Clavis 6
duben 2002
Clavis 6 - duben 2002
  obálka
Akce
Roverská tělocvična (Ferda)
Jak jsme kupovaly lístky do divadla (Káčula)
Školné ano nebo ne? (Petra)
Můj první půlmaraton (Káčula)
Za oknem (Naďa)
Rajhradské věže (Naďa)
Záhada Blair Witch (Ferda)
Jak jsem k fotografování přišel (Ferda)
Když se zastavil čas (Ferda)
Co mi dala Amerika? (Káčula)

jednotlivé články
dokument Wordu (ZIP 174 KB)
verze pro tisk
obálka

zpět na začátek stránky
Akce
čt 4.4.18:00 klubovna: Mlaďoši, 19:00 klubovna: Clavis - vychází časopis
po 15.4.20:00 Žalman ve Mlejně
so 20.4.Turnaj v šipkách - MDDM od 14:00, pište se na nástěnku!
Přijď každý, kdo jsi schopen trefit stěnu, na které visí terč...
čt 2.5.18:00 klubovna: Mlaďoši, 19:00 klubovna: Clavis - vychází časopis
so 18.5.Turnaj ve stolním tenisu - vlčácká klubovna od 9:00, pište se na nástěnku!

Vlčácké akce

5.-7.4.Skalák - sraz je v 15:00 na Nových Butovicích, vlak jede v 15:50 z Hlavního nádraží, návrat je o dva dny později v 16:25 na totéž nádraží. Nezapomeňte doma foťáky, ať máte z čeho vybírat do Muwínovy fotosoutěže!
pá 19.4.Tělocvična (Brdičkova od 16:15 do 18:45, 20 Kč)
ne 21.4.Výlet na horu Říp - sraz je v 8:00 na Nových Butovicích (odjezd vlakem v 8:54 z nádraží Holešovice, hromadný návrat v 17:00 nebo dříve)
pá 3.5.Tělocvična (Brdičkova od 16:15 do 18:45, 20 Kč)
3.-5.5.Posázaví (4.-5. 5.) - zatím jsem nevybral úplně přesné místo, ale kdo má zájem s námi jet, tak se přeci ozve...

zpět na začátek stránky
Roverská tělocvična
Ferda

Právě jsem dopsal zápočtovou písemku z fyziky a už jsem se těšil na tělocvičnu. Těšil jsem se i přesto, že mě hodně bolela záda a ještě před týdnem jsem měl potíže s téměř každičkým pohybem. Když to nepůjde, tak to nepůjde, ale zkusím to! Od jarňáčů jsem vůbec nesportoval!

Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem nahlédl do tělocvičny a tam nikdo! Tedy to byl alespoň můj první dojem, ve skutečnosti se v rohu u nářadí válelo na zemi pár štěbetajících lidí. Bylo skoro půl šesté... Nebyly míče. Ale copak se neobejdeme bez nich? Potřebujeme k tomu abychom si dali pořádně do těla - což je podle mě smysl tělocvičny - nějaké míče? NE! Co třeba gymnastika, opičárna nebo posilování? Možná stálo za to se alespoň převléknout, než někdo přijde a něco s tím "naším problémem" udělá.

Nevěřil jsem vlastním očím. Padák se zvednul, až když jsem ho dvakrát nakopnul do žeber. Bára, Míla a Kirí se jenom blbě smály. Mílo, když vyžaduješ aktivní přístup od mladších roverů, buď jim příkladem! Padáku, když Tě napadne, že seženeš klíče a dojdeš pro míče, tak to zkus udělat. Máš svoji hlavu! I kdyby na tělocvičnu přišli jen dva lidi, tak to má cenu. Kdybys začal něco dělat, možná bys byl za blbce, ale možná by se k Tobě někdo přidal. Třeba Přemek - děsí mě to, jak se nestydíme ukázat mu naši neschopnost. Vždyť on se má stát jedním z nás, ovšem bude-li mít zájem... A pak přišel Robin, který se chtěl jen pozdravit se spoustou mladých cvičících lidí a zase jít... Přišel s Káčulou, která nakonec došla s Bárou pro míče. Děkuju jí za to a obdivuju, že byla ochotná pro bandu přítomných povalečů obrat sebe samou o čas v tělocvičně. To já jsem nedokázal. Pohodil jsem klíče s tím, že nikam nejdu, protože nejsem blbej, a ať nečekají, že je budu prosit. Bára se nakonec otráveně zvedla...

