The Terry Fox Run
Peggi
Tak lidičky, jsem tady, abych vám podal přímé svědectví o tom úžasném, zdrcujícím, fyzicky (alespoň pro mně) vysilujícím a samozřejmě a především sportovním dopoodpoledni. Ano, uhodli jste, tento článek bude o běhu Terryho Foxe.
Chtěl bych se moc omluvit Petře, která chtěla jít, ale díky náhlé změně času a místa určeného k srazu o tuto událost přišla. Hluboce se omlouvám.
A nyní se pokusím vyvolat hluboko ukryté pocity z tohoto běhu. Utvořím seanci, prosím ticho... Slyším výstřel. Bylo odstartováno. Ale co to, dav stále stojí. Ne, už ne. Udělal jsem první krok. A druhý... A teď dokonce dva rychle za sebou. A již běžím. Ztěžka dopadají mé ztuhlé nohy na povrch petřínských cest. Kličkuji v davu, nevnímám pichlavé poznámky soupeřů čtoucí mé jméno hrdě visící nad
modrou pětadvacítkou, já stále běžím. Nevnímám slečnu dávající pozor na řadu vozíčkářů. Cosi křičí, já se jen snažím udržet se přede mnou běžícího chlapce s modrou devatenáctkou. Mé již rozhýbané nohy nesou mé tělo po dlažebních kostkách dolů kamsi k Pražskému hradu. Zatím se nepotím, cesta vede dolů a v té rychlosti mne vzduch ovívá. Teď již rozeznám bránu vedoucí ke katedrále. Hlavně abych neklopýtl, to je teď nejdůležitější, celých pár minut psychické přípravy by bylo na nic. Zbytečný pád by zhatil všechnu naději a víru v to, že bych to mohl doběhnout. Obíháme katedrálu, přichází běh do vrchu a s ním i první kapky potu. Pálí mne nohy, které na tak velkou vzdálenost nejsou připraveny. Zjišťuji, že psychická příprava nestačí. Nadarmo jsem svým svalům říkal, že šest tisíc čtyři sta metrů je skoro nic (asi neumím tak dobře lhát). Přeju si, abych klopýtl. Ne, mě už může zachránit jen zlomenina. Jak by to bylo pěkné, sanitka by houkala, já bych ležel. Ne, ne, ne. Já vydržím. Vbíhám na cestu k petřínské lanovce. Hurá, není do kopce. Pane Bože, je to až neuvěřitelné, cosi mne píchlo na prsou. Zvedám ruce na důkaz radosti z prvního místa. Ach ne, nebyla to cílová páska, to byly jen zplodiny z výfuku motorky, které jsem vdechl. Škoda (kdybych věděl, že od cíle mne dělí necelých jedenáct set metrů). Běžím dál, cesta se opět zvedá. Už to musí skončit, každou chvíli. Nyní běžím konečně po rovině a vbíhám do cílové rovinky. Závěrečný spurt? Ale ne, nemusel bych přežít. Konečně v cíli. Vidím (sice rozmazaně) postavy, jdu blíž, ano Myšák, Lišák a... aha ten k nám nepatří... takže jen ti dva. Je mi špatně rozumět, pokládám otázku: "Jak, hh hhh hh, se hh hhh hh, vám hh hhh běželo?“ Plazím se pro banán a pro sušenku...
Jé, co se děje. Aha, fuj, to jsem se lek. Konec seance. Jsem celej zpocenej. Víc ze mne asi už nedostanete, takže zase za rok.
PS: Nic neberte doslova. Bylo to totiž úplně super.
Terry
Špriclík
- Ano, nebudu tady omílat osudy Terryho Foxe (asi to už znáte).
- Ano, byl jsem na běhu Terryho Foxe (mimochodem jsem neuběhl).
- Ano, byla strašná zima, která nám trošce nevadila (skoro).
- Ano, bylo nás tam míň, než jsem očekával (to se změní !!!).
- Ano, trať našeho nesoutěžního běhu byla komplikovaná (z kopce, do kopce, z kopce, do kopce, rovina, atd. a to celé na pouhých 6.4 km).
- Ano, měl (možná měli) jsem z toho smíšené pocity (běhu).
- Ano, věřím, že jestli to za rok neuběhnu, tak uběhnu víc jak minule.
- Ano, doufám, že nás tam bude víc (mnohem víc).
- Ano, vím, že tady pořád opakuju Ano.
- Ano, už to brzy skončí.
NE! Nebudu vás tady strašit, bylo to fakt dobrý (až na ty smíšený pocity), fakt to stojí za to poznat sám sebe, říct si co dokážu, dokázat si, že mám vůli se zlepšit, proto doufám, že se nás tam sejde víc.
Chtěl bych tím (pro změnu) poděkovat mým průkopnickým partnerům.