Ahojka lidičky!

Já mám takovou radost. To se snad nedá ani napsat, no určitě se to nedá napsat, to se dá jenom cejtit. Je tu jaro, všechno kvete, voní a bují. Zvířátka lezou všude, kam se kouknete. Všude je život, i v našich srdcích je život. Po tak dlouhé zimě je tu úžasný příval energie a nevím, jestli se mám smát nebo brečet, chce se mi křičet a zároveň jenom mlčet a koukat, vnímat, vstřebávat tu krásu kolem. Krásu krásných lidí.

Mám moc velkou radost z klubovny, mám radost z vás, když vidím, jak vám svítěj oči a úsměv není vzácnost. Povídal bych si s váma až do nevidím, hrál volej, soft nebo jenom tak seděl na trávě a pozoroval nebe, ptáky.

Nemůže mi zkazit nic náladu, protože žiju a strašně moc si to uvědomuju. Mám spousty energie, kterou vám chci dát a dávat pořád, co budu moct. Dík vám za to že jste, že žijete Život a dokážete být šťastný. Lidi já vás mám rád. Moc. A nedá se to napsat, vůbec se to nedá napsat.

Ahoj


Blahopřání všem "májovým koťatům“
Vše nejlepší!


Akce

Příspěvky do červnového čísla: do 31.5. Marce
Symbol moci na červen: Lukáš a Smíšek

No, na to že je květen, zkouškové období a maturity, těch akcí není málo... A to ještě počítejte s tím, že pokud vše dopadne dobře, budeme si moci zarobit nějaké ty peniazky na brigádě na zahradě na Barrandově. Spočítali jsme to asi 250 člověkohodin (to je 50 hod. když nás bude pět, 25 když nás bude 10...) a asi dvě desítky tisíc korun českých. Dále se jistě bude "žhavit“ v klubovně, připravovat tábor a další prázdninové akce, nudit se vůbec nebudeme!


Kultura

Divadlo

Film

Koncerty

Výstavy


Přijmete mé pozvání?

Jarní sluníčko, nebe bez mráčků (i s mráčky) a spousta probouzejících se rostlin a stromů. To všechno láká k dlouhým procházkám, vandrům a putování – venku, mimo město. Přesto si vás dovolím pozvat "dovnitř“, do města, do divadla.

První pozvánka je pro ty, kteří chtějí toulky přírodou spojit s hlubším filosofováním na téma "život“. V Lyře Pragensis uvádějí v podání T. Medvecké a A. Strejčka "Citadelu“ – čtení několika myšlenek ze stejnojmenné knihy A. de Saint-Exupéryho.

Druhé pozvání je pro ty, kteří se chtějí pobavit a možná i trochu popřemýšlet o mezilidských vztazích. Divadlo Komedie má na programu hru "Doňa Juana“, která byla původně představením Spolu Kašpar, ale spolu s částí souboru byla převedena právě do Komedie. Trochu ji tam upravili k obrazu svému a myslím, že stojí za to ji vidět. A kdo ví – třeba se může stát úvodem k bláznivému jarnímu večeru (či noci?), který pak v Praze strávíte. Vždyť jaro je tak romantické a májové noci mají své kouzlo a šeříky voní a...

Smíšek


Básničky

Dnes jich je trochu víc. Vypadají obyčejně a přesto, když je čtete, cítíte, slyšíte v nich hudbu. Čím to? ptala jsem se i já a našla jsem nebo lépe z několika informácí složila tuto odpověď. Autorem básniček v dnešním Clavisu je německý básník, narozený roku 1875 v Čechách, Rainer Maria Rilke. Psal tudíž německy a tak byly jeho básně překládany. Protože byl opravdu velmi zajímavou osobností s až neuvěřitelnými životními osudy a zvláštním chápáním světa, odrazilo se to i do jeho tvorby. Přeložit obvyklým způsobem jeho básně je téměř nemožné a tak se s ním každý z překladatelů "popral“ po svém. Podle životopisných dat Rilke neměl příliš velké pochopení pro hudbu, zvláště pro tu romantickou. Můžeme se tedy pozastavit nad tím, že jeho básně znějí tak melodicky (alespoň mně). Je to snad právě díky překladatelům? Zpěvnosti naší řeči? Nebo se mi to jen zdá? Faktem ale je, že roku 1914 se Rilke seznámil s klavíristkou M. von Hattingbergovou a ta jediná ho přiměla, aby svolil ke zhudebnění a veřejnému provádění jeho básní. Slyšela snad i ona v "básničkách“ tóny a melodie? Nevím, jen mě to tak napadlo, když jsem se do rilkových básní začetla.

PS. Básně jsou vybrány z výboru Rainer Maria Rilke: "... a na ochozech smrt jsi viděl stát“

Smíšek


Zpěv potoka zní po kraji,
tentam je městský dým,
vrcholky stromů splývají,
já zmámen málem sním.

