obálka

Akce na říjen a listopad

Pokud chcete více informací, kontaktujte osoby v závorkách nebo někoho z kmenové rady (nejlépe asi šéfovou, tzn. Mílu).

Každé úterý jsou opět od 19:00 do 21:00 tělocvičny (především volejbalové) v ZŠ Kuncova! Vstup pro nepředplatitele je 65 Kč na tělocvičnu, podrobnosti na straně 3.

Uzávěrka příštího čísla je v pondělí 25.10. Podrobnosti k akcím zasílejte do stejného data též na clanky.clavis@vrana.cz.

Jubilea: 14.10. Peggi (27), 20.10. Honza (17), 26.10. Tip (17), 31.10. Pája (16), 16.11. Kapsa (21), 25.11. Pepsi (17), 27.11. Lentilka (17), 30.11. Kašpra (23),

Úterní tělocvičny budou!

aneb pravidla "volejbalů"

termín: 5.10.-21.12. 2004

kdy: úterý 19:00-21:00

počet tělocvičen/úterků: 12

kde: ZŠ Kuncova, Stodůlky

ceny:

forma placení:

výhody:

Jan Krákora alias Honzina:
- má nejvrchnější slovo ve všem + výhody plnopředplatitele

plnopředplatitelů:
- mají hlavní slovo při určování, co se bude hrát
- rovnoměrně si rozdělí přebytky v hospodaření
- mají nejlevnější cenu ve střední Evropě (58,33 Kč/2hod)
- mají přednostní právo hrát, když bude víc jak 12 lidí
- mají předplaceny všechny tělocvičny a nemusí se starat o financování

polopředplatitelů:
- mají levnější tělocvičnu
- nemusí se starat čtvrt roku o financování

ostatních:
- můžou chodit na tělocvičnu

plnopředplatitelé, se s kterými se počítá:
Honzina, Lišák, Alík, Puštík, Ferda, Ťap, Petr P., Michal S., Feithy

polopředplatitelé s kterými se počítá:
Johny, Muwín

poznámka:
Pokud chce ještě teď někdo změnit status (polo, plno, ostatní) jde to:

1. jednodušší cestou:
ostatní -> polopředplatitel, bez problému a
ostatní -> plnopředplatitel, bez problému (už jen 2 volná místa)
polopředplatitel -> plno předplatitelé, bez problému (už jen 2 volná místa)

2. složitější cestou:
plnopředplatitel -> polopředplatitel,
plnopředplatitelé -> ostatní a
polopředplatitelé -> ostatní,

kdy za sebe musíš najít náhradníka, jinak budu chtít peníze od tebe.

O Clavisu

Přestože bych mohl nadávat na to, že si pro Clavis při jeho vydání téměř nikdo nepřišel a že ani s příspěvky to nebylo o mnoho lepší (v podstatě to teď stejně dělám :-)), ve výsledku musím přiznat chybu i já a vzít odpovědnost na svá bedra. Clavis č. 1 nebyl ještě hodně dlouho po 16. září v klubovně (kdo si toho všiml?). Důvodů je hned několik (smůla, lenost, zapomnětlivost) a nemá smysl je zde rozpitvávat. Omlouvám se tímto všem čtenářům. Na internetu vyšel Clavis včas.

Zároveň bych chtěl oficiálně oznámit, že končím s "šéfredaktorováním" Clavisu a předávám pomyslné žezlo Faithy. Důvodů je hned několik, především ten, že už nemám ke kmeni tak blízko a nedokážu vás dostatečně motivovat ke psaní. Články posílejte na novou adresu clanky.clavis@vrana.cz, dojde k automatickému přeposlání aktuálnímu šéfredaktorovi.

Ještě k předplatnému. Domluvili jsme s Mílou, že bude Clavis tisknout a předplatné by tak bylo jenom 50 Kč na rok. Zaplaťte, prosím, co nejdříve! Pokud někdo čte časopis v elektronické podobě, budeme rádi, když o tom budeme alespoň informováni (budeme mít všichni větší chuť do práce).

