Nejen Stodůlky
Petra

Ve skutečnosti jsem tento příspěvek psala zhruba ve stejnou dobu jako Lišák svůj dopis do sešitu v klubovně. Zbytek měsíce jsem váhala, jestli ho mám uveřejnit, když už v podstatě vše bylo řečeno, i když jinými slovy a z jiného úhlu pohledu. Ale koneckonců je možné, že někdo z vás to nečetl a já si myslím, že bychom se nad tím měli všichni zamyslet a třeba o tom hodit řeč.

Úplně na úvod bych chtěla napsat, že neznám žádný roverský kmen, který by neměl alespoň přechodně nějaké problémy, a proto si myslím, že se nemáme za co stydět. Dokonce ani tehdy ne, když o našich problémech budou číst pro většinu z nás cizí lidé...

Tak tedy, chtěla bych vám popsat jedno odpoledne, které jsem strávila v naší klubovně, nejdřív sama a pak postupně s Myšákem, Peggim, Křemlou, Zajdou, Piškotkou a Muwínem. Každý z nich mi předal ať už přímo nebo nepřímo kus svého poselství, které se mi vrylo do paměti a které mě motivovalo mimo jiné i k napsání tohoto příspěvku.

Víte, já do klubovny nechodím moc často a bylo to vlastně poprvé, co jsem tam zůstala tak dlouho v jednom kuse. A jako asi každý z vás jsem si nejdřív pustila muziku, příjemně se usadila a začetla se do zápisů z našeho sešitu. (Mimochodem zaslechla jsem názor, že tento sešit je čtenější než Clavis, co vy na to?) Dobře jsem se bavila, hlavně nad některými zvlášť podařenými zápisy, ale čím víc jsem četla, tím víc jsem přemýšlela nad tím, co tím chtěl vlastně autor vzkázat ostatním. Chci říct, že nemám nic proti zábavě a docela ráda dělám věci zcela bezdůvodně, ale i tak mě napadlo, jestli není škoda toho papíru a taky toho času, který se dal využít nějak jinak. Přesto všechno mě vaše zápisy naladily na sentimentální vlnu a já začala vzpomínat na všechny možné lidi, které znám, které mám ráda a kterých si z nejrůznějších důvodů vážím. Vzpomínala jsem na různá nedorozumění, která jsem s nimi v poslední době zažila a bylo mi smutno. Přemýšlela jsem o tom, co všechno mi tito nejrůznější lidé předali či stále předávají a také co pro ně dělám já sama. Najednou mě napadlo, že jsem vám v poslední době věnovala mnohem míň času než třeba ponsákům. A hlavně že mé další aktivní plány (to znamená, že hodlám něco organizovat, připravovat, shánět atd.) se týkají ponsáků a nikoliv našeho roverského kmene. Zjistila jsem, že považuji za samozřejmé účastnit se našich akcí, ale pouze jako pasivní člen, a to mě zarazilo.

Někdy v této chvíli dorazil Myšák. Před sebou jsem měla otevřený Skauting, týkající se A. B. Svojsíka. Teď si neodpustím malou odbočku, která se týká mého postoje k tomuto i jinému ryze skautskému časopisu. Po pravdě řečeno, sáhla jsem po něm víceméně z nedostatku jiné inspirace s pocitem že "tam se stejně nic zajímavého nedočtu“. Že tento názor zastává více lidí, mě přesvědčil mimo jiné právě Myšák, který když zjistil, že čtu Skauting se pohrdavě odtáhl. Na druhou stranu z něj nakonec vylezlo, že ty Základy junáctví taky nejsou špatný a vůbec nepochybuji, že je otevřel, stejně jako já Skauting, jen s největším sebezapřením. Když nad tím tak přemýšlím, skoro to vypadá, že nejsme dostatečně hrdí na to, že jsme skauti. Jen málokdy se pozdravíme levou rukou. Dokonalý skautský kroj nám připadá směšný. Skautskou literaturu považujeme už automaticky za nezáživnou a nudnou. Ale je to opravdu tak? Věřím, že ne a taky vím, že nikdy nezapomenu na Břekovou alej a na svůj skautský slib...