Jak divoká je dubina!
Srdce má proč se skvět;
samotě klesám do klína
a nesmírný je svět.

R. M. RILKE – "Advent“, překl. Jindřich Pokorný


Přání k narozeninám

Původně jsem zde chtěla otisknout jiný článek, ale "spor o klíč“ už se bohudík vyřešil a mě zas přepadl optimismus z našeho roverského společenství.

Možná vám někomu v poslední době přišlo, že se mračím a zlobím, a nebylo to tak úplně daleko od pravdy. Život (aspoň ten můj) probíhá ve vlnách – jednou jsi dole, jednou nahoře. A když se něco pokazí, tak pokud možno všechno. No a já teď zrovna byla chvíli dole – málo času, starosti ve škole i jinde, drobná neporozumění, tělesné neduhy, "deprese“ z města a šedi – to člověku mnoho úsměvu nepřidá. Tak mi promiňte, že jsem byla nepříjemná. Teď se vlna zhoupla a já se cítím zas nahoře (mimo jiné i díky vám), snad mi to dlouho vydrží.

Myslím, že se z nás stala (stává) skvělá parta lidí, kteří se mají mezi sebou rádi a snaží se porozumět si a pomoct. To je první krok, který jsem udělali správným směrem, a tak doufám, že se rozpačitě nezastavíme, ale půjdeme touto cestou dál, abychom mohli opravdu hrdě říci, že jsme roveři.

Pro toho, kdo se teď ušklíbl, mám poznámku: pro mě je oslovení "rover“ něco, na co mohu být hrdá. Myslím, že roverství není přežité, že je to životní styl, který chci žít: zodpovědný, citlivý a nelhostejný přístup k lidem, přírodě i věcem. Samozřejmě, že nelze srovnávat současný rovering s roveringem Mirky Vosátka, ale idea zůstává stejná (stejně jako v celém skautském hnutí). Říkat si rover znamená cítit se mladý a nezapadat do konzumní šedi světa dospělých. Zároveň to ale chce mnoho silné vůle, touhy po poznání a neustálých pokusů překročit svůj stín.

Těším se na prázdniny. Jejich naplánování mi připadá správně "roverské“ (prostě báječné, super – viz jiné místo tohoto časopisu; jak si možná vzpomínáte, rover se pozná podle toho, že nemá čas na nudu). Jestli bude "roverské“ i jejich uskutečnění, to záleží jen na nás. A myslím, že to spolu můžeme zvládnout.

Konečně se dostávám ke svému přání k narozeninám: přeji si ze srdce, abychom to zvládli!

Marka


Hodnota úsměvu

Úsměv nic nestojí a vynáší mnoho.
Obohacuje toho, kdo ho přijímá,
aniž by ochuzoval toho, kdo ho daruje.
Trvá jen chviličku, ale vzpomínka na něj bývá někdy věčná.
Nikdo není tak bohatý, aby se bez nej obešel
a nikdo není tak chudý, aby ho nemohl darovat.
Úsměv vytváří v domově štěstí,
ve starostech je oporou,
je citlivý na znamení přátelství.
V únavě přináší odpočinek,
v znechucení vrací odvahu,
v zármutku je útěchou
a pro každou bolest je přirozeným lékem.
Je dobře, že si ho nelze koupit, ani půjčit, ani ukrást,
protože má hodnotu okamžiku, kdy se daruje.
A kdybys potkal někoho,
kdo by neměl pro tebe úsměv, ačkoli na něj čekáš...
Buď tak velkodušný a oblaž ho úsměvem svým,
protože nikdo nepotřebuje úsměv tak, jako ten, kdo ho nemá pro druhé.

Víte lidičky, právě vám chci poděkovat za to, že jste pro mě měli za poslední měsíc úsměv vždycky, když mě tolik chyběl a vraceli mi jím dobrou náladu, když mě přemáhal smutek.

Muwín

P.S.: Ještě jsem vám chtěl napsat něco o orgánových hodinách a tak, ale nějak se mi rozkutálely knihy ze kterých jsem měl čerpat inspiraci a tak vás jenom takhle naladím na příští měsíc.


Prázdniny, prázdniny, báječné prázdniny

Tak už se to rýsuje, o prázdninách se rozhodně nudit nebudeme. Tento prázdninový plán samozřejmě ještě není definitivní, ještě je čas něco pozměnit a upravit, takže se zamyslete a podávejte připomínky – čím dřív, tím líp. Aktuální verze by měla být k dispozici v klubovně. A jak že to vlastně vypadá:

Asi není v silách nikoho, aby zvládl všechny akce, ale volba bude zajisté pro mnohé také velmi těžká. Každou akci by měl mít na starosti "garant“, který by za ní odpovídal a spolu s "týmem“ připravil program. Dobrovolníci nechť se zapíší v klubovně. Dík.