Tak to by bylo vše. Děkuji za pozornost a přeji Faithy, aby ji práce s Clavisem bavila a vám, abyste vždy věděli o čem psát a také o tom psali. To je totiž pro Clavis naprosto zásadní věc. Ačkoli se např. zdá, že toto číslo je zdařilé, tak v den uzávěrky jsem měl pouze článek od Muwína a Křemly a od Faithy, která udělal všechno pro to, aby napsala alespoň "za pět minut dvanáct". To, co dělá toto číslo kmenu prospěšným - článek Marky a informace o tělocvičnách, které mi byly doslova darem z nebe, jsem vmáčkl na tyto stránky až týden po uzávěrce. Je otázkou, do jaké míry má být "šéfredaktor" Clavisu neoblomný. Měl by být k uzávěrce citlivý a vy ostatní byste toho neměli zneužívat. Bohužel tomu tak většinou není.

Milé středisko!

Končí jedna etapa mého života, ve které jste tvořili docela velkou část mých myšlenek a mého času. Původně jsem chtěla u této příležitosti sepsat nějakou objektivní zprávu o tom, co se za dobu, kdy jsem byla vedoucí střediska, stalo. Ale nakonec sepíšu jen pár svých pocitů.

Jedním z důvodů, proč to nakonec není objektivní zpráva, je, že hledat ve starých dokumentech je poměrně dost obtížné (a ne všechno se tam najde :-)). A já si to bohužel všechno nepamatuji.

Třeba už se nějakou dobu zabývám myšlenkou, jak dlouho jsem vlastně vedla středisko? No, nevím - je to prostě dlouho.

Takže to by se dalo považovat hned za první věc, která se tak úplně nepovedla - udělat pořádek ve starých dokumentech. Ale i když je znalost historie (:-)) důležitá, rozhodně víc mě trápí věci, týkající se současnosti a budoucnosti. Navíc musím říct, že úroveň dokumentace a vůbec organizačních záležitostí se postupem času v našem středisku velmi zlepšila. Stejně tak se hodně zlepšilo i hospodaření. Máme taky mnohem víc majetku a lepší zázemí (klubovny). I když tady by se zase daly najít i jisté mouchy, a to ve vztahu k věcem, které nám mají sloužit co nejdéle a co nejlépe.

Tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu úkolu, který jako skautské středisko máme - k výchově dětí v oddílech. Svým chováním bychom jim měli být příkladem, a to se nám někdy moc nedaří. Nemůžu se příliš vyjadřovat k programu oddílů, protože tohle jsme na střediskových radách nijak zvlášť neřešili. To považuji také za chybu, ne proto, že bych vedoucím oddílů nedůvěřovala, že se nesnaží dělat to nejlepší, ale proto, že by se daly lépe řešit různé problémy, o kterých jsme se takhle nedozvěděli vůbec, nebo s velkým zpožděním. Jinak mám pocit, že zajímavých akcí pro děti se dělá dost, občas, myslím, máme trochu problém s uvědoměním si cílů - proč se ta konkrétní činnost vlastně dělá? Taky se mi občas zdá, že kdyby se přípravě věnovalo trochu víc času a dalo se spolehnout na všechny zúčastněné, byl by výsledek ještě o mnoho lepší.

Teď přichází řada na klady a zápory, které jsou z mého pohledu nejdůležitější. Za největší klady v období, kdy jsem byla střediskovou vedoucí, považuji integraci Minnehahy do našeho střediska a vznik a fungování Letorostu. Naopak jako největší zápory vnímám snížení počtu členů střediska - dětí i dospělých, a s tím související problémy s obsazováním funkcí, a také jakési neztotožnění se se skautingem, částečná neschopnost přenosu skautských ideálů.

Každý si můžete promyslet, jestli s tím, co jsem tu napsala, souhlasíte, nebo ne. Možná vás napadnou ještě nějaké další klady a zápory. Jak jsem psala na začátku, je toto jen můj subjektivní pocit. Každý také můžete zhodnotit, jestli středisko za doby, kdy jsem ho vedla, fungovalo dobře nebo špatně. Ať už dojdete k čemukoliv, věřím, že se budete snažit, aby to v budoucnu bylo lepší než doteď, a že v tom Rybču nenecháte.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří pro středisko něco dělali a dělají. I když to někdy bylo těžké, nikdy jsem neměla pocit, že jsem na to úplně sama. A za to vám moc děkuji.

