Tak moc jsem ráda, že se přes pátek a sobotu (8. až 9. 3.) dělo dost bláznivýho. Tak moc jsem ráda, že účast byla více než dost dobrá. Tak moc jsem ráda, že jsem vás měla stále kolem sebe a věděla jsem, že mi budete opětovat úsměv...
Strašně moc jsem se na vás v pátek těšila až přijedete vlakem. A když jsem slyšela váš smích a radost – bylo mi dvakrát tak líp. Možná, že někdy jsem byla sobecká – chtěla jsem se bavit a zapomínala jsem, že se bavím na váš účet (Například večerní cesta poslepu ledovkou. Nezlobte se, ale taky byste byli mrtví smíchy, kdybyste se viděli. Ostatně bavení se na účet jiného je, jak jsem zjistila, mezi námi na denním pořádku.)
Ale stejně myslím, že pak se všechno dostalo do té správné latě. Vždyť jsme tancovali, házeli šipky do zdi (no, občas některá zabloudila do terče), smažili trhance (ba ne, později to byly palačinky k zulíbání), hráli schovku, prostě jsme blbli.
Večer, noc, brzké raníčko bylo nádherné, i když jsem k ránu měla takovou podivnou náladu (a nejen já), ale asi to tak mělo být. Vždyť spát se jít také muselo a jsem ráda, že ti, co remcali, ulehli společně s ostatními ponocujícími – čili se mnou.
Jsem ráda, že v sobotu se zrodil nápad jít hrát pinčes. Jsem ráda, že jsme si skvěle zahráli, že máme klubovnu, že jsme jedna velká rodina, že si umíme udělat na sebe čas, že umíme blbnout, že jsme sami sebou...
Tak moc mi přes ten čas (který nebývá dlouhý, ale stejně...) chybíte, že přímo potřebuju být s vámi. A proto když se ta chvíle naskytne (jako byly dva bláznivé dny pátek a sobota), chtěla bych, abyste věděli, že mi s vámi bývá skvěle a že bych vás nevyměnila za nic na světě. (Už se asi opakuju, tak to raději skončím, ale stejně je to tak, jak to píšu.)
Takže všichni, kdo jste byli v Tereze a všichni, kdo čtete Clavis a vůbec všichni, kdo mě aspoň trochu znáte, nepřehlédněte: Jsem ráda, že vás mám!!!
Čauvinky Piškotka
PS: Já vím, že to dopadlo na víc, než jen na pár vět, ale co. Já jsem si to srdce prostě vylít musela. Tak abych už radši šla, ne?!?
Muwín
Znovu se oženil čtyři roky potom. Jeho druhou ženou byla právě Marie Annuziata. Byla to slabá dívka a už tehdy v sobě měla zárodky plicní tuberkulózy. Ta mu dala čtyři děti. Tři syny a dceru. Jako první se narodil 18. prosince 1863 František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria. Ti, kdo tuší, že to byl onen František Ferdinand d'Este, tuší správně, ale tenkrát ještě neměl přídomek d'Este. Ten získal až roku 1875 po smrti svého strýce Františka V. d'Este. Když 4. května 1871 zemřela Marie Annuziata, bylo malému Františkovy jen 8 let. O dva roky později si jeho otec vzal svou třetí a poslední ženu Marii Terezii portugalskou. Tato vyjimečná žena milovala své nevlastní děti stejně jako své dvě vlastní dcery. I ony milovaly ji. Ve všech dopisech které jí kdy František Ferdinand napsal ji oslovuje "Má nejdražší mamá“ a podepisuje se jako "Tvůj oddaný syn František“. Kvůli jejímu nízkému věku nikdo nezabránil tomu aby ji neobletovali ctitelé (vždyť jejímu muži táhlo již na šedesátku). Karel Ludvík byl velice žárlivý, i když neměl důvod.
Soužití v jejich rodině bylo jinak dobré. Karel Ludvík se také snažil, aby jeho syn mluvil dobře česky, jelikož věděl, že to bude v budoucnu potřebovat, protože do jeho dědictví patřil i nám dobře známý zámek v Jižních Čechách Chlumec u Třeboně. I jeho nevlastní matka se snažila, aby jeho znalosti byly všeobecné. Snažila se o to, aby měl František dobrý vztah k přírodě. Ještě předtím než umřela mu darovala herbář všech známých rostlin. Tak to by bylo až do příštího čísla všechno. Snad už jen to, že malý František se učil česky velice rád a roku 1880 z něj dokonce složil maturitní zkoušku.
