| čá 15.1. | Celostředisková schůzka s rodiči - rodičů roverů se pozvánky nezasílaly, ale klidně je pozvěte (info. Marka) |
| 30.1.-1.2. | Pololetky na lyžích (info. Padák a Rychlík - běžky, Šákul - sjezd, snad také včas na IPA) |
| čt 5.2. | Vychází Clavis - od 18:00 v klubovně RKC |
| pá 6.2. | Tělocvična - od 16:30 v Brdičkově, 30 Kč (tato TV není jistá - viz. níže; pokud bude, co se na ní bude dít objevíte včas na IPA) |
Od SM jsem žádný seznam akcí nedostal. Buď se žádné nekonají, nebo naleznete informace na nástěnce. Věřím, že SM ji zaktualizuje a zejména doplní o novou IPA.
Symbolem na měsíc leden je Janek & Můrka (zajišťují chod akcí v tomto měsíci), na měsíc leden Můrka & ??? (jim hlašte plánované akce na únor a další měsíce).
Uzávěrka příštího čísla je v pondělí 26. ledna.
Úterní tělocvičny: 13.1. volejbal + fotbálek, 20.1. volejbal, 27.1. volejbal + basket, 3.2. volejbal, 10.2. volejbal + fotbálek, 17.2. volejbal, 24.2. volejbal + basket
Oddílové páteční tělocvičny: 9.1. Paráda, 16.1. (Vlčáci), 23.1. Vlčáci, 30.1. není, 6.2. (Clavis), 13.2. Paráda, 20.2. Clavis, 27.2. Vlčáci. Vše bez záruky, protože Minnehaha se svých tělocvičen vzdala. Situace se bude řešit na střediskové 8.1. Tělocvičny jsou napsány podle původního plánování, oddíly v závorce budou mít nejspíš TV místo Minnehahy.
Společné | |
| 13.-15.2. | Oddílové výpravy |
| so 10.1. | Výlety Paráda a Minnehaha |
Vlčáci | |
| so 17.1. | Sáňkování v Prokopáku / Den deskových her v klubovně 17.1., pokud nebude sníh, bude Den deskových her namísto Sáňkování v Prokopáku, 24.1. by pak byl výlet na Kokořín (zájemci musí sledovat, jak se situace vyvine) |
| so 24.1. | Den deskových her v klubovně / Výlet na Kokořín |
| 13.-15.2. | Výprava (pravděpodobně na Jankovu chatu) - blíže v únorovém Clavisu, dejte vědět včas Ferdovi, že chcete jet! |
Minnehaha | |
| so 7.2. | Skautský přechod Brd (?) |
Nazdar skorosousedi: Nevím jestli to už víte ale ples RBR bude 27.3.2004 tak si pro ten den nic jiného neplánujte! Předprodej sice nebyl ještě zahájen ale jste všichni srdečně zváni. Dobrá
zpráva je že s největší pravděpodobností konečně vyměníme naší pohřební kapelu... Zdraví šlupka od banánu(ů) JirkaS z Velké Ohrady (toho času již bytem v ulici Jaroslava Foglara). Buďte připraveni! Na všechno.
Jirka Synecký, jirkasynecky@post.cz
Milí roveři i všichni ostatní, kdo čtete tento článek!
Přeji vám, aby rok 2004 patřil k těm vydařeným, aby se vám splnily aspoň některé vaše sny a v neposlední řadě taky aby vám sloužilo zdraví!
To samé vlastně přeji i našemu středisku... Vaše osobní sny neznám, ale mám svou představu o snech našeho střediska:
Byla bych ráda, kdyby se v tomto roce podařilo získat víc dětí, kdyby všechny oddíly (včetně kmene) fungovaly co nejlépe, kdyby tábory proběhly bez problémů, kdyby na akce jezdilo a do tělocvičen chodilo vždy dost lidí, kdyby program všechny bavil, kdyby náš majetek se utěšeně rozrůstal a sloužil tak, jak má, kdyby všichni, kdo mají něco dělat, to dělali - rádi a dobře... Taky kdyby vztahy mezi námi byly dobré a kdybychom měli radost z toho, že se vidíme, a všechny spory řešili vstřícně... Dalo by se toho vymyslet ještě mnoho, ale byly by to samé kdyby - chyby.
To, jestli na konci roku budeme moci říct, že se tyhle sny staly skutečností, leží v rukou každého z nás. Na každém záleží, to si, prosím, uvědomte.
