Je pravda, že v lednu mají vysokoškoláci zkouškové období a středoškoláci pololetí, je i pravda, že leden děsně rychle utekl, ale taky je pravda, že postupně ustrnujeme na programu založeném na tělocvičnách a občas nějakém vandru.
Nechce se mi tady rozpitvávat, jak si představuji roverský program. Už jste to ode mě asi slyšeli, a tak nebudu opakovat, že cílem je, aby každý z nás měl zájem o věci kolem sebe, aby se nebál do nich zasahovat a ovlivňovat je podle vlastního svědomí k lepšímu; aby cítil odpovědnost k téhle společnosti a nebyl lhostejný. Určitě se nikdo z nás nechce stát konzumním člověkem a všichni víme, že dokud jsme mladí a nejsme zcela pohlceni malými starostmi všedního života, máme jedinečnou šanci se to naučit a žít tak i později. Taky každý z nás ví, že aby uměl nějak pomoci, musí se neustále vzdělávat, aktivně se zajímat, sbírat informace, zjišťovat, v čem jsou chyby a mluvit o tom s ostatními, vytvářet si, formulovat, vyjadřovat svůj názor a porovnávat ho, aby přišel na spojitosti, argumenty i další otázky, které by ho samotného nikdy nenapadly. To je přece to, o co nám všem jde, ne?
Doufám, že po zimním spánku a času zkoušek, přijde krásné průzračné jaro a slunečné léto plné všech možných programů a akcí. To je mé přání do nového roku. (A maturantům přeji úspěšnou maturitu, ale maturita není všechno...)
Marka
Vyhodnotil Kuba
Potom se třeba dotkneme
jakoby náhodou a plaše
prsty, které nebudou už naše,
a třeba blízko, zdaleka ne své
v tom skorem nedotknutí.
A v očích nesplacený účet
všech těch zamlčených vět
i věcí, které touží po jméně,
jak víno v našich ústech
po své chuti
Třemi prsty
držím snítku bezu
a žehnám:
tvé tváři,
tvým vlasům,
tvému hrdlu.
Po tomto výkropu
lze na tebe pohlédnout
jen sklopeným zrakem.
Poseta skvosty,
se zvrácenou hlavou
nehnutě stojíš
proti slunci,
které ti vrací drobné.
OLDŘICH MIKULÁŠEK - "Čejčí pláč", "Červenec"
- český básník, píšící velmi osobitou lyrickou poezii
Je asi 9:30 místního času a naše expedice Laka vyráží z místního ústavu základní školy do prostoru bývalého hraničního pásma k jezeru Laka. Složení naší expedice je následující: Dan - velitel, Kuba - Člen pro vědeckotechnický výzkum, Quanab - tlumočník (celou cestu nesl tlumok s něčím na zub) a já coby člen technického zabezpečení a navigátor.
9:39 - opouštíme Železnou rudu a začínáme stoupat. Za vědecko-teoretických úvah k čemu jsou kopce, jsme se vydrápali na sjezdovku, lyže přitom nesouc na ramenou. Začali jsme nasazovat lyže a přišly první, ale rozhodně ne poslední problémy. Kubova běžecká obuv měla totiž rozdílný počet otvorů pro uchycení, než běžecké vázání, které jsem označil jako pěkný kousek pro technické muzeum. Jak se později ukázalo, byla rozdílná i velikost Kubovi běžecké obuvi a jeho nohou a to tak, že značně, takže se Kuba musel pohybovat se zaťatými palci u nohou, aby se do bot vešel. Po několika minutách se nám konečně podařilo Kubu namontovat do vázání, i když přiznávám, že se značnými problémy. Nasadili jsme tedy lyže i my a rozběhli se vstříc novým dobrodružstvím (a to jsme ještě nevěděli, v jak rychlém sledu se budou střídat...).