Tak zatím pá, pá Jarka
Druhé představení je žánru komického a hraje ho Divadelní sdružení CD 94 v Divadle v Celetné. Chcete-li se vydat na podařenou "Cestu kolem světa“ za pouhých 79 dní, která je plná fantazie, překvapení, hudby a satirických poznámek, máte příležitost. I když bych možná nesouhlasila s úhlem, kterým se autoři dívají na feminismus, přesto si myslím, že strávit hodinku a půl na tomto představení, není ztraceným časem.
Snad se mi podařio vás trošku navnadit a proto vám hned přeji hezké chvíle, které v divadle prožijete.
Smíšek
A právě o té smysluplné práci vám chci něco napsat. (Promiňte mi ten osobní tón mého příspěvku, ale víte, někdy tak sedím a chce se mi vám všem třeba napsat dopis nebo zavolat, ale pak si říkám, že třeba stejně nebudete doma, že třeba nemáte čas, že bych se měla učit nebo dojít nakoupit, a tak z toho vždycky sejde a já si už ani nevzpomínám, kdy jsem si s někým z vás nějak víc promluvila.) Ale to jsem odbočila.
Poslední dobou mě napadaly dost nelichotivé přívlastky, co se týče našeho školství a při kritickém pohledu na obsah jednotlivých hodin jsem došla k názoru, že z 31 vyučovacích hodin je pouze 6 nějakým způsobem přínosných. Zbytek prospím, projím, pročtu a prokecám, případně ráno zaspím, ujede mi autobus, atd (popřípadě se na to úplně vykvajznu :-)). Abych vás neuváděla v omyl – já jsem vlastně dřív chodila do školy docela ráda. Ale teď – nevím jestli stouply mé nároky nebo klesla kvalita, ale já se prostě děsně nudím. Z toho logicky vyplívá, že využívám každé příležitosti strávit den jinak než ve škole. (Na druhou stranu už mě neláká klasické ulejvání, kdy člověk shání razítka a pak se plíží ve stínu domů, aby ho nikdo náhodou neviděl – z toho jsem nikdy neměla dobrý pocit, i když neříkám, že jsem to nedělala.)
A tak jsem se přihásila na soutěž z francouzštiny. Byla to děsná sranda, i když jsme nakonec nemohli soutěžit (to proto, že jsme čtvrťáci, a kdybychom vyhráli hlavní cenu – pobyt ve Francii, nemohli bychom jet, protože v té době jsou přijímačky na vysoké školy a kdybychom nejeli, tak by se Francouzi asi cítili ošizení... No prostě to nešlo). Nicméně jsem viděla při práci jednoho lektora – francouze – a v jeho práci bylo víc, než jen konání povinností. Do každé věty, pohybu, gesta dával spoustu nápadivosti a nadšení a opravdu věřil v naše schopnosti. Vytvářel pohodovou atmosféru a tím nám strašně moc pomáhal. Dělal vlastně víc, než musel, víc, než se od něj očekávalo. Bylo na něm vidět, že svou práci považuje za smysluplnou. A najednou jsem to věděla. Tohle bych také jednou chtěla dělat. Smysluplnou práci. Možná o něco víc, než se očekává. S nadšením. S láskou. S pochopením pro ostatní. Za vším hledat člověka a v člověku to nejlepší z něj.
Najednou to bylo tady – jedno z mých jarních mámení.
Petra
Básně Jáchyma Topola bych si asi na pustý ostrov s sebou nevzala, ale myslím, že za přečtení stojí.
Smíšek
"Dobrý den. No to záleží na tom, co to bude.“
Paní pokračuje dále velmi tichým hlasem – tak tichým, že jí dlouhé úseky vyprávění vůbec nejsou rozumět: "Víte já jsem z {zrovna jede okolo auto a není rozumět}. Mám zápal plic a v nemocnici mi nechtějí dát sanitku. Nutně se potřebuji dostat domů. Vlak stojí 89 korun. Pomůžete mi?“
Trochu překvapen se paní ptám, jestli jí okradli nebo co se jí vlastně stalo, že nemá peníze.