Ještě malé vysvětlení nadpisu - doufám, že tenhle můj projev je poslední ve funkci vedoucího střediska. Myslím, že je na čase, aby žezlo převzal někdo další. Já už jsem unavená z mnohaletého snažení a, jak trefně poznamenal v minulém Clavisu Divíšek, - "nejstarší vykopávka". Na podzim se bude konat střediskový sněm, který bude volit delegáty pro sněm okresní. Byla bych ráda, kdyby tento sněm zvolil i novou střediskovou radu. A taky doufám, že na tomto sněmu bude řada mladších a méně unavených, kteří budou schopni i ochotni něco dělat... Jinak myslím, že středisko skončí. Nevím, co si o tom myslíte vy, ale já si pořád myslím, že by to byla škoda... Píšu vám to takhle dopředu, abyste se na to mohli připravit - jednotlivě i společně.
Věřím, že to zvládneme.
Ahoj, je tu nové číslo Clavisu a s ním i pokračování vaší, již jistě nejoblíbenější, rubriky...: No, nebudu ten úvod zbytečně protahovat a začnu rovnou tím nejdůležitějším - tím co se dělo na střediskové radě... (jen chci upozornit, že zde nepíši vše co se na radě řeší, ale pouze to co se nějakým způsobem týká kmene...)
Silvestr... jelo se do Benecka, Padák hlášenku úspěšně odeslal (spolu s Rybčou). Jak Silvestr proběhl nevím, snad o tom někdo napsal...
Roverská trička - Do 15.12 Padák už jistě předal Johny počty zbylých roverských triček a peníze za trička již prodaná.
Jarní prázdniny tato informace vás jistě potěší... Již je zamluvená chata (stejná jako v loni, tzn. Rokytnice nad Jizerou). Tak pomalu rozmýšlejte jestli pojedete... Jinak přihlášky snad po 15. lednu budou v klubovně.
Roverská voda. Toto téma je pro vás jistě to nejdůležitější! Na střediskové se domluvil termín 1. - 8. 8. 2004. Je to termín nejvhodnější vzhledem k táborům... (a stejně jsme o něm mluvili na Zahajovačce). Garantem za vodu je podle plánování Pepsi. Ta na lednové střediskové jistě bude blíže informovat o tom co a jak...
Paráda v RK klubovně... Paráda se úspěšně přestěhovala a vyřešila i problémy s umístěním svých věcí (alespoň částečně). Věřím, že soužití s ní v klubovně bude probíhat v pohodě. A taky, že budeme dodržovat pořádek!!! a pravidla... (viz pravidlo Třikrát a dost... : )
Nu, to je ode mne vše... Ještě jsem chtěla poděkovat za hojnou účast na střediskové : (konkrétně - Báře, Padákovi, Rychlovi, Šákulovi a Ťapa už ani nemusím zmiňovat :). Doufám, že to tak bude pokračovat, a že konečně začne taky někdo přispívat do této skvělé a jedinečné rubriky!!!
Předem bych chtěl upozornit, že tenhle článek, tedy mé rozhodnutí, které vám jeho prostřednictvím hodlám sdělit, nemá pranic společného s článkem od Marky. Je pravda, že ho píšu až po té, ale také to není jediná verze...
Já to nechci nějak protahovat, takže stručně. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že skončím s vedením oddílu Vlčáci. Jsem přesvědčen o tom, že pokud se situace, kterou jsem popisoval v minulém Clavisu nezmění, pak bude lépe, když oddíl přestane fungovat zcela. Je to takový poslední "elektrošok naděje" pro nemocné srdce, které pomalu vypovídá svoji funkci. Je tak velmi pravděpodobné, že po táboře bude středisko o jeden oddíl chudší. Nebo se všichni vzpamatují a něco s tím uděláme. Potom budu rád ještě další rok s vedením oddílu POMÁHAT a i v dalších letech budu pomáhat, co budu moci. Jde tedy formálně o to, předat hlavní zodpovědnost za oddíl někomu jinému.
Padák, Honza, Rychlík, Janek, Janina - to jsou ti, se kterými bych si rád v nejbližší době promluvil, protože můžou situaci přímo ovlivnit. Nebráním se však ani názorům ostatních, s některými jsem už mluvil.
Na závěr chci říct, že jsem oddíl vedl rád. Hodně jsem se naučil, prožil spoustu krásných chvil. Ano, někdy se nedařilo, ale dokázal jsem zatnout zuby a krizi překonat. Někdy sám a někdy s pomocí svých přátel - vás. Na těch pět let života (!) se rozhodně nedá zapomenout.