Aby bylo jasno, tak já jsem se neurazil, jen mě mrzelo, co se stalo. Necítím se ublížený, to vy jste ublížili sami sobě. Ale třeba to tak cítím jen já... Přeju si, až udělám opravdu nějakou blbost, abyste mi to dali jasně najevo hned, tak jak jsem to udělal já. Třeba se budu cítit ukřivděný, ale nejspíš mi to všechno časem dojde.

Pak mě překvapilo, že se necelých čtyřicet minut před koncem tělocvičny začne rozbalovat síť na volejbal. Nikomu za to nenadávám, ale vím, že natáhnout ji a zase zabalit zabere tak deset minut a než se lidé rozehrajou, zkrátka při naší sestavě si myslím, že to nemělo cenu. A přehazovaná, myslím, také není nikterak aktivní hra - a my jsme už na zpocení opravdu mnoho času neměli. Zvláštní mi přišlo, že jsme se ani sami sebe nezeptali, co vlastně chceme dělat... Věřte mi, že mi o to, aby se hrál fotbal, opravdu nešlo.

Jsem asi jediný, kdo se na této tělocvičně zapotil. Když jste se převlékali, já jsem si pěkně pohrál s míčem na noze. Ignorovat bolest se mi vyplatilo, protože jsem brzo nic necítil a záda jsem si tímto napravil (to je dost relativní)...

PS: Jak snad všichni dobře víte, koupil se nový fotbalový míč a s ním i pumpička. Možná je někde zahrabaná ve skříni a jednoduše ji tam nevidím, ale možná ji má někdo doma. Myslím, že dobré duše, které provedly revizi, ji také nenašli (ale ruku do ohně za to nedám). Zkrátka, když si jdu půjčit míč (nejen ten fotbalový), chci, aby byl dobře nahuštěný... Otázka zní: Nevíte, kde je pumpička nebo kdo by ji mohl mít???

PPS: A když už jsem u toho, já bych na to jinak zapomněl: Od tábora pohřešuji kožený obal na sekerku. Vím, že se vezl s ostatním nářadím, protože jsem ho v klubovně viděl, ale když jsem si ho chtěl konečně odnést domů, tak jsem ho už nenašel... Neviděl ho někdo?


zpět na začátek stránky
Jak jsme kupovaly lístky do divadla
Káčula

Asi byste nevěřili, co je někdy potřeba udělat pro to, abyste mohli jít do divadla. Když jsme byli na 100, dohodli jsme se, že vyrazíme do slavného divadla Járy Cimrmana, ale už když jsme tuto myšlenku vyslovili, nám bylo jasné, že to nebude nic jednoduchého. Hnedka po příjezdu ze stovky jsme se dali do zjišťování termínu předprodeje a shánění eventuálních nadšenců, kteří "do toho" půjdou s námi. No moc se jich nenašlo - Alík, Rybča a já - ale i přesto nebo právě proto to stálo za to.

19. března nastal den D. Sraz jsme měly v autobuse, který vyjížděl něco kolem půl 4 ráno z točny ve Stodůlkách. Já jsem nastupovala na Amforovce a v autobuse jsem už viděla stojící Alču, která vypadala asi podobně jako já - ještě tak trochu "opuchlá", malinký očička - ale v nich odhodlání jít a vystát tu frontu. Tak jsme jely. Na Ohradě se k nám kupodivu přidal obětavý Bobr a zpříjemňoval nám cestu svou společností a na závěr na Butovicích přistoupila "vždy připravená" Rybča. A tak jsme zahájili naši "honbu za pokladem". Ve 4 hodiny jsme dorazili na Anděla, kde nám ihned jela noční tramvaj, která nás dovezla skoro až před divadlo. Před divadlem jsme tedy byli v půl 5. ráno. Před námi tam již čekalo několik nadšenců-šílenců (přibližně 5). A tak jsme zahájili naše čekání. Rybča rozložila deku, nabídla teplé thé a něco k zakousnutí - no ta holka je prostě úžasná! Bobr pročítal Dopis pro tebe - knížečka, kterou jsme nalezli v tramvaji, zřejmě vydávala nějaká sekta. Bobra zřejmě zaujala - hlavně pasáž o rulíku zlomocném. V 6 hodin se s námi Bobr rozloučil a na rozloučenou nám každé daroval lízátko - barvící, podivné chuti, ale se žvýkačkou a broukem (svítícím!). Ano, radost z tohoto dárku nám vydržela přibližně na další půl hodinu. Pak jsme si zvolily dílčí cíle čekání. V 7 hodin se vydáme na snídani do blízkých lahůdek, v 8 hodin zavoláme Lišákovi, v 9 hodin zavoláme Johny, v 10 hodin budou vydávat pořadová čísla!