"Víte, já jsem byla na horách a {asi pět aut za sebou, není rozumět ani slovo}. Já vám ty peníze pošlu zpátky.“
"Aha. Já ale u sebe mám jenom dvěstěkorunu. Jestli půjdete se mnou, tak já ji rozmněním“
"No, já jsem už čtyři hodiny nejedla, nemohl byste mi dát tu dvoustovku celou?“
"No to nemohl. Já si potřebuju ještě něco koupit.“
"Já bych vám poslala zpátky 400 korun.“
"Ne, to vážně nejde. Ale můžeme to jít rozmněnit.“
"Vy mi nevěříte, že ne?“
"No tak asi napůl. Celý vám to vážně nepůjčím.“
Relativně pomalu (kdo mě tehdy viděl, ví že jsem zrovna "poněkud“ pajdal) odcházím za roh do nejbližší trafiky. Když se však ohlédnu, paní nikde. Otočím se a jdu kousek zpátky. Paní se skutečně želvím tempem plouží za mnou. Vejdu do obchůdku a peníze rozmněním. Když vyjdu ven, paní tam stojí a znovu mě žádá o peníze. Protože se mně však ještě ani nezeptala na jméno nebo adresu (pro dodržení slibu o poslání peněz zpátky to je celkem nutnost), snažím se získat alespoň její jméno nebo občanku.
"Víte, já občanku nemám.“
"Aha a kde ji máte?“
"{Kolem zrovna jede náklaďák a není rozumět ani slovo}“
"No jo a máte alespoň nějaký jiný průkaz totožnosti?“
"Víte, jednou se možná do takový situace dostanete vy nebo vaše matka. Kdybyste mi chtěl opravdu pomoct, tak vás žádná občanka vůbec nebude zajímat. Mi si už asi nemáme co říct. Nashledanou.“
"No jo, to je pěkný, ale uznejte, že stejně tak by moh' přijít úplně cizí člověk a jen tak mě žádat o sto korun.“
"Nashledanou.“
"...Nashledanou.“
Ještě dobrou minutu jsem tam stál a přemýšlel o tomto rozhovoru. Od té doby mi to pořád vrtá hlavou. Stalo se vám také už něco podobného?
Kuba
Celá scéna byla připravena ve skleníku botanické zahrady, kde bylo vedro na padnutí, takže padnout z větve přímo na zvíře bylo hračkou. Klapku jsem předal mladšímu kolegovi, který až do dnešního dne nosil mikrofon, tak jako já před léty a vylezl jsem na své místo. Klapka klapla a kamera vrčením prozrazovala, že oči budoucích diváků v kině jsou vyvaleny přímo na mě. Naklonil jsem se nad obrovského ještěra, který se nic netušíc povaloval pode mnou a pustil se liány. Už během pádu jsem pokukoval po veterináři, který spokojeně pokuřoval opodál a žmoulal v ruce místo pušky kelímek s kávou. Bylo mi jasné, že s uspáním zvířete nemusím počítat. Spadl jsem přímo na jeho záda a krokodýl se lekl, načež vyběhl ze záběru a vyvrátil odpadkový koš plný roztrhaných vstupenek do botanické zahrady a několik promáčených sáčků od svačin včerejšího školního výletu. Veterinář ožil, dopil kávu, naposledy si potáhl z vajglu Zorky, než ho zahodil a sáhl po pušce. Naštěstí byl krokodýl cestou ze ZOO, která ho zapůjčila, ucamraný a zjevně neměl ani moc velký hlad, protože si mě moc nevšímal. Dva chlapi ve speciálních drátěných oblecích ho opatrně dotáhli na místo, kde se měla odehrávat klíčová scéna filmu a já putoval opět na větev. Než jsem opustil své místo, zkontroloval jsem, zdali si veterinář neudělal novou kávu. Pohled na zbraň v jeho rukou mě trochu uklidnil, ale když můj zrak sjel směrem k zemi, na které se povalovalo to zvíře s tlamou, ve které jsem se měl podle scénáře za chvíli svíjet, klid mě hned přešel. Následovala klapka, vrčení kamery a pád. Tentokrát jsem byl šikovnější a krokodýla vyprovokoval. Ale místo krvavé hostiny, do mě začal bušit ocasem, až mi zatloukl hlavu do rašeliny. Režisér zakřičel "stóóóp“. Jenže krokodýl zjevně neovládal žádný ze slovanských jazyků. Tak celý filmový štáb počkal, až se zvíře uklidní, aby mě mohli zachránit před pohřbením za živa.
