Přišlo na to, abych napsal příspěvek do Clavisu. Je to horor něco zplodit. Je úterý a já jako poslušný skorovysokoškolák sedím v posluchárně číslo 135 a čekám na nějakýho zběsilýho fyzika, který nám (je nás tu asi třicet) za jedenapůl hodiny osvěží, vysvětlí a naučí (to asi především) celou středoškolskou fyziku, no to bude žůžo. Hele už jde, ale ejhle, není to zběsilý fyzik, ale nějaká stará babča. Navenek se jeví příjemně (zatím). A už se rozjíždí – moment – maže si tabuli (To je jedna ze změn oproti střední škole, nemusíte chodit pořád k tabuli a mazat ji. Smažou si sami to, co sami napíšou.) a už jede.Fuj, to jsem se zapotil. Před chvílí se do mě opřela a chtěla vědět něco o pohybový rovnici, nebo tak nějak. Naštěstí si to nakonec řekla sama, takže teď odchází a já můžu rozvíjet svoje myšlenky.
Jistě jste si v poslední době všimli, že jsem asi trochu zamračenej a nevlídnej. Věřte, že jsem vám chtěl všem napsat a dokonce jsem se o to i pokusil, ale vždy to sjelo do témat, která se do Clavisu nehodí (Dal jsem to přečíst jen lidem, kterých se to bezprostředně týkalo a o kterých jsem se tam zmiňoval.). Po táboře jsem měl šílenou krizi. Nad vodou mě drželo jen pár lidí, kterým jsem doopravdy věřil. Přiznávám to, na ostatní jsem měl trochu ponorku, asi jsem je vídal moc často, nevím.
Přišel Staňkov, který mě svou cyklisticko (cesta tam 159 km) – volejbalovo – koupačkovo – houbovo – kytarovou kůrou částečně vyléčil. Bylo mi nádherně díky vám všem, kteří jste byli i nebyli na Staňkově. Hrozně jsem se těšil do Prahy až nás zase uvidím pohromadě a taky na cyklovandr, na tu šíleně dlouho propagovanou akci. Ovšem okolnosti této akci nepřály (co okolnosti – rodiče, počasí a taky hlavně naše pohodlnost), takže se nekonala. Myslím, že jsme přišli o krásných čtrnáct dní v sedle našich trubkových ořů. Uteklo nám mezi prsty Podyjí, Třeboňská pánev (Staňkov – jaká to náhoda), Novohradské hory, část Šumavy a jako perlička Povltaví. Byla to chyba, ale není nenapravitelná. Myslím, že nám tyto lokality nikdo nevybagruje, řeky nikdo nesvede do jiných koryt a silnice zůstanou silnicemi i pro příští rok.
(Pro vás, kdo chcete vědět co se děje – babča drtí u tabule nějakýho gymplistu, kterej neumí derivovat. Ježíš to mě hřeje u srdce, neříkal jsem to?) No co, nikam jsme nejeli, ale byl tady volejbal. Šíleně mě bavilo a hrozně se mi líbilo říkat doma "Jdu na trénink.“ I když – co si budeme namlouvat – stálo to občas za starou bačkoru (no možná i pantofli, ta je asi větší).
Tedy přátelé, asi po hodině se opět hlásím ze svého stanoviště. Babča probírá šílený věci, který jsem snad nikdy neviděl. Asi se mi kouří z hlavy. Teď počítáme příklad o nějakým elektronu, kterej si klidně vletí do elektrickýho ještě k tomu homogenního pole a klidně se nechá ovlivnit a odletí úplně jinam než původně zamýšlel. Je to šílený, co si to ten elektron vůbec dovoluje, že jo? Pomóc. Ke psaní sednu asi až v autobuse nebo večer doma.
