Clavis 1 - září 2004

obálka

Akce na září a říjen

	Kmen
út 28.9.	Kola a lanové centrum - info. na IPA (Informační PApír na nástěnce), celý den je volno!
st 6.10.	Akce "Postavme školu v Africe" - více na str. 3
čt 7.10.	Design (Pepsi) - od 18:00 v klubovně CP (Clavisu a Parády)
čt 7.10.	Vychází Clavis - v 19:00 v klubovně CP
čt 14.10.	Hra po Praze - upřesnění v říjnu
čt 21.10.	Poslechovka (Míla) - od 18:00 v klubovně CP
27.-31.10.	Podzimky (Johny) - celostředisková akce, odevzdej včas přihlášku!
	Činovnické
24.-26.9.	Střediskový sněm (Míla) - v Úvalech u Prahy, volby jsou v sobotu po 13. hodině
8.-10.10.	"Účtovíkend" pro vyvolené, podrobné info na www.skaut.cz/ucetnictvi (Rybča)
po 11.10.	Obvodní sněm
22.-24.10.	Víkend ORJ
	Paráda a Vlčáci
24.-26.9.	Bitva o Cintru (Rychlík) - zatím jen Vlčáci
15.-17.10.	Vandr na Brdy
	Minnehaha
so 9.10.	Návštěva ZOO

Uzávěrka příštího čísla je v pondělí 27.9. Pozor změna - články posílejte na clanky.clavis@vrana.cz.

Jubilea:

17.9. Káčula (22), 25.9. Křemla (23), 28.9. Padák (19), 4.10. Ferda (24), 14.10. Peggi (27), 31.10. Pája (16), 26.10. Tip (17)

Vážené roverstvo!!!

Nastal nám nový školní a roverský rok... :-) a s ním také nastává pár změn v souvislosti s fungováním kmene. A proto prosím pozorně čtěte následující řádky...

V těchto dnech vstupuje na scénu vedení našeho kmene nová "prozatímní" Kmenová rada. Jejími členy jsou Pepsi, Šákul, Ťap, z pozice "vedení kmene" Míla a s tzv. "poradním hlasem" Bára a Faithy (pokud by se někdo z vás chtěl podílet na vedení kmene, prosím, neváhejte a ozvěte se!!!). Budeme se snažit, aby kmen fungoval jako možnost odreagování pro nás i pro vás, dále chceme vytvořit prostředí pro nově příchozí z oddílů (aby nám neodcházeli, neboť v nich vidíme budoucnost pro naše středisko!) .Časem chceme zavést nová kmenová pravidla (samozřejmě po konzultaci s vámi), znovuzavedení Symbolu moci, spolupracovat s jinými kmeny, a spoustu dalších věcí... :-). Doufáme, že se nám alespoň něco v následujícím půlroce povede a připravíme tak vhodné podmínky pro volbu nové Kmenové rady! Podmínkou pro členství v radě je nezávislost u oddílů! Pokud budete mít nějaké nápady a návrhy na akce, prosím, konzultujte to s námi, aby nedocházelo k zbytečným nedorozuměním! Snad se nám společně podaří, že Clavis začne zase fungovat!!!

Odtajnění

Jak již všichni víte, nebo jistě tušíte, tak se pod "utajovanou akcí" inzerovanou v předprázdninovém čísle skrývá střediskový sněm. Všem delegátům - tj. těm kteří mají právo volit a být voleni :-) přišel mail či dopis. Pokud nejste delegáty, neznamená to, že na sněm jet nemůžete. Naopak, využijte příležitost jet společně na víkend! Sněm se bude konat o víkendu 24. - 26.9. v Úvalech, čas scházení v místních klubovnách je od 18:00. Pokud máte zájem jet, prosím ozvěte se mi co nejdřív!!! A vezměte si s sebou spacák, buřta, páteční oběd a sobotní snídani...

Nazdárek lidičky

18.9.2004 se koná v Libchavách Rodeo šampiónů. Jestli jste někdo někdy byl na rodeu musíte mi dát za pravdu, že je to úžasná podívaná: koně, kovbojové, dobytčata, jako byste se na chvilku ocitli na divokém západě...

Zkrátka jsem Vás chtěla pozvat na tuto podívanou. Program bude, jak bych předpokládala, do noci a tak možná spacáky a celty s sebou, kolem Libchav je krásný les :-). Bylo by dobré kdyby se mi zájemci ozvali (mobil: 605434798 nebo pracovní mobil: 731164259), třeba by se dala vymyslet i nějaká doprava. No a jinak Hezký začátek nového školního roku či prostě jen hezký začátek září :-).