Marka


Peníze až na prvním místě

Ještě jsem nepotkala člověka, který by měl peníze na prvním místě. Ale někdy, přece jenom, peníze opravdu jsou až na prvním místě.

Považovat peníze za něco víc, než jen za nezbytný prostředek k životu, je nemravné. Zavání to konzumní společností, sobectvím, a ukazuje to na špatný charakter. Každý správný občan se peněz štítí a vůbec je nemá rád. Lidé, kteří se stále baví o penězích, bývají většinou zlí, nepřátelští a každý to na nich hned pozná. Hamižnost je prostě velký hřích, který vám Bůh, ale hlavně ostatní lidé, nikdy neodpustí.

Naproti tomu existuje ještě druhá sorta lidí. Čestní, otevření, milí, krásní. Peníze považují za zbytečnost, nemyslí na ně. Hledají v životě ty opravdové hodnoty a peníze jdou mimo ně.

Černá a bílá, světlo a tma, dobro a zlo. Dlouho jsem si myslela, že ti, kteří žádné velké peníze nemají, musí zákonitě patřit k té druhé skupině. Protože když nic nemáte, není moc o čem se bavit. Ale to byl, vážení přátelé, ohromný omyl!

Zjistila jsem, že jsem po penězích přímo posedlá. Peněženka mi jen přetéká, ovšem nikoli penězy. Mám tam občanský průkaz, průkaz čtenáře národní knihovny, průkaz do studovny v městské knihovně, průkaz dárce, telefonní kartu, kartičku pojištěnce, legitku MHD, ekologické lístky na tramvaj a na metro, dopisní známky, nějaké účtenky, založený fejeton o závisti (hezká analogie, že?), pár fotek, čtyřlístek, drobné a vzadu se krčí dvě dvacky a jedna padesátikoruna. Navzdory prvním příznakům, které by mě snad omylem mohly zařadit do privilegované bílé skupiny, od svého maturitního plesu trávím spoustu času myšlenkou na peníze. Jsem prostě sobec. Doufám, že mi Bůh odpustí.

A nebo že by nebyl tak velký hřích, chtít své peníze zpět?

Petra


Dovětek (vyšší princip)

Využívám možnosti okamžité reakce na to, co přepisuji a také se chci trochu zastat Petry, protože si myslím, že přes všechny chyby, které tady na sebe prozradila, rozhodně nepatří mezi lidi hamižné a nepřátelské. Ono totiž vlastně vůbec nejde o peníze, jde spíš o "princip“, o to, že dobré účty dělají dobré přátele. Pokud si od někoho něco půjčím, nebo mi dotyčný něco zaplatí, neměl bych hned zapomenout, že je potřeba to zase vrátit...

V souvislosti s "principem“ se zde chci zmínit ještě o našich tričkách: Omlouvám se, že jsem se s nikým nedomluvila, že si je půjčím a navléknu do nich své holčičky. A že na nich budu vázat uzly, které je mohou vytahat, mě předem vůbec nenapadlo. Je to má chyba a slibuji, že pokud dostane někdo vytahané tričko, seženu mu nové.

Na závěr si neodpustím ještě kapku "principu“: není lepší, aby se alespoň na "něco“ ta trička použila, než aby ležela ve skříni a prášilo se na ně?

Je mi líto, že se na některé věci v našem roverském kmeni nějak zapomíná.

Marka


Slov lidských se velice obávám.
Jak jasně vždy vysloví každou věc:
a toto je pes a toto zas pec
a počátek tady a konec tam.

Mne děsí svým smyslem: jak dovedou hrát,
jak vědí, co bude a bývalo dřív;
a v pražádné hoře už nevidí div
a nad svátost staví svůj statek a sad.

Rád naslouchám zpěvu věcí a vím,
co hrozí, ne, nechoďte k nim,
hned umlknou jako zakleté
zemřou mi, když se jich dotknete!

R. M. RILKE – "Rané básně“, překlad J. Pokorný


Stromy v bytě?

Hm, proč ne? Jistě si říkáte, ten Lišák se asi zbláznil, ale pozor, teďka jste na omylu. Znovu musím opakovat: proč ne?

V dnešní době žije spousta bláznů, kteří se věnují pěstování zvláštních a vzácných rostlin. Pěstují je ze semen, která si opatřují vlastním sběrem v mnohdy neprobádaných zákoutích naší planety Země. A dále také semena posílají zájemcům z ČR, kteří mají podobnou vášeň, ale nemají možnost jezdit po cizích krajích. Já jsem jedním ze zájemců o kaktusy, sukulenty, kaudiciformy a další netradiční rostliny.

Teď půjde hlavně o netradiční rostliny do skleníků a interiérů, konkrétně jsou to eucalypty (rod Eucalyptus). Převážný počet druhů pochází z Austrálie (na 170 druhů) a jejich proměnlivost tvarů a vůní z nich dělá žádané rostliny pro pěstování.