A jak jsme naplánovaly, tak jsme udělaly. V 7 hodin jsme s Alčou vyrazily na snídani. Daly jsme si teplý čajík a něco malého na zub. Rybču myšlenka snídaně v lahůdkách nezaujala, tak nám hlídala místečko ve frontě. Po té 7. už začali chodit na ulici lidi a fronta se zvětšovala a zvětšovala. Čekání jsme si neustále něčím zpestřovaly, případně nám ho někdo zpestřoval - zmiňme například slintajícího psa. 10 minutek jsme věnovaly step-aerobiku, kdy nám bedničku nahradil obrubník - ano i zde zabodovala Rybča se svými novými kreacemi. Bavily jsme se nejen my, ale zřejmě i fronta. Následovala také chvilka (ale opravdu jenom chvilka) učení a čtení. A abych nezapomněla - celou tuto akci jsme nazvaly akce Mantinel a každý měl pro případ, že to bude potřeba, své vlastní heslo (Orel, Náraz, Boule). V 8 hodin jsme volaly Tomíkovi. Pak jsme taky chvíli pozorovaly auta a říkaly si, které z nás patří - jednoznačně vyhrála Rybča s Rapidem... V 9 hodin jsme volaly Johny - ta nás ovšem zklamala, protože měla hlasovou schránku. Po 9 hodině začala fronta, ale i nálada ve frontě houstnout. Před námi se z původních 6 lidí vyklubalo asi 15 lidí a těm vzadu a samozřejmě i nám se to nelíbilo, ale moc nám to nepomohlo. V 10 hodin nastalo konečně vydávání pořadových čísel, ale tím náš příběh ještě nekončí. Na oběd jsme vyrazily do Govindy, kde jsme se setkali s Lišákem a Puštíkem. Byla to mňamka. A ve 14 hodin jsme opět čekaly před divadlem - tentokrát už na skutečné lístky. Dočkaly jsme se. Nakoupily jsme lístky sobě i svým příbuzným a unaveny, ale spokojeny jsme vyrazily domů - do postýlky!


zpět na začátek stránky
Školné ano nebo ne?
Petra

Není jednoduché zamyslet se nad tímto tématem nezaujatě. Pokud si vzpomínám na mediální kampaň, která proběhla těsně předtím, než byl návrh na zavedení školného opět zamítnut, byla v tomto návrhu výška školného upravena dle studovaného oboru. Přesně podle principu "kolik si pak ve kterém oboru vyděláš, tolik nejdřív zaplatíš". Je tedy jasné, že právnická fakulta zapadla do nejvyšší škatulky a sice 26 tisíc za rok. To se mi zdá opravdu hodně, nicméně vím, že bych byla schopná tuto částku zaplatit i bez pomoci rodičů. Samozřejmě by to bylo něco za něco, tj. žádná Indonésie, Indie, Mexiko. Asi by to bylo spravedlivý.

Protože jsem se na práva hlásila až po třech letech práce a s vědomím, že nechci do konce života dělat sekretářku, tak bych studium zaplatila. Jinými slovy školné by mě neodradilo, zaplatila bych ho sama a to z brigád během studia. V žádném případě bych se nechtěla zadlužit, protože si myslím, že je to zbytečné (v Praze se dá vydělat 45 000 Kč během roku, nikoli o prázdninách).

Druhá věc je, že pokud za něco platím, cítím se oprávněná také něco požadovat. Tj. smysluplné semináře, přednášející, kteří nejsou na hranici senility, knihovnu, kde nebudou vytrhané stránky ke zkoušce zadaných judikátů, i během zimy vytápět školu, vybavení odpovídající počtu studentů (např. v Praze máme 30 počítačů na celou fakultu, tj. cca 3000 studentů). Pokud bych ovšem byla v první vlně "platících", tak bych se zlepšení nejspíš nedočkala a školné bych oprávněně považovala za zbytečné a nespravedlivé.

Nečekejte, že řeknu "hurá, zaveďte školné, snad se zlepší úroveň školy pro následující ročníky". To bych pokládala za poněkud pokrytecké, protože já platit určitě nebudu. Ale taky odmítám nářky typu "po zavedení školného 8 000 Kč bych pak ze sociálních důvodů nemohl studovat". To prostě není pravda.


zpět na začátek stránky
Můj první půlmaraton
Káčula

Už několik let jsem si pohrávala s myšlenkou, že poběžím půlmaraton, až se to stalo skutečností. Dopředu musím říct, že velký podíl na tom, že jsem běžela a hlavně že jsem doběhla, má Jája, za což jí opravdu velmi děkuji.