Veterinář sypal cukr do dalši kávy, když jsem přetřený pudrem stoupal znovu na svou větev. Naštěstí se ale rukou opíral o svou zbraň, tak jsem se odhodlal ke třetímu skoku. Dopad zvířeti přímo na hlavu mohl probudit jeho aktivitu, ale nestalo se tak. Jeho přivřené oči se místo toho, aby se vytřeštily, jak tomu bylo při dvou předchozích pokusech, zavřely a zvíře se ani nepohlo. Snažil jsem se sice o resuscitaci a lechtal jsem ho pod krkem, ale nic na plat, zjevně jsem ho omráčil. Kamera snímala celé to moje snažení a všichni napjatě sledovali, jak to dopadne. Nechtěl jsem kazit záběr a tak mě nezbylo nic jiného, než pokračovat. Pomalu jsem se plazil ještěrovi po zádech, palcem a ukazováčkem otevíral jeho křečovitě zavřené oči, aby to vypadalo, že mě sleduje a chystá se zaútočit. Jenže objekt mého snažení se patrně chystal akorát tak zdechnout, pokud ovšem tak už neučinil, když se mi podařilo spadnout na jeho lebku ze stromu. Po chvíli jsem z něj slezl, aby byl také vidět v záběru a sedl si přímo před něj. Ruce jsem mu nasoukal do tlamy a snažil se ji otevřít, ale nešlo to. Proto jsem vstal a vsunul ke svým rukám i nohu. To mi umožnilo využít obě ruce k tomu, abych mohl horní čelist odklopit. Po deseti minutách snažení se mi to povedlo. Můj pohled jakoby mimoděk zabloudil do směru, kde se nalézal zbytek štábu. Skoro všichni už zdrhli, na svých místech už zůstal jen režisér, který se na své židli mírně naklonil dopředu a se zájem sledoval, jak to všechno dopadne. Kameraman všechno snímal, jedním okem mžoural do hledáčku kamery a druhé lpělo na zádech režiséra, očekávaje, že ukončí mé snažení o uvedení krokodýla do provozu. Nestalo se tak. Vedle režiséra klečel produkční a tiše se modlil za život zvířete, které mu bylo svěřeno na vlastní zodpovědnost. Poslední, kdo zůstal, byl veterinář, ale ten se také chystal k odchodu, protože zrovna ukládal do kufříku poslední součást pušky, kterou demontoval. Nevěděl jsem, co bych mohl ještě udělat proto, aby se krokodýl probral a produkční by tím pádem ztichl. Jeho desátá "Zdrávas Maria“ za ještěra mi už lezla krkem. Sedl jsem si proto před aptické zvíře a chytil je za přední nohy. Přitáhl jsem k sobě nejdříve levou, pak pravou, zase levou a opět pravou, aby to vypadalo, že zvíře jde za svou kořistí. Jeho tlama se začala pomalu zavírat. Naštěstí jsem si toho všiml a strčil do ní nohu, abych ji pak nemusel znovu otevírat. Pohyb horní čelisti zvířete ustal a já jsem mohl pokračovat podle scénáře. Soukal jsem se, jak to nejrychleji šlo, do útrob té zelené potvory a řval při tom o pomoc. Zřejmě to vyznělo dost sugestivně, protože veterinář, který za sebou před několika minutami zavřel dveře, přiběhl zpátky aby se podíval, jestli má opětovně poskládat svou zbraň a když viděl co dělám, odložil kufřík ke zdi pavilonu, vrátil se a se zájmem sledoval, jak se situace vyvine. Já jsem mezi tím strkal do té velké zubaté tlamy střídavě hlavu, tělo a nohy, abych navodil dojem rozlícené šelmy, která pojídá hrdinného cestovatele. Po několika pokusech nasoukat svou hlavu do tlamy krokodýla jsem přišel na to, že není dobré nadechovat se až v krku zvířete, protože zápach, který tam byl zřejmě doma, byl nesnesitelný. Přistoupil jsem proto na taktiku, podobnou umělému dýchání. Pokaždé než jsem svůj obličej zabořil do hlenů nahromaděných u kořene jazyka ještěra, jsem se nadechl a když se mi podařilo strčit nos co nejdále do hltanu, vydal jsem ječivý zvuk, asi takový jako Tarzan, když se s ním utrhla liána.