V domovině jde o keříky okolo 1 m až po třicetimetrové stromy, samozřejmě v hrnkové kultuře nevyrostou až tak moc, ale vhodným pěstováním můžeme vytvořit krásné stromy ve svých pokojích, které jsou dokonalou zmenšeninou svých bratrů v Austrálii.

Jejich listy obsahují vysoké procento eterických olejů, které jsou v kombinacích zajímavě voňavé, většinou nelze určit vůni naprosto přesně, protože není nějaká jiná vůně, ke které by se dala připodobnit. Další věc, kterou dokáží eucalypty je schopnost uvolňovat do ovzduší silice příjemné čichu i dechu. Jsou čističi vzduchu a hodí se i pro alergiky! O jejich průmyslovém využití ani nemluvím, protože by to bylo na stránky.

Proč to vlastně píšu? Pokud někoho zaujaly tyto "stromečky“, tak se nenenchte odradit. O semínka a vypěstování mladých rostlinek jsem se postaral já. Vy jestli jste ochotni věnovat trochu péče těmto eucalyptům, tak máte možnost si je u mě "objednat“. Podle zájmu a ohlasů vyjde v Clavisu přesný popis rostlin a pokud to půjde popis vůní jednotlivých druhů.

Eucalypty mají rádi dostatek světla (sluníčko nebo polostín), jsou nenáročné na zem a snáší dobře řez (i radikální).

Jediným vážným nárokem, bez kterého se neobejdou, je voda, ta je opravdu důležitá, ale myslím, že tento problém neodradí zájemce o netradiční rostlinu a čistý vzduch v bytě. Navíc radost z dobře rostoucí květiny vydá za všechny pocity, vždyť eucalypty v sezóně vyrostou i o 50 cm. Mohl bych pokračovat, ale nechám toho. Nechci vypadat jako když někoho přemlouvám, protože to opravdu nechci. Nakonec by to odnesly nevinné rostliny

Zatím ahoj, váš blázen do "kytek“ Lišák


Vivat Gaia!

Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
my ještě cos vyvedem spolu –
tys od kořen do vršku změněna,
já od hlavy po patu dolů!

Můj krok je tak lehký a v nohou mám
teď jakousi žílečku hravou:
kde mohu jít pořádně pěšinkou,
já brouzdám se vedle ní travou;

kde potkám se s bublavým potůčkem,
hned chvilku s ním v hovoru chodím;
kde zahlídnu lučinu, na pozdrav
již klobouk svůj do výše hodím.

Když květe mi na cestě mladý strom,
já pochvalně po pni jej hladím,
a zpívá-li na větvi pták,
já pod ním svůj baryton ladím.

Ať dělám co dělám, ať jdu kam jdu,
já musím mít nějakou hračku –
teď sloupnul jsem z rozvité růže list
a pískám naň odrhovačku!

Tak schválně, kdo uhádne autora téhle opravdu jarní básničky? Je to taková malá soutěžička. První tři, kteří mi správně odpoví dostanou sladkou odměnu.

Tuhle básničku jsem neopsala kvůli soutěži, ale hlavně proto, že tak trochu vyjadřuje pocity, které jsou mnohým dnešním lidem cizí. Bohužel nejčastěji jsou takto postiženými lidmi děti. Ne ty úplně malé, které si do svých radovánek v přírodě nenechají příliš mluvit, ale ty odrostlejší. Ty, které vyrůstají mezi šedivými zdmi paneláků, v malých bytech, mezi televizí, videem a počítačovými hrami. Přesto i ony se umějí a chtějí radovat, ale pro jejich "radosti“ nebývá často na straně těch starších pochopení. Můžeme se nad tím pěkně zamyslet, otočit list a přečíst si další příspěvky našeho roverského časopisu s vědomím, že s tím stejně nic nenaděláme... Ale já vám ukážu, že to není tak úplně pravda. I my jsme už, i když třeba nepřímo nebo jen malým podílečkem, přispěli v pomoci těmto dětem a pokud budeme chtít naše pomoc se může ještě zvětšit. Každý z vás asi ví, co je to Tereza. Možná to víte jenom napůl a tak, zasvěcení prominou, jen upřesním, že je to, kromě opravdu útulného domečku v Prokopském údolí (který nám nejednou poskytl útočiště), nevládní neziskové občanské sdružení, které se zabývá výukovými ekologickými programi pro děti. Kromě jiného pořádá každoročně na oslavu Dne Země setkání v Prokopském údolí, kde si mohou děti (ale i jejich rodiče) poslechnout spoustu zajímavých informací, plácat z hlíny, vyrábět ruční papír, malovat, vyrobit dřevěné hračky ... Řečeno jednoduše – důstojně a aktivně oslavit svátek toho, kdo je nám přes všechny mezilidské sympatie nejdražší, naší Země. Letos to bylo v sobotu 20. 4. a upřímnou radost zúčastněných podpořilo i nádherné počasí a tak myslím, že příští rok by vůbec nebylo na škodu pomoci Tereze s přípravou ještě trochu víc. Co myslíte? Pokud máte pocit, že by to bylo fajn, ale chtělo by to ještě trochu víc informací, nemusíte se obávat. V příštím Clavisu vám kromě prozrazení autora úvodní básničky a jmen výherců sdělím o Tereze mnohem víc. Ať žije Země!

