Clavis 8
červen 2002
Clavis 8 - červen 2002
  obálka
Akce
Zastavení (Míla)
Vlčácká výprava (Muwín)
Optimismus II (Marka)
Vlčácký duben (Ferda)
Čajovna (Vinnetou)
Komunikace pomocí emailu a SMS zpráv (Káčula)
Na dobrou noc (Míla)

jednotlivé články
dokument Wordu (ZIP 99 KB)
verze pro tisk
obálka

zpět na začátek stránky
Akce
čt 6.6.18:00 klubovna: Mlaďoši, 19:00 klubovna: Clavis - vychází časopis
7-9.6.Pomoc přírodě - Zelené Vendolí, sraz 16:15 Smíchovské nádraží (Muwín)
út 11.6.18:00 Čajovna U cesty - Gruzie 2001 (Vinnetou)

Vlčácké akce

pá 14.6.16:15 Hřiště u školy Bellušova, do 18:45 (nebo dokud bude vidět na míč)
so 15.6.Mezouň (Rybča)

Kdo chce zavítat na tábor, tak ať se mi ozve, abychom se nějak rozumně domluvili. (Ferda)

Víkendovka KODASu (Muwín)

O plánované víkendové brigádě v záchranné stanici ve Vendolí u Svitav jsem víc psal minule. Teď to podstatné pro ty, o kterých se mi doneslo, že pojedou, možná pojedou nebo se mi přímo sami ozvali - sraz je v pátek 7. 6. 2002 v 16:15 na Smíchovském nádraží někde u pokladen. Podle počtu si koupíme buď ČD tip nebo hromadnou slevu.

S sebou si vezměte pracovní oblečení, spacák, něco pod sebe, přezůvky, ešus a hlavně foťák, protože jinak v té fotosoutěži nevyhrajete! Vítané jsou i fotografie dravců, sov i jiné havěti, které zpestří večery.

Vrátíme se v neděli buď kolem druhé, šesté nebo osmé - to se ještě domluvíme podle potřeb nás zúčastněných.

Nazdar Clavisáci (Mimi)

Se zájmem jsem si na vašem webu přečetl debatu o školném na VŠ... Myslím, že to je zajímavé téma, nad nímž rozhodně stojí za to přemýšlet - týká se koneckonců nás všech. Rád bych to nejpodstatnější z vaší výměny názorů otisknul v červnovém Kmeni, samozřejmě dostanu-li svolení. Možná to otevře širší diskusi i mezi lidmi mimo Clavis.

(Mimi svolení dostal. Kuba)

Obrázky (Kuba)

Chtěl bych mnohokrát poděkovat Puštíkovi za obrázky do tohoto čísla, byť to normálně nedělám. Je parádní, když se na někoho může člověk spolehnout, a ten mu vyjde vstříc. Puštíku díky. (Obrázky mi všichni z různých důvodů odřekli, Puštík mě v tom nenechal.)


zpět na začátek stránky
Zastavení
Míla

Dostala jsem se na rozcestí a nevím, kterou z těch cest se mám vydat - ta co vede na sever nevypadá špatně, je jen trochu studená. Ta na jih - vypadá příjemně, ale co když je to jen zdání? Ta na východ - odtud jsem přišla, vracet bych se neměla. A co ta na západ? Ta je jen pokračováním té východní. Copak není jediná cesta, která by mě dovedla do cíle? Co je ale můj cíl, co hledám a kam jdu? Proč se stále někam ženu, nemůžu se na chvíli zastavit? Ne to nejde, co když mi něco unikne, co pak? To tu není někdo, kdo by mi poradil? Tak tohle je ten náš svět - tak dokonalý a bez chyby? Je hnusný, šedivý... Ale co když je ta chyba ve mně? Hlavně už musím někam jít, ale kam? Copak už nejsou cesty mezi cestami? Jsem to ještě já? Musím jít - už nemám čas na přemýšlení - ale kam? Ale kam?! Asi jsem už zapomněla na ten krásný svět - tenhle je šedivý, chladný, všichni se stále někam ženou a ani na chvíli se nezastaví. Zavřu oči, třeba se to změní. Třeba zase všude pokvetou růže a lidi se budou mít rádi. ...Nic, všechno je stejné jako předtím! Jen vyšlo slunce, jak příjemně hřeje. A támhle na tom zeleném stromě sedí dva malí ptáčci. Co se to stalo? Jen jsem se konečně zastavila a otevřela oči... To je krása. Jé, támhle na té kopretině si hrají dva malí pavoučci na schovávanou. A tam někdo sedí, a má velké tmavé oči. "Kdopak jsi?" "Jsem Čas..." Čas - tak za Tebou se lidi stále někam ženou. Pořád říkají - "Nemám čas, nemám Čas,...!"