Mé trápení skončil po dvou hodinách kameraman, když ohlásil, že došel film. Režisér vyskočil ze své propocené židle a začal mi gratulovat k výkonu. Produkční zavřel bibli, kterou za tu dobu dočetl téměř do konce a vydal se prohlédnout bezvládně ležící tělo plaza. Dvěma prsty mu zacpal nos a napjatě sledoval, zdali ucítí tlak, nebo podtlak, aby tak mohl identifikovat dech krokodýla. Byl to úkon, který mě nenapadlo udělat. Naštěstí. Oči ještěra, které byly až do té chvíle zavřené, se otevřely a doširoka roztáhlé žluté zornice se zúžily a zaměřily na produkčního. Ten si toho všiml a pohotově vyskočil na větev, ze které jsem původně padal. Režisér vykřikl na kameramana ať to točí a ten bleskově zasunul do kamery novou kazetu s filmem. Kamera se rozjela právě ve chvíli, kdy si krokodýl stáhl produkčního ze stromu a začal ho převalovat v tlamě. Veterinář skládal pušku a já čekal, jak to dopadne. Můžu říci, že lépe to nakonec nemohlo skončit. Zvíře i produkční přežili, protože injekce zabrala ve chvíli, kdy se krokodýl chystal urvat první sousto. Záběr "pojídání lovce krokodýlem“ se povedl a z mé dvouhodinové produkce byla sestříhaná groteska, která obletěla svět pod názvem "Resuscitace krokodýla“. Dostal jsem pak několik nabídek jako komik, který umí ovládat zvířata, do scének, které měly pracovní název například: "Pyraňa a osamělý plavec“, "Lochneska útočí“ nebo se jmenovaly docela naivně – "V mraveništi zbyly kosti“. Odmítal jsem, ale od filmu jsem neodešel. Kariéra kaskadéra byla celá přede mnou. Ale o tom zase někdy příště.
z měsíčníku Oraz vybral Muwín
Ptáci jsou nedílnou součástí přírody a proto také nepostradatelní pro člověka. Hlavní měrou se podílejí na likvidaci škůdců v našich zahradách a lesích. Vždyť jedna rodinka sýkor spotřebuje za jeden rok 75 kg hmyzu. Svým zpěvem obveselují naše okolí a ke konci zimy tak vždy předznamenávají radostný nástup jara a nového života. Potřebují však naši pomoc. Těm, kteří hnízdí v dutinách, můžeme pomáhat vyvěšováním budek. Dutin v přírodě není nikdy dost (vyjma hlav lidí, ale ty jsou k hnízdění nepoužitelné) – v mladších stromech prakticky nejsou a staré stromy se často kácí. Budkami můžeme tak podpořit hnízdění ptáků a jejich udržení v naší přírodě. I bez chemických posřiků tak lze vyvěšováním budek bojovat proti hmyzím škůdcům a jejich přemnožení. Nejvíce budek bychom měli vyvěšovat v zahradách, sadech a lesích pro sýkorky a brhlíky. Polobudky rozmístěné na domech či kůlnách často obsazují užiteční rehci domácí.
Muwín
Ahoj Lukáš
Výzkum byl propočítán na "optimálního člověka“, tzn. po ukončení vysoké školy začne pracovat v průměru osm hodin denně až do důchodového věku, pak mu sociologický výzkum dopřeje odpočinek až, až do smrti v osmdesáti letech.
