chce jet na vlčácký tábor a na jak dlouho! Zvláště nás zajímají "muzikanti", kteří touží po tom zahrát nám u jednoho ze slavnostních ohňů. Ferda


zpět na začátek stránky
K turnaji v ping-pongu
Ferda

Přeskočím to, co už víte (pokud jste tak ještě neučinili, přečtěte si akce) a zaběhnu do podrobností: Turnaj se odehraje ve vlčácké klubovně (Bellušova 1816), kde jsou k dispozici dva ping-pongové stoly. Systém turnaje závisí na počtu zájemců. Pokud to bude situace vyžadovat, je možno využít i ping-pongárny u Padáka (Zázvorkova 2006). Já osobně se turnaje nejspíše nezúčastním, protože budu zaneprázdněn přípravou na maturitu. Dohled nad akcí má Johny a Padák.

K výběru termínu: Snahou je, aby se turnaj odehrál v jediném dni. Pokud to nebude možné (tzn., že se objeví dva silné tábory s rozdílným přáním), vzniknou dvě základní skupiny nezávislé na kvalitách hráčů, které se odehrají v dané termíny. Další vývoj turnaje pak závisí na dohodě postupujících ze skupin. Je tedy zřejmé, že kdo zaškrtne veškeré možnosti konání turnaje, ten mě potěší. Znamená to také, že ačkoli je přihláška závazná, jejím vyplněním a odevzdáním Vám není účast na turnaji zaručena (nutná, nikoliv však postačující podmínka - Kuba). Pro takový případ je zápisné 5 Kč (na ceny pro vítěze) vratné.


zpět na začátek stránky
Nouzovská třístovka
T. K. Průzkumník

Pozvánka na akci: Setkání tábornických klubů aneb volná soutěž hlídek v disciplínách: tábornická latina, střelba, přístřeší a batohy, signalizace a šifry, příroda, oheň a nástroje, uzle a lana, zdraví a bezpečnost, cestování, orientace. Kdy: sobota 26. 5. 2001 od 12.00 do 17:00. Kde: poblíž Kolína. Hlídka: nejméně tříčlenná, maximálně pětičlenná. Účast je podmíněna předběžnou přihláškou. Bližší informace: www.pruzkumnik.cz/akce/300/, e-mail: 300@pruzkumnik.cz.


zpět na začátek stránky
Rub a líc
Muwín

Vyřešíme střediskové problémy a dluhy a pak to s klidným srdcem zabalíme a půjdeme dál jinou cestou. Nebo (pokolikáté už?) někde sebereme nějakou chuť a elán do další práce a hrdě půjdeme vstříc další krizi, protože historie se přeci pořád opakuje. Co vy na to?

Roverský kmen i středisko mají problémy. Středisko má dluh a tak členové střediskové rady rozhodli a vybrali způsob, jak to vyřešit. Nebyl jsem u toho, ale věřím, že rozhodli tím nejlepším možným způsobem z těch, které měli k dispozici. Vždyť jsme si složení střediskové rady sami zvolili, ne?

Víte, jedním z problémů našeho střediska je velká ochota všech kibicovat a kritizovat rozhodnutí a kroky druhých, ale s ochotou sám se zapojit do rozhodování o společných problémech a hájit je a nést za ně odpovědnost je to přesně naopak. "Jen ať je v té nepopulární funkci někdo jiný, já to přece nemám zapotřebí (a mám přeci tolik jiné zodpovědné a náročné práce)" - budiž, každý není schopen a ochoten nést odpovědnost a vést jiné, ale pak by měl důvěřovat těm, kteří toho schopni a ochotni jsou, a respektovat jejich rozhodnutí. Myslíte, že když každé rozhodnutí a snahu kohokoliv podrobíte neúprosné kritice, že tak podpoříte jeho chuť do další práce?

Všiml jsem si při svých víkendových návštěvách Prahy, že náš roverský kmen už nikoho nebere. Zájem o společnou věc se nenávratně vytratil a rozpustil v jiných aktivitách členů kmene a upřímně řečeno je to každému úplně jedno. Jó, takhle když se jde něco slavit nebo hrát volejbal, to se ještě sejdeme, ale jinak? "A za tohle nic po mě budou chtít osm set korun?"