A on jen tiše sedí a čeká, až se někdo zastaví. Teprve potom člověk najde to, co hledá... Ale nejdřív musí najít Čas...


zpět na začátek stránky
Vlčácká výprava
Muwín

Po delší době jsem se vypravil s oddílem na víkendovou výpravu. V tomhle jsem svoji pomoc oddílu trochu flákal, protože jsem se v letošním oddílovém roce účastnil vlastně jenom tělocvičen a na jiných akcích jsem k vidění zrovna moc nebyl. No a tak vám teď přináším čerstvé dojmy.

Vyrazili jsme v sobotu za ranního kuropění. Ještě ani nestihla oschnout rosa a my už jsme se brouzdali směrem ke Smíchovskému nádraží. Vystoupili jsme ve Zdicích a vyrazili po modré značce s úmyslem dostat se na Točník. Horským vůdcem byl zvolen Jakub. V mapě se zorientoval bleskově a už za čtvrt hodiny jsme opouštěli nádraží a proplétali se městem. Putování krásnou českou krajinou po turistických značkách je sice zajímavé, ale dobrodružně založené Vlčáky láká občas chůze po cestách neznačených. To se teprve ukáže, jak se kdo umí vyznat v mapě a dostat se podle ní tam, kam si předsevzal.

Hned v první vesnici jsme opustili značku a vrhli se na lesní a polní cesty v jejím okolí. Nebudu vás napínat - vynořili jsme se o pár stovek metrů jinde než jsme chtěli, ale bylo to alespoň ve správném směru. Kdyby snad někdo chtěl uspořádat botanickou exkurzi, tak doporučuji trasu naší zkratky. Rostlo tam tolik všelijakých druhů lesních i lučních rostlin a můj foťák zahálel doma v šuplíku! Pokud jde o kytky a stromy, byl to krásný úsek naší cesty. Mělo to i jeden černý vroubek - na jedné takové malé pasece byl zrovna výroční sjezd klíšťat a tak jsme museli o kus dál udělat přestávku a všechny je odstranit. Naštěstí se nestihli zakousnout.

Zbytek cesty na Točník nepřinesl žádné výrazné obveselení. Na hradě (a nakonec i cestou k němu) bylo poznat, že je svátek všech dětí. Bylo tam plno veselých dětí a s nimi plno zoufale vyhlížejících rodičů, kteří opustili bezpečí domovů a vydali se se svými potomky do lesů, aby jim v den jejich svátku způsobili radost. Tu trochu kalilo zjištění, že hrad zabrali zaměstnanci jednoho z mobilních operátorů a kdo nebyl pozvaný, dovnitř se nedostal. Jedinou zábavou přímo u hradu tak byli medvědi v hradním příkopu a dlouhá fronta na střelbu z kuše.

Jak už jistě tušíte, byla další zastávkou zřícenina hradu Žebrák. Vylezli jsme až na samý vrchol věže a kochali se pohledem do kraje. Po zaplacení drobného bakšiše je vstup do věže již zcela zdarma. Ovšem Žebrák je kromě pohledů z věže po okolí jako stvořený ještě pro jinou kratochvíli. Sešli jsme ke druhé, nižší věži a začali jsme hrát schovku. Bylo to prima, až na to, že jediný, kdo se přerazil, natloukl si koleno a loket, roztrhnul kalhoty a zajel obličejem a hlavou do kopřiv (to všechno během jediného pádu), jsem byl já. A navíc mě při tomhle neštěstí ještě stihnul Jakub zapikat, protože se mi vstávalo ze země poněkud těžce.