Smíšek


Předjaří

Drsnost mizí. Všechna slitování
k louce, oděné jen šedí, lnou.
Nový rytmus říčky popohání.
S něhou, dosud omylnou,

prostor hltá každý zemský kout.
Cesty ukazují k dálkám v kraji.
A tu spatříš holý strom, jak tají
už jen stěží vůli výš se pnout.

R. M. RILKE – "Básně 1906 – 1926“, překlad J. Pokorný


Austrálie?

Vítám vás u druhé části "seriálu“ o Austrálii. Přejdu k věci bez dalších úvodů, tedy navazuji na konec článku Austrálie? z 8. čísla Clavisu.

Vysoká endernicita se vztahuje paleohistorii této oblasti, která leží na jednom z nejstarších zemských útvarů na světě. Podzemní horniny jsou staré 2.500 – 2.900 mil. let. Za posledních 570 miliónů let zůstala tato oblast v podstatě stabilní, kromě období lateritizace (vysychání) před 35 milióny lety. Do období raného pliocénu před 5 milióny lety byl deštný prales zcela nahrazen xerofylní vegetací.

V této době se západní Austrálie izolovala od východních pouští Great Victoria a nehostinnými půdami Nullaborské planiny.

Následujících 5 mil. let byla flora jihozápadu pod vlivem nejméně 20 klimatických změn. Vědci se domnívají, že tyto klimatické extrémy byly hlavním motorem pro evoluci tolika endemických rostlin. Ve vlhkých a chladných obdobích rostliny kolonizovaly široké plochy rozmanitých lokalit, jelikož měly příznivé podmínky. V opačných podmínkách se stáhly do vyšších poloh, např. pohoří Stirling Range nedaleko Albamy. Během těchto střídání dobrých a špatných let se populace mísily a dělily mezi nejrůznější rody a druhy. Klimatický stres je nejvýraznější v přechodné srážkové zóně 600 – 250 mm, která je nejbohatším nalezištěm rostlin v této oblasti.

Další zajímavost je ta, že v pobřežním pásmu mohou srážky dosahovat až 1400 mm a zachovaly se zde zbytky unikátních lesů Jarrah a Karri. Především Karri (Eucalyptus diversicolor) patří k nejvyšším lesům na světě (90 m).

Každým rokem na jaře se tyto oblasti stávají pastvou pro oči hrou zářivých barev. Všechny rostliny kvetou jako o závod. A skutečně je prokázáno, že rostliny doslova bojují o přízeň velmi zaměstnaných a vzácných opylovačů, nejen hmyzu, ale i ptáků a drobných savců.

Další velice zajímavou oblastí jsou Sněžné hory (Snowy Mountains), kde jsou hojně zastoupeny rody Myrtaceae a Fabacceae, z nichž je mnoho druhů v našich podmínkách plně zimovzdorných.

Na Tasmánii se dochovaly zbytky tzv. chladného deštného pralesa, který je dnes v původní formě velice vzácný. Jsou zde zastoupeny prvky původního rostlinstva Gondwany, jako pabuk a několik primitivních jehličnanů. (S názvy těchto rostlin vás nechci zatěžovat, jelikož by se mně při psaní asi zlomilo pero a vám při vyslovení jazyk). Několik blízkých příbuzných těchto rodů se vyskytují v jižním Chile v oblasti Ohňové země.

Skoro na závěr stojí za zmínku ještě oblast tropického poloostrova Cape York v severovýchodním Queenslandu. Vzhledem k blízkosti Nové Guineje došlo k výměně australských a indomalajských druhů. Na Cape Yorku rostou palmy, rododendrony, zástupci rodu Hoya (voskovka) a jiné vysloveně tropické druhy. Na Nové Guineji lze naproti tomů nalézt pět druhů eucalyptů, několik akácií a jednu banksii. (To jsou typické rostliny pro Cape York).

Není opravdu možné vyjmenovat všechny zajímavé oblasti Austrálie, počet národních parků a rezervací je zde několikanásobně vyšší než kdekoli jinde ve světě a každá oblast je něčím význačná. Přesto je mnoho druhů na pokraji vyhynutí, mnoho druhů čeká na objevení a mnoho druhů se toho ani nedožilo – zásah člověka měl opět katastrofální následky na stav flory v těchto oblastech. Je proto žádoucí pěstování rostlin z poškozených parků a rezervací, aby byly zachovány pro další generace.