Asi po dvoustech slovy dvoustech metrech jsme dorazili k dalšímu stoupání a lyže opět sejmuli. Po prozkoumání mapy jsme počali stoupat jakýmsi průsekem. Na vrcholu jsme opět nasadili lyže a dále pokračovali lyžmo. Asi po dalších dvoustech metrech se průjezdný průsek změnil v neprostupný hustník a my jsme sejmuli lyže. Takto se tato veselá procedura, která se Kubovi rozhodně směšnou nezdála, opakovala ještě asi desetkrát v intervalech asi deseti minut podle četnosti a profilu terénu...
11:45 - stanuli jsme pod kopcem, na jehož vrchol nikdo z nás nedohlédl, a proto s úlevou snímáme lyže a všichni doufáme v lepší časy.
12:37 - Objevili jsme vyjetou stopu. Nasazujeme lyže a začínáme svižně stoupat.
12:43 - Za námi se zčista jasna objevila jakási rodinka s dětmi, babičkou a dědečkem zřejmě na rodinném výletě. "Dělejte kluci, ujedeme jim" zval nás Dan. Zvýšili jsme tempo na maximum, ale jak se zdálo, stačil nám i dědeček, a to ještě kouřil a pořád žvanil. Vzdálenost mezi námi a našimi pronásledovateli neustále klesala a s ní klesala i naše morálka a rychlost. Na pokraji vysílení jsme vystoupali na vrchol a začali jsme klesat k jezeru. Asi po kilometru klesání jsme rodinku konečně setřásli...
13:53 - konečně jsme dorazili ke břehům jezera Laka. Nálada se nám začala rychle zlepšovat, ale bohužel stejně rychle a možná i rychleji se začalo kazit počasí...
Posílili jsme se čokoládou, multivitamínem a jedním kiwi. Po krátké poradě jsme se rozhodli zvolit zpáteční cestu údolím okolo kopce. Asi po třech kilometrech jsme dorazili k silnici, která byla k naší radosti pokryta uježděným sněhem. To nás mile překvapilo a jali jsme se bruslit. Ještě více nás ale překvapil posypový vůz, který se zčista jasna před námi objevil. To jsme skutečně nečekali a dále pokračovali pěšky.
Kráčeli jsme po posypané silnici a nadávali na šlendryjánství silničářů. Po hodině chůze jsme došli k pasece, jejíž svah se nám zdál od silnice sjízdný. Po dosažení asi poloviny třísetmetrového sjezdu, jsme zjistili, že smrčky, které se od silnice jevili jako malé, jsou ve skutečnosti asi 1 až 2 metry vysoké a idylický sjezd se změnil v noční můru. A navíc s klesající výškou nepřímo úměrně rostla hustota porostu, a to tak dlouho, až se stala naprosto nepřehlednou a posléze i neprostupnou, a to jak s lyžemi, tak bez nich. "Dobrý nápad" trochu si zasjezdovat se ukázal býti chybou, neboť trval téměř hodinu a čtvrt a navíc se začalo šeřit.
Urychleně jsme se vrátili na silnici. Po dosažení silnice jsme byli všichni již na pokraji vysílení, takže jsme už ani nevnímali, že naše oděvy dosáhli procenta vlhkosti, za které by se nemusel stydět ani botanický skleník, či deštný prales.
18:30 - Quanab v dálce zahlédl světýlko. Sláva, že by to byla Železná ruda?
19:38 - Čtyři postavy se vkrádají do budovy školy Jana Klostermana a připravují si výmluvu, kde byly tak dlouho...
Stalo se v prosinci 1992 na vánoční výpravě do Šumavských hvozdů...
Robin
Muwín
Muwín
Ale marná sláva, očím poručit nemohl. Jeho oči, ostříží oči protřelého vězně, ve vteřince přelítly a prošmejdily celý Césarův balík rozložený na posteli a na skříňce. A přestože obaly nebyly úplně rozbalené a některé pytlíčky zavázané, zjistil Šuchov bezděky, tím bleskurychlým pohledem i čichem doplňujícím zrak, že César dostal salám, kondenzované mléko, tlustou uzenou rybu, slaninu, voňavé sušenky a cukroví, které mělo zase jinou vůni, asi dvě kila kostkového cukru a nejspíš i čajové máslo, cigarety, lulkový tabák - a ani to ještě nebylo všechno.