Následoval přesun k blízkému rybníku za účelem vykoupání. Někteří kluci měli v batohu ukryté i plavky a ručník, ale ani jejich nepřítomnost nezabránila ve veselém čachtání u břehu (upozorňuji všechny plavce z řad vedoucích, že nás na táboře čeká výuka plavání), což ze všeho nejméně ocenili přítomní rybáři. Myslím ale, že do druhého dne už zvířené bahno kleslo a ryby se vrátily k normálnímu životu. Osvěžení ve vodě si nechal ujít jenom Bobr a Honza. Jestlipak to nejsou bratři?

Místo na spaní jsme našli v jednom bočním údolíčku a oddali jsme se vaření a pochutnávání si na dobrotách. Radost nám zkazil nějaký myslivec, který nás tam objevil a od té doby, co přišel, mluvil hrozně nahlas a ani nás nenechal nic říct. Vždycky, když jsme se o to pokusili, začal znovu a vypadal rozzlobeně. Kdybych hledal protiklad k Dědovi ze skaláku, který má vandráky rád a v lese je vítá s otevřenou náručí, tak tohle by byl velmi žhavý kandidát. No zkrátka jsme si museli zabalit a jít o dům dál. Nakonec jsme přespali na okraji chatové osady u posvátné chaty, ve které se na konci války ukrývali partyzáni. To jsme se dozvěděli až ráno, když nás přišla probudit jedna sousedka s tím, že nám uvařila čaj a že se k nim máme přijít nasnídat. V tom studeném ránu to bylo úplně skvělé. Vysrkali jsme výborný horký čaj a s milou paní si pěkně popovídali.

Šimon, David a Pavel si tentokrát o roli horského vůdce střihli. Vyhrál Pavel. Určil směr a schoval se na konci řady, asi aby případné bloudění nebylo na něj. Procházeli jsme krásným údolíčkem a na jeho konci jsme opět podlehli dobrodružné touze a opustili jsme turistickou značku. Cesta byla poněkud jednodušší než v sobotu, protože jsme šli po lesní asfaltce. První velkou zastávkou byla zastávka květinová. Doufám, že každý z přítomných už si bude pamatovat "vůni" čistce lesního a kakostu smrdutého (jediný, komu ten puch voněl, byl Lochnes), tvar listů konvalinek a podbělu, květy kohoutku, lepkavou smolničku a další kytky, které jsme si ukazovali a učili se je poznávat.

Při pauze na oběd jsem zjistil, že kluci si všechno jídlo stihli sníst už včera i přesto, že ho měli zhruba třikrát víc než já a tak jen koukali jak s Bobrem a s Honzou hodujeme a vyklepávali z batohů drobky. Chybami se člověk učí. Při té příležitosti (asi z hladu) padly i takové perly, jako že Bobr má přeci dvě ruce a jiné. Oběd byl prostě veselý. Ve veselém duchu proběhlo u ufo-bago, při kterém byl hlavní hvězdou Šimon.

Živí a zdraví jsme se dostali až na nádraží a vlak nás ke cti toho úžasného a proklínaného podniku dovezl přesně podle jízdního řádu. Rozhodně nelituji, že jsem se rozhoupal a na oddílovou výpravu vyrazil.

Ahoj na táboře


zpět na začátek stránky
Optimismus II
Marka

Relativně dobrý pocit z našeho střediska mě neopouští, takže se s vámi ráda podělím o své zážitky z května.

Závod vlčat a světlušek 5. 5.