Mějte se!

Postavme školu v Africe

Dne 6.10.2004 se rozhodl náš kmen pořádat sbírkovou akci Postavme školu v Africe. Tuto akci organizuje Junák společně s organizací Člověk v tísni. Jedná se o akci, která má pomoci jedné z nejchudších zemí světa - Etiopii. Etiopie je třetí nejchudší zemí na světě, pořád zde panuje hlad a neúroda, ale cest z tohoto začarovaného kruhu je málo. Na "přednášce" se Šimonem Pánkem (zakladatel Člověka v tísni), které jsme se zúčastnili na Svatoplukových prutech nám bylo vysvětleno, že existují různé fáze humanitární pomoci. První je akutní pomoc při katastrofách (např. v Etiopii obrovský hladomor v roce 1984) dodávání potravin apod. Jenže když tato pomoc pokračuje neustále, lidé si na ní zvyknou (stejně jako na sociální dávky od státu) a "nemají motivaci" sami něco dělat. Proto by měla v pomoci přicházet druhá fáze, kdy by se lidem sice mělo dostávat pomoci, ale např. tím způsobem že jídlo dostanou za práci. Jednou z možností je také umožnit vzdělání mladým lidem. V Etiopii je gramotných jen asi 40% obyvatel. Junák a Člověk v tísni proto vymysleli tuto akci, jejímž cílem je zaprvé vybrat peníze na výstavbu školy a za druhé také informovat lidi o této problematice.

Sbírka se bude konat 6. 10. Pravděpodobně na Lužinách v Domečku a také v přilehlém okolí a na stanicích metra se bude vybírat do kasiček. Byli bychom velice vděční kdybyste nám přišli pomoci, protože víc lidí víc zmůže. Bližší informace Pepsi, Bára a Faithy.

Svatoplukovy pruty

Jednoho ještě letního dne se část našeho roverského kmene ve složení (Míla, Šákul, Bára, Pepsi, Ťap a já) vydala o nějakých pár set let zpět na jeden skautský kurz jménem Svatoplukovy pruty. Naše výprava se ještě před odjezdem rozdělila do tří prutů a neprutů. Pruty jsou příroda (Ťap a já), tvořivost (Míla, Bára, Pepsi) a outdoor (Šákul), nepruty jsou potom vedení kmene (Míla, Ťap), rovering (Bára, Šákul) a služba (Pepsi a já). Celý kurz je zaměřen na zlepšení fungování kmenů. Každý člověk by se zde měl dozvědět nějaké informace, které budou kmeni prospěšné a které se po návratu dají dohromady, proto se skupina dělí, aby toho "poznala víc". A teď vám prozradím něco víc o prutu příroda. Byl to velice dobře připravený prut, který v sobě kombinoval mnoho věcí, ale hlavním cílem bylo naučit lidi, kteří se do prutu přihlásili, dívat se na přírodu tak trochu jinýma očima, dívat se na ní v souvislostech, všímat si i drobností a jednotlivostí a uvědomit si, že příroda nejsou jen kytičky a jejich jména. Program prutu byl velice pestrý, nechyběly tvořivé ani pohybové části a všem lidem, kteří by kdy na tento kurz chtěli jet mohu tento prut s klidným svědomím doporučit. Jelikož roverské heslo je "Sloužím!" nechyběla na kurzu ani služba. Náš neprut se jednoho dne vydal pracovat do pevnosti Terezín, která se nacházela nedaleko místa konání kurzu (areál Mentaurov, asi 6 km od Litoměřic). V pevnosti jsme víceméně odstraňovali ještě následky povodní. "Za odměnu" jsme potom byli provedeni opevněním města.

A co ještě napsat? Snad jen, že kurz, ačkoli nebyl koncipován jako zážitkový kurz, jsem si velice užila a pro ty, kdo by se tam chystali mám jednu radu (možná dvě :-)): 1) připravte se na nekonečná rewiew... A tu druhou vám sdělím jen osobně.