Na konci starého a začátku nového kalendářního roku často používáme pořekadlo "Jak na nový rok, tak po celý rok". (No možná tam má být velké en.) A jelikož jsem byl v minulém roce občas i hodný, tak mi Ježíšek nechal pod stromečkem pár hezkých dárků. Jedním z nich je i kniha od Bohumila Dobrovolného Zábavná matematika. Právě z ní jsem pro vás vybral malou duševní rozcvičku do nového kalendářního roku. Neváhejte a pusťte se do ní, ať jste duševně svěží a pohotoví celý rok. Až přijdu na řešení, tak vám ho prozradím. Doufám, že to bude hned v únorovém Clavisu.
Dva vlaky se potkaly na koleji (viz obr.). Oba chtějí pokračovat v jízdě. Na krátkou výhybku se vejde buď jen lokomotiva nebo jen jeden vůz. Největší potíží je, že zpředu může lokomotiva jen tlačit, nedá se tam připojit vůz, aby jej táhla. Cestující ani jednou nezatlačili a přece za chvíli jely oba vlaky dál. Jak?
Tenhle příspěvek asi nejlépe pochopí ti, kteří tráví za volantem hodně času, ale myslím, že lecjakou špatnou zkušenost nebo horkou chvilku zažil už každý majitel řidičského průkazu v našem kmeni. Prosím moc všechny řidiče, aby si nikdy nebrali následující pravidla za svá a neřídili se podle nich a přeji všem řidičům, aby se na svých cestách co nejméně setkávali s těmi, kteří se podle některých z nich už bohužel řídí. Hodně kilometrů bez nehod a zbytečných nervů přeji všem i v dalším roce!
(nalezeno na portálu http://www.ftipky.cz)
Do výbavy každého člověka patří nezbytně znalost pravidel společenského chování, neboť každý člověk by měl bojovat za své bezpečí zejména inteligencí a schopností nepříjemným situacím předcházet. Střetný boj následuje vždy po hrubé taktické chybě, které se dopustíme jen a jen mi sami, ne útočník!!!
Při vystupování na veřejnosti bychom měli mít stále na zřeteli skutečnost, že se prakticky všude setkáváme s lidmi, ať už je to na ulici, ve veřejných dopravních prostředcích, ve veřejných místnostech, v práci atd. Při dnešní přelidněnosti planety lze již jen těžko najít na zemi obyvatelné místo, kam by noha člověka nebo turisty nevkročila. Lidé jsou tak nuceni přizpůsobit se ve vzájemném spolužití jiným, ať chtějí nebo ne. Někteří tak činí s větším, jiní s menším nadšením.
Moderní uspěchaná doba příliš nepřeje vzájemné lidské úctě a ohleduplnosti. Dnes je ceněna spíše dravost, bezohlednost a schopnost urvat co nejvíc na úkor svých bližních. To ovšem neznamená, že na tato pravidla musíme nutně přistupovat i my. Je nesprávné myslet si, že v dnešním shonu a zmatku ztrácí společenská pravidla svůj význam a stávají se pouhou formalitou. Je tomu právě naopak. Pokud budeme sami uplatňovat pravidla slušného chování vůči jiným, můžeme jim být dobrým příkladem a nastolit tak alespoň ve svém nejbližším okolí ovzduší vzájemné spolupráce a přátelství. Staré přísloví praví: "Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim." Takže pokud sami předbíháme ve frontách, nemůžeme se bránit, když předběhne někdo nás. A nebo můžeme, ale pak se pobijeme všichni na jedné velké hromadě, což může mít v měřítkách celé planety následky definitivní.
Pravidla společenského chování, nazývaná stručně etiketa, charakterizuje Ottův slovník naučný následujícím způsobem: "Etiketa je soubor jistých zvyků a obyčejů ve vnějším styku společenském, jež jsou výrazem vztahu a odvislosti, společenské hodnoty a ceny osob, spolu se stýkajících. Původ etikety je náboženský a vyjadřuje odvislost, úctu a bázeň před tím, jemuž se prokazuje". Tolik naučný slovník. V dnešní době samozřejmě již etiketa přešla z oblasti náboženských struktur do běžného života jako nezbytná soustava pravidel vzájemného soužití většího množství lidí.
Čím více lidí žije pohromadě, tím větší je potřeba určitého řádu a systému pro jejich společné soužití. Existují nepsaná pravidla morální a pravidla společenská. Pravidla morální jsou souhrnem lidské slušnosti (spadají sem takové zásady, jako že by lidé neměli krást, lhát, zabíjet, intrikovat, pomlouvat, chovat se neuctivě k rodičům i ostatním lidem atd.). Etika (neboli pravidla společenského styku) je souhrnem společenských zvyklostí, zvyků, obyčejů, náboženských předpisů a etických norem společnosti, jež jsou praktickým návodem pro konkrétní situace, chrání nás před společenskými úrazy a usnadňuje vzájemný kontakt i s lidmi, které neznáme.