Okresní radou Prahy 5 jsem byla spolu s Vlkem a Hamounem pověřena přípravou okresního kola tohoto závodu. Těsně před akcí se místo konání přesunulo z Chuchle do Prokopského údolí. Problémů s přípravou bylo víc, ale nakonec vše dopadlo velmi dobře (až na počasí, které bylo - jako už tradičně na takovýchto akcích - dost špatné; konkrétně: kosa a vlhko, ale nejsme z cukru, že? :-). Kromě spousty lidiček z jiných středisek chci poděkovat hlavně Rybče a Špeny, které v tu neděli přišly a pomohly tak ke zdárnému průběhu. Závodu se zúčastnily jen 4 hlídky, bohužel žádná z našeho střediska. Doufám, že příště se už zúčastníme. P.S. Vítězné hlídky dostaly dokonce stuhy (na vlajkovou žerď nebo totemovou hůl) - dost dobrý, fakt.

Středisková rada 12. 5.

Tentokrát byla v klubovně RKC a mužskou část našeho střediska zastupoval jen Lišák, o to víc ženskejch tam bylo :-) (ba ne, bylo to asi stejně jako minule). Na programu toho moc nebylo, mezi důležité věci patří schválení letošních táborů (děkuji těm, co vyplňovali hlášenky; i když v každé se nějaká ta chybka našla - což jsem zjistila samozřejmě až poté, co jsem vše nakopírovala, ehm...). Taky se konečně otevřela situace okolo Letorostu (úbytek členů, vyhlídky do budoucna), což je rozhodně dobře. Další řešení tohoto "problému" jsme přesunuli na červnovou střediskovou (16.6. v klubovně MNHH), takže doufám, že se dostaví všichni, kterých se to týká. Velmi oceňuji to, jak se postupně daří plnit úkoly, které mají jednotliví lidé (konkrétně viz zápis, který mohu poslat nebo je k dispozici v klubovně).

Vandr starců 24. - 26. 5.

Dlouho připravovaná a s rozporuplnými pocity očekávaná akce, kde se měli setkat lidé, kteří se nejvíce potkávali zhruba tak před deseti lety... Nakonec, aspoň z mého pohledu, dopadla nad všechna přání dobře. Bylo osloveno asi třicet lidí, většina z nich se přihlásila, nakonec nás jelo dvacet čtyři a pět psů. Celkem masovka, ale díky tomu, že jsme se všichni spolu setkali až v sobotu odpoledne na vrcholu Toku, to zas až tak masové nebylo. Jak už místo srazu jistě mnohým napovědělo, zvolili jsme tradiční cíl podobných akcí - "Mlžné hory" (vojenské Brdy). Zejména v neděli daly svému poetickému jménu za pravdu... V pátek jsme z Prahy vyráželi ve třech skupinách, každá na jiný konec Brd. V sobotu jsme se sešli, jak bylo řečeno dříve, zhruba uprostřed na Toku a pak už společně sešli na místo bývalého srubu Černé růže. Počasí nám přálo do soboty večer, po prvních pár písničkách u ohně se bohužel ozvaly také první kapky deště, což mělo za následek konec hraní a zpívání. Trochu škoda, že počasí nezůstalo ještě aspoň pár hodin pěkné... Neděle byla docela rychlá, protože bylo ošklivo, všichni začali spěchat domů... Nakonec nás zůstalo jen pár (drtivá většina z našeho kmene - jsme prostě nejlepší :-), ale v autobuse a vlaku jsme se znovu potkali a aspoň částečně si vynahradili hraní a zpívání, které se nekonalo v sobotu večer. Bylo to opravdu pěkné. Jinak naše skupina odjížděla z Prahy jako první, ovšem na Brdy dorazila zaručeně poslední - vzali jsme to totiž oklikou přes Šumavu :-).