A to vše si Šuchov uvědomil za kratičký okamžik, než dořekl:
"Váš chleba, Césare Markoviči."
Ale César, celý rozrušený, rozcuchaný a jako opilý (každý, kdo dostane balík s potravinami, se takhle vyjeví), jen mávl rukou:
"Nech si ho, Ivane Děnisoviči!" ...
... Šuchov nevběhl sice první, ale z prvního nespustil oči. Doběhl k Césarově palandě a sedl si na ni. Shodil válenky, vylezl na palandu u kamen a odtud postavil válenky na kamna. Tady platí, kdo dřív přijde, ten dřív mele. A honem zpátky k Césarově palandě. Sedí, nohy má složené pod sebou a hlídá - jedním okem, aby někdo nevyfoukl Césarovi pytel zpod podhlavníku, a druhým, aby mu chlapi, kteří berou šturmem kamna neshodili válenky. ...
ALEXANDR SOLŽENICYN - "Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné povídky"
- ruský spisovatel, žijící v USA; r. 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu
Po natočení tohoto filmu vznikly rozsáhlé debaty a bylo mnoho nepříjemností. Spousta lidí ho zavrhla na věky věků, ale spoustě lidí se také líbil. Je to podobné jako v případě muzikálu Jesus Christ Superstar. Netradiční zpracování nejznámějšího příběhu všech dob uvedlo do varu celou veřejnost. Vkrádá se opět otázka - proč? Příběh Ježíše Nazaretského byl zpracováván mnohokrát, ale vždy s velkou úctu až posvátným strachem. Vždyť, podle křesťanské nauky, to je Syn Boží, Spasitel, který se obětoval pro všechny lidi a to už si úctu zaslouží, no ne? A najednou se tu objeví zpívající rocková hvězda a po ní muž zmítaný nejistotou, vztekem i záchvaty lásky. Ovšem nejhorší je právě moment posledního pokušení. To už bylo na hluboce věřící křesťany moc.
Teď myslím přišla vhodná chvíle pro odpověď na první "proč". Slovo odpověď není asi to nejvhodnější, protože se bude jednat jen o pouhý subjektivní názor, který nemusí být vůbec pravdivý. Hlavní důvod vidím v tom, že víra patří mezi ty nejosobnější věci, o kterých je poněkud zatěžko hovořit. A pokud na ni v nějakém rozhovoru dojde, nebývá to v příliš početné společnosti. I tady se mohu zeptat - proč? Jde o to, že pokud si troufneme o něčem hovořit, máme na to nějaký názor, za kterým jsme ochotni stát, hádat se nebo ho i změnit. Některé názory vznikají velmi snadno, některé věci jsou nám jasné, aniž bychom o nich příliš přemýšleli. O jiných věcech přemýšlíme celý život a přece nikdy nenajdeme úplnou jistotu. O takových si netroufáme mluvit. Ať proto, že jsme si vytvořili nějakou vlastní představu a bojíme se, že by nám ji ostatní mohli vzít nebo proto, že ještě vůbec žádný názor nemáme a nechceme se tak vystavovat vlivu či posměchu ostatních. Pokud přijmeme tohle vysvětlení, zdá se, že nechuť bavit se o promítnutém filmu, byla obranou toho nejvnitřnějšího, co je v každém z nás.