Tento souhrn zvyků není neměnný, prochází vývojem, stejně jako se vyvíjí celá lidská společnost. Zvyky se liší nejen podle doby, ale také podle zemí, oblastí, podle podmínek společenských, náboženských, kulturních, ekonomických, klimatických apod.
Je třeba, abychom znali základní společenské normy, případně jejich obměny podle podmínek, ve kterých se nacházíme, nebo předpokládáme, že se budeme nacházet. Při cestách do zahraničí je velmi užitečné se předem seznámit s místními zvyklostmi psanými i nepsanými, protože se tím můžeme ušetřit nepříjemné komplikace. Z těch ještě méně závažných je velmi ilustrativní následující skutečný případ:
V Los Angeles v USA jistý mladý muž z Prahy chtěl projevit, že je slušný a galantní člověk, a pustil sednout ženu, která nad ním v autobuse vrávorala s nákupními taškami. Za tento čin, který v našich zeměpisných šířkách považujeme za běžný projev společenského vychování, se však ke svému nezměrnému překvapení dočkal od oné ženy žaloby pro sexuální obtěžování. Stálo ho hodně úsilí na policejní stanice vysvětlit, že tuto ženu nechtěl ani v nejmenším obtěžovat, ale že v jeho rodné zemi běžně tímto způsobem projevujeme ženám úctu a že to patří k slušnému vychování.
V zemích kulturně blízkých našim podmínkám, to znamená v Evropě a Severní Americe, se základní společenská pravidla neodlišují příliš extrémně, ale zvyklosti v zemích Afriky, Asie, Jižní Ameriky jsou značně odlišné od našich.
Vždy je třeba mít na paměti, že zvyklosti jedněch mohou jiným připadat nesmyslné - o tom se můžeme přesvědčit i v podmínkách dvou rodin z jednoho města v Čechách, natož pak u osob z různých částí světa. Chováním, které je v našich podmínkách povařováno za velmi zdvořilé a přátelské, může příslušníka jiného národa smrtelně urazit nebo přímo vyprovokovat k útoku na vaší osobu. V našich podmínkách vyjadřujeme například potleskem uznání a svůj obdiv. V Asii však existuje národ, který potleskem vyjadřuje svůj nesouhlas a nenávist. Bez vzájemného poznání zvyklostí se příslušníci takto rozdílných národ jen těžko shodnou.
Tento článek, který se pokusím rozdělit do několika čísel, nemá za úkol (ani by to z hlediska rozsahu této problematiky nebylo možné) podrobně seznamovat se všemi detaily pravidel společenského styku v jednotlivých zemích, ale má pouze dát základní vodítko pro podmínky naší země. Jako u všech oblastí lidské činnosti, i zde je nezbytné neustálé vzdělávání a zdokonalování. K tomu může posloužit již úzce specializovaná literatura.
Život stále přináší nová úskalí a vždycky má v záloze něco nového s čím nemáte příliš zkušeností. Jeden takový překvapovák vám tady vylíčím. Na začátku to vypadalo jako banalita, jednoduchá rutina. Něco, co průměrně zručný muž zvládne levou zadní a ještě přitom stihne sledovat extraligové utkání hokeje svého oblíbeného týmu.
Došlo k výměně praček. Už ta výměna byla neobvyklá a měla vzbudit ostražitost - novější pračka byla vyměněna za starší. A teď bylo potřeba koupit a namontovat přívodní hadice pro vodu a odpadní hadici pro ten podivný roztok, který opouští pračku poté, co se čistá voda a prací prášek pobratří se špinavým prádlem. Koupit a našroubovat pár hadic na závity na vodovodním kohoutku a pračce mi přišlo tak banální, že jsem se rozhodl pro malé zpestření. Odpadní vodu z pračky povedu rovnou do sifonu umyvadla, aby hadice nemusela bimbat přehozená přes okraj vany. Komu by se pak také chtělo od toho sajrajtu po každém praní mýt vanu, aby nebylo životu nebezpečné se v ní koupat. Pro vyrážku si mohu dojít třeba do veřejného bazénu, že. No a tím jsem se pustil do krajů neprobádaných.
