Ruku podej – pevně stiskni,
Parádnicky, Vlčácky...
Poznej i ty, co to značí,
když se v jednom kruhu spojí
srdce těch, kdo věřit chtějí,
že kamarádství nad vším stojí
a ze srdcí se neztrácí.
Hodně se od té doby změnilo, mnozí odešli, mnozí přišli, někteří odešli a opět se vrátili. Tak jde čas – my a naše názory se měníme s ním.
Tehdejší rada starších postupně a za různých okolností přenechala své místo části tehdejší rady mladších. Myslím, že je to tak v pořádku. Nastal čas, aby rada starších předala svůj dopis radě mladších. Jsem poslední z tehdejší rady starších, z těch, kdo postupně uvolňovali svá místa – proto bych chtěla napsat alespoň pár slov:
Milá rado mladších,
již téměř deset let existuje společenství Parádnic a Vlčáků. Prošlo vývojem od nesmělých vzájemných podání ruky až po společné tábory a mnohdy krásné, trvalé a hluboké vzájemné vztahy, které věřím, že nekončí mávnutím proutku.
Vždycky jsem snila o "malém ostrůvku přátelství, který dokáže dát jistotu, sílu a zázemí v dnešním tolik nejistém světě“. Snila jsem o ostrůvku lidí, kteří chtějí být spolu, navzájem si pomáhat a obohacovat se ne materiálními věcmi, ale tím, co se nedá koupit a přesto je cennější – úsměvem, přátelstvím, pohlazením, láskou... Když o vás jako bandě přemýšlím a občas mezi vámi jsem, myslím, že jste vykročili touto cestou a současně jste zjistili, že je hodně těžká... Občas někdo ztrácí elán k tomu, jít po ní dál. Naše malé společenství prošlo mnohými úskalími – občas jsem měla opravdu strach jak to dopadne... Občas se stalo, že někdo odešel zklamán, nepochopen – či sám nepochopil – i to se stává... Vždycky mám obrovskou radost, když přijde zpět někdo, koho jsme dlouho neviděli, nebo když přijde někdo nový, koho přátelsky přijmete mezi sebe... Moc si vážím vás, kdo jste přes všechny nesnáze vydrželi a táhli tu naší společnou káru i ve chvílích, kdy to bylo opravdu těžké. Jen tak dál...
Objevuje se však před vámi závažná otázka – jsou tu další, kteří snad jednou budou chtít jít touto cestou – kluci a holky z oddílů. Ať chcete či nechcete, máte na ně obrovský vliv ve chvíli, kdy se snažíte na ně nějak zapůsobit, ale hlavně ve chvílích, kdy netušíte, že vás sledují... Jste ochotni ukázat jim vaši cestu? Není to snadné, chce to hodně trpělivosti a mnohdy i sebezapření – někteří z vás se již rozhodli, ale potřebují pomoc – budete-li chtít a dáte-li se do toho opravdově, dokážete to! A když se rozhodnete, možná se vám půjde líp, když si vzpomenete na ty, kteří se snažili těch uplynulých 10 let ukazovat cestu vám. Jací vlastně byli (jsou) a co se snažili předat Padák, Váša, Štětina, Nika, Ina, Dan, Vikin, Míša a mnozí další, kteří se jen mihli, pobyli s námi kratší či delší dobu a potom šli dál svou cestou, ale jejich rady, přání, písničky a příběhy tu zůstaly. Vyprávějte je těm nyní mladším. Vždyť ty příběhy někdy těžkých a někdy veselých začátků říkají cosi o nás všech – stojí to za to nenechat ten krásný společný strom vyvrátit z kořenů. Vzpomínejte, vyprávějte a ... nechte se vést po své vlastní cestě.
Za radu tehdy starších, nyní "zasloužilých“ vysloužilých Míša