Jak se také sklízejí brambory

No všelijak. Kombajnem, s motyčkou, s rýčem a tak. Ale způsob, o kterém vám teď něco napíšeme je ještě trochu jiný. A navíc je to téměř přímý přenos - je sobota večer a sbírání brambor v Nové Vsi u Božejova je zhruba v poločase. Slovo zhruba je namístě, protože z 21 brázd je sebráno 10 a to nemluvím o uklízení bramborové nati a následných pracích, které budou následovat. Ale popořádku.

Jelikož "členská základna našeho družstva" lehce prořídla (o důvodech bude slušné pomlčet), byli jsme tu s dědou v sobotu ráno pouze my dva (Křemla a Muwín). Kolem deváté byl přivezen vyorávač, kterým jsme na zemský povrch vydobyli první čtyři řádky brambor. To v našem týmu panoval ještě značný optimismus a velká chuť do práce. Tak jdeme na to! Začali jsme svižným tempem, ruce jen kmitají. Po určité době, za kterou jsme už určitě museli být alespoň v polovině, někdo neopatrně pln naděje, že uvidí konec brázdy, vzhlédl a spatřil..., spíše nespatřil konec. Zrádný čas, nepřízeň počasí, několik metrů vzdálené pytle a další nástrahy nás jen utvrdily v tom, že vytrváme a dosáhneme kýženého cíle - konce brázdy. Se sklopenými hlavami, absolutně soustředěni a s odhodláním větším než... jsme najednou skutečně dosáhli každý na poslední bramboru. Pocit vítězství! Už jich zbývá jen 19.

Další brázdy přinesly postupně radost z rychlé práce (inovovali jsme styl a přišla posila v osobě strejdy Venci), otupělost, děsnou bolest v kříži, zoufalství, proklínání všech, co jsou jinde než tady, zoufalý smích. V polovině třetí brázdy jsem měla už plný zuby tahání vrchovatého košíku k pytli a tak jsem zvolila metodu vrahů samotářů - metodu tahu, takže jsem vytvářela své vlastní rýhy. Mimochodem, vřele doporučuji (obzvláště zmužnělé části kmene, což nevylučuje ani dámy) tuto činnost jako dokonalé posilování. Když si vezmete košík těžknoucí postupně přidávanými bramborami a vy ho musíte nejprve na krátké vzdálenosti poponášet od brambory k bramboře, následně se s ním musíte vrátit k nejbližšímu pytli, pak ho zvednout, "přicucnout" k okraji pytle a třasavými pohyby vysypat obsah košíku dovnitř a to vám zaručeně polovina těch mizerných erteplí spadne mimo, takže se musíte opět ohnout a vše sesbírat. Ovšem je to jenom otázka času, než vysýpání probíhá hladce a beze ztrát. Pak už hraje roli pouze ta nepříjemná únava a bolest zad.

Ještěže práci zpestřuje řada věcí. Předně je tu tolik nevyzpytatelné počasí. Duben by se za dnešní rychlé změny vůbec nemusel stydět. Chvilku déšť, chvilku kosa, chvilku příjemné sluníčko, které hřálo a nutilo odkládat vrstvy oblečení. Pak vlastní vyorávač, zvaný TEK. Pán, který nám ho půjčil ho zřejmě potřeboval trošku opravit. Víc jsme stáli než vyorávali. Jak kdo! Já trhala blbý natě a vrhala je na ob brázdu, aby se nepletly při dalším orání a sběru. Nejlepší byla odstávka kvůli zaseklé zadní části dopravníku - vytřásači vyoraných brambor. No, prostě, nejdřív tam byl Radek a děda, pak se tam začali shlukovat chlapi ze sousedního pole a pak tam za nimi přišly i jejich ženský a všichni do toho kecali a opravovali asi tak hodinu. A kdo mezitím pracoval? No ano, já (nebohá, rozbolavělá Janička) a strejda Venca.