Stojím v Baumaxu mezi regály se sanitou a přemýšlím, který sifon je ten pravý. S odbočkou pro odpad z pračky jsem objevil dva. Rozdíl mezi nimi je deset korun, ale ať je prohlížím sebelépe, pořád mi připadají naprosto stejné. Po půl hodině tedy lovím v paměti nějaké dětské rozpočitadlo, abych se konečně pohnul dál. Doma vítězoslavně vybaluji hadice - sedí bezvadně. No co by se na tom také dalo zkazit, když jsem měl jednu sebou, abych to mohl porovnat a měl jistotu, že koupím správně. Úspěch mě povzbudil a tak jsem se šel navečeřet a hned potom jsem se vrhnul i na sifon.
První důležitá rada! Předtím, než budete rozebírat starý sifon, o kterém nevíte v jakém je stavu, nikdy nejezte! To, co se skrývá uvnitř (včetně smradu) působí lépe než všechny jiné metody k vyvolání zvracení. Když jsem znovu nabyl vědomí a sebral odvahu k návratu do koupelny (nevím, jak bych skončil, nebýt silné rýmy, která mi úplně ucpávala nos) a sifon jsem vyčistil, přišlo další velké překvápko. Ten krásný sifon, který jsem koupil je úplně jiný a do umyvadla namontovat nepůjde. Rada druhá: názvem zboží se rozhodně nenechte zmást. Sifon je potřeba vybírat hlavně podle jeho vzhledu, tvaru, velikosti, konstrukce a tak (nakonec jsem zjistil, že jsem si původně koupil sifon dřezový). Při druhé návštěvě Baumaxu jsem byl tedy ostražitější a to se vyplatilo.
Jak už víte z minulého čísla, stará česká přísloví o chválení případně přeskakování vycházejí z hluboké pravdy a mnohaletých zkušeností. I v prosinci jsem si to mohl ověřit. Asi to dělala ta odbočka pro napojení odpadu z pračky, kdo ví. V každém případě vývod ze sifonu, který se nasazuje na odpadovou rouru mizející následně kdesi ve stoupačkách byl o dva centimetry níž než tahle odpadová roura. Ach jo. A tak přišla ke slovu pilka a pilníky (bohužel nebyly k dispozici pilníky ani pilka na dřevo). Zkroucený pod umyvadlem jsem řezal a piloval a řezal a piloval. Jo, víte jaký kravál dělá opracovávání umakartové překližky pilníkem na železo? Hrozný, příšerný.
Hrubá síla nakonec zvítězila, takže následující den jsme poprvé zkusili pračku naládovat po okraj prádlem a spustili jsme praní. Bude kapat? Nebude? A jak bude fungovat odvod odpadu? Chodili jsme pračku, vodu a všechny hadice kontrolovat každou chvilku. Výsledek? Funguje to! Přes všechna úskalí se to nakonec podařilo. Radost nám trošku kazí už jenom pračka, kterou při ždímání nesmíme nechat bez dozoru...
Váženi přátelé,
jen Vás chci upozornit, že jsem právě dodělal web o našem loňskem výletu na Kavkaz. Takže chcete-li vidět pár fotek z překrásných hor, nebo si přečíst, co všechno se nám přihodilo, tak mrkněte na http://dan.webpage.cz/kavkaz2002
Zdraví Dan
Budíme se v 6 hod ráno, nechce se nám ze spacáků, ale dnes vyrážíme na Baška Auz a není nic zabalený, tak to bude trvat dýl než vyrazíme. Po snídani v 8 hod vyrážíme k Bezengijské stěně. Jdeme nejdříve po travnatých březích po straně ledovce. Okolo 11. hod odpočíváme u cintorínu horolezců. Trhám květinu z horských kvítků na vzpomínku horolezců Červinky a Studničky, jenž zahynuli v sedmdesátých letech ve stěně Schary. Je to pěkné místo, louky poseté fialovými kvítky....Chvíli si cvičím jógu a pak pokračujeme dál přímo na ledovec, kde nás zaskočili vojáci, když chtěli povolení. Ledovcem posetým kamením se jde úmorně, batoh tíží a slunko již má největší sílu. Ve 14 hod zastavujeme u velkého balvanu na oběd. Jdeme přímo pod Gestolou, Katyn Tau a Džangi Tau, jejich stěny nahání hrůzu. Dnes se do bivaku Jangi Koš (Rakouský bivak) dostaneme až k večeru, je na nás znát únava a to jsme teprve za polovinou cesty.