Vždyť třetina eucalyptů, které pěstuji je v domovině na pokraji vyhubení. Ano, je to jenom jeden člověk, vás slyším říkat, ale těch "jenom člověků“ je v naší republice mnoho a co teprv v ostatních evropských státech. Možná právě touto jedinou cestou bude zachráněno množství rostlinných unikátů. Škoda jen, že to takhle nejde s každou rostlinou nebo zvířetem, kterému hrozí záhuba...

Na závěr snad jenom – pokud nerozumíte něčemu v těchto dvou článcích, rád zodpovím vaše otázky.

Ahoj Tomáš


Nazdárek zvířata,

tak už jsem tady znova. V minulém čísle jsem vás seznámil s jedním z mnoha druhů hlodavců, jež můžeme bez větších problémů chovat v domácích podmínkách.

Tento příspěvek bude pojednávat o dalším zvířátku, které se mnou obývá mojí zoologickou – pardon, můj pokoj.

Jeho jméno působí poněkud zvláštně a nelze ho nějak odvodit nebo odůvodnit, proč zrovna tak, no posuďte sami: Osmák degu, latinsky Octodon degu – zvláštní, co?

Je to hlodavec velký asi jako menší morče (morče je asi tak velké jako menší králík, králík je velký asi jako, ale co to plácám, králíka všichni znáte), má hustou šedivočernou jemnou srst, protáhlé tělíčko zakončené dlouhým, štětinami porostlým ocáskem, který je ještě navíc obdařen malou štětkou jemných chlupů na konci. Přední nožičky jsou krátké, ale velmi zručné, dlouhé prstíky umožňují dokonalé uchopení předmětů. Zadní nohy jsou delší než přední a z toho vyplývá poněkud komický vzhled, jelikož zvířátko má při chůzi a hopkání zadek výš než hlavu (asi tak jako klokan, když se postaví na všechny čtyři, ale zase trochu míň). Vlastně mě napadá ještě jedno přirovnání, jděte před zrcadlo a postavte se na všechny čtyři a koukněte se na sebe z boku. No nic, tak dál.

Osmáci jsou strašně čilá zvířátka, pořád běhají, skáčou, perou se (jenom ze srandy, jinak jsou to velice společenská zvířata) a pokud nemůžou provádět jednu z uvedených činností, tak hryžou a to všecko na co přijdou, dřevo, sklo, skořápky, ale i ruce, pokud si zrovna usmyslí, že jim budou chutnat.

Mají nároky na velkou prostornou nádrž, ve které jsou větve nastojato a spousty dalších překážek. Osmáci ve své domovině tráví většinu času na stromech, a proto jim šplhání nedělá problémy, ba právě naopak, plně jim to vyhovuje.

Dostatek pohybu, prostorná nádrž (terarium, klec), mnoho šplhadel a skákadel (vyšplhají po holé ruce kolmo vzhůru a vyskočí bez problémů 30 cm do výšky) a přiměřená strava (z větší části kukuřice, slunečnice plus další druhy zrní, vše doplněno senem nebo trávou a suchým chlebem) zabrání tloustnutí těchto zvířat, která jsou na obezitu doslova zatížená.

Musíme si uvědomit, že v přírodě jsou osmáci odkázáni na chudou, suchou a na živiny málo bohatou stravu, proto naše "obohacení jídelníčku ku prospěchu“ působí těmto zvířátkům velké problémy, které končí v horších případech i smrtí.

V posledních pár letech oblíbenost osmáků mezi veřejností stoupla a není divu, jejich snadná ochočitelnost, čistota, ale také aktivita přes den z nich dělá domácí mazlíčky. Je opravdu zajímavé pozorovat zvířata tak inteligentní, s vyvinutým sociálním chováním a navíc s jistou dávkou příchylnosti k člověku.

Jakékoli dotazy, připomínky či stížnosti k tomuto článku uplatňujte na moji osobu.

Ahoj příště Tomáš

P.S. Mám mladý křečky zlatý z vlastního odchovu, kdo má zájem, nechť se ozve na telefon 301 51 96 (to je můj telefon). Teď už opravdu čau T.


Sluchu mě zbav a uslyším tvůj hlas,
třeba i chromý dojdu ke tvým dveřím,
zrak zatemni mi, uvidím tě zas,
i němý se ti se svou láskou svěřím.
Paže mi odejmi a sevře tě
mé srdce místo dlaní do svých pout.
Srdce mi umlč: mozek bušit bude;
a spálíš-li ho na popel a troud,
ponese tě proud krve, věčně rudé.

R. M. RILKE – "Kniha hodinek“, překlad J. Pokorný


Automobil jako droga

Osobní automobil se stal čítankovým příkladem sobectví člověka vedeného snahou privatizovat zisky ze svého počínání a zároveň na celou společnost rozložit příslušné náklady. Přesto však bývají k automobilistům sociologové snad až příliš krutí, když líčí jejich touhu po automobilu jako výraz snahy zvýšit a upevnit svůj sociální status prostřednictvím určité formy ostentativního konzumu. Co však mají řidiči dělat, když se narodili do společnosti, která jim neumožňuje prezentovat svůj status méně páchnoucím způsobem?