Na tohle potřebujeme roverský kmen? Já tvrdím že ne. A jak to vypadá s oddíly? Nechci být nespravedlivý, ale není to něco podobného? Koho opravdu zajímá, co se v oddílech děje, jaká je jejich úroveň, jejich program? Má takovéhle "umírání od nohou" smysl? Už i ti chudáci na základní škole mají tolik práce a učení, že jim nezbývá opravdu vůbec žádný čas na činnost v oddílech a dokonce ani na to, aby se zúčastnili programu, který pro ně připravuje někdo jiný. Promiňte, ale kde to potom jsme?!

A můj názor? Minehaha promine, ale pokud jde o peníze, tak jste pro naše středisko opravdu úžasný dáreček. Nicméně obracet se k problému zády nic neřeší a navíc tohle středisko je tvořeno také oddíly, ve kterých a se kterými jsem vyrůstal. Hodně mi daly a hodně jsem jim obětoval hlavně v dobách, kdy se příliš nedařilo. Proto ani teď nehodím střediskové problémy za hlavu a budu přemýšlet, jak z nich ven. A i když si třeba nakonec řeknu, že to všechno stojí za starou belu a že z různých důvodů bude podle mě nejlepší řešení zrušení kmene, oddílů i střediska, tak chci odejít od čistého stolu, kde po mě nezůstane nedodělaná práce. A tak trochu s těžkým povzdechem a s pocitem, že osm set korun bych dokázal investovat do příjemnějších věcí, vytáhnu peněženku a registraci zaplatím, protože vykašlat se na to s tím, že jsem chudý voják (student, pracující) a že stejně už nechci být aktivním členem kmene a za to, co se v kmeni teď neděje, mi tolik peněz nestojí, je špatný přístup.


zpět na začátek stránky
Vojna není kojná
Muwín

V době, kdy čtete tento dubnový Clavis, už nejsem vojákem v činné službě, ale vojákem v záloze (hurááá). Ještě si moc dobře pamatuju na 3. dubna před rokem, kdy jsme stáli v tom velkém kruhu na Hlavním nádraží a já odjížděl do Vyškova vybaven buchtami a Piškotovou neperlivou vodou. Bál jsem se toho, co na mě čekalo, ale v tomhle jsem tak trochu staromódní a tvrdím, že správný chlap má jít na vojnu, a tak jsem byl odhodlaný se s tím vším poprat. Tohle má být takové krátké ohlédnutí za tím vojenským rokem. Chci vám také říct, že vojna je dobrá zkušenost a že její odmítání bez vážných důvodů neschvaluji.


Co mě štvalo, vadilo mi a dalo nejvíc zabrat?

  • Přechod z civilního do vojenského prostředí a režimu.
  • Označování za zelený mozek.
  • Neustálé narážky typu: "Ty už jsi zase doma? Co to je za vojnu, když jsi pořád doma?" Obzvlášť silně mi to hýbalo žlučí první půlrok, když jsem byl rád, že jezdím domů po několika neuvěřitelně dlouhých týdnech.
  • Tělocviky s důstojníky od výsadkářů.
  • Že jsou na útvarech neschopný a nechali nás vyškolit na něco jiného, než jsme pak celý zbytek vojny dělali.
  • Boj s tanky. Ale svým způsobem to byla taky docela zábava
  • Běhání v letním horku v plynové masce a gumových hadrech.
  • Že když jsem trochu nakouknul do "zákulisí", tak jsem tam objevil spoustu špíny, kterou se jinak všichni snaží schovat, aby se na ni nepřišlo.

Co bylo dobré, co mě potěšilo a udělalo mi radost?

  • Že jste mě přišli podpořit při odjezdu.
  • Z velitelů, pod kterými jsem sloužil, bylo 90% skvělých chlapů a jen jeden z deseti byl blbec.
  • Super parta kluků.
  • Že jsem dostal pořádně zabrat.
  • Možnost vyzkoušet si vést a organizovat velkou skupinu lidí.
  • Střelby - to byla velká legrace. Obzvlášť házení granátů, střílení z kulometu a pancéřovky.
  • Čtyřměsíční kurz v Brně.
  • Že se mi moje práce při vedení a organizování přijímačů dařila, měla výsledky a smysl.
  • Jak ten rok strašně rychle utekl.