Opět se vám hlásím ze svého stanoviště, které jsem přesunul do svého bydliště. V autobuse se psát nedalo (bylo tam příliš lidu na metr čtverečný). Teď už asi taky nic nenapíšu, protože musím do hajan. Vypadá to, že se přihlásím zítra opět z budovy FEL ČVUT (no to je ale pěkná zkratka) (JVRA6670IB29MFFUKCZ je ale pěknější :) Kuba).
Jsem tam co včera touhle dobou a píšu další díl tohohle seriálu (proboha Dallas, to ne). Takže kde jsme to přestali – jo na volejbale. Myslím si, že nám těch čtrnáct dnů plácání dalo hodně, alespoň pro mě to byla zkušenost. Měl jsem spoustu příležitostí se zdokonalit ve hře, nebýt toho blbýho doskoku a následného sádrového obětí mé levé nohy. I tak si myslím, že jsem spoustu věcí, který mi později pomohly, odkoukal. Lidi věřte mi, mít sádru je šílený. Celej den jsem seděl doma, čuměl na televizi a čekal až mi ta blbá sádra zatvrdne. Hlavou se mi honily takový myšlenky, o kterých se mi nikdy ani nezdálo. Docházel jsem ke spoustě závěrů, ale nebyl jsem schopnej je komukoliv sdělit. Nechtěl jsem tím někoho zatěžovat, protože to byly věci, který se týkaly především mě. V tý době jsem žil pro jeden "cit“ (nevim jak to napsat, doufám, že to chápete). Asi byla chyba žít jenom tim, protože jsem začal ztrácet spousty přátel, neohlížel jsem se napravo ani nalevo a šel jsem asi jenom za tím. Začal jsem přehlížet spousty přátel, který pro mě něco znamenají, a tak přišel po zásluze tvrdý dopad z oblak přímo na "hubu“. Najednou nebylo pro co žít (zní to silně a možná trochu divně, já to tak ale cejtim), zmizely všechny plány. Vlastně nezmizely, najednou byly nereálný a staly se z nich už jen sny. Bylo to šílený a nikomu to nepřeju. To byl asi hlavní důvod mojí zamračený tváře. Dík tomu, že jsem měl celý září volno, bylo spousty času na přemýšlení. Myšlenky, na který jsem přicházel, byly hrozný. Nechápal jsem to. Na místech, kde rostly stromy, zůstaly jenom díry. Je to asi blbá metafora, ale lepší nemám. Děkuju lidem z kmene, který byli schopni vyslechnout to moje nesmyslný tlachání na jedno téma. Díky za vše.
No tak to by už stačilo ne? Doufám, že jste pochopili to, co se ve mě děje, a že se na mě nezlobíte, kvůli mýmu zamračenýmu obličeji. To co bylo a co se stalo je za námi. Teď už vím, že ani pro jednu stranu to nebylo jednoduchý se s tím vyrovnat. Bude mi ještě chvíli trvat, než se vzpamatuju a než se vrátim do správnejch kolejí.
Přátelé, začíná mi cvičení z matematiky, skončeme to. Hrozně se těším na kameloty dneska večer. Jsem rád, že jste to tlachání přelouskali až do konce, a doufám (Ježíš, už zase v něco doufám, no já jsem hroznej), že jste pochopili, co jsem vám tady napsal.
Určitě si teď připisujete tento článek do kolonky nejhorší příspěvek do Clavisu. Promiňte, dlouho jsem uvažoval jestli ho sem mám dát. Doufám, že to chápete, chci abyste věděli, co se ve mě děje, až nebudu hýřit smíchem. Díky moc.
(Jsem si vědom poněkud více uvolněné formy a stylu tohoto příspěvku. Možná mělo k výsledné podobě přispět i nesčetně mnoho (řádově desítky – tedy 10 až 100) chyb gramatických i chyb v úpravě, ale já jsem musel alespoň ty nejhorší z nich opravit. Jestliže to poškodilo – řekl bych až anarchistické – ražení článku, tak se ti tímto, Myšáku, omlouvám. :-( Kuba)