Rozhodnutí běžet padlo, když jsme byli na rozlučce s Marťou. Seděla jsem vedle Jáji a svěřovala se jí, jak jsem neschopná, že netrénuju - že jsem se sice přihlásila do toho Marathon Clubu, ale že tam teda moc často nechodim, a že teda asi nepoběžím... A Jája na to, tak to zkus - kdyžtak nedoběhneš, vždyť o nic nejde... A to mě trklo a řekla jsem si - no jo, na tom asi něco bude. Rozhodla jsem se, že poběžim. Tehdy jsem se teda rozhodla, že začnu i pořádně trénovat, ale tomu jsem zas až tolik nedostála. Byla jsem všeho všudy v průměru dvakrát za týden. Naposledy jsem vlastně trénovala přesně týden před půlmaratonem - to jsem si dala 10 km, abych věděla, jestli jsem vůbec schopná uběhnout těch 10 a zvládla jsem to, tak to bylo dobrý.

Pak už byla sobota 23. 3. Oblékla jsem svoje "běhací oblečení" a vyrazila. V metru jsem potkala Jáju s kamarádkou. Opět jsem se jí, coby zkušené maratonské běžkyni, začla svěřovat s tím, že těm tréninkům jsem teda moc nedala a Jája nato: "No teď už to nenatrénuješ" - zase měla pravdu...

Na startu jsme se setkaly ještě s Lišákem a Honzinou. Připínali jsme čísla, rozcvičovali se, fotili předstartovní fota... A pak už bylo 12. Vyrazili jsme na start. Lišák zmizel kamsi dopředu. A my tři - Honzina, Jája a já - jsme se začali pomalu rozbíhat s davem. Honzina nám asi po kilometru utekl a tak jsme s Jájou běžely spolu, občas jsme prohodily nějaké to slovo, ale většinou jen tak běžely a udržovaly si tempo. Za Karlovým náměstím bylo první doplňování tekutin. To byl pro mě skutečný zážitek - pít v běhu - no to je nad mé síly - tak jsem se polila, pila i nosem, ale bylo to skvělý. A ty jontový nápoje opravdu dodaj síly. A pak jsme běžely směr Vršovice. Po cestě hrála dokonce nějaká kapela - to pomáhá. Vyhlížely jsme Toma a dokonce jsme ho i zahlídly. Ale první, koho jsme zahlídly, byla samozřejmě skupinka jakýchsi Keňanů. Opravdu nejlepší byli takoví ti 70-80 letí dědové, kteří nás předbíhali - jsou fakt dobří, klobouk dolů. Ve Vršovicích jsme se zase obrátily a vyrazily zpět a pak směr Podolí. Následovalo další doplňování tekutin, dokonce jsme se i vyfotily - tedy Quick nás vyfotil - a běžely jsme a běžely. Ve Dvorcích další obratiště... A zbývalo ještě něco přes 5 kiláčků. Běžely jsme na Palackého náměstí a pak ještě přes most směr Anděl - to už jsem toho začínala mít pomalu ale jistě dost. Zpomalovala jsem, ale Jája mě držela. Nejhorší to bylo asi kilometr před koncem. Povídám Jáje: "Jájo, já už nemůžu. Mám krizi" - opravdu jsem v tu chvíli měla pocit, že toho nechám - ale Jája mě opět podržela. A pak už jsme se blížily na Újezd, na Kampě už jsme začaly zrychlovat - to jsem měla trochu problémy s dýcháním - a pak byl vidět takovej ten oblouk, jak jsou v cíli a byly vidět dva. A já už doufala, že ten první je cíl, ale byl to až ten druhej... Posledních asi 30 metrů jsem sprintovala - už jsem opravdu měla pocit, že nemůžu... Ale po překročení té čáry to byl krásnej pocit! Dokázala jsem to!!! Jupííí! I když mi bylo blbě... Kdosi se mi vrhl na nohu, aby mi sundal čip, jinej se mi vrhl na krk, aby mi nandal medaili a já se pak vrhla na stánek s pitím. Bylo bublinkový. Bylo to opravdu krásný. Celou cestu jsem si říkala, maraton nepoběžím ani náhodou, tam mě nikdo nedostane. Ale teď si říkám - možná bych to zkusila (Co ty na to Jájo?) Děkuji moc Tomášovi a Honzinovi za všechnu předstartovní i cílovou podporu, ale největší dík patří Jáje!!! Díky Jájo, bez tebe bych to asi nedoběhla...


zpět na začátek stránky
Za oknem
Naďa

Viděli jste film Babí léto? Jedna z prvních věcí, která mě po jeho shlédnutí napadla, bylo, že je fajn nápad natočit taky pohled na svět očima stáří. Že s nástrahami a každodenním klopotěním se možná hůře než ti "nezakotvení třicátníci" vyrovnávají právě dědečkové a bábinky. Hlavní hrdinové v podání Bródi a Stelinky jsou ve svém prožívání podzimu života spíše výjimkami. Možná je spíše typický - v Babím létě zachycený - takový nemocný, nesympatický stařík za oknem. Stále jen sedící a koukající vpřed, všichni si na jeho strnulost zvykli natolik, že když zemřel, ani to nepostřehli... Neřekl si o pomoc, možná ani nemohl nebo nevěděl jak.