Tak a teď už ten slíbený výzkum. Spánkem člověk stráví 22 let (slovy dvacet dva let). Dalo by se říct, že "prospal čtvrtinu života“, ale to ještě zdaleka nekončí, protože: 17 let propracujete (to je síla), 10 let strávíte kulturou – např. kina, divadla, výstavy, atd., 10 let vařením a teď se podržte, jenom čtyři roky jídlem (10 let vaříte a 4 roky jíte, to je spravedlnost?), 3,5 roku pročtete (Maturanti, hodně čtěte povinnou četbu, ať splníte životní limit. Ticho Lišáku! Už mlčim.), 6,5 roku "pročučíme“ na televizi, to bychom si měli asi odpustit. Jistě se vám stává, že něco hledáte. Mně taky, ale v životě by mě nenapadlo, že to bude v osmdesáti (haha) celý 1 rok, a už vůbec by mě nenapadlo, že ten samý čas spotřebuju koukáním do zrcadla (ó kak ja krasyvyj). No, další činnost asi těžko někdo vynechá, ledaže, ledaže by chtěl chodit nahý, protože 9 měsíců padne na oblékání, 6 měsíců se člověk věnuje sportování a ten samý čas pročeká na semaforech (pokud nechodí nebo nejezdí na červenou, ostatně to se asi nedožije té předepsané osmdesátky). 3 měsíce strávíme "sexem“ (proč ty uvozovky :-() (seksem seksem, teda sexem sexem seksem nebo vlastně jak to bylo v tý pohádce?). A ještě jednou 3 měsíce. Ty totiž průměrný člověk prolíbá a ten samý čas 3 měsíce prohladí (něco, někoho nebo sebe). Děti, děti, čistěte si zoubky dvakrát denně a v osmdesáti to bude dělat 3 měsíce (To je hrůza, že bych přestal? Ale ťo bych pšišel o švoje žuby, tak to raději ne.). A teď něco pro nedočkavce, co pořád sledují hodinky, hodiny a jiný časomíry – tím prožijeme tři týdny života. Závěrem jednu lahůdku – jestli chcete ušetřit 4 dny života, tak si přestaňte zavazovat boty.
A to je vše. Samozřejmě, nám tady je průměrně teprve 17 (oproti 80), tak tato čísla musíme brát s ohledem na naše mládí. Až nám bude osmdesát (to už jsem komentoval), tak si můžeme říct, co příště vynecháme, abychom měli více času.
Ahoj Lišák
Kuba
Ano, já Lišák mám doma různá zvířátka. A teď pozor! S krysou nebo potkanem nemá ani jedno zvíře z mého bytu nic, absolutně nic společného, tak už nechci o krysách slyšet ani slovo že jo ty ...... No nebudeme jmenovat, ono by mě to zbilo. Možná. Ale nechám toho a k věci.
Zvíře, které vám popíšu v tomto čísle Clavisu nese název pískomil mongolský a je to černá forma tohoto druhu. Patří mezi hlodavce a dorůstá se velikosti asi 10 cm bez ocásku, ten je přibližně jedenkrát delší než tělo. Má kulatější čumáček než třeba myš, ale ne tak jako křeček. Tělíčko má poměrně dlouhý a protáhne se opravdu všude, i tou nejmenší dírou. Velice silně vyvinuté zadní nohy mu umožňují dobře skákat a perfektně běhat. Jsou to velice temperamentní zvířátka a chvilku nepostojí na místě. Z toho vyplývá i potřeba větší nádrže, kde je spousty kamenů, dřev a překážek, které nutí zvíře k pohybu. Pokud bude mít nedostatek pohybu, tak ztuční a stane se z něj koule sádla na nožičkách (fuj).
Na žrádlo jsou pískomilci nenároční a je třeba zachovávat střídmost. Velice nutným požadavkem těchto zvířat jsou větvě k ohryzu, protože jim rostou zuby rychleji, než je stačí obrousit žraním a potřebují je obrušovat hryzáním. Z vlastní zkušenosti vím, že klacík 20 cm dlouhý a silný jako tužka zmizí do pěti minut a zbude po něm jenom hromádka třísek.