Na konci tohoto ledovce musíme zahnout doleva, ledovec zde není tak čitelný a já mám zvláštní pocit, že se něco stane... Kluci mě předbíhaj, zatímco si z batohu vytahuju cepín. Navázaní nejsme, ani sedák na sobě nemám. Kluci jdou přede mnou asi 50 m, jdu v jejich stopách. Na jednom místě, kde měkký sníh tvoří most přes trhlinu jsem podcenil situaci a i když stopy kamarádů vedly asi 1m od kroků mých, zahučel jsem hluboko do trhliny. Byla to neskutečně dlouhá doba, kdy jsem doufal, že se snad zastavím, těžký batoh mi nedal šanci v první chvíli reagovat a tak jsem zcela odevzdaně nechal svůj osud v rukou božích.
Po desetimetrovém pádu jsem se zastavil ve zúženém místě, kde se zašprajcnul batoh o stěny trhliny. Byly to hrozné okamžiky, jednu nohu mi zavalil batoh, který se nade mnou nedal odstrčit, druhá noha marně hledala oporu, ruce se snažily něčeho chytnout ... V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím jednat. Řval jsem na kluky i když byli ode mne už hodně vzdáleni, řval jsem a doufal, že se otočí a půjdou mě hledat.
Asi po 10 minutách mě Honza objevil, začal jsem prochládat. Řevem jsem jim dokazoval vážnost mé situace, kdyby mi noha pod batohem vyklouzla, propadl bych se níž a nikdo by mě v černé propasti již nenašel. Po chvíli mi hodili lano, naštěstí jsem jeden konec chytnul a jednou rukou si ho obtížně uvázal okolo hrudi. To byla zásadní věc, již jsem věřil, že se z toho dostanu. Za chvíli se ke mně spustil Dan, Sič s Honzou nahoře dělali maximum. Uvařili čaj a dělali jištění. Do toho se spustil velký liják a bouřka. Kluci mi poslali sedák, ale já se do něj vůbec nemohl v obtížné poloze dostat. Nadával jsem hrozně sprostě a pak mi Dan nakonec sám úvazek napůl přidělal. Nejprve kluci vytáhli bágl a pak nakonec i mě. Z trhliny jsem vylezl asi po 40 minutách.
Šok a hrůza z prožitých chvil mě přemohly a já se zcela vyčerpanej nechal od kamarádů opatřit. Za silnýho deště mě převlíkli do suchého oblečení, vařili jeden čaj za druhým a ač sami byli mokří na kost, starali se o moji záchranu. Ještě nikdy jsem neměl tak blízko pocit, že můžu umřít, ale při tom jsem stále věřil, že to dokážu a přežiju. Bůh mě má rád. Po té v bouřce postavili na ledovci nedaleko trhliny stan, kam mě uložili do tepla. Honza se vydal běžet do Lágru, aby přivedl pomoc. Tam dostal vysílačku a od lékaře tablety proti bolesti pro mě a pro sebe ampulku s nějakou povzbuzující látkou. Ještě týž den večer se vrátil ke stanu . Ve 21 hod byla stanovená relace se Saratovem, domluveno bylo, že následující den ráno přijde lékař a záchranáři s nosítky.
Ve stanu jsem ležel a třásla se mnou zimnice, dost jsem prochladl a ozvalo se vážnější bolestivé zranění - zlomené žebro, jedno nebo víc. Usínám po tabletce a přeji si brzké probuzení do dalšího dne. Dnes 13.7. 2002 jsem se podruhé narodil.
Třináctka je nešťastné číslo, dnes se nám to beze zbytku potvrdilo. V 9 hodin ráno vyrážíme na 3-4 dny na túru na Baška Auz (asi 4460 m). Dnes máme namířeno na bivak Džangi koš (Rakouský bivak). Cesta vede po bezengijském ledovci (asi 12 km) a slibuje nádhernou podívanou na bezengijskou severní stěnu.
Ledovec je v dolní části úplně bez trhlin a beze sněhu, jen čistý led a kameny. Jdeme proto jako zkušení harcovníci nenavázaní, bez sedáků, bez maček a cepínů, jen tak v moiře, prostě pohůdka. Těsně před záhybem ledovce se začíná zatahovat obloha a hřmí. "Asi se něco žene chlapi, měli bychom máknout, ať jsme za sucha v bivaku!" Ledovec je tu teď už hodně rozpukaný trhlinami a místy už zde leží sníh. Začíná to být malinko nebezpečný terén, ale zbývá nám už jen nějakých 150 - 200m a jsme na moréně, to už nějak zvládnem ne?. Tomáš si pro jistotu vyndává z báglu cepín, my nečekáme a jdeme dál. Jdeme a po chvíli se otočíme a najednou jsme jen tři. "Kde je Tomáš?"