Takových jemu podobných je v reálu mnohem víc. Zavřeli jsme je za zdi "eldéenek", domovů důchodců, nemocnic a hospiců. Vytěsňujeme je, a tak postupně zapomínáme.

V rámci projektu dobrovolnické organizace Hestia jezdím do hospicu v Rajhradě u Brna (jakoby zakleté slovo hospic znamená místo, kde většina pacientů tráví poslední chvíle svého života). Pomalu, po drobných krůčcích se učím dívat na lidi hodně jiné, než jsou ti venku, tito jsou starší, křehčí, nemocnější, ale také vděčnější, někdy otevřenější a sdílnější. Stane se, že zapomínám, že vztahy jsou zde navázány na niti, která může být náhle či naopak mučivě dlouho přestřihávána. Překonávám ostych dát se v hovor jen tak o počasí, vzít je za ruku.

Až na pár výjimek je většina obyvatel hospicu důchodového věku, někteří jsou čilí a orientovaní, můžete je vzít s vozíkem na procházku a probrat třeba kuchařské recepty, s jinými se dají zahrát karty nebo vyluštit křížovka. Poprvé jsem se tu ale setkala i s těmi, kteří veškerou komunikaci a kontakt musí nechat na vás, protože sami nemohou než dýchat (a to ještě mnohdy s vydatnou pomocí přístrojů). A tak je třeba pohlazení právě tím spojovacím mostem.

Zhruba jednou za dva měsíce se dobrovolníci schází na tzv. supervizi, povídáme si o pacientech, o tom, jak tu válčíme. Vzájemná podpora. Čteme si úryvky ze sešitu, kam si po každé návštěvě píšeme pro utřídění střípky myšlenek. Nevím, asi to bude znít jako klišé, ale pokaždé když odsud odcházím, nesu si od těch lidí něco do dalších všedních dnů, jakoby od těch zapomenutých proudila nějaká zvláštní síla...


zpět na začátek stránky
Rajhradské věže
Naďa
Rajhradské věže
barokně buclaté
se noří v moři
modrém, jak oči
těch už pročištěných,
co svírajíc nám naše ruce
nás vyzdvihují přes plot
věčnosti.

zpět na začátek stránky
Záhada Blair Witch
Ferda

Není to tak dlouho, co coby reklama běžel bezplatně televizní kanál HBO. Jednou večer dávali Patriota (neviděl jsem celý snímek, ale nebylo to špatné) a hned po něm Záhadu Blair Witch. Slyšel jsem o tomto hororu hodně, ale přesto jsem neměl v úmyslu být tak dlouho vzhůru. Rozhodl jsem se, že se podívám alespoň na pár minut, a pak půjdu spát. Ale v úvodních minutách filmu se neodehrála žádná děsivá scéna a tak to dospělo tak daleko, až jsem z programu zjistil, že už to vlastně bude končit...

Na obrazovce naskočily titulky a já zůstal sedět v křesle jako opařený. Ne, žádné zděšení se nekonalo. Ten film byl naprosto KATASTROFÁLNÍ!!! Mohu si odmyslet ten příšerný dabing, ale přesto to byla naprostá hloupost. Zajímalo by mě, jak vysoké byly náklady na natáčení. Scény v lese, žádné herecké hvězdy, speciální efekty... Žádná mrazivá hudba. A na druhou stranu, kolik takový film vydělal! Jak se může něco takového lidem líbit? Mystifikace davu. Já bych na takový film do kina nikdy nešel. Je-li film označený nálepkou horor, pak očekávám, že se při něm budu bát. Čím více napětí a překvapivých scén, tím "lépe". Záhada Blair Witch mě ani v tomto směru neuspokojila. Jak asi bude vypadat druhý díl? Na to už jim snad nikdo neskočí!?

Je to asi věc vkusu, ale pokud se vám tento snímek líbil, tak podle mě máte vkus velice špatný. Až se snad někdy příště budu chtít podívat na nějaký horror, podívám se raději na takový, ve kterém se režisér držel vesměs pravdivého pravidla: "čím více použijeme malinové šťávy, tím větší úspěch sklidíme". A abyste si nemysleli, že jsem příznivec nějakých krváků, tak i bez tohoto pravidla se dá natočit dobrý horror, jen se musí dodržovat alespoň základní hororové prvky.