Je tu ještě jiná možnost. Ne tak omlouvající a vysvětlující. Přidám k těm všem proč ještě jednu otázku: Umíme se vůbec bavit o věcech vážnějších než jsou naše každodenní starosti, jako například - kolik mi ještě chybí zkoušek, kdo mě naštval tam a tam, jakou novou počítačovou hru teď hraju atd.? Vůbec se nedomnívám, že tyhle radosti a problémy všedních dnů i nedělí jsou nějak méněcenné a že bavit se o obyčejných věcech a starostech je ztráta času. Právě naopak, je to potřeba, ale jsou chvíle, kdy bychom si mohli povídat o tom, na co nemáme během těch všednodenních rozhovorů čas. Film, který se promítá může a nemusí být jen tak pro zábavu. Může se stát takovým mostem mezi našimi obyčejnými myšlenkami a hlubším zamyšlením.
Asi vás teď napadá, jako mě, že teorie je moc hezká, ale praxe jiná. Jak může být film nějakým mostem, když ho ani nestihnete dokoukat, protože musíte domů nebo jste příliš unavení, aby se vám chtělo přemýšlet nebo se vám nezdá atmosféra nebo ... (každý, ať si doplní vlastní důvod). Takže konec planému uvažování "coby, kdyby" a odpovězme přímo - neumíme se o vážnějších věcech bavit.
Jsem optimista a myslím, že tahle odpověď je poněkud unáhlená. Teď když čtete Clavis máte jistě alespoň malilinkou chvilinku času na zamyšlení. Věřím tomu celou svou duší. Pak pro vás jistě nebude problém, popřemýšlet o tom, jak by se daly odstranit všechny překážky na cestě k filmu - mostu, který by mohl vést do krajin hloubavých. Stačí jen trochu chtít a odpověď na otázku, zda se umíme bavit o vážnějších věcech bude znít: Samozřejmě, není to jednoduché, ale když chceme, tak se nám to podaří. Jak jsi o tom mohla Smíšku vůbec pochybovat?
Tak se mějte a na dalším promítání ahoj.
Váš Smíšek
Další zprávy jsou až ze starého Říma - potrpěly si prý na perly a módní byl také smaragd - císař Nero ho nosil a mimo jiné ho také používal jako zvětšovací sklo.
I naše kamenářství má dlouholetou tradici. Z doby panování Karla IV. je obložení stěn Svatováclavské kaple na Pražském hradě i kaple Sv. Kříže na Karlštejně leštěnými drahokamy. Dal zhotovit i novou korunovační korunu, ozdobenou kameny mimořádné hodnoty (jó to byl náš člověk). Další rozkvět kamenářství spadá do doby Rudolfa II., který byl velkým milovníkem drahých kamenů. (Ale jednoho z nás stejně nedostal - kámen mudrců.) Tak to by bylo z historie.
Ještě snad, že hlavními oblastmi českého kamenářství a brusičství se staly Rovensko a Turnovsko. (No asi proto, že jsou tam blízko naleziště našich českých kamarádů.) Ale o našem zpracování zase něco příště.
Ahoj drahý kámen.
Pyšní ať se mají na pozoru, neboť jejich odměnou bude sebezášť, a pannou, již si namlouvají, je smrt. Ti, kdo jsou pokorní, projevují vděčnost zdroji svého požehnání a hledají ve svém nitru více pravdy a lásky. Pyšní slouží pouze sami sobě a jejich neustálé posuzování a srovnávání je právě oním peklem, kterého se obávají. Pokorní však slouží všem a nehledají jinou odměnu než lásku ke své službě. Ta služba jim přináší radost, pokoj a věčný život.
z cyklu Okamžiky ztišení
John Columbus Taylor
angl. originál " Moments of silence"
Uvažujme však i o domácí situaci. Jistěže základní dětské potřeby jsou uspokojovány (výživa, ošacení, teplo, lékařská péče aj.) a jen vyjímečně se setkáváme s případy obecného zanedbání péče o děti. Řešit je patří odborníkům; může se však stát, že cosi podobného zaslechneme či sdělí nám něco vlčata ze svého okolí. Je povinností neprodleně předat informace sociálním odborům v místě bydliště, dětským lékařům či nejlépe dětským krizovým centrům. Některé děti se již v útlém věku dostávají do dětských domovů, kde je sice o ně pečováno, ale jakákoliv pomoc dobrovolníků bývá vítána. Občas do domova přijít s kytarami, připravit hru či jiný program, chodit dětem číst pohádky či si s nimi zcela prostě povídat. I pro OS kluby je to námět k prospěšné činnosti. Pokud máte sami zkušenosti, neváhejte je sdělit.
