Ať počítám, jak počítám – pořád je nás málo!
Smíšek
Znáte tu pohádku, co vyprávěl dědeček svému vnoučkovi cestou vlakem? Jestli ne, tak se vám ji pokusím v krátkosti převyprávět. Na jedné plážičce u rybníka si hrálo několik malých kluků. Tedy, důležité je vědět, že jich bylo osm. Dováděli, koupali se a pak jen tak leželi na slunci, chvíli hráli na babu, prostě krásné letní odpoledne. A když se začalo schylovat k večeru, rozhodli se, že se pro jistotu spočítají, aby přišli domů všichni. Ale, ouha, co se nestalo. Jeden chyběl. Počítal Tonda a napočítal sedm, počítal Péťa a napočítal sedm, počítal Vašek a napočítal také sedm. Po řadě se všichni dopočítali jenom k číslu sedm! Kam se ten osmý mohl podít? Kam se schoval. Snad se neutopil? Křičeli, běhali, hledali, všechno marně. Nakonec si smutně sedli vedle sebe na pláž celí unavení. Tu šel kolem starý rybář a hned se jich ptal, co se stalo. Když mu to vypověděli, řekl jim, aby se zvedli a spočítali ďůlky, které vyseděli v písku. A těch bylo – osm! Kluci nevěřili vlastním očím. Nakonec se to vyjasnilo. Vždycky, když počítali, zapomněli spočítat sebe sama. S radostí, že se nikdo neztratil, utíkali domů a z téhle příhody si dělali legraci.
Hloupá pohádka pro školáčky v první třídě, nezdá se vám? Vzpomněla jsem si na ní nedávno, když jsem poslouchala o tom, jak se to a to nemůže uskutečnit, protože je málo lidí. Ještě se vám zdá hloupá? Pokud ano, nabízím další příběh. Je o malých dětech, které se doma nudí a zlobí. Maminka či tatínek se snaží jim najít nějakou zábavu, ale milé děti jsou vybíravé a kladou si podmínku: Tak jo, tohle si teda zahrajeme, ale musíš to hrát s náma. Někdy je pro rodiče podmínka splnitelná, jindy ne. Pak nastane kravál, mnohdy i výprask, spousta slz a zahořklosti na obou stranách. Nakonec se děti vždycky nějak zabaví.
Zmatený článek o malých dětech. Nenechte se mýlit prvním dojmem, ani svést bujnou fantazií. Je o dospělých či skoro dospělých lidech, které znáte a kterými jsme. Nejsme už malé děti, ale často se tak chováme. Nelze se potom divit, že se občas nemůžeme dopočítat – jistě ne proto, že bychom to neuměli, ale jednoduše proto, že nechceme – nebo že se občas nekonečně nudíme, protože "rodiče“ nemohou nebo nechtějí plnit naše podmínky a vlastní aktivita, která by byla přínosem nám samým či našemu okolí, je příliš namáhává, únavná a zdánlivě bezvýsledná...
Plky, plky, plky. Řeknou si jedni. Urážky, nemístné narážky, řeči, co nemají cenu. Řeknou si druzí. Berte to, jak chcete. Díky.