Že bych na tu vojnu přece jenom šel? I když mi říkali, že kvůli brejlím nedostanu zbraň? Kuba


zpět na začátek stránky
Z Hafíka
Ferda

Velice se mi zalíbila jedna básnička a zveřejnil jsem ji v Hafíkovi. Myslím, že většině z Vás se moje pýcha do rukou nedostane, a tak v zájmu udržení našeho společného časopisu při životě si dovolím "zabít dvě mouchy jednou ranou". Káčo, neboj, rozhodně nehodlám konkurovat Tvému "Kulturnímu okénku". Možná, že někteří už tuto báseň znáte.

Spáč v úvalu

Arthur Rimbaud

Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka,
vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár,
kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká,
toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár.

Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí
spí s ústy dokořán v modravé řeřiše
pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí
až na zem do trávy, kde leží na břiše.

Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce,
jak děcko v nemocnici, když přitulí se k matce.
Přírodo, zahřej ho, je velice chladný rok!

S nehybným chřípím spí za rosy, která studí,
spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
a dvěma ranami má prostřelený bok.

ze sbírky Já je někdo jiný
z francouzštiny přeložil Vítězslav Nezval

A abych zabil ještě mouchu třetí

Vyhlašuji tímto soutěž "Básník jara". Probuďte v sobě skrytý talent (každý ho má, jen o tom možná ještě neví nebo si to nepřiznává) a přijďte svůj výtvor přednést (!) 26.dubna do roverské klubovny. Začátek akce jest v hodinu osmnáctou, básníci nechť přijdou o něco dříve, neb musí se ještě do soutěže přihlásit. Všichni ostatní jsou rovněž ku zábavě této srdečně zváni. Jako vstupné přineste s sebou, jak jinak, něco pro jazyk mlsný dle uvážení svého, nápojů opojných však vynechejte. To se rozumí, že na každé soutěži veřejné, obzvláště zvuku takového, jaký "Básník jara" jistě má, se ceny hodnotné předávají. Již těším se na Vaši Váženou společnost.

P.S.: Vím, že akce podobného rázu nemívají příliš velký ohlas, ale věřím, že má smysl to alespoň zkusit. Pro mně za mě si třeba trhněte nohou... Ale věřím vám!

P.P.S.: Taky Vás tak štve, že v metru usnula "Poezie pro cestující"?


zpět na začátek stránky
Reportáž z velkokapacitního vepřína
Marťa

aneb život selete

Tak jako každý adept na inženýrský titul vysoké školy zemědělské i já musím odpracovat pár týdnů praxe. A tak jsem si řekla, že právě teď je k tomu ta správná doba. Jediné místo, kde nehrozila jateční jednotka, byl Červený újezd kousek od Zličína a tak jsem se tam napsala a posléze v tomto velkokapacitním vepříně strávila týden praxe. To, co jsem za ten týden zažila, mě navždy vyléčilo z mnohých představ o zemědělství a práci se zvířaty vůbec.

Od dob JZD se toho tady moc nezměnilo: krychlová betonová stavba pro zaměstnance, křesla v klubovně, na nástěnce podložené červeným hadrem dokonce nápis nositel řádu práce. Přes hygienickou smyčku sestávající ze dvou šaten a sprch člověk prošel do vepřína. Vlastní ubytovna prasat se skládala z pěti hal. První halu nazývanou Jalovárna (nebo také jebárna) obývalo přibližně 300 prasnic ubytovaných v kotcích po pěti (zásluha ochranářů zvířat) a čtyři kanci. Dříve totiž prasnice stály po jedné mezi železným zábradlím tak, že hlavu měly u koryta kadili ven a jejich jediný pohyb byl krok dopředu, krok dozadu, lehnout si nebo si stoupnout. Hrozné pro zvíře, leč velmi praktické na údržbu.




Další částí vepřína byla porodna rozdělená na sedm místností po dvaceti kotcích. Kotec na porodně byl zkonstruován pro jednu prasnici a její selata tak, že prasnice stála v podstatě opět mezi zábradlími - hlavu u žrádla, zadek venku - a selata měla kolem sebe na dvou výhřevných ploškách.

Další hala byla pro odrostlejší selata. Většinou pobíhaly v kotcích se svými sestrami a bratry.

Poslední dvě haly byly zároveň posledním ubytováním mladých prasat.