Je však ještě jiná bída - a to bída morální a duchovní. Říká se, že v druhé polovině 20. století v rozvinutém světě jsme postihováni existenciální frustrací. Za tímto učeným souslovím se skrývá jednoduchá skutečnost: ztráta smyslu života, ztráta životních hodnot a jistot. Zažili jsme příliš mnoho krutých válek, příliš mnoho násilí na bezbranných lidech, příliš mnoho kriminálního násilí. Tyto smutné jevy však nejsou lidem předurčeny ani nejsou dány osudově, ale mohou být, byť jen s velkým úsilím, napravovány. Co z toho plyne pro skauting? Jistě nic mimořádného a o mnohém jsme všichni již mnohokrát uvažovali. Pro jedince to v prvé řadě znamená usilovat o vytvoření pevné rodiny a o výchovu vlastních dětí již od věku ranného. V oddílech lákavým, pestrým a proměnlivým programem přivádět děti na stezky spolupráce a přátelství. Je to nejlepší prevence, jak se chránit před negativními jevy a před rozbíjením morálky. Děti vždy potřebují kromě programu ještě kladné vzory - a zde je role vůdce zřejmá - potřebují orientaci ve světě a potřebují život v malých skupinách. V tom je odedávna síla skautingu i naše dnešní povinnosti vychovatelská.
Lidskou bídu neodstraníme - to je věčný boj - ale usilujme o její zmírnění. Jestliže dobře povedeme 20 dětí, udělali jsme záslužný čin. A jestliže pomůžeme potřebným lidem v našem okolí či přispějeme jakkoliv k mezinárodním charitativním aktivitám, bude to čin ještě záslužnější. A ještě jednou prosím: sdělujte si zkušenosti a nápady - je to nesmírně potřebné!
Václav Břicháček
(převzato z časopisu Skauting, ročník 34 č. 5)
U řekz Boyne, kde se vody stáčejí v širokém ohbí ukrývá prehistorický hřbitov víc než 25 chodbových hrobů. Pohříbiště známé pod názvem Boynská zákruta je, jak se zdá, záměrně umístěno na návrší, aby jeho tři nejupravenější hrobky - Newgrange, Knowth a Dowth - ovládaly úrodné údolí pod nimi. Newgrangeský chodbový hrob je nejkrásnějším prehistorickým místem v Irsku, neboť je vedle vlastní mimořádné struktury vyzdoben vynikajícími skalními řezbami. Byl však Newgrange jenom místem posledního odpočinku, nebo měl ještě nějaký další účel?
Rozbořený a vyloupený hrob byl znovu objeven v roce 1699 a waleský starožitník Edward Lhuyd (1660 - 1708) bzl jedním z prvních, kdo do něho vešli. Napsal: "Při prvním vstupu jsme se museli přikrčit; ale jak; ale jak jsme šli dál, sloupy po obou stranách byly vyšší a vyšší; a když jsme vešli do jeskyně, zjistili jsme, že je vysoká asi 20 stop (6 m). U této jeskyně byla na každé straně cela nebo oddělení a další vedlo přímo vpřed ke vchodu." Chodba, kterou vstoupil Lhuyd, měří přes 18 metrů a končí třemi malými komorami, jež obsahují masivní kamenné pánve. Ve vysoké konzolové střeše je dokonale vyvážena asi stovka kamenů držících pohromadě bez pomoci malty. Za pět tisíciletí se rozbily jenom dva z kamenů. Tato dokonalost plánu a provedení ukazuje, jak skvělými řemeslníky byli stavitelé Newgrange z doby kolem roku 3250 př. Kr.