Zahajovačka

Tákže... jak to všechno začalo? Dne 4.9. se nás pár vydalo na letošní roverskou zahajovačku na Brdy (jak jinak :-)). Skoro žádný námořník nezapomněl na námořnická trička a jeden dokonce nezapomněl ani na to, že na lodi se musí udržovat pořádek a drhnout paluba a tak vzal dokonce i koště. Poté co jsme opustili přístav (Všenory), se naše loď jménem Sideria (délka 25m šířka 10) vydala na svou plavbu, která byla velice často přerušována posilňováním námořníků (tedy spíše námořnic). Po mnoha překážkách, které naši loď potkaly (mořský had, mlha, bouře, apod.) jsme dopluli na ostrov jménem Hvížděnec, kde jsme zanechali vzkaz budoucím generacím. Po krátké přestávce jsme pokračovali směr ostrov Strážný, cestou na ostrov jsme ovšem pozbyli dvou námořníků (Rybičky a Páji), které se musely vrátit. Na ostrově bylo potřeba obstarat vodu a také dřevo na oheň a potravu, takže se rozdělily úkoly a daly jsme se do práce. Večer následovalo představování originálních námořnických jídel z všemožných koutů světa od odporné otrocké šlichty po velice vznešenou hostinu kapitána v podání Ferdy a Ťapa. Večer na ostrově zavládla bujará nálada, zpívalo se, povídalo, vyprávěly se námořnické historky a podobně. Ale poté se stala velice významná událost, námořník Ferda si vzal záchranný člun a vypravil se do rodného přístavu. Druhý den naší plavby proběhl naprosto poklidně za krásného slunného počasí se nám podařilo doplout do města Řevnice kde jsme se posilnily v Cukrárně a poté pokračovaly zpět do Prahy.

A jaká že to byla plavba??? Slunečná.

Z deníku (bývalého) kapitána

Říká se, že žena na palubě (lodi) přináší smůlu a tak není divu, že jsem padl k zemi, sotva jsem já (a 11 žen) 4. září LP 2004 stanul na půdě všenorského nádraží. Vlak nevykolejil! Za krátko proběhlo nalodění na loď pochybných rozměrů, která byla tu a tam velká, jak se to zrovna hodilo a zjistil jsem, že na palubě nejsem jediný muž. Objevil se sice malý a němý, ale jinak věrný společník Fero Digital. Bez jeho přítomnosti bych patrně během několika málo okamžiků zešílel. Tato akce byla mojí první po odchodu do kapitánského důchodu, ale touha svést další plavbu byla tak silná, že jsem se inkognito přihlásil jako lodní pucflek. Dá se pochopit, že mé první dojmy nebyly úplně nadšené, k překvapivému složení posádky se totiž přidalo ještě několik kilometrů navíc. Jednoduše jsem byl podveden. Přesto to nijak neubralo na mé náhle nabrané dobré náladě. Jenom ve chvíli, kdy jsme se zbytečně rozdělili na dva hady, abychom poslepu šli předlouhých 15 minut, mě přepadly skoro návaly vzteku. Současně se totiž projevilo mé nadšení pro fotografování a protože jsem vedl toho opožděného hada sám, musel jsem se kvůli focení vrátit. Teď jsem velice napnutý, protože čekám, jak makro pavouka křižáka dopadne. Těch pár soustředěných minut mi zlepšilo náladu a ještě víc, že na mě o pár set metrů dál holky počkaly.

Zde musím zmínit, co jsem pozoroval jako fakt a co jsem do té doby nevěděl. Snad jsem se nepoddal nějakému klamu. Když jsem nechtěně pavouka vyrušil, tak si začal svoji pavučinu balit jako nějakou deku. Nevím, jestli se dá říct, že ji sněd, ale každopádně ji do sebe velice rychle nasoukal. Ze zadečku pak natahoval novou síť. (Muwín později správnost mého pozorování potvrdil.)

Dále jsem se stal spolehlivým průvodcem ku Strážnému vrchu a posléze Digi a Peťce ku studánce u vodopádů na Kejné. Cesta k ní byla pro mě němá. Dlouhé dny bylo poměrně horko a sucho, takže jsem se obával, že studánka bude vyschlá jako skoro vždy. Naštěstí kdosi vytvořil o pár desítek metrů nahoru po prameni dvě další. Sice voděnka tekla pomalu, ale nakonec jsme všechny cisterny naplnili až po okraj. Na závěr jsem holky polil a ony polily zase mne. Je třeba ještě uvést, že jsme učinili dobrý skutek a pustili jakousi skupinu osob, aby si nabrali vodu, dokud tam ještě něco je a oni nám na oplátku vysbírali všechny křemenáče, co kolem rostly a ještě nám ukazovali, jak jsou krásný... Peťka pak chtěla vidět vodopády a protože já i Digi máme zdravotnický kurz, sebevražedný počin jsme jí nijak nerozmlouvali. Nejspíš jsem ale neměl říkat, že jsme se kdysi pod vodopádem sprchovali, protože se z hlubin za krátko ozvalo: "Můžu se tu vykoupat?" Po delší době ticha jsem se začal strachovat: "Žiješ ještě? Peťko?!" Nikdo se neozval a tak jsem zůstal sedět a čekal, že se odpověď teprve šplhá po žebříku. Bylo tomu skutečně tak a Peťka byla za chvíli nahoře. Pak ještě cosi chtěla a mrmlala, že ještě dvě minuty by nás nezabily. Odvětil jsem na to: "Nás ne, ale tebe by mohly!" Na to jsme vyrazili zpět, cesta byla veselá.