"Když se to narodilo, bylo to takové růžové nic," jak by řekl Karel Čapek. Doslova až na to, že těch růžových nic je tam najednou klidně patnáct (v průměru však pouze deset). Velmi často se stává, že nejméně jedno selátko se narodí už mrtvé. Hned po narození ošetřovatel to malé nic vezme, otře ho do plíny a jako dudlíka použije prasečí cecík. Prasečí miminko se hned předvádí, že je opravdu savec a náležitě se také pere o svůj cecík se sourozenci. Aby ne, vždyť mamka jich má jen 7 až 8 na každé straně.

Když je prasátkům tak dvě hodiny až půl dne, zkrátka když už se trošku rozkoukají, stříhají se jim ocásky, aby si je sami neužužlali a neporušili si míchu. Pak se jim vystříhávají ouška a tím jsou v podstatě odsouzeni k zániku na jateční jednotce. Jen málo z nich je čistokrevných a ti pak jdou do chovu. Další věcí, co musí vytrpět, je uštípnutí čtyř zubů. To proto, aby neprokousli mamině vemínko a aby ona do něho nedostala zánět. Pak si selátka mohou žít několik týdnů (zpravidla dva až tři) poklidný živůtek. V tu dobu buď spí nebo sajou mléko nebo obojí najednou. Avšak nemálo nešťastníku se nedožije ani těchto dvou týdnů. Buď jsou slabí a nevybojují si svůj životní prostor nebo je prasnice zalehne nebo je to vinou člověka. Ony se totiž porodní kotce také moc nezměnily od dob socialismu, a protože už je to přece jenom nějaký ten pátek, prasata, která dříve stála na železných roštech, pod nimiž vedla jímka, dnes stojí jen na zrezivělých torzech těchto roštů, takže každou chvíli si selata mezi chybějící části strčí nohy a zlámou si je a nebo tam propadnou rovnou celý. Nejhorší je, když to malé růžové nic je na tom tak špatně, že mu můžete pomoci jen ranou z milosti. Ale vemte kladivo a rozbijte mu hlavičku! To prostě nejde.

Pod dvou týdnech se takový kančík kastruje. Jsem sice holka, ale pánové, to je drastická podívaná. Jen tolik, že rozhodně jim to nikdo neopíchává - nijak neumrtvuje. Zkrátka vepříci se z nich dělají zaživa. Po jednom měsíci jsou mrňata, teď už dvojnásobní než při porodu, zralý na odstav. Ani tady jim lidi nic neusnadňují. Matka se odžene, děti se označkují a hodí do vozíku. Nutno říci, že jediná manipulace se selaty je za nohu s argumentem "stejně tak skončí, tak ať si zvykají", a dále taky to, že do onoho vozíku se naskládá třicet selat, takže čuníci stojí po sobě v několika řadách. Pak nějaký čas stráví na odchovně a nakonec na posledních dvou halách a jakmile dovrší 120 kilo, odváží je hrůzný transport na jatka.

Psala jsem tady i o těch šťastnějších z nich, co jdou do chovu. Ale upřímně, nic šťastnějšího je nečeká. Takové čistokrevné sele (většinou prasnička) jde z odchovny na jalovárnu, kde se hned, jak se dostaví první říje, buď inseminuje nebo skáče kancem. Prasnice je v očekávání 115 dní. Po této době je převedena na porodnu, kde porodí. Měsíc pak pečuje o malé a když jí je odeberou, jde znova na jalovárnu. Na regeneraci organismu má tak 5 dní, než se dostaví říje. Znova se tedy nainseminuje a celý cyklus se opakuje. Jakmile má málo selat nebo jich hodně pomře, jde do guláše. Není také výjimkou, že si z výše uvedených důvodů zlomí nohu nebo si urve pazneht, dostane zánět a pak už jí není pomoci. Prase, které by se tedy v přírodě mohlo dožít i čtyřiceti let, se ve velkokapacitním vepříně dožije půl roku a maximálně 7 let. Jde-li do chovu, tak průměrný věk je 3 až 4 roky.

Nejsem z těch, která by po tomhle týdnu přestala jíst vepřové, ale jsem pevně rozhodnuta, že na takovou práci nemám žaludek.

