Z pohledu Parádnice
Kašpra
Čauko lidičky!
Copak, že já se ozývám se svým příspěvkem? No, ono když do člověka stále někdo ryje, že popisuje kvanta papíru v našem sešitě, zatímco Clavis zeje prázdnotou, ono se pak většinou poštěstí, že onen pisálek zasedne za papír a poté, co ho třikrát přeškrtá a vyhodí, se rozhodne, že teď už to opravdu bude na úrovni. Vždyť vše má svoji úroveň a proto to ani nemůže dopadnout jinak. Bude to na úrovni. (Čeho však?) A o čem se vlastně chystám psát? Víte, chtěla bych vám sdělit, jak jsem na vás pohlížela ještě jako Parádnice a jaký mám názor teď, sama v centru dění.
Roveři. Roveři pro mě byli lidi, na které jsem se dívala s obdivem. Vše uměli, líbilo se mi, jak si mezi sebou rozumíte, jak jde vše vesele a bez komplikací. Přišlo mi, že se stále něco děje, že se prostě řekne: "Jedem na vandr“ a jede se. Strašně jsem se těšila, až mezi Vás poprvé přijdu, pozdravíme se pravou rukou, jak už pak mezi Vás budu jenom zapadat, čím dál tím hlouběji a za chvíli nebude nic, co by mě od Vás odlišovalo.
Ne vše dopadlo tak, jak jsem si představovala (zčásti je to určitě dobře). Ano, musím říci, že se cítím jako jedna z Vás. Nejsem si jistá jen u těch, které nevidím příliš často, ale i to snad jednou zmizí. Vždyť co mohu chtít více. S tím pozdravem, no, trochu omyl, ani pravá, ani levá ruka. Ale o tom už se psalo dost. Ale trošku mě to mrzí. Sice zapadám i bez něj, ale přemýšlím, jestli do skautského oddílu. A co my přeci jsme? Všichni jsme v nich vyrostli a to zcela dobrovolně. Či nikoliv? A proč bychom se ho tedy teď měli vzdávat? Ale o tom už taky psali jiní. Přemýšlím, jestli to také nemělo skončit spíše v tom sešitě, zapadnout mezi ostatní pl... tlachy.
K těm akcím. Začala jsem vnímat časové rozdíly mezi školami, míru učení a jiné důvody, vedoucí k zaneprázdnění. Někdo je v klubovně stále (že jo, Kašpro) a někdo vůbec. Jak kdo chce a může, je pryč doba, kdy měl každý odpoledne čas. Vlastně si nemám na co stěžovat. Teď už se začíná i NĚCO dít. A vynasnažím se do TOHO přispět. Abych se dostala trochu blíž ke své minulé představě a aby i ostatním přišlo, že se něco děje s partou dokonalejch lidí, které vychoval oddíl skautského rázu. Strašně se mi příčí představa některých lidí: skaut – vymydlený chlapeček řídící se přesně všemi zákony, bez kousku legrace. Asi jim nedochází, že např. puberta si nevybírá! Ale i tak, my přeci skauti jsme, no ne?!!
(Tento text asi nevystihuje vše a přesně to, co jsem chtěla. Doufám, že nebude pochopen jinak, než byl napsán a že v případě nepochopení přijdete za mnou s otázkou ohledně pravého smyslu (či možná na celý článek raději zapomenete)).
O pravosti rukou
Kuba11
Proč mám radši pozdrav pravou než levou rukou? Protože ne všichni začali vyrůstat jako skauti a ne všichni nezažili nic lepšího. Zaklíněný pozdrav pravou rukou (jak jsem si ho zvykl označovat) jsem začal používat jako člen Turistické organizace mládeže. To byla skupina oddílů, které z jakéhokoliv důvodu nechtěli být obyčejnými Pionýry (případně Pionýry být vůbec nechtěli). Byla to organizace poměrně malá a všichni její členové, které jsem znal, mi byli více či méně blízcí. Naproti tomu Skauting je organizace masová, která se svou mohutností a strukturou blíží dávnému Pionýru. Skutečnost se (podle mých kusých informací) má tak, že skauty jsou v současné době všichni nám podobní lidé, s kterými si máme co říct, ale také takoví, kteří se od nás velmi odlišují. Nevadí mi sice pozdrav levou rukou, ale poslouchat narážky na to, jestli jsem skauti nebo ne, mě nebaví. Jistě, jsem skaut – dalo by se říci duší i tělem – ale jsem – a to hlavně duší – stále ještě Tomík.