Co musíš udělat dnes – odlož na zítřek
aneb zítra je taky den
Piškotka

První ukázka těchto pocitů je škola. Škola a příprava na ni. Vím, že se mám učit, vím, že jinak jen stěží přečkám – přetrpím – následující den, ale já přesto vše odložím na druhý den ráno, na cestu do školy, kterou stejně většinou prokoukám do blba, případně prospím. Tím pádem se mi následujících sedm eventuelně osm hodin proměňuje v noční můru a já svou zchátralou plachetnicí proplouvám na rozbouřeném moři. A můžu vám říct, že někdy ta vichřice či bouře bývá skutečně zběsilá. Ovšem každý nezmar jednou přejde a já se se svou naprosto poničenou a poškozenou troskou vracím – jako každý den – domů. Doma je klídek. Zde nastupuje opět moje laxnost a škola jde opět stranou. Nač si kazit odpoledne. Sedím, poslouchám kazeťák, něco píšu, prohlížím si vaše úsměvy na fotkách, čtu si dopisy... sním... vzpomínám... Je to moc příjemný.

A pak – po těchto pěkných i nepěkných dnech nastupuje jednou za čas prémie – akce, na které jsme všichni "live“. Ano, byl to právě Mlýn u Brna, který mě naprosto okouzlil a na chvíli dostal od toho zběsilého zmatku a proplouvání. Ale laxní přístup (Lhostejnost? Nezodpovědnost? Sobeckost?) se nevytratil. Možná se zmírnil, ale nabral jiné obrátky. Teď mě to hrozně mrzí. Brno byla příležitost k tomu prodebatovat co s námi dál. Jaké máme plány, co chceme, co nechceme, jak chybujeme... Byla to příležitost hnout se o kus – třebaže jen o nepatrný kousek – dál. A já se k tomu obrátila zády. Nechtěla jsem – nebavilo mě to – bavit se na toto téma. Byl poslední večer a já ho chtěla s váma prožít jinak. A jakto, že mě nenapadlo že třeba někdy do budoucna by se mohlo stát, že následkem tohoto přístupu by už nikdy žádný jiný společný večer nemusel být? Zkrátka jsem si říkala – vždyť zítra je taky den. A pak další a další a někdy se to prostě vyřeší. Ale známe se moc dobře. Odkládání se stalo naším pravidlem denního pořádku a já mám obavy, aby se mou "nemocí“ nenakazilo ještě více lidí, než doposud nakaženo je.

Po podzimních prázdninách nastal opět a znovu zmatek a k tomu přibyla nesnesitelná prázdnota a pusto. Odkládala jsem, co se dalo a jen s velkou námahou jsem proplouvala. Zase ten známý kolotoč, až po dobu, kdy jsem se pustila do tohoto článku. Původně jsem chtěla tento příspěvek "odložit“ (z nedostatku vůle jsem se ho chtěla vzdát – bylo těžké přemýšlet o tom, co se začalo pod propiskou vytvářet), ale úžasnej člověk mi dodal sílu a odvahu a do mě se vrátil opět "elán něco dělat“. (Strašně moc děkuju – byla to oáza v poušti, díky. Máš to u mě!)

Mám strašnou chuť začít něco dělat. Mám chuť a vůli vyléčit se – vyloupnout se – ze skořápky lhostejnosti a laxnosti. A vím, že když se vyburcujeme k tomu všichni, snad jen málokdy bude platit heslo "Co můžeš udělati dnes – odlož na zítřek aneb zítra je taky den!“ Bezoparovou (no konečně) pusu všem posílá Piškotka

PS: Uf, dalo mi to zabrat. Taky jsem to mohla odložit na zítřek. (?!?)