Ještě malé poznatky, možná trochu drsné

  • Chovné prasnice dosahují 300 kg a jsou obrovské.
  • Prasata jsou hrozně uřvaný. Nechrochtají, ale vrčí, štěkají a řičí. Nikdy jsem nebyla v opičárně, ale dovoluji si jejich řev srovnat s opicemi, stejně pak i jejich smrad.
  • Prasata vědí, že jdou na jatka. Aby je vůbec dostali z kotců, používají se ty nejbrutálnější metody, jako je elektrika.
  • Prasata mají neuvěřitelně krásné lidské oči.
  • Dnešní cena za čuníka je 38 Kč za kilo. Chovnou prasnici můžete pořídit za 6000 Kč.


zpět na začátek stránky
Tantrická přání

(někdy je dobré se zastavit a zamyslet se nad Životem)

Třeba se vám to bude líbit, třeba ne... Tak jako tak to má dost do sebe, ale asi bych to nespojoval s ničím dalším... Až dostaneš tuto zprávu, tak ji pošli lidem, které máš rád, a neříkej si, že to uděláš "jednoho dne", nebo to už možná neuděláš nikdy... Tato tantra pochází ze severní Indie. Jsi-li pověrčivý nebo ne, ušetři si pár minut a všechno si přečti. Souhlasíš? Tato tantra obsahuje pár zpráv, které Tvé duši udělají dobře. Je to jedna TOTEM TANTRA, která přináší štěstí. Byla poslána i Tobě. Přešla už minimálně desetkrát kolem světa.

Můj přítel otevřel zásuvku prádelníku své manželky a vyndal z ní balíček zabalený do hedvábného papíru. Nebyl to ledajaký balíček, ale balíček s krásným spodním prádlem. Odhodil papír a prohlížel si hedvábí a krajku. "Toto jsem jí koupil, když jsme byli poprvé v New Yorku. Od té doby uběhlo asi 8 nebo 9 roků. Nikdy si to neoblékla. Chtěla si To nechat na zvláštní příležitost. A teď, myslím si, že přišel ten moment." Přiblížil se k posteli a položil prádlo k ostatním věcem, které chtěl poslat do pohřebního ústavu. Jeho žena právě umřela.

Když se ke mně otočil, povídal. "Neschovávej nic na zvláštní příležitosti, každý den, který žiješ, je výjimečný."

Stále ještě myslím na jeho slova, neboť změnila můj život. Dnes čtu daleko víc než předtím a uklízím daleko míň. Sedím na své terase a vychutnávám přírodu bez toho, abych si všímal buřínů v zahradě. Strávím víc času s mojí rodinou a s mými přáteli a méně času v práci. Pochopil jsem, že život je sbírka zkušeností, kterou je třeba chránit. Od nynějška nic neschovávám. Používám denně moje křišťálové skleničky. Když se mi chce, obléknu si svoje nové sako, když jdu nakupovat do supermarketu. I moje oblíbené vůně používám vždy, když mám na to chuť, nenechávám je na svátky. Věty jako "Jednoho dne ..." zmizely z mého slovníku. Když se to vyplatí, chci věci hned a chci je vidět, slyšet, vnímat a chci je dělat.

Nejsem si celkem jistý, co by dělala manželka mého přítele, kdyby věděla, že tu už zítra nebude. "Zítra" - slůvko, co bereme až příliš často na lehkou váhu. Myslím, že by zavolala ještě své rodině a blízkým přátelům. Možná by zavolala i dalším přátelům, aby se udobřila anebo omluvila za spory. Myšlenka, že by ještě šla na večeři do čínské restaurace, se mi velice zamlouvá, Čína byla totiž její oblíbené jídlo.

To jsou všechny ty malé neudělané věci, které by mne velice rušily, kdybych věděl, že jsou moje dny spočítány. Znervózňovalo by mne, kdyby jsem už neměl vidět přátele, s nimiž jsem se chtěl ještě "jednoho dne" potkat. Znervózňovalo by mne, kdyby jsem nenapsal dopisy, které jsem chtěl "jednoho dne" napsat. znervózňovalo by mne, kdybych neřekl dost často své milé, jak ji mám rád. Nyní už nepromeškám nic. Nic, co může přinést radost a úsměv do mého života, neodsouvám a neschovávám na pozdější dobu. Říkám si, že každý den je něco zvláštního... Každý den, každá hodina, každá minuta jsou něco výjimečného.


zpět na začátek stránky
  domů