Raní starožitníci nevěnovali těmto dekoracím velkou pozornost. Thomas Molyneux, profesor fyziky na dublinském Trinity College v 18. století, je nazval "barbarským druhem rytin" a mnoho dalších lidí je povžovalo za pouhé ornamenty. V pozdější době bylo vynaloženo velké úsilí na odhalení nějakého smyslu za jejich dekorativním účinkem. Jedním z významných badatelů na tomto poli je Martin Brennan, jehož kniha Vize Boynského údolí je rozborem asi 700 skalních rytin z údolí řeky Boyne. Dospěl k názoru, že většina rytin zaznamenává astronomická a kosmlogická pozorování a že Newgrange byl mimo jiné největšími a nejstaršími hodinami na světě. "Pro lidi z Boynského údolí," napsal Brennan, "bylo studium pohybů slunce velmi důležité. Byli mistry v konstruování slutnečních hodin mladší doby kamenné.
Vědecké objevy nebyly jedinou motivací lidí, kteří postavili tak velkolepé stavby v Newgrange a Stonehenge, kde se konala také astronomická pozorování. Možná, že získávali i poznatky o vesmíru a přímo a smysluplně jej uváděli v souvislost se svými vlastními životy. Newgrange není jenom observatoř nebo sluneční hodiny. Zdá se, že je to symbol samotné životní síly. Ve své původní podobě měl pahorek pokrývající chodbový hrob vejčitý tvar a do tohoto životodárného vejce vnikala dlouhá chodba zakončená jeskyňovitou komorou, snad symbolem lůna. Uvnitř stojí vysoký sloup falického tvaru a pár křídových koulí nalezených v Newgrange mohl být rovněž mužským sexuálním symbolem.
V Newgrange prováděl nedávno vykopávky Michael O'Kelly, profesor archeologie na univerzitě v Corku, a 21. prosince 1969 stál za úsvitu uvnitř chodbového hrobu, aby tu událost zaznamenal. "Přesně v 09:54 britského času," napsal, "objevil se nad místním horizontem okraj slunečního kotouče a v 09:58 zasvítil přímý paprsek slunečního světla skrze střešní krabici rovnou na podlahu chodby a postupně dosáhl až k dolnímu okraji kamenné pánve v koncové komoře. Když se úzký paprsek rozrostl až na šíři 17 centimetrů a sunul se po podlaze komory, hrob byl dramaticky osvětlen. V 10:04 se sedmnácticentimetrový pás světla začal opět zužovat a přesně v 10:15 byl přímý paprsek od hrobu odříznut."
Zimní slunovrat je nejkratším dnem v roce, dobou, která je počátkem nového roku, kdy životní síla začíná znovuoživovat spící zem. Vyjadřuje právě trojitá spirála uvnitř komory ve zkratce to, čeho se pokoušeli dosáhnout stavitelé Newgrange, když budovali toto místo, omylem pojmenované "hrob"? Symbolizuje dovnitř stočená spirála cestu, kterou se ubírá mrtvý, a spirála stočená ven znovuzrození? Je-li tomu tak, je možné, že se v Newgrange odehrává oplodňování kosmického vejce, které zaručuje pokračování věčného cyklu života a znovuzrození. Kněží možná umisťovali v kamenných pánvích a v komorách pozůstatky svých nejuctívanějších spálených předků, aby se jich o zimním slunovratu dotkl sluneční svit jako symbolické ujištění, že jejich linie bude pokračovat dál.
Newgrange je jednou z částí - i když tou nejkrásnější - celého komplexu v zákrutě řeky Boyne. Všechny velké hroby společně mohou obsahovat vědecký záznam, který teprve začínáme dešifrovat. Tento nález dosvědčuje znovu, že prehistorický člověk nebyl ani prosťáček ani barbar, ale byl obdařen znalostmi a zručností, které daleko přesahují naši obrazotvornost.
příště: Gíza: hádanka velké pyramidy
Ahoj Lukáš
Carl Jung
V hypnoterapii však možnost prokázat regresi patrně neexistuje. Pomůže-li někomu v překonání současného problému návštěva minulého života, proces má určitě terapeutickou hodnotu.