Nakonec naše opravovací parta našla podezřelý kus drátu. Ten jsme dlouho a složitě dostávali ven z hnacího hřídele. Když se to konečně povedlo, tak se ukázalo, že to nebyl důvod poruchy (možná to tam patřilo). Po dalším hledání jsme objevili zaseklý zub na jednom z posunovacích koleček. Nakonec pomohlo kladivo, majzlík a trochu hrubé síly.

Dalším "povzbuzujícím" faktorem bylo sousední pole, kde na přibližně stejné ploše pracovalo dvanáct lidí, takže jim to pěkně odsejpalo a v půl páté odpoledne mohli bouchnout láhev Bohemia demi sec po poslední sebrané bramboře.

Teď už sedíme v příjemně vytopené kuchyni, Křemla peče mňam štrúdl, popíjíme poněkud předčasně naše šampaňo (už je pěkně cítit v hlavě) na oslavu dokončení a je nám dobře. Je tu klid, krásný západ slunce, hvězdy a taky víme, že nebudeme mít problémy s nespavostí. Hezky česky nám tu hraje rádio Impuls a už se těšíme na ráno, kdy začne druhý poločas. Ale o tom až zítra v dalším odstavci.

Ráno nám dobrovolně začalo již v sedm. Zjistili jsme, že nás nebolí jen v kříži, ale i zadní strana stehen a svaly na krku. Děs! Snídali jsme a připravovali se na další brambory, ale omyl, v noci pršelo a tek i traktor by zůstaly v poli. Takže náhradní program. Volalo na nás "odpočinkové" dopoledne. Jako první mě čekalo kuře, které mermomocí chtělo na pekáč. Pak po mně toužil hadr a podlaha a nakonec koště a dvůr. Muwín se taky neflákal. Nemohl prostě být bez brambor a ve vzpřímené poloze a tak se vydal v předklonu do sklepa vynášet staré plesniviny. Neodolal vzpírání pytle s pšenicí a krvavé lázni tří nebohých králíků. Na mě naštěstí zbylo jen jejich porcování. K obědu nám hrála dechovka, zakončená povelem "Jdeme na to!"

První dvě brázdy, to byl fofr. Druhé dvě vlastně také. Ale pak děda stále přidával. To už nám tuhnul úsměv na rtech. Ale seberte se a zdrhněte, když tvoříte celou polovinu týmu. Zatnuli jsme zuby (záda, nohy, ruce a tak) a sbírali jsme dál - "vyděržáj pyjaňér". Přišel i jeden soused, který nám s tou kupou brambor vydatně pomohl. Technika nezlobila jako včera, počasí bylo také mnohem přívětivější a tak šla práce pěkně od ruky. Škoda, že nebyla takováhle konstelace včera. Ve tři jsme s tím sekli, protože cesta domů byla ještě dlouhá. Mrzelo nás, že jsme to nedorazili celé, ale na druhou stranu nás hřál pocit dobře odvedené práce. Přežili jsme to ve zdraví a následky se bolavým tělem přeci nebudou připomínat věčně. Zájemcům o dokonalé vzpřimovače trupu a zejména o velmi nevšední zážitek chceme ještě učinit nabídku - rezervujte si včas omezený počet míst na tuto skvělou akci na příští rok, počítejte s datem kolem Sv. Václava.

Střediskový sněm

Doufám, že nejsem jediná, kdo o sněmu píše, protože tím byl někdo zaúkolován. Nicméně vám, kteří jste se ho neúčastnili, určitě nebude vadit přečíst si různé pohledy na věc..:)

Takže sešly jsme se a odjely pouze v dámském složení, takže to zase vypadalo na jednu z mnoha dámských jízd, ale večer do Úval víceméně neočekávaně (tedy alespoň pro mě) dorazil Lukáš a Janina, následně i Ferda (ten). Večer byl milý, roztomilý a všichni na mě byli opravdu hodní, jak slibovali. Dokonce mě seznámili s Kašprou a Saipem a také mne jmenovali klíčníkem (prý abych měla alespoň nějakou funkci). Jet na sněm, když vám ještě nebylo osmnáct má jednu velkou výhodu, a to, že nemůžete být zvoleni do žádné funkce, tudíž se můžete jen bavit celou tou taškařinou s prvním a druhým kolem a s kandidaturou...:)

Nicméně volby proběhly hladce a nastala předsněmovní diskuze, které jsem se účastnila i já. Měla jsem z ní opravdu dobrý pocit. K večeru naše řady opustil Lukáš a Janina a poté taky Alča a Johny. Nicméně veselo zůstalo, a když jsem odjížděla, byla jsem opravdu ráda, že jsem jela, i když jsem se toho trochu bála. Díky za pěkný víkend.