"Šel poslední, počkáme na něj", říká Honza.
"Ale to je divný, měl by bejt vidět". Tooomáááášiii!!! Tooomeee!!! křičíme z plných sil, ale slyšíme jen naši ozvěnu a hřmění bouřky.
Začíná pršet. Honza se jde mrknout kousek zpátky a za chvíli řve, že je Tom v trhlině. Krve by se ve mě nedořezal, běžíme ze všech sil k trhlině. Tom se ozývá z hloubky, ale není vidět, jen křičí ať ho odtamtud rychle vytáhnem, že už dlouho nevydrží. Je v tam jen v moiře a je v šoku, promoklej a promrzlej a každou chvíli hrozí že se propadne ještě níž, pod sebou má ještě pěknou šluchtu dolu.
Rozjíždíme záchrannou akci, makáme jak o život. Kluci vytahujou lana a vrtaj do ledu šrouby pro štand. Já rychle beru sedák, pár šroubů a karabin, tibloky. Ještě se vracim pro rukavice a goráčovku. Sedák ani nezapínám, cvakám osmu do lana a jedu dolu za Tomem. To už má Tom provizorně okolo pasu uvázaný lano.
Tomáš je asi 10m pod povrchem, vůbec ho nevidím jen jeho bágl.
Já - "Kde jsi Tome?"
Tom - "Tady ty vole asi 2m pod báglem, vytáhni mě odtud, tak dělejte vy zmrdi, čůráci..."
Já - "Budeš dobrej, vydrž" říkám
Tom - "Ježiši Kriste já už dlouho nevydržim dělejte kurva..."
Stojim na ledový polici a zavrtávám šroub, je jen do půlky v ledu, ale není čas, cvakám do něj bágl a pak i sebe. Volám na kluky ať nám pošlou sedák. Dávám ho Tomovi, ale ten se do něj nemůže nasoukat. "Kurva co je tohle za zkurvenej sedák, co je tohle za pitomej sedák vy idioti ... dělejte něco" Tom je v šoku, promrzlej a mokrej kape tu voda a je tu tma. Do toho venku zuří v plné síle bouřka. Psycho.
Kluci posílají druhý sedák, ani ten se však nedaří nasadit, tak aspoň vyndávám z Tomášova báglu mačky a bágl kluci vytahujou nahoru. Tom si tak může vylízt na polici ke mně o 2 metry výš na štand. Společně se nám podaří nandat sedák, byť ne uplně zapnout, ale to už kluci nahoře tahají za lano jak o život a Tom jim ještě pomáhá vzpíráním. Jde to rychle a za chvilku je Tom nahoře. Kluci se činí, dělaj čaj a teplo. Já balím štand a rychle mažu po laně ze strašidelný tmy nahoru, kde prosvítá denní světlo. Vůbec nechápu jak to tam Tomáš mohl sám vydržet.
Stavíme stan, ukládáme Tomáše do spacáku, vaříme čaje. Tom má asi zlomený žebra, kéž by jenom to. Nemůže dýchat. Domlouváme se že Honza doběhne pro pomoc do tábora. Já sedím venku na ledovci a píšu si tenhle deník. Je po bouřce a mraky na chvíli odkryly bezengijskou stěnu, jako by se nám hory vysmívaly: to jsme vám daly ale pořádnou lekci co?
Úryvky z deníku expedice Kavkaz 2002 vybral Ferda
PS: Jak tomuhle někdo může říkat výlet...
Tolik citace zákona. Podle statistiky místního oddělení Policie České republiky Stodůlky dojde v Praze 13 průměrně každý měsíc k pěti znásilněním. Je potřeba si uvědomit, že tento průměr se vypočítává jen z ohlášených případů (mám obavu, že toto číslo může být daleko vyšší). I kdyby toto číslo bylo "pouhých" 5 znásilněných dívek za měsíc, nemohu se tomu smát. Na můj vkus je to mnoho.
Lidé kolem nás, jejich život často připomíná boj. A právě proto píšu tento článek. Součástí problematiky soupeření mezi lidmi je i sebeobrana a vedení boje z blízka, jako účelová disciplína, která slouží k ochraně života a zdraví každého z nás. Umět se bránit fyzickým napadáním se v současné době ukazuje jako stále aktuální potřeba.