Občané vyspělých zemí nepoužívají své automobily zdaleka jen jako prostředky rychlého a pohodlného přemísťování. To je ostatně patrné i z toho, že počet řidičů ve všech zemích neustále stoupá, i když například v Británii koncem osmdesátých let je již v mnoha městech průměrná rychlost automobilů srovnatelná s rychlostí městských drožek 18. století a v pařížském provozu dosahují automobily průměrné rychlosti 7 km/h, tedy v průměru o 2 km méně než drožky v době Balzaca. Jednou z příčin tak vysoké oblíbenosti tak pomalého dopravního prostředku je nepochybně skutečnost, že automobil plní funkci statusového symbolu.

W.Sachs, který analyzuje motorismus v historickém pohledu, konstatuje, že drožka s kočím, dřívější znaky privilegovaného postavení, ztratily definitivně na atraktivnosti poté, co je předhonil vlak. Automobil však o něco později triumfoval tím, že dokázal nabídnout sílu stroje a přitom obnovit dřívější volnost pohybu neomezovanou jízdními řády ani nepohodlnými spolucestujícími. Automobil převzal funkci kočáru jako nositele vyššího statusu v několika ohledech: chrání cestující od prachu cest a námahy fyzického pohybu, dává jim pocit převahy nad těmi, kdo cestují kolektivně, spolu s pocitem důležitosti toho, kdo je nesen cizí silou a konečně – nabízí podívanou pro všechny pěší stejně jako kdysi kočár.

Automobil funguje zpočátku jako luxusní dopravní prostředek. Na počátku století připomínají majestátní limuzíny i svým řešením staré ekvipáže aristokratů. V automobilu nalezli nejprve prestižní symbol podnikatelé, lékaři a vysocí úředníci, kteří se mohli vozit jako knížata, i když jim chyběla urozenost. S pomocí auta se dotyčné osoby stávaly nejen pány času a prostoru, ale také pány společnosti. Tato forma aristokratického automobilismu trvá prakticky až do druhé světové války – ještě počátkem 30. let bylo v Německu motorizováno pouze 1% obyvatelstva.

V době mezi dvěma světovými válkami je rozvoj automobilového průmyslu spojován s otázkou národní velikosti. Automobil však od počátku plní také latentní funkci – pomáhá disciplinizovat občany. Zatímco v minulosti cesty jako součást veřejného prostoru patřily v principu všem, s příjezdem automobilu se stává ze silnice výcvikový prostor vhodný pro trénování sebekontroly občanů. Od nynějška se každý musí chovat podle velice přesných a nekompromisních pravidel a musí tak činit dokonce ve svém vlastním životním zájmu. Nad dodržováním těchto pravidel bdí zvlášť pověření státní úředníci. Pouze v armádě a snad ve vězení panuje disciplina srovnatelná s disciplinou silničního provozu. Důsledná sebekontrola je pěstována pod sankcí nejtvrdší.

Celá drezura je natolik metodická, že v lidech pozvolna vzniká nová zkušenost – i když je silnice či ulice naprosto volná, nevyplatí se do ní vstupovat. Vzniká tak prostor, který je zároveň veřejný a do něhož se zároveň nedoporučuje vkročit, a právě tento prostor zaplňuje stále větší část jednotlivých měst i celé země.

Status motoristů je statusem lidí, kteří jsou nuceni a konec konců i ochotni vykupovat své nadřízené postavení tou nejtužší disciplinovaností. Není divu, že automobilismus učaroval Hitlerovi. Již roku 1934 vyjádřil svůj hořký pocit z toho, že miliony pilných a udatných Němců nemají zatím své vlastní auto. Pro příště nemá být automobil v Německu luxusem, musí se stát běžným předmětem lidové spotřeby. Toto přání se naplnilo beze zbytku, takže počátkem 80. let jsou ročně silnice a dálnice Německa obohaceny 3400 tunami olova a v ovzduší přibývá každým rokem 5 milionů tun kyslíčníku uhličitého. I když Hitler stačil vybudovat pouze 3500 km dálnic, položil základy "průchozí společnosti“, která je ovádána jediným životním rytmem a které není schopna se postavit žádná lokální síla. Dálnice, která má spojovat lidi, zároveň rozbíjí krajinu, a to zcela bez ohledu na původní charakter přírody. Je ideálním nástrojem centralizovaného panství, neboť umožňuje snadný dohled i nad sebevzdálenějšími regiony. Dálnice jsou vlastně stokami, které umožňují vylévat špínu lidského egoismu volně po krajině. Od počátku 70. let se díky jim mohl např. zdesateronásobit nápor automobilové nákladní dopravy v rakouských Alpách. Nebezpečí onemocnění rakovinou plic se v tyrolských údolích zvýšilo 40x, 42% stromů v Tyrolích je nemocných a 300 000 lidí žijících podél dálnic trpí hlukem. Je to daň, kterou Rakousko platí za nižší ekonomickou integraci svých sousedů, členů ES.