O dobře utajované akci

Jednoho dne se rada nejmenovaného střediska St odebrala do města Ú, aby mohla na sněmu zvolit svou novou SR. V pátek dne 24.9. se tak čtyři členky St vydaly vlakem do Ú. Byly to Fa, Ma, Mí a Ry. Večer se k nim ještě přidali Ja, Ša a dorazil i Fe. Jejich debata se mnohdy stáčela ke kanálnímu humoru :-). Místo toho aby debatovali o budoucnosti St... Druhého dne ráno dorazila ještě Al a těsně před vycházkou i Jo, která až s překvapujícím "nadšením" vyšla s nimi. Ve 13:00 pak začal samostatný SS. Středisko St si nečekaně zvolilo nové členy SR, a to Ry jako SV, Ja jako ZSV, Jo a Šá jako VZ, Ma jako PRK a Mí jako ČRK, ale také ČSR a to Fe a Pa. Snad se jim bude dařit... :-) Po SS a diskuzi k VSJ se pár lidí odebralo domů. Zbytek odjel v neděli, a dokonce si i zazpívali...

A ještě slovo závěrem: věděli jste, že jsou nejmenovaní lidé, kteří zvládnou vylučovat exkrementy do moře za plavání??? :-) :-)

Klíč

Protože asi ne každý chápe předchozí článek, rozhodl jsem se uveřejnit zde klíč k luštění. V Příštím čísle nás snad už bude čekat úvodní řeč naší nové (s)vůdkyně a kdo nepochopí teď, pochopí potom...

St - Stodůlky, Ú - Úvaly, SR - Středisková rada, SS - Střediskový sněm, SV - střediskový vůdce, ZSV - zástupce střediskového vůdce, VZ - výchovní zpravodajové (dívčího a chlapeckého kmene), PRK - předseda revizní komise, ČRK - člen revizní komise, ČSR - členové střediskové rady, VSJ - Valný sněm Junáka

Fa - Faithy, Ma - Marka, Ry - Rybča, Jo - Johny, Al - Alča, Ja - Janina, Fe - Ferda, Šá - Šákul, Pa - Padák

Jeden koncert

Už na Svatoplukových prutech jsem přijala pozvání na koncert Joseho kapely BBP. Jen jsem netušila, jestli se mi tam opravdu podaří dorazit, protože to bylo po Perníkové chaloupce. Nicméně skoro vše se zdařilo, a tak jsme - Míla, Terka (Mílina kamarádka z Fonsu) a já, vyrazily na Vysočanskou. Cestou jsme se zastavily na čaj v Odkolku, protože Míle nebylo dobře. Na koncert jsme dorazily již ve větším počtu (cestou jsme potkaly mojí sestru a její dvě kamarádky). Téměř okamžitě se nám podařilo najít Joseho a prohodit s ním pár slov. Následně jsme se přidaly ke skautskému kroužku, ze kterého jsem nikoho neznala, takže se mi z těch nových jmen a obličejů točila hlava. Nicméně všichni byli milí a ochotní zopakovat mi své jméno klidně třikrát :-). Na koncert BBP jsem příliš dlouho nebyla, ale bylo to fajn.

Byla jsem moc ráda, že jsem se zase někde sešla s pár lidmi z kmene (Míla, Šákul, Johny :-)) a poznala několik nových lidiček.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří mě tam potkali, že na mě byli tak milí a nelekli se mě a neutekli, i když jsem se asi chovala kapku neobvykle... takže Johny, Mílo a Zákule, promiňte mi...

Jak bylo na pavoučí síti

"Hej, jistíš mě?"

"Jo, jo, jistím"

"Tak já lezu na tramvaj"

"Počkej!! Nestačím dobírat ... už dobrý, pokračuj"

"Hele, jsem vůbec zašroubovaná?"