Náš další rozhovor se stočil na kursy Fons, lépe řečeno na důvody proč jet nebo nejet na kursy Fons. Nechci tady agitovat, takže jenom krátce. Myslím si, že poznat jiné rovery je báječná věc a že by to mnohým z vás velice prospělo. Teprve na Beníškách jsem si tak nějak pořádně uvědomila, že být členem takové rozsáhlé organizace může být i výhoda a taky že existuje spousta skutečných reálných lidí, kteří se snaží o totéž jako my.

Po chvíli přišel Peggi a přinesl s sebou symbol moci. Řekla jsem nahlas k čemu jsem dospěla, když jsem v klubovně byla sama – a sice že jsem většinu prázdnin strávila s někým jiným než se stodůleckýma roverama a taky že mi dělá velkou radost připravovat něco pro ponsáky. Nejvíc mě udivilo, že Myšák i Peggi mi sdělili, že by si od nás taky někdy potřebovali odpočinout a že to je úplně v pořádku.

Kluci odchází, přichází Křemla a Zajda. Najednou mám pocit jakoby se klubovna přenesla do jiné civilizace. Zajda vaří čaj, vyndává sušenky. Celá klubovna se noří do poklidné domácí pohodičky. Je to docela příjemné a zcela nenáročné, jenže se začínám nudit. Je to takový ten stav "pojďte něco dělat, ale vymyslete co“ s tím, že chybí ten, který by to něco vymyslel. Najednou mě napadá, že nejsem asi jediná, kdo by se chtěl našich akcí pouze účastnit a ne je vymýšlet. Zastyděla jsem se, hlavně proto, že o sobě vím, že jsem schopná něco vymyslet či připravit si pro ostatní, ale jsem jednoduše líná a spoléhám na to, že to někdo udělá. Všimněte si, že nevyčítám, že nic neděláte. Ne že by to u většiny z vás nebyla pravda, ale za současného stavu věcí by mi to přišlo poněkud trapné. Je mi jasné, že pokud mám o nějaký program zájem, jsou vlastně jen dvě možnosti, jak ho uskutečnit. Buď někoho uprosit, aby ho udělal, nebo ho udělat sama. Protože spoléhat se na bratra není zrovna to nejlepší řešení.

Po chvíli dorazila Piškotka a Muwín. Hlavním tématem byl dnešní narychlo svolaný volejbal, se kterým Piškotka nepočítala a na který si z Radotína nepřivezla ani oblečení ani náladu. Ostatně náladu na volejbal neměl v klubovně téměř nikdo, ani Křemla ani Zajda ani já. Nicméně Piškotka požádala Muwína o zapůjčení sportovního oblečení a přislíbila účast. Když Muwín odešel, stočila se řeč právě na volejbal. Z toho co jsem slyšela vyplynulo, že s některými lidmi se prostě nedá hrát, že pořád hledají nějaké chyby, že ostatním vyčítají, že se dostatečně nesnaží atd. atd. Prostě stejné jako minulý rok. Je jasné, že takovéhle řeči nikoho nemotivují, aby se odebral do tělocvičny. A protože jsem se tento rok vašeho volejbalového výcviku vůbec nezúčastnila, neměla jsem žádný důvod o tom pochybovat. Ale když jsem vyšla z klubovny, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám a zamířila jsem k tělocvičně. A musím říct, že nic z výše popsaného jsem nezažila a to i přestože Myšák nešel na třídní sraz (poznámka i pro nezasvěcené).

Moje vyprávění se už chýlí ke konci, po volejbale už zbývala jen cesta domů, na které mě doprovázel Muwín. Z toho všeho o čem jsme mluvili chci zmínit alespoň cíl našeho roverského kmene, nebo spíš že jsme se shodli, že to nikam nevede. Abychom si rozuměli, v žádném případě nežádám zavedení "pardubické tradice“ nebo něčeho podobného,ale přesto cítím, že roverský program je něco víc než příjemné posezení v klubovně. A taky cítím, že s postojem "to je hrůza, tady se nic neděje“ se nikam nedostaneme. Stále věřím, že nejlepší způsob jak uskutečnit roverské heslo sloužím, jak se seberealizovat a zároveň obohatit ostatní je, že každý, tedy i já, aktivně přispěje do našeho programu. Slibuji, že se budu snažit převést krásné teorie o roverském kmeni v praxi a že přestanu považovat za samozřejmé všechno, co pro mě děláte. Tož děcka, jdeme na to.