O to víc jsem se těšil na srpnový cyklovandr, na který mělo jet kolem dvanácti lidí! Jaké však bylo moje rozčarování, když jsem přijel do Prahy a rodiče mi nejprve sdělili, že jste o jeden dřív oproti naplánovanému startu odjeli k Brněnské přehradě a poté mě Myšák překvapil tím, že se nikam nejede, protože je špatné počasí a většina lidí tak o cyklovandr nemá zájem. Týden, ve kterém jsme na kolech měli projet krásné Podyjí a ne o moc ošklivější Českomoravskou vrchovinu bylo paradoxně nejkrásnější počasí za celé prázdniny.
Kdo však chtěl, na kole si zajezdit mohl. Musel však počkat nějaký čas v Praze, než se dohodne další místo a další termín, nebo mohl vyrazit sám. Já jsem vsadil na druhou možnost a věřte, že jsem se neměl ošklivě. Jenom mě mrzí, že jsem nebyl s vámi. Celý srpen jsem tedy z větší části strávil v sedle kola a vychutnával jsem svobodu, čerstvý vzduch a nádhernou českou přírodu.
Moje první srpnová cesta (180 km) vedla do Jižních Čech, konkrétně do Staňkovského kempu. Na celé devítihodinové cestě přes Jesenici, Benešov, Tábor a Třeboň bylo nejzajímavější to, že celou (opravdu CELOU) cestu pršelo. Možná to byla zkouška, která měla určit, jestli jsem hoden toho srpen v sedle kola strávit. Ale naštěstí jsem cestu přežil a díky úžasné pomoci rodiny Krákorovic a Havlůjovic jsem přežil dokonce i následující týden.
Po pršavém týdnu stráveném na Staňkově převážně u volejbalu nebo u křížovek jsem se rozhodl, že vyrazím na východ, pokud možno do Brna ke spolužačce. Jedu si tak jedu a najednou mezi Dačicemi a Jemnicí proti mě na kole Cája. A že prý jede ze své chaty ve Chvalaticích za slečnami Bártovými (Kačka a Yfča, možná je znáte) do vesnice Radlice a jestli nechci jet s ním. Slovo dalo slovo a tak jsem nakonec obrátil kolo a vyrazil zpět. V Radlicích však holky nebyly, protože jely do Chvalatic za Cájou (když se někdo nedohodne, zákon schválnosti má volnou ruku). Jeli jsme proto ještě týž den zpátky, a tak jsem ten den najel asi 140 km.
Po příjemném týdnu stráveném u Cáji na chatě jsem vyrazil zpět do Prahy na plánovaný cyklovandr. Zhruba 210 km do Prahy se mi však zdálo moc, a tak jsem jel pouze do Soběslavi (100 km), odkud jsem se vrátil domů vlakem. Místo zrušeného cyklovandru jsem osamocen vyjel znovu na jih, tentokrát však pouze do Příbrami (70 km). Cesta byla příjemná a ani moc nepršelo :-).
Další den mě čekala tůra plná výškových prémií. Prvních dvacet kilometrů do Kamýka nad Vltavou bylo víceméně po rovině nebo z kopce, to jsem však musel krutě zaplatit v podobě nelidského stoupání z Kamýka a ještě několika dalších dvanáctiprocenťáků. Koncový bod: Chvalatice (190 km).
Po nějaké době jsme se opět vydali do Radlic (40 km). Tuto cestu jsem jel letos už pošesté, a proto jsem chtěl zkusit, za jak dlouho se to dá ujet. Zjistil jsem, že 90 minut na to úplně stačí :-) (jak jedním, tak i druhým směrem).
Z Radlic jsem se vydal konečně (plánoval jsem to celé prázdniny) za svou babičkou do Přerova. Když jsem dojel, měl jsem na tachometru 200 km. Cesta zpátky se poněkud prodloužila (v Brně se dá snadno zabloudit), a tak jsem za jeden den ujel 205 km. Při cestě domů jsem vsadil na osvědčenou cestu do Soběslavi na vlak (60 km).
Celkem jsem tedy za srpen v sedle kola ujel zaokrouhleně 1111 km, průměrnou rychlost jsem měl 22,22 km/h, denně odhadem 33,33 km a celkem mám za 444 dní (od koupě kola) najeto 5555 – 555 km. Maximální rychlost: -6,6 + 77,7 km/h. (A kdo by mi chtěl upřít MOJÍ JEDENÁCTKU... – poznámka pouze pro zasvěcené(ho).)
Toto bylo o minulosti. Jelikož mě ježdění na kole ale opravdu docela popadlo, chtěl bych, dokud je ještě teplo, uspořádat jednu extrémní akci: 24 hodinovka. Co to je, si asi každý dokáže představit sám, a tak jen dodám, že bych chtěl najet alespoň 400 km. Kdo by měl o tuto akci zájem, ať mi co nejdřív zavolá. Pozor! Akce se nebude konat, nepřihlásí-li se alespoň 0 dalších účastníků. A za rok? Třeba na rozhýbání svalů 1000 km za týden (o něco reálnější než 24h).