Pro vysvětlení regrese do minulých životů existuje šest hlavních teorií.
V hypnóze si pak paměť takového ducha připomíná podrobnosti minulých životů, které žil.
Jí příbuzná teorie spiritistů, která tvrdí, že životní síla lidské bytosti, která zemřela, skutečně vstupuje do živé osoby v hypnóze a poskytuje jí podrobnosti, aby tak mluvila skrze ni.
Tato teorie ovšem nevysvětluje, že někteří lidé v regresi uvádějí přesné historické údaje.
Teorie kosmické paměti tvrdí, že tyto mozkové vlny stále existují asi jako dlouhé radiové vlny a potom jsou sebrány anebo prostě vyladěny jiným mozkem během transu.
Z této teorie vychází teorie paralelních vesmírů, která tvrdí, že při každém pohybu atomové nebo subatomové částice dochází k nekonečnému počtu různých pohybů. Jsou-li všechny pohyby stejně pravděpodobné nebo nepravděpodobné, pak se také všechny musely uskutečnit. To by znamenalo, že vedle našeho vesmíru existuje nekonečný počet paralelních vesmírů, stejně reálných, jako je ten náš, s lidmi stejně reálnými, jako připadáme sami sobě my.
Uf. To bylo něco, sám tomu skoro nerozumím, ale abych neodbočoval, ještě mám zbývající dvě teorie.
Existuje mnoho případů domnělé regrese do minulého života, kde se zdá, že si hypnotizovaný přečetl mysl někoho jiného v místnosti.
Tak a jedem do finále.
Říše zvířat nabízí určité důkazy, že by to mohlo být možné. Jak by jinak ptáci věděli, že mají v zimě letět na jih? Jak by veverky věděly, že mají zahrabávat na zimu oříšky; ježci, že mají jít spát (v zimě); lososi, že se mají vrátit do svého rodiště a klást jikry?
Je toho samozřejmě víc a je jen na nás, jak to pojmem.
Doufám, že nemáte v hlavách moc velký zmatek, a jestli ano, tak se raději jděte vyspat nebo si dát něco dobrýho. Na závěr ještě varování, pro ty, jež toto téma zajímá a chtějí některé věci vyzkoušet.
Regrese do minulých životů (a teď nemluvím jenom o regresi, ale i o hypnóze, autohypnóze a dalších alternativních technikách, kterými si můžete navodit stav, ve kterém se cítíte fajn) bývá často výmluvou pro senzacechtivé předráždění představivosti. Raději se napřed sami sebe zeptejte, co vám chybí ve vašem životě a proč si chcete ještě hrát s jinými životy.
Setkáte-li se s něčím podobným, pamatujte, že žijete tady a teď a zde také musíte najít řešení, které potřebujete. Nenechte se traumaty minulosti, ať už vaší nebo někoho jiného, odvádět od práce na sebezušlechťování, kterého můžete právě zde a teď dosáhnout.
Ahoj Tomáš
Příště možná něco o progresi do budoucích životů.