Vrátím ještě jednou k Záhadě Blair Witch. Film byl natočen na základě skutečné události, a totiž zmizení tří studentů někde v amerických lesích v místech opředených báchorkami o "čarodějnici". Mě to teda vůbec nic neříká...


zpět na začátek stránky
Jak jsem k fotografování přišel
Ferda

K fotografování jsem se dostal docela nedávno a nestydím se přiznat, že patřím mezi naprosté začátečníky. Začalo to nějak takto:

U nás doma se v jedné skříni válela jedna stařičká PRAKTIKA a nikdo si jí nevšímal. Řekl jsem si, že je to docela škoda. Vždyť mám tolik příležitostí, kolem sebe tolik krásných věcí, které by stálo za to zvěčnit. I oddílová kronika by mohla být pestřejší... Fotoaparát patřil tátovi, a ten nebyl proti.

Nějakou dobu ještě trvalo, než jsem se skutečně odhodlal a vydal se "do terénu". Nejprve jsem potřeboval zjistit, jak se s takovou zrcadlovkou zachází. Bohužel, táta už prý všechno zapomněl, a tak jsem vytáhl starý sešit fyziky z druháku, ve kterém jsem měl kratičké poznámky z Váňova výkladu o fotografování. Tehdy pan profesor vyhlásil soutěž o nejzdařilejší fotografii focenou na obyčejný fotopapír proděravěnou plechovkou... Pak už záleželo všechno jenom na mně - praxe, praxe, praxe! Moje první fotografování skončilo neslavně, když jsem špatně založil film (se nechápu, že se k něčemu takovému přiznávám)! Napodruhé to už bylo o mnoho lepší. Mám štěstí, že mám ve foťáku zabudovaný expozimetr, který mi celé fotografování značně usnadňuje. Upřímně smekám před těmi, kteří si s clonou musí poradit sami.

Začal jsem jak se říká "od píky". Jsou věci, které už dnes vím, ale dříve to pro mě bylo nové. Tak například jsem zjistil, že díky těm "divným kolečkům", přes které se koukám na focený objekt, se dá i s "manuálem" docela rychle zaostřit - je to jen věcí cviku, ale i tak mně toho zatím hodně uteče. Zjistil jsem také, že zaostření platí na určitém vzdálenostním intervalu a že i podle toho bude fotka vypadat. Nebo jsem nevěděl, že je třeba počítat s tím, že se fotografie o kus ořezávají. Kdybych měl popsat všechna svá zjištění, bylo by to na delší čtení a nikoho by to moc nezajímalo. Ale věřte nebo ne, ještě dnes s údivem zjišťuji spoustu cenných informací týkajících se fotografování. Je to jedna z věcí, pro které mě fotografování baví.

S čím bych chtěl poradit? Nejvíce by mě zajímalo, jak bez blesku co nejlépe vyzrát nad nedostatkem světla v místnosti. Nebo, kde koupit nějaké "levné komponenty".

A jaká je má zkušenost s fotolaby?

  • Barevné fotografie jsem zatím všechny nechával dělat na Lužinách. Častokrát se stalo, že některé fotky měly na jedné straně tenký černý okraj, který nevypadá příliš hezky.
  • První černobílý film jsem odevzdal ke zpracování ve sběrně umístěné ve vestibulu stanice metra Luka, která černobílý materiál (jako dnes už většina fotolabů) nezpracovává a posílá ho někam do Teplic. Fotografie, které jsem dostal, měly vprostředku vlasovou černou čáru, která byla, bohužel, i na vyvolaném filmu. Teď už vím, že nejsem jediný, komu se to stalo. Nic s tím nezmůžu, lhát a vymýšlet si zde umějí dobře. Teď mám možnost nechat si čb. fotky udělat u tatínka Šimona, který je profesionálním fotografem. Mělo by to být i levnější.

Docela rád bych si někdy zkusil udělat fotky sám. Myslím, že by stálo za to mít v kmeni vlastní fotokomoru. Lidé se zkušenostmi mezi námi jsou, ale kde ji vybudovat?

Myslím, že fotosoutěž je výborný nápad. Jen myslím, že by to chtělo ještě jednu kategorii navíc - kategorii D, která by zahrnovala všechny ostatní fotografie, které se dají jen těžko zařadit do předchozích skupin. Není jich mnoho, ala pár takových motivů jsem už fotil. Abych vás všechny uklidnil, tak o žádné akty se nejedná, i když mohlo by to být zajímavé - zkusit se má přece všecko...


zpět na začátek stránky
Když se zastavil čas
Ferda

Zajímá vás, o čem hodlám teď psát? Inu, zůstanu u fotek.