Trocha pesimismu

Jak jsem se tak probírala svým diářem a hledala akce, které se konaly v květnu - abych na nějakou náhodou nezapomněla, utkvěl mi zrak na dni 11.5., kdy se měla konat brigáda v Mezouni. Ta se bohužel pro nedostatečný zájem nekonala. Je mi to líto, já jsem taky nejela, protože jsem v té době měla něco jiného (viz níže). Trochu se k tomu vztahují mé obavy z minulého článku - máme na to vůbec? Myslím, že důležité je, aby si to vzal na starost jeden konkrétní člověk, nebo dva blízcí lidé. Ostatní se pak už spíš nechají přesvědčit a nějakou práci odvedou, ale když nebude tahoun, nezvládneme to. Další termín pro brigádu je 15.6. Zatím to vypadá nadějně, organizace se ujala Rybča a podle ohlasů na konferenci se zdá, že tentokrát se lidi sejdou. Tak třeba se tam spolu uvidíme...

Z diáře sestry Marky :-)

To je parafráze na úvodník ve Skautingu, kdo by to nepochopil...

Jenom se ještě chci na chvíli vrátit ke svému diáři, protože mě zarazilo, kolik se toho zase v květnu sešlo. Kromě výše popsaných akcí to byly:

7.5. jsem byla v Ikonu - realitce, která spravuje naši klubovnu U Jezera. Hurá, nájem máme zaplacený až do konce roku.

10.-12.5. jednalo Náčelnictvo Junáka ve vile Tortuga v Nymburku. Třídenní maraton, který nejvíce spočívá ve čtení různých předpisů, jejich připomínkování, schvalování, diskutování, hlasování... Taky práce (víkend byl zakončen mnohem příjemněji - střediskovou radou).

13.5. ORJ - hodnocení Závodu vlčat a světlušek, schvalování táborů a v neposlední řadě probírání volebního okresního sněmu, který se koná 10.6.

16.5. Setkání výchovných zpravodajů PRJ. Moje nová aktivita (tentokrát výchovná :-). Opět ZVaS (tentokrát příprava na kolo pražské), debata o účasti skautů na pietních akcích a nadhození otázky výjezdního zasedání PRJ v září. Byla jsem tam poprvé a docela to stálo za to...

17.5. Finanční komise VRJ. Sešli jsme se, abychom posoudili projekty na celostátní akce a další žádosti o dotaci. Hlavně práce.

30.5. Předávání čekatelských dekretů. Toho jsem se nezúčastnila (v té době byla schůzka týmu Gemini), tak aspoň dodatečně gratuluji Pepsi, Janině, Honzinovi, Špeny, Lochnesovi, Psyche, Rychlovi, Ťapovi a Padákovi od nás a potom Pecce, Lachtanovi, Jaggerovi, Evě, Kožakovi, Šípkovi, Markétě, Kořenovi a Petrovi odjinud.


A to už je asi všechno... Sice bych ještě mohla psát o spoustě dalších příjemných zážitků (jak jsem byla v Havlíčkově Brodě, jak jsem měla po velmi dlouhé době sraz s Rendou, jak jsem se byla podívat na zahájení Bambiriády nebo jak jsem o víkendu hlídala děti Hanky), ale za prvé nepíšu tak dobře a za druhé už je stejně dávno po uzávěrce :-). Přeji hezké prázdniny a, když mě to přes léto nepustí, v září se s vámi opět podělím o to, co mi v poslední době udělalo radost.


zpět na začátek stránky
Vlčácký duben
Ferda

Ahoj všichni, minule jsem do našeho časopisu nepřispěl, jak všichni jistě víte, poležel jsem si chviličku v nemocnici. Nenapadá mě, co bych teď napsal, takže "abych splnil svoji normu", napíšu to, co bych byl býval napsal do minulého čísla, kdybych se byl býval neválel v posteli. Snad to nevadí, ale kdo to číst nechce, tak přeci nemusí...

Vandr do Českého ráje 5. - 7. 4.

