| Ó harfo dávnověká, sladkých kolébko zvuků, uspalá nyní dřímáš v kobkách hor stinnokrytých po vlasti rozložené. Ač dávno hlasy strun tvých dozněly slávu otců, často mě v stínu hájů po oudolích po hlučných mnohozvuké Vltavy samotného překvapí temnota černorouchá; kolem šumoty noční. Růžoví nesou snové na peruti lehounké se nade hlavy lidské. Vzchází hvězdy jasné ve duté noci lůno, | na nichžto slavných otců přebývají duchové; udá se mi slyšeti zemřelé zvuky tvoje, ty harfo zašlých věků, ač dávno hlasy strun tvých dozněly slávu otců. Zazní to hájů stíny, jako by včel podálných rovinou roj zahučel, jako pěvce šedého umělá kdyby ruka lehkým přejela tahem zesnulé zlaté strůny. A před zrakoma mýma opření na oblaky vystupují duchové. Dušičky, duše a duchové |