Na každé fotce je zachycen obraz minulosti. Při pohledu na fotografii se nám mnohdy vybaví okamžiky, na které bychom si jinak nevzpomněli. Zachycují nás takové, jakými jsme byli. A že se měníme. Mnohé fotografie vyvolají upřímný úsměv. Zachycují dobu, ve které jsme žili. Pro někoho rozdílné obrázky. Ale pro fotografa znamenají ještě mnohem víc...

Některé fotografie mohly vzniknout jen při krkolomných polohách, chtělo to trochu kumštu - jednou bylo třeba vylézt na vysoký smrk, podruhé stát po kolena v ledové vodě... Když opadne strach z pádu, nohy vlezou zpět do vyhřátých bot - je to pocit velkého vítězství. Přináším vám pár svých příběhů:


Jednou jsme šli s Vlčákama na výlet na Babku. Byl podzim, ale počasí nás studilo nepříjemným mrazíkem. Zkoušel jsem se zahřát během, ale sotva jsem se zastavil, hned se do mě zima zase pustila. Brzy byly prázdné všechny termosky. Do ničeho se nám nechtělo. Kluci dostali na vybranou a s velkým elánem se pustili do rozdělávání ohňů. Ale ani zkušeným Jankovi s Honzou to moc nešlo. Zmrzlé prsty jen těžko škrtly sirkou o škrtátko. Stejné utrpení bylo i fotografování. Vyhlédl jsem si borovičku s namrzlými větvičkami. Zaostřit a honem ruce do kapes!, clona - ruce do kapes!, největší problém bylo na-táááh-nout... a ruce do kapes! a konečně zmááááčknout spoušť. Hurá, je to doma! Ono se to takhle nezdá, ale trvalo to řádově v minutách, jen se zeptejte Bobra, jak se mi smál. Fotka se skutečně povedla. A přišla i odměna - Davovi se podařilo jako jedinému rozdělat oheň, mohl jsem si tedy rozmrazit ruce. Nakonec jsem udělal ještě pár foteček, nejlepší je asi portrét Bobra s fialovým lízátkem v puse...


Nááálet vosum!!!... Konéééc! Kde je Ferda? Ferdo?! Běžel někam tam... Co blbneš? No, já jsem přece fotil! Při akrobatickém skoku jsem dopadl mezi odpadky a vyhlédl jsem si sešláplou PET-lahev zahrabanou v listí...


To jsme byli s klukama v Prokopáku. Byla zima, sníh. Jezdili jsme na bobech, lopatách i igelitkách a užili si spoustu legrace. V tunelu na nás čekal malý zázrak. Ocitli jsme se v ledovém království. Spousta ledových krystalů, krápníků a "trpaslíků". Jo, to by byla fotka - jen nebýt té tmy... Kus vedle se válel dřevěný trámek, který mně vnuknul nápad. S Jankem jsme ho čapli a postavili na vhodné místo. Použil jsem ho jako stativ. Celou scénu jsme osvětlili svíčkou a... fotka vyšla, jenže jen zasvěcení poznají, co to na ní vlastně je...


Rád bych si přečetl i nějaké Vaše příběhy, zajisté mnohem zajímavější než ty moje. Bylo by to určitě zpestření našeho společného časopisu.


zpět na začátek stránky
Co mi dala Amerika?
Káčula

Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o své zážitky z Ameriky. Sice to asi vyzní divně, když jsem tam byla pouze 3 neděle, ale i přesto na mě návštěva tam zanechala hluboký dojem. Možná to je i tím, že jsem měla možnost poznat to, jak to tam chodí se vším všudy - měla jsem možnost nahlédnout do toho, jak vypadá přistěhovalecký život v Americe...

Takže jak začít. O tom, že pojedu na návštěvu za rodičema se mluvilo už dlouho. Dohadovalo se jestli jo nebo ne - přeci jenom 11. září v člověku zanechává stále jakousi obavu z létání. Nakonec touha po půl roce vidět rodiče přemohla veškerý strach a já si během 3 dní obstarala letenku. Cesta proběhla v pořádku. Poněkud mě tedy znervózňovali snědě opálení jedinci s turbanem na hlavě. Potajmu jsem je pozorovala a říkala si: "Je to terorista? Není to terorista?" Ale naštěstí nikdo z nich nebyl. Po 12 hodinovém letu jsem konečně vystoupila ve slunném Dallasu, následoval nutný pohovor s imigračními úředníky a pak už jsem zamířila k východu, kde na mě čekali rozzáření rodiče. Je to zvláštní pocit, vidět se s nimi po tak dlouhé době...