Na Nových Butovicích se nás sešlo celkem jedenáct, z toho devět kluků. Za vedení jen já a Lochness. Následoval přesun na Hlavní nádraží, kde jsme zakoupili lístky do Mnichova Hradiště. Lochy byl překvapený, že má na ISIC dražší jízdné... Cesta probíhala poklidně a v Mnichovu jsme vystupovali už za šera. U JZD nás přes nos praštil ostrý zápach hnoje. Na mostě přes hlavní silnici jsme si zahráli tradiční hru Čí je auto? a pokračovali dále. To už se rozhostila tma a začala být zima, až jsem zalitoval, že jsem si nevzal bundu a že jsem se lépe nepodíval po rukavicích. Kluci mi prozradili, že má mrznout a možná i bude padat sníh! Překvapení to bylo nejen pro mě. Strčil jsem si ruce pod batoh, abych si je hřál o záda. Cesta ubíhala rychle a zanedlouho jsme stáli pod nádherně osvětleným Valečovem a jasnou oblohou plnou hvězd, přes kterou se rychle přelévaly mraky. Vyhloubené kobky ve skalách v bezprostřední blízkosti hradu se staly naším nočním útočištěm. Dojem kazily jen nesmyslně vykácené stromy. Odvážili jsme se rozdělat oheň. Byl to docela problém, protože na zemi se povalovaly jen rozřezané akáty, a tak jsme o kus dál šplhali s Vencou za Honzovy pomoci na osamělé úzké smrky, abychom otrhali několik suchých větviček. Po zabydlení si šli někteří lehnout, já jsem šel fotit hrad. Tentokráte mi akáty přišly vhod, posloužily mi jako celkem stabilní stativ, ač na první pokus mi fotoaparát málem upadl. Fotka se líbí, takže mohu být spokojen. Postupně jsme se všichni uložili ke spánku. V noci mrzlo a nepomáhalo ani přikrytí celtou.

Ráno jsme vstávali ještě před osmou, protože já žádné povalování do desíti nestrpím. O to snazší to bylo, že většina ráda přispěchala k teplu ranního ohně. Dal jsem Honzovi, tomu bídákovi v teploučkém spacáku, co se nám tak smál, ultimátum do osmé. Vylezl. Posnídal jsem míchaná vajíčka na cibulce se slaninou. Zabalili jsme, uklidili ohniště a v devět jsme byli připraveni na odchod. Většina z nás si ale chtěla prohlédnout hrad i zevnitř, a tak jsme vlastně jen popošli kus zpátky. Zvolili jsem samostatnou prohlídku, ke které nám z kazeťáku pustili "užasný žblepty". Byla zima a nahoře ještě větší, protože tam děsně foukalo. Zakrátko začalo lehce sněžit. Byli jsme rádi, když jsme hrad opustili, stálo to skutečně "za všechny prachy" (přesně 10/20 Kč). Naším dalším cílem byla tvrz Kost. Cestou po modré jsme si na Obětním kameni zahráli na dobývání vrchu a kus za studánkou, kde jsme nabrali vodu a identifikovali několik jarniček, jsme rozbili ležení k obědu. Kluci mi strkali čumáky do ešusu s krupicovou kaší, se salámem opečeným na klacku to měli docela zvláštní kombinaci... Dál po cestě jsme se už nezdržovali, vyjma malé vložky s rozpoznáváním tří dubů podle tvaru listů. Zajímavé je, že jsem zrovna Iva vyváděl z omylu a popisoval mu, jak vypadá borovice vejmutovka a o pár desítek metrů jsme na ni narazili. Mám pocit, že mě Ivo možná tahal za nos, ale vypadal překvapený... Vejmutovky tu rostly skoro všude. K večeru jsme stanuli před Kostí a protože mraky hrozily, ubytovali jsme se ve velkém skalním bytě. Oheň bylo možné rozdělat uvnitř. Sotva jsme nanosili dříví, začala na tuto roční dobu nevídaná chumelenice. A to bylo počasí o týden dříve o Velikonocích na opalování u vody. Dříví jsme nařezali a naštípali (ano skutečně jsme s sebou měli sekerku a pilku) a utěsnili co nejvíc "oken". Po večeři postupně všichni zalehli do spacáků, tentokráte se nikdo nezapomněl přikrýt celtou. Rozhodl jsem se, že budu přes noc topit. Když jsem však přiložil na oheň tak, aby to alespoň na malé schrupnutí vydrželo, zběsile jsme s Honzou odhazovali žhavé uhlíky ze spacáků. Dokonce nám chytl kus lavičky, a tak ještě chvíli trvalo, než jsme i my dva usnuli. Honzovy hodinky mě beztak zachumlaného do spacáku s čepicí na hlavě neměly šanci vzbudit, ráno se tedy opět ozvala zima nepříjemným budíčkem. Po snídáni a zabalení batohů jsme se vydali bílou krajinou co nejkratší cestou do Březiny na vlak. Stihli jsme ho bez potíží. Ve vlaku jsme procvičili práci s busolou. Ivo byl překvapený, že se střelka pořád ne a ne ustálit... Pak už jen cesta metrem, loučení... horká vana (teda voda v ní), večeře, měkoučká postel...

