CDčka
Honzina

Mí drazí a milí. Rád bych pokračoval ve svém technickém pojednání o technice obklopující náš svět, které jsem na poprvé poněkud zmatlal. Tímto bych se tedy chtěl omluvit za můj makropřeklep a chtěl bych danou věc uvést na pravou míru. Slovo SATELIT je opravdu těleso jenž se pohybuje po oběžné dráze nějakého tělesa (v našem případě Země), ale já měl spíš na mysli zařízení na příjem signálu jenž je prostřednictvím SATELITU přenášen, tedy SESTAVU PRO SATELITNÍ PŘÍJEM. Tímto doufám, že jsem všechny své chyby z minulého článku opravil a že vše ostatní je tak jak má být.

Mé nové pojednání se bude točit kolem, asi určitě vám všem dobře známých, CDisků. CDisky jsou v současné době asi nejoblíbenější záznamová média a to ihned z několika důvodů.

Jedním z těchto důvodů je jejich schopnost uchovávat veliké množství dat na víceméně malé ploše záznamového místa. Nejenže tohoto faktu využívá v hojném počtu výpočetní technika, ale i hudební společnosti a v neposlední řadě i společnosti zabývající se obrazem, tedy video nahrávky. Na takové CD se vejde 75 minut hudby nebo 600 až 700 MB software.

Druhým důvodem – a ještě podstatnějším než byl první – je kvalita záznamu, které se dá dosáhnout. Např. v hudební oblasti lze tímto značně zpříjemnit poslech, který je u ostatních rušen nepříjemnými šumy. Tyto nepravosti, jako šum, brum, chrchot a praskot, známé zejména z přenosových médií typu polyvinilacetátové desky (LP, SP) nebo běžně používaných kazet, způsobuje neustálé venkovní namáhání záznamové stopy (LP – deformace stopy snímací jehlou; kazety – parazitní elektromagnetické pole). U CDisků je veškerý záznam (drobné mechanické vrypy uspořádané do spirály) proveden pomocí laseru, který jej vypálí na speciální odraznou vrstvu (zvuk, obraz, data, ...) a do této vrstvy se už nijak nezasahuje. Záznam je totiž snímán pomocí druhého laseru, který je nižší intenzity, takže k žádnému porušování záznamenané stopy nedochází. Je ale jasné, že když nějaký maník udělá do CDčka vryp nebo ho zlomí, že pak záznam nebude takový, jaký byl.

Dalším z důvodů je trvanlivost záznamu vepsaná na CD. Odhaduje se, že takto zapsaný záznam lze uchovávat libovolně dlouho, ale samozřejmě bereme-li v úvahu trvanlivost materiálu, je řádově asi 200 let. Objevují se i polemiky o tom, že je trvanlivost ještě menší, ale podívejte se na takový kazetový záznam. Ten někdy nevydrží ani jednu projížďku metrem a když ano, tak je záznam poškozen.

Důvodů pro obdivování CDček je mnoho, ale CDčka mají i své nešvary. Jedním z nich je jejich nepřepisovatelnost. Tedy zapsat jednou a dost. Tento problém si dávají za úkol mnohé vědecké týmy, ale vždy je to na úkor místa záznamu nebo změny vlastností CD. Dalším nešvarem je jejich nekompatibilita, která je také kamenem úrazu. No prostě nic není dokonalé, ale CDčka se povedla.

Pohledem do budoucnosti bych chtěl toto vše zakončit. Nedávno jsem se dočetl, že bylo vyvinuto nové CD tedy ne CD, ale DVD. Tento divný název označuje vlastně CD, které je možné zapsat ze dvou stran, což u normálního CD nešlo. Tím se tedy zvýší jeho kapacita o značnou hodnotu. Kapacita DVD je 160 min video záznamu a až 8 Gigabytů pro software.