Na strážném už bylo nalámané dříví, Míle se podařilo na jednu sirku (!) - já říkal že buď na jednu nebo na čtyři - zapálit oheň a po nějaké pohybové hře, které jsem se nemusel a také nemohl zúčastnit (čas jsem využil k opečení buřta, jak jsem hlady šilhal myslel jsem si, že mám na klacku dva a moc jsem se nenajedl), jsme konečně začali připravovat námořnickou hostinu. Nebudu o ní nic psát, protože už o tom napsala Faithy dost. Pak holky hrály na kytaru a zpívaly a já jsem se pomalu chystal sejít do Řevnic na poslední vlak (odjezd ve 23:05, cesta po silnici za cca 50 minut).

Protože jsem si opomněl vzít baterku, musel jsem přemluvit holky, aby mě doprovodily na silnici. Než jsem vyrazil svižným tempem, vzpomněl jsem si jak se holky u ohně lekaly kdykoli nějaký pták ve skalách plácl křídly o zem a na Mílu, která "by byla klidnější, kdybych jel až vlakem ve čtyři ráno". Na chvilku jsem zalitoval, že jsem si nevzal spacák, ale bylo to nakonec dobře, protože druhý den jsem po těch dvaceti kilometrech nemohl skoro chodit. Nevím zda to mělo nějakou souvislost s tím, že jsem se v pondělí zázrakem vyhnul operační revizi a tak nejspíš i operaci pod celkovou narkózou (no fuj). Tříska (spíš ponorka), která mi v noze hnila dva měsíce nakonec byla mým organismem vypuzena samovolně (uff). Dostal jsem ji na památku (rád ukážu).

Moje role

Chtěl bych teď napsat, jak si představuji moje působení u oddílu, které jak se zdá není nikomu jasné. Slíbili jsme s Rychlíkem, že dáme dohromady jednu schůzku v měsíci. Tyto schůzky bychom se chtěli pokusit vést spíše netradičně, tak jak to dosud pro kluky nebylo "technicky" možné (sám jsem na to nestačil). Nemám zatím žádnou přesnou představu, protože musím vyčkat, jak se úvodní, oddílové záležitosti vyvinou. A na to musíme počkat všichni. Vůbec si nemyslím, že je špatně, že kdekdo pochopil to, o čem jsme diskutovali dlouhé měsíce trochu jinak než druhý nebo třetí. Záleží na tom, jak budou vypadat první týdny. To si nemůžeme do puntíku naplánovat a myslet si, že to tak bude. Nemůžeme si myslet, že máme a musíme mít všichni na všechno stejný pohled, protože to je nepravděpodobné, přesněji naprosto nereálné. Nikdo nemá pořád pravdu, mýlíme se, děláme dobrá i špatná rozhodnutí. Nezlobme se, nenadávejme, hned jak se nám něco nezdá. Vyvíjíme-li na někoho tlak, s cílem aby nám odpověděl na otázku, která nemá jednoduchou odpověď, dostane se nám nepřijatelné odpovědi. Kdo z nás jedná za takové situace jistě a skálopevně? Nevím jak vy, ale já si v takových chvílích někdy nejsem jistý, nakolik je moje mysl zatemněna přirozenou reakcí, bránit se napadení a tím, co nejspíš - a to může být naprosto mylná domněnka - ostatní chtějí slyšet.