Možná to všechno vypadá naprosto idylicky, ale nebudu zamlouvat, že jisté potíže se objevily. Nejhorší bylo, že Mates s Ivem si s sebou vzali mobilní telefony. Představte si Matese, jak mi namlouvá, že ho bude mít vypnutý a v zápětí zavolá na bráchu, že ho pozdravuje máma. Nebo jak s Ivem odběhnou do lesa, určitě ne na záchod. Ale kluci vědí, že jsme se na ně zlobili a příště si je už určitě nevezmou. Mluvil jsem o tom dokonce i s rodiči a slíbili mi, že na to dohlédnou. Druhým, ale daleko menším problémem byla sprostá mluva. Čím déle jsme ale byli na vandru, tím méně sprostých slov kolem létalo. Na jednu stranu je celkem úsměvné, když si čtrnáctiletý nováček Venca zvyká na to, že nebereme, když nám říká "vole". Taky nepředpokládám, že se tento "problém" odstraní zcela a ještě ke všemu jako mávnutím kouzelného proutku. Kluci vandr ohodnotili známkami 2-3, jako důvod nespokojenosti uváděli především počasí. Ale to my objednat neumíme...

Konec

Věřím tomu, že jsem chlapskou část našeho roverského kmene nalákal na nějakou z našich dalších výprav. Bylo by docela fajn vidět Vás s klukama. Myslím to vážně. Proč bych jinak psal do Clavisu, kdy a kam jedeme? Taky doufám, že až se mi někdo ozve, nebudu mu muset říct, že se nikam nejede, tak jako v polovině května Puštíkovi. Bylo to vůbec poprvé za dva roky, co jsme nějakou akci zrušili, protože by na ni vlastně nikdo nejel.


zpět na začátek stránky
Čajovna
Vinnetou

Ahoj kamarádi, doufám, že si (aspoň ti starší z vás) vzpomenou, kdo že to píše.

Před 14 dny jsme otevřeli čajovnu. Pokud budete hledat místo, kam složit unavené kosti, rádi vás uvidíme.

Zároveň vám chci nabídnout prostor (1 místnost) na - po dohodě - pořádání různých akcí a pozvat vás na nějaké už domluvené akce.

Jedná se o povídání o cestách stopem našich kamarádů a promítání diáků z cest (dokonce i lezeckých).

  1. Rumunsko 2000 (pohoří Bihor, Fagaras, Rodna, pravoslavné kláštery v Bukovině, úplné zatmění slunce, Dráculův hrad, ...) - už jistý termín 4.6. úterý, 18:00, vstup 25 Kč (už bylo).
  2. Gruzie 2001 (autostopem do Gruzie a zpět, Velký Kavkaz, výstup na Kazbeg, Prometheova játra a zlaté rouno, hory, ledovce, památky, Stalin, ...), 11.6.2002, 18:00
  3. Altaj a Tian-San, Pirin

A později další.

Pokud víte o někom, koho by to mohlo zajímat, dejte mu prosím vědět. Bližší informace budou vždy v čajovně. Samozřejmě budeme rádi, i když přijdete jenom na čaj, příp. řeknete ostatním o této čajovně.