"Jo, a i kdybys nebyla, tak s tím nic neuděláme... :-)"

"Povol trochu"

"Povoleno... jé, ty už jsi na konci?, tak já Tě spustím..."

Díky spouštění se nad Lanovým centrem střídavě vznášelo sedm andělů a jeden oranžový... (promiň Faithy :-)). Sešly jsme se v úterý 28.9. s Faithy, Bárou, Ťapem, Lentilkou a Pájou na Vysočanský a odberaly se k Lanovému centru kde na nás čekali ještě Rybča a David. A ke konci přišel Honzina, který se projevil jako dobrý záložní jistič :-). Po drobných hříčkách nás Věrka vypustila na nízké lanové lávky - což byla ještě "brnkačka"... ale pak už následovaly ty vysoké, osmimetrové...

Nevím jak ostatní, ale já jsem si vyzkoušela se tak trochu překonat - zas tak těžký to nebylo, ale nejdřív jsem se musela přesvědčit, že mě Rybča dole fakt udrží... - a udržela :-). Ke konci jsme ještě šli na "týmovky" - po nich jsem začala přemýšlet, jestli nemá Pája něco společného s opicemi a nebo jestli okolo ní lítají strážní andělé nebo jestli si doma zapomněla pud sebezáchovy :-). Každopádně to jak se tam nahoře přenášela na Havaji s ledovým klidem bylo neuvěřitelné... Nu, doufám, že to nebylo naposled co jsme vyšli do Lanáče. A že se nás tam příště sejde zase o trochu víc...

Reportáž z výstavy WPP 04´

Na stránkách tohoto Clavisu již bylo napsáno o všemožných akcích, které jsme spolu podnikli a jedna se nám trošičku zatoulala. A protože si myslím, že když mohu umožnit napsat o takových akcích se zpožděním, platí to dvojnásob o mé osobě. Tou zapomenutou akcí byla výstava World Press Photo 2004.

Kdybych ji měl hodnotit z hlediska kvality fotek, tak bych si pěkně naběhl, protože o tom tahle výstava nikdy nebyla a ani nikdy nebude (tím nechci tvrdit, že vystavované fotky nemají žádnou kompozici!). Má totiž především poukázat na problémy, které lidé mají v odlehlých koutech světa, takové o nichž bychom jinak neměli přes denní shon ani ponětí. Fotky většinou zobrazují utrpení, ale i přes něj také lásku, naději, víru. Je to publicistická výstava a těžko tedy můžete vybírat, která fotka je nejlepší nebo nejhezčí. Jde spíše o aktuality, které mají ukázat, že svět není ideální - je plný náboženských rozdílů a často s nimi souvisejících válek, teroru a jiných forem zla, které v globálním hledisku nedovolují pohlížet na svět jako na ideální matrici pro spokojený život.

Teď trochu od výstavy odskočím k akci "Postavme školu v Africe". Ačkoli se do ní bezprostředně nezapojím, jsem rád, snad i pyšný na to, že se toho dokázal ujmout někdo z řad našeho kmene. Je to důkaz, že my o "lepší svět pro všechny", nejen pro nás, opravdu stojíme. Junák jako organizace si konečně udělal i dobrou reklamu (byla i v televizi).

Ale zpět k výstavě a trochu méně vážně. Stihnul jsem si "střihnout" hned dva trapasy. Za prvé jsem se sestrou "jakoby okrádal" Mílu a Faithy. A nějaký pán měl chtěl praštit přes prsty, ale pak se musel smát, když mu došlo, že se známe... A pak jsem málem shodil jeden reflektor a přivodil jedné slečně srdeční příhodu... Zkrátka to byla dobrá výstava se vším všudy. Byl jsem středem pozornosti, sestra za mě zaplatila vstupné... Prima polovina odpoledne.

Ještě bych chtěl upozornit, že tam nebylo na obrázcích jenom to utrpení, ale i některé zajímavé věci - třeba série úředníků ze zemí třetího světa nebo fotografie ze sportu či přírody. Ale těch bylo tak nějak míň.