Také naše cesta do Evropy bude do roku 2000 vydlážděna 12 000 km dálnic. Naštěstí budou naše dálnice narozdíl od tyrolských respektovat všechny požadavky zdravého životního prostředí. Česká vláda to garantovala svým prohlášením z 19.8.1992, takže o tom nelze pochybovat.

Počátkem padesátých let se snu chopily reklamní agentury a učinily z automobilu symbol sociálního vzestupu a blahobytu. Reklama na vůz Ford Taunus z roku 1955 ukazuje hlavu rodiny stojící před naleštěným vozem a vysvětlující ostatním členům rodiny: "My jsme to dokázali. Nové auto stojí zde. Všichni sousedé leží v oknech, jak se chystáme podniknout malý víkendový výlet. Ano, povedlo se to. Chceme přece mít něco ze života, koneckonců jsme kvůli tomu oba dva pracovali.“

I když automobil ve vyspělých zemích dávno přestal být luxusní záležitostí a i když zácpy na dálnicích a zablokovaná města rapidně snížily časový zisk a radost řidičů z rychlosti, bez vozů se dnes již prostě nelze obejít. Auto se stalo drogou a lidé ho užívají, i když na to doplácejí. Nezanedbatelná část přírůstku zajištěného ekonomickým růstem tak byla věnována na to, aby lidé mohli bez ustání popojíždět tam a zpět.

Bylo by to zábavné a legrační, pokud by toto popojíždění zároveň drasticky neomezovalo svobodu ostatních, nevyčerpávalo neobnovitelné fosilní zdroje a nezamořovalo ovzduší i pro pěší a cyklisty. To co bylo dříve bezplatné, tedy čistý vzduch, možnost neomezeného pohybu bez stresu, bezpečné ulice, klid při spaní, to vše bylo v důsledku rozmachu motorismu komercionalizováno a může být solventním zájemcům zajištěno jen díky stále novým a novým produktům, počínaje protihlukovými barierami a zabezpečovací elektronikou konče. Ani prodej automobilů používajících bezolovnatý benzín z těchto problémů mnoho neřeší. Automobilový průmysl si dnes ve jménu "ekologicky čistého auta“ zajišťuje nová odbytiště a odborníci tohoto průmyslu nové šance pro kariéru. Přitom i to ekologicky nejčistší auto ničí alternativy nemotorizovaného života. Automobil si podřídil nezanedbatelnou část veřejného prostoru. To, co kdysi začalo jako velký příslib osvobození, se změnilo v novou formu závislosti.

Lidé dnes používají automobily, které je prokazatelně ohrožují, minimálně ze dvou důvodů. Centralizace vytvořená působením trhu a státní moci vyvolala nutnost pohybovat se zcela rutinně v oblasti natolik rozlehlé, že to přesahuje možnosti nemotorizovaného pohybu. Ekonomický růst, který umožnil masový rozvoj motorismu, snížil v důsledku toho kvalitu životního prostředí, takže příšlo do módy masové víkendové a prázdninové přesouvání, kdy lidé ve svých automobilech vyhledávají místa, jejíchž rekreační hodnotu automobilismus zatím ještě příliš nezdegradoval. Pochopitelně tímto způsobem degradují stále další a stále vzdálenější oblasti.

Druhý důvod rozmachu automobilismu souvisí s rozmachem konzumního stylu života obecně. Soukromý osobní automobil je významnou součástí toho, co je dopřáno kontrolovat i těm, kdo jinak nekontrolují vůbec nic. Také ten, kdo zhola nic neřídí, může řídit alespoň svůj automobil. Před dopravními značkami jsou si navíc všichni rovni.

Zároveň automobil umožňuje tolik žádanou individualizaci. I pokud nelze získat výjimečnost měněním auta každým druhým autem, zůstává nicméně možné odlišit se tisíci drobnými úpravami od kteréhokoli jiného automobilu. I když jsou auta vyráběna sériově, zatímco řidiči nikoliv, bývá design automobilů nezřídka nápaditější než design jejich řidičů a majitelé aut působí mnohem majestátněji vsedě než vestoje. A tak tato kombinace pohodlnosti a touhy po vlastním, bezpečném a navíc zcela samohybném útočišti zanechává po sobě jen v malém Holandsku každoročně na půl milionu ojetých a ohrožených vraků.

(J.Keller: Až na dno blahobytu – kráceno)


Do tohoto čísla přispěli:
Petra, Radek, Tomáš
Smíšek, Marka