Další věc, která je jistá - každou středu bude od 8 do 9 hodin probíhat Tensegrita (cvičení podle C.Castanedy). Ostatní se teprve rozjíždí. Zatím nemáme pevné koleje, takže je možno se na spoustě věcí domluvit. Pokud máte nějaké nápady, přání či žádosti, můžem si o tom pokecat nad čajíkem.


Čajovna U CESTY, Kateřinská 4 (blízko Karlova nám.), Praha 2.

Otevřeno: po-pá 10-22, so-ne 14-22.


zpět na začátek stránky
Komunikace pomocí emailu a SMS zpráv
Káčula

Názory dotazovaných

Moje zkušenost je, že e-maily strašně zabírají čas. Taky je to takový návyk - přijdu do práce, zapnu počítač, zapnu e-mail a nejdřív ze všeho prohlížím, co mi přišlo... Delší texty nejsem schopná číst na počítači, takže si nezřídka e-maily tisknu.

Myslím si, že emaily jsou dobré na komunikaci na dlouhé vzdálenosti, že to takříkajíc spojuje svět a přibližuje lidi. Opět bráno případ od případu. Je příjemné dopisovat si s lidmi z jiných zemí nebo s lidmi z naší zemičky, kteří odcestovali do ciziny...

SMS a e-maily jsou pro mě rychlý a levný způsob, jak něco vyřídit. Nenahrazují mi rozhovor a rozhodně je nepovažuji za dostatečný prostředek pro veškerou lidskou komunikaci. Nepovažuji za vhodné jejich prostřednictvím řešit problémy v mezilidských vztazích - ještě tak možná ty maily, v podstatě je to jen rychlejší způsob, jak poslat dopis. Ručně psaného dopisu si ale cením víc, mailem řeším jen aktuální věci - prostě přečíst a smazat.

Pravdou je, jak každý dobře ví, že prostřednictvím tohoto typu mezilidské komunikace i ten nejostýchavější a nejstydlivější člověk mnohdy napíše věc, kterou by si před dotyčnou bytostí na druhém konci komunikačního zdroje zřídkakdy dovolil vyslovit. Stává se tak, že se začínající vztah po SMS či emailovém způsobu může dostat zdánlivě daleko... Ve skutečnosti však tito dva jedinci, ať už se kdy předtím viděli či ne, většinou neví, jak mají na SMS či emailovou komunikaci navázat tzv. naživo. Z vlastního příkladu vím, že díky emailové komunikaci se stává člověk zpohodlnělým, co se týče navazování vztahů s jedinci opačného pohlaví... Proč chodit na koncert nebo na diskotéku, když jednoduše stačí jít na X-chat, dát si inzerát do seznamky a pak volně vytřídit nevhodné partie podle daných proporcí... Netroufám si představit, jak komunikace mezi lidskými tvory, nevyjímaje navazování vztahu rázu partnerského, bude vypadat v následujících stoletích. Snad bude jednou možné vést partnerský vztah pomocí internetu, když bude nálada, stačí zapnout internetové videíčko, spojit se s "partnerem", trochu si užít společného života, ale aby to moc neunavovalo, tak zase rychle vypnout a zpátky k běžnému koloběhu života. Nadsázka, fraška nebo negativistická vize, to ať posoudí následující pokolení emailových a smskových homo habilis...

Jednoduchá, levná a rychlá možnost komunikace na dálku.


zpět na začátek stránky
Na dobrou noc
Míla
Jedna,… dva,… tři,…čtyři,…pět, šest,…sedm,…osm,…,ooo sm,…,osum…,osm,…o s…m…,…!!!…
A Jedna,… dva,… tři,…čtyři,…pět, šest,…sedm,…osm,…,ooo sm,…,osum…,osm,…o s…m…,…!!!…
A Jedna,… dva,… tři,…čtyři,…pět, šest,…sedm,…osm,…,ooo sm,…,osum…,osm,…o s…m…,…zzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz


zpět na začátek stránky
  domů