Jak už jsem tedy zmínil, povedu jednu schůzku v měsíci. Bude-li to možné, přijdu se rád podívat na některou společnou schůzku a nehodlám do ní nikterak zasahovat. Chci jezdit na vandry, jak jen to bude možné a především tehdy, když pojede hodně Vlčáků. To proto, že na vandry jezdím rád a vzhledem k předchozímu roku příliš nevěřím, že se mi naskytne nějaká dobrá příležitost vyrazit do lesa s kmenem (nic proti). A také to souvisí s tím, že ač se těším dámské společnosti, na tři vandry po sobě bych jako jediný kluk nejel. Nejel bych ani na dva. Co vy na to chlapi?! S Rychlíkem, a Muwín se snad také připojí, se budeme snažit v ježdění na vandry střídat. Pojedu jako opora nikoli, abych zasahoval do programu, pokud to nebude vyložené přání. Zahraju si na louce ufo, zatímco se vedle bude připravovat něco velkého. To je to, co mi na výpravách loni chybělo. Byl jsem na to sám.

Pokud jde o nějaké nápady či zpestření, neudělám pochopitelně nic bez vědomí Můrky a spol. Pokud si oni budou myslet, že by o tom měl vědět někdo další, bude na nich, aby jim to řekli. Nehodlám "bojovat" na dvou a více frontách. Ale zase si nemyslete, že chci přicházet kdoví s čím a kdoví jak často. Jen kdyby mě něco napadlo a když bude chuť a čas (třeba jen dvakrát za rok). Nevidím na tom nic špatného. Nelíbí se mi, když musím něco řešit před někým, koho to možná zajímá, ale nemá do toho proč mluvit (holky z Minnehahy, opět nic proti). Taky jsem ze stejného důvodu nerad v opačné roli.

Tu a tam bych snad mohl sesmolit něco do oddílového časopisu a když za mnou přijde Ivo, že by chtěl s něčím poradit, udělám to hned a nebudu to probírat s nikým dalším! Řeknu mu, jak jsem to dělal já, nebo jak bych to udělal na jeho místě. Nic víc. Nehledejte v tom nic záludného.

Nehledejte nic záludného ani v celém článku, hledali byste něco, co neexistuje. Nevím, jak moc se mi povedlo vyjádřit se, protože to nebulo vůbec jednoduché, ale snad vás to uklidnilo.

Prázdniny s nohama nahoře

Mé prázdninové zdravotní peripetie jsou nejspíš všem známé, a tak asi nikoho nepřekvapí, že jsem prázdniny prožil s nohama nahoře. Strávil neobvykle mnoho času sledováním televize a čtením novin. Protože jste mi svými články příliš první číslo zaplnit nepomohli, nezbylo mi, než se pustit do psaní toho, co jsem o prázdninách prožil. Jak moc zábavné čtení to bude, nemohu teď ještě soudit, ale účel to splní...

Jednou jsem takhle v novinách četl, že každý rok Česká pošta rozešle kolem 600 miliónů listovních zásilek. Protože se říká, že mladí lidé už na psaní dopisů příliš nedají a raději komunikují prostřednictvím svých "mnohačudlíkových miláčků" (a nejlépe se svými miláčky), znamená to, že se babičky docela činí. Tolik dopisů a pohlednic znamená, že bych měl zhruba každý týden dostat jedno psaní a to i v době, kdy jsem byl ještě kojenec. Padesát psaní ročně. Nevím kam se podělo mých 48 dopisů, které jsem neobdržel (jedno psaní je obvykle od jedné ekologické organizace, jejíž petici jsem kdysi podepsal a jedno bývá přání k narozeninám od příbuzných - ještě donedávna pohlednice se zvířátkem), ale snad udělaly někomu radost. Jsem průměrně pasivní pisatel 48 dopisů. Zní to zvláštně a pomateně, ale mně to nevadí. Jenom doufám, že se mezi těch 600 miliónů listovních zásilek nepočítají soudní obsílky a úřední psaní. To bychom na tom totiž ve výsledku byli všichni dost bledě. Proto piště a piště, ať mají druzí radost.

A abych dokázal, že jen nekecám, koupil jsem si tuhle pohled a přispěl na "lidi, co žijí ve tmě" a napsal babičce. Normálně to nedělám, jsem opovrženíhodný případ a nemám se rozhodně čím chlubit. Na psaní mně neužije a nejednou si to vyčítám. A co vůbec říkáte té reklamě na Mastercard, kde mladík koupí jahody a navštíví babičku...? Je skvělá!

Pozor, teď přijdou dva nejnudnější odstavce článku...