Obecně lze uvést, že je rozhodně jednodušší se do reálně nebezpečných situací nedostávat, než rychlé a překvapivé útoky ve velmi krátkých časových úsecích řešit. Veškerá naše činnost by se měla zcela přesunout do oblasti taktiky. To znamená neusnadňovat útočníkům jejich záměry například špatným pohybem po ulici, špatným vcházením do domů a bytů. Respektovat vznik faktorů střetnutí, jako je nedodržení bezpečné vzdálenosti a dostatečného prostoru kolem sebe, snížení pozornosti a vnímavosti k okolí. Je potřeba neustále kontrolovat především ruce podezřelých osob, brát v potaz špatnou viditelnosti, vhodné úkryty pro vedení přepadů apod.
Veškeré sebeobranné techniky jsou v podstatě východiskem z nouze pro případy, že jsme se dopustili hrubé taktické chyby a nechali se zbytečně napadnout.Budete-li mít zájem, jsem schopný a ochotný ukázat a naučit Vás některé jednoduché sebeobranné techniky proti znásilnění, proti obtěžování opilými lidmi, pedofily, feťáky apod. Lidi se často smějí mým vráskám kolem problematiky znásilňování a obtěžování dívek. Je to legrace, ale jenom do té doby, dokut se něco nestane. Nevím, proč mezi lidmi panuje zhoubný a pro život nebezpečný mýtus: "mě se přece nemůže nic stát". Tento mýtus je však velikánský omyl. Je trochu paradoxní, že o pachatele zvlášť závažného úmyslného trestného činu se orgány činné v trestním řízení a stát dokonale postarají. Pachatel má lékařskou pomoc, ve vězení teplo, stravu, může vzdělávat - to vše zdarma. Nemusí pracovat.(Jen pro informaci 1 vězeň stojí daňového poplatníka za rok průměrně 1 000 000 Kč). Na druhou stranu oběť tohoto pachatele nikoho (stát) nezajímá. Je proto nezbytné, umět se ubránit.
Budu jedině rád, když napíšete na tento můj článek reakce do příštího čísla Clavisu. Jak už jsem výše napsal, bude-li o tuto problematiku zájem (nejlepší by byla nějaká skupinka), můžeme se domluvit, čas si udělám.
V sobotu 20.12. bylo domluveno, že půjdeme pomoct Rybičce s poslední fůrou z Parádnické klubovny. Zaúřadovala náhoda. Potřeboval jsem sehnat elektrickou pilku, a tak jsem zavola k Větvičkům. Ejhle, ze sluchátka se ozval Bobr! A tak jsem domluvil, že k němu odvezeme nové stany a zapomenutá prkna z roverské klubovny. Rybička zajela pro zahrádku a začal velký kolotoč. Nakonec jsme se za přispění něco málo peněz na zákusky ze střediskové pokladny (ta Johny je úžasná, za odměnu jsme ji nechali omýt plesnivé hrnky) vyhecovali k totální debordelizaci klubovny. Všem, kteří se o tento husarský kousek zasloužili patří srdnaté díky.
A protože klubovna byla vygruntovaná, mohly se konat 25.12. roveské "Možnávánoce". Je škoda, že nový telegraf nefunguje, tak jak má. Koukněte se všichni ještě jednou, komu máte zprávu volat dál. A taky byste měli vědět, že když neseženete první osobu pod vámi, tak jste povinni informovat osobu v telegrafu o řádek níže!!! To je ovšem problém SMS, pokud máte vypnuto doručování výpisů... Nakonec jsme se sešli čtyři: já, ségra, Můrka a Lentilka. Přesto mám velkou radost. Akce se náramně vydařila. Vytvořili jsme nefalšovanou a nenucenou vánoční atmosféru, povídali jsme si, mlsali cukroví a zobali sušené poldy a oříšky, smáli jsme se na sebe, rozdali si dárečky, hráli Člověče nezlob se! - světe div se, já jsem vyhrál! - a domů jsme odcházeli po třech končetinách - promiňte, hodinách - někdy v půl desáté.
Pozvání mě a ségry na návštěvu ke Křemle a Muwínovi bylo taky moc fajn. Letos jsem byl asi opravdu moc hodný, protože jsem dostal nůž na vraždění (já totiž nevím, na co jiného bych ještě mohl takovou dýku - kro krájení chleba - použít :).
Prožil jsem opravdu překrásné Vánoce.
Do tohoto čísla přispěli: Ferda, Marka, Míla, Muwín, Vojta a nepřímo také Dan.
Obrázky nakreslila Ťap.
Úpravy textu a grafická úprava: Ferda
Na http://clavis.vrana.cz umístil Jakub Vrána (Kuba 11).
Toto číslo vyšlo ve čtvrtek 8.1. v nákladu 17 výtisků.
Příští číslo vyjde ve čtvrtek 6. 2., uzávěrka je v pondělí 29.1.