Rodiče mi připravili pestrý program a tak jsem měla možnost prohlédnout a podívat se na hodně míst. Hned ten den, co jsem přiletěla, jsme se byli podívat na zápas NBA. Opravdu zajímavé. Řekla bych typicky americké, všude spoustu Američanů s hamburgery, popcornem, colou, případně i jinými pochutinami v ruce. Zápas byl neustále přerušovaný - reklamy, roztleskávačky a tak (ale to je prý normální). Zápas samotný mě ani nezaujal, ale spíš jsem pozorovala ty lidi. Nejvíc mě dostalo, když bylo vidět, že Dallas to teda "projede", tak se skoro všechno obecenstvo zvedlo - ještě nebyl konec zápasu - a odešlo. Přišlo mi to zvláštní, ale prý je to také normální.

Taky jsem měla možnost podívat se do americké školy, kde studuje moje sestři. Myslím, že jejich výuka je míň náročná, ale svobodnější. Mají možnost zvolit si 2 volitelné předměty - jaké, to záleží na tom, v jakém jsou ročníku. Učitelé k nim mají takový přátelštější přístup - řekla bych, že je berou víc jako sobě rovné. Americké děti také většinou nemají problémy se sebevědomím - jedním z úkolů amerických škol je probudit v dětech pocit, že jsou dobří. Vedou je také dost k tvůrčí činnosti. Téměř samozřejmostí je, že žáci každé školy jsou také členy sportovních kroužků, které mají během týdne několik zápasů (mezi jednotlivými školami) nebo jsou přinejmenším roztleskávačky.

Další místo, kam jsem se podívala, byly hory v Coloradu. Bylo tam nádherně. Hory mě "uchvátily" hlavně svojí výškou. Pro sjezdaře tam jsou ideální podmínky - mnoho sjezdovek různé náročnosti a relativně málo lidí. Co se týče běžkování - pro běžkaře tam byl vymezen areál, kde se mohlo běžkovat. Žádné vysokohorské túry po hřebeni jako u nás. Za vstup do areálu se platilo.

Také jsem navštívila město Santa Fe v Novém Mexiku. Tam mě zaujala především kultura. Bylo to místo, kde jsem viděla i staré domy, puebla, kostely, které vypadaly jako kostely, muzeum indiánského umění... V Dallasu - nevím, jestli i jinde v Americe se totiž moc historických budov nenachází a kostely jsou tam takové moderní - ne jako u nás - ale většina jich je postavena během 20. století.

Hodně silný zážitek na mně zanechala návštěva jazykového kurzu pro přistěhovalce, kam mě vzal táta. Byl to konverzační kurz a myslím, že tam jsem tak trochu pochopila, že to ti přistěhovalci v Americe nemají vůbec lehké. Byli tam lidé z Mexika, Brazílie, ale převažovali lidé z Filipín, Thajska, Koreje... Vzhledem k tomu, že to byl konverzační kurz, se tam dost mluvilo i o tom, jak to chodí v jejich rodné zemi, co je sem přivádí, jaké byly začátky a tak. Jedna dívka z Koreje například říkala, že když poprvé uviděla černocha, tak se hrozně bála - hlavně proto, že měl tak širokou pusu a bílé zuby. Jedna z věcí, která se mi právě na Americe líbí, je možnost poznat vlastně v jednom státě lidi z celého světa - jejich mentalitu, kulturu... A právě z těch lidí, kteří pocházeli z Asie, vyzařoval takový klid, moudrost... neumím to popsat jinak. Bylo to hodně zajímavé, setkat se s nimi.

Další zážitek, který mám, je návštěva kina. Hrozně jsem totiž chtěla vidět Harryho Pottera - stejně jako mnoho jiných lidí i mně se tato knížka zalíbila a během pobytu v Americe jsem přečetla první 3 díly. Tak jsme se tedy s tátou a se sestři vydali do kina. Na první pokus měli prázdné kino a tak nám jako omluvu, že nebudou hrát, dali volné vstupenky na další den. Tak jsme tam přišli další den, kino měli úplně stejně prázdné, ale už jim přišlo blbé, aby nás znovu posílali domů - tak jsme jim dali ty volné vstupenky a oni pouze pro nás promítali Harryho Pottera. Takže v celém kině s několika promítacími sály jsme byli pouze my tři.

Je ještě hodně zážitků, které jsem si z Ameriky odvezla, ale toto jsou asi takové, co mě nejvíc utkvěly v paměti.


zpět na začátek stránky
  domů