Foto: Mezinárodní porotu 47. ročníku soutěže World Press Photo nejvíce zaujal snímek francouzského fotografa agentury The Associated Press Jeana-Marca Boujua, který 31. března 2003 zachytil muže držícího svého čtyřletého syna v zajateckém táboře v Iráku poblíž Nadžáfu. [server Novinky.cz] Zajatcům byla nasazována pouta a kápě, která měla krýt jejich identitu. Vězni na snímku byla pouta sundána, aby mohl utěšit plačícího syna.

Zajímavost: Letošního ročníku soutěže se zúčastnilo 4176 fotografů ze 124 zemí světa, kteří zaslali rekordní počet fotografií - 63 093. Oproti loňskému ročníku se rovněž zvýšil podíl fotografií pořízených digitálními fotoaparáty. Letos jich bylo již 80,7 procenta, zatímco loni 69 %. [server Novinky.cz]

SLPMS - Výzva mužům!

SLPMS - co tahle zkratka znamená? Spolek za lepší postavení mužů ve středisku! Chceš-li se stát jeho členem, neváhej a přidej se k nám! Z členství plynou jen samé výhody, ale o ty nám přece jde až ve druhé řadě. Co že je na prvním místě? No, podržte mě, vy opravdu nevíte? Dobrá, jde přece o to, aby ve středisku měli muži větší sílu, nejen tu svalovou a intelektuální, ale především tu hlasovací. Ptáte se proč? No to je přece jasné! Hmota svalová i mozková je nám k ničemu, protože k jejímu využití je třeba být ve správný čas a nejlépe ještě na správném místě. Třeba na střediskové radě!

Asi si teď klepete na čelo, ale já to myslím naprosto vážně. A nejen já! Otcem této myšlenky je totiž sám Jan Mrkvička, já jsem pouze vykonavatelem jeho vůle a zbožným obdivovatelem jeho statečnosti.

"Běda mužům, kterým žena vládne!" Pokud považuješ tento výrok za pravdivý a není ti lhostejný osud tvůj ve středisku i tvých následovatelů, přidej se k nám! Možná bychom měli, Rychlíku, raději místo této slovní propagandy uveřejnit nějaké ty výhody. No, vězte, že spolek bude pravidelně pořádat posezeníčka a tak. Finance jsou zajištěny našimi sponzory! Budeme se prostě, mimo hájení našeho hlavního zájmu, bavit.

My to opravdu myslíme vážně a taky vážně chceme počítat především s naším milým výchovným zpravodajem Lukášem Pokorným a členem střediskové rady Adamem Trnkou, naším korunním Princem. S těmito počítáme do silného zakládajícího kvarteta spolku. Kdyby se chtěl přidat kdokoli další, budeme jenom rádi. Podporu samozřejmě očekáváme i od našich křehčích poloviček, nehodláme být jakousi mužskou obdobou feminismu (má to nějaký termín?)!

Kontaktuj nás do konce měsíce října a dozvíš se, kdy se prvně setkáme a pobratříme, ale hlavně zvolíme svého předsedu pro nadcházející funkční období jednoho roku a schválíme Stanovy spolku, které už jsou z velké části vytvořeny!

Věříme, že nebudeš k našemu záměru lhostejný a že v příštím čísle budeme moci napsat, že Spolek za lepší postavení mužů ve středisku skutečně vznikl. Nejedná se o recesy (tedy ne úplně)!

Výzva druhá

Není to tak dlouho, co jsem přestal vést oddíl, ale to neznamená, že jsem na Vlčáky úplně zanevřel. Kdyby ano, bylo by to špatně. Osobně si teď myslím, že se Vlčákům program zpestří, ale bude mu/jim stále něco chybět. Co? Padák, Šákul, Lišák, Puštík, Honzina nebo kdokoli jiný, kdo by s nimi jednou nebo dvakrát za rok zajel na vandr či zašel na výlet, do ZOO nebo na hvězdárnu. Dřív tomu tak bylo, proč ne teď? Nevěřím, že by to pro vás byla ztráta času, že byste ho měli tak málo. Chce se po vás pouze vaše přítomnost, nikoli abyste přebírali zodpovědnost. Přítomnost, která je nedocenitelná. Určitě víte proč. Kdybych já nepoznal Muwína, Lišáka nebo třeba Lukáše, nejspíš bych už v oddíle dávno nebyl...