Počet uživatelů přihlášených na Internet rok od roku geometricky vzrůstá. Tento rok je na Internet přihlášeno už něco kolem 30 miliónů počítačů a počet uživatelů se odhaduje na 70 miliónů. To už jsou panečku závratná čísla, co? Internet expanduje skutečně velmi rychle a jakoby nestačilo, že se k němu přihlašují každý měsíc statisíce uživatelů, připojují se na něj i celé sítě. Z těch nejznámějších to je Fidonet, America On-line (docela draze placná síť, pomocí které je možno v USA např. i nakupovat zboží), nebo Compuserve (obdoba America On-line). A tak se snad ani nebudete divit, když vám řeknu, že ceny připojení na Internet v České republice také rapidně klesají. Začínají vznikat nové, čistě distributorské společnosti (které nemusí platit za drahý optický kabel do zahraničí) a cizí země (italský Video-on-line nebo americká IBM) v nás poznali možný zdroj zisku, a tak zřizují za malé poplatky také svoje pobočky. Některé počítačové firmy (např. ProCA, Escom) došly dokonce tak daleko, že jako lákadlo nabízejí 10 hodin na Internetu zdarma. A kdo už si jednou na Internet zvykne, ten se ho nerad zříká. Ceny se v současné době pohybují již od 400 Kč za zřízení + 200 Kč za měsíc + 1 Kč za každou minutu na Internetu. No to už snad ani nejde odolat.
Ještě bych vám chtěl něco říci o rozvoji Internetu: Síť Internet vznikla ze sítě Arpanet, která spojovala vědce pracující ve vojenském průmyslu. Arpanet vznikl v roce 1971, kdy ho tvořila jen hrstka počítačů. Síť Arpanet se ze začátku rozvíjela velmi pomalu (vojáci jí nechtěli sdílet s cizími lidmi), a tak magických 1000 uživatelů měla až o 13 let později, v roce 1984. V roce 1986 založila Národní vědecká nadace síť NSFnet, která spojovala téměř všechny americké vědecké instituce (a některé i z jiných zemí). V roce 1987 už bylo k Internetu, jako následníkovi obou zmiňovaných sítí, připojeno 10 000 počítačů. Do roku 1989 se rozrostl dokonce na 100 000 počítačů a v roce 1992 překročil další bájnou hranici miliónu připojených počítačů. O současné hodnotě (začátek roku 1996) třiceti miliónů počítačů jsem se už zmiňoval. Z toho všeho nám plyne, že každé tři roky se počet počítačů přihlášených na Internet zhruba zdesetinásobí! Jestli to tak půjde dál (a zatím to vypadá, že to tak dál opravdu půjde), budeme zhruba do pěti let na Internetu všichni. Taky už se těšíte?
A nyní slibované akronymy:
| BTW | by the way - mimochodem |
| OBTW | oh by the way - oh, mimochodem |
| OTOH | on the other hand - na druhou stranu |
| OIS | oh I see - aha |
| IMHO | in my humble opinion - dle mého skromného názoru |
| ASAP | as soon as possible - jak jen to bude možné, co nejdříve |
| L8R | later - později |
| CUL8R | see you later - uvidíme se později |
| TTFN | ta, ta for now - zatím pá, pá |
| WRT | with respect to - s ohledem na |
| FYI | for your information - pro tvou informaci |
| SWAK | sealed with a kiss - spečetěno polibkem |
| FMPOV | from my point of view - z mého pohledu |
| H!WYM | Hey! Watch your mouth! - Bacha co říkáš! |
| RTFM | Read the f. manual. - Přečti si manuál. (slušně řečeno) |
| U2 | you too - ty také |
| 4U | for you - pro tebe |
| 2U | to you - pro tebe |
| FM2U | from me to you - ode mne pro tebe |
| X2Y | X to Y - z X na Y (konverze) |
| <g> | grin - úšklebek, cenění zubů |
BTW mi minule ze seznamu ještě vypadly některé emotikony a tak to teď napravuji:
| :-))-: | maskování teatrálních poznámek |
| (@@) | ty žertuješ |
| : ~ i | kouření |
| <:>== | bacha krocan |
| :-)))))) | hlučný smích |
IMHO jsou emotikony a akronymy docela zajímavý a slouží FYI a WRT vám ASAP dodám další, jetli nějaký najdu.
CUL8R & TTFN Kuba ;-, SWAK :-)))))
Kuba
Povinnosti registrovaného:
Míša
Ahoj Muwín
|
Do tohoto čísla přispěli: Muwín, Lukáš, Lišák, Robin, Smíšek, Kuba, Marka, Alík, Míša |