Pískomil má jednu velkou výhodu a tou je, že nezapáchá, a proto je velice vhodným chovancem v domácnosti. Ovšem jedna jeho nevýhoda je veliká nesnášenlivost k cizím příslušníkům svého rodu. Proto se doporučují pěstovat pískomilové v párech sestavených v mládí po vybrání z pelechu od samice. (Docela roztomilé zvířátko, skoro jako krysa. :-))
To je asi tak vše, podrobnější informace vám můžu dát ústně pokud bude mít někdo zájem. A jestliže jste se někdo rozhodl pořídit si tyto zvířátka, mám možnost je sehnat.
V příští části vám přiblížím další zvířátko s nezvyklým jménem osmák degu. Není to krysa a je naprosto úžasný.
Ahoj zvířata. Lišák
Tuto kometu objevil 31. ledna letošního roku japonský amatér Jujim Hyakutake. Když hvězdáři spočítali její dráhu, zaradovali se. Byla totiž jasná už ve vzdálenosti 280 miliónů kilometrů. 25. března byla Hyakutake (pojmenovaná po svém objeviteli) nejblíž ze všech komet za několik posledních století. Jen tak pro zajímavost – jméno Hyakutake znamená v překladu stovka bojovníků. A i když její jméno zní poněkud pochmurně, strach z ní mít nemusíme. V nejbližším bodě bude Hyakutake vzdálena 15 miliónů kilometrů.
Hyakutake není jedinou kometou, kterou uvidíme. Koncem března se přesune z jižní oblohy kometa Hale-Bopp, která je ještě za Jupiterem. Okolo Země proletí Hale-Bopp nejblíže v polovině března příštího roku přibližně ve dvojnásobné vzdálenosti Země-Slunce. Ke Slunci se tato kometa přiblíží nejvíc 1. dubna 1997.
(Část převzata z časopisu Květy a z MF Dnes.)
Ahoj Lukáš
Historie australského kontinentu je z paleontologického hlediska velice pestrá a stojí opravdu za zmínku. Ještě před 150 miliony let byly kontinenty spojeny na jižní polokouli v jeden celek, který dostal název Gondwana z jazyka indického kmene Gondů. Byla to Afrika, Indie, Jižní Amerika, Antarktida a Austrálie. V té době byla rostlinná i živočišná říše pro všechny oblasti stejná. Vlivem sopečné činnosti se tato obrovská plocha rozpadla a od té doby pluje Austrálie rychlostí asi 10 cm za rok směrem na severovýchod.
Během své pomalé cesty byl kontinent často zaplavován mořem a bičován živly, takže vznikl ne příliš členitý terén bez výrazného pohoří. Jak se blížil k obratníku Kozoroha, začal vysychat. S tímto jevem zaniklo mnoho druhů rostlin. Hustý deštný prales, který kdysi pokrýval celou Austrálii, se stáhl jen na úzký pruh kolem východního pobřeží dnešního Nového Jižního Walesu (NSW), Queenslandu (Qld) a části Tasmánie (Tas). Na kontinentě začala převládat xerofilní (suchomilná) vegetace – druhy, které dříve tvořily spodní vrstvu pralesa mohutných buků, primitivních jehličnanů a kapradin a které se dokázaly adaptovat na stále drsnější podmínky. Byli to představitelé typicky xerofilních čeledí Myctaceae, Proteaceae a Fabaceae, které jsou nyní tak bohatě zastoupeny v dnešní Austrálii.
Roste zde asi 4000 druhů rozstlin, což není ve světovém měřítku velké číslo, ale téměř 83% je endemických (neroste nikde jinde). Ohromující je také počet druhů na jeden rod: 300 druhů Acácií, 170 druhů Eukalyptů, 160 druhů rodu Melalenca, 120 druhů rodu Grevillea, 80 druhů rodu Hakea. (Jesli to je špatně přepsaný, tak se omlouvám :-|)
V tomto duchu bych mohl pokračovat dalších mnoho stránek, a proto druhý díl napíšu do dalšího Clavisu.
Zatim se mějte fajn. Ahoj Tomáš
|
Do tohoto čísla přispěli: Muwín, Lukáš, Lišák, Robin, Smíšek, Jarka, Piškotka, Kuba (:-) :-| :-() |