V televizi se na "dvojce" vysílala Olympiáda. Jako každý rok bylo jedním z témat užívání dopingu. A tak jsem se zamyslel. Nemůžu opovrhovat těmi, kdo užívají zakázané prostředky, mohu je pouze litovat. Oni milují sport a milují pocit vítězství. Milují ho natolik, že chtějí být nejlepší za každou cenu. Jsou to pomatení blázni. Kdo jiný než blázen by si dobrovolně ničil své zdraví? Lže, kdo tvrdí, že takoví sportovci nevkládají do závodění srdce. Mají pouze slabou vůli. Nedokáží unést, že jsou věčně pod stupni vítězů nebo že už na ně nedosáhnou. Možná někteří sami sebe dokázali přesvědčit, že nedělají nic špatného, že jim medaile náleží právem. Přijdou na ně a nechtějí ji vrátit, někdy se nachytám, že jim uvěřím i já. Média dokážou i z darebáka udělat hrdinu.

Když tolik sportovců bere doping, nebylo by nejsnadnějším řešením jednoduše povolit jakékoliv prostředky, vedoucí k lepším výkonům? Z hlediska výkonů ano. Ale popřeli bychom smysl sportu, který má vést ke zdraví člověka. Ze zpráv bychom denně slyšeli, který slavný sportovec zase zkolaboval, aby ho druhý den nahradil někdo jiný - na výsledkové listině i na seznamu mrtvých. To bych asi jen těžko hledal motivaci jít si zasportovat.

Krom dopingu jsem stále slýchal i slovo korupce. Korupce ve fotbale, korupce ve vládě. Těžko se mi chce věřit, že někdo může uvěřit politikovi, který jeden den tvrdí, že nikoho za poslancem Kořistkou neposílal a druhý se přizná, ale s tím, že žádných deset miliónů ve hře nebylo. Také nevím, jestli je pan Kořistka takový borec, aby ošálil detektor lži, ale vím, že ostatní aktéři celé kauzy takovou "šaškárnu" podstoupit nehodlají. Možná je pan Kořistka jenom nastrčený populista, ale zatím ho nikdo, na rozdíl od jiných, ze lži neusvědčil. Naštěstí první, co pan Gross ve funkci ministra vnitra udělal, je že nechal zakoupit odposlouchávací zařízení za desítky miliónů korun a tak se teď snáze ukáže, kdo je lump a ani na sebe nemusíme donášet. Ať je to jakkoli, jestli se v politice korumpuje, je mi to úplně jedno. Ve fotbale taky pořád stojí obě branky a platí, že kdo dá víc gólů, vyhraje. Jen aby se na to dalo koukat.

Mimo to padla vláda a máme zase novou, v Rusku se teroristi neštítili zabíjet děti, Sparta postoupila do Ligy Mistrů... A z Olympiády jsme nakonec přivezli krásných osm medailí. Kroutil jsem jenom hlavou, když jsem zaslechl hospodské řeči o tom, že nemá cenu posílat na Olympiádu někoho, kdo je nakonec čtvrtý, pátý nebo jedenáctý. Jakoby to taky nebyl senzační úspěch, který možná ke sportu, ať už vrcholovému nebo rekreačnímu, přitáhne další vlnu dětí, ze kterých se možná "vyklubou" příští medailisté. Díky ČT se o výsledcích našich i zahraničních sportovců doslechl snad každý. Profesionální přístup jak má být! Jestli má v budoucnu takhle vypadat sportovní kanál, moc se na něj těším.

Později se také dovídám, že Ivan Hlinka tragicky zahynul a nemůžu tomu uvěřit. Neznal jsem ho, ale byl to pro mě šok, stejně jako pro statisíce dalších Čechů. Trochu paradoxně po hubených letech ukázali naši hokejisté, že se v té naší zemi hraje špičkový hokej (to se mi to chlubí, když sotva stojím na bruslích). Škoda jen, že se "našim zlatým hochům" nepodařilo utnout zlatou šňůru Kanadského výběru. Ale přejme jim to.

A ještě jedna věc se stala. Po sérii vražd spáchaných nezletilými se nahlas začalo hovořit o snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. V Anglii to ještě nedávno bývalo, myslím, 8 let teď mají asi 10, v EU se jinak pohybuje někde mezi 12-15 lety. Těch 15 ale nejspíš brzo bude výjimka, protože nejsme jediným státem, kde probíhají kolem tohoto tématu horké diskuse. Docela by mně zajímalo, co si o tom myslíte vy. Troufne si někdo publikovat a obhajovat na stránkách Clavisu svůj názor? Však jsme někteří léta, o kterých se mluví prožili teprve nedávno!

A protože se "okurková sezóna" letos náramně vydařila, stalo se, že jsem se doma zas až tak "nenudil". Kterak vás tyto řádky pobavily je ovšem otázkou...Raději napříště napište, co jste o prázdninách dělali vy!

domů