"Pod našimi okny teče vodička, napoj mi má milá mého koníčka...“ Každý si jistě dokáže představit malý dřevěný domek s doškovou střechou obrostlý růžemi a pod malovanými okny vesele zurčí potůček plný čisté, pramenité vody. Jediný důvod, proč dívenka odmítá napojit milému koně, může být opravdu pouze strach z tak velkého zvířete.
Scéna z dnešního venkova. Asfaltová silnice, po obou stranách řada betonových domků a u příkopu dívenka bezradně zírá na líně se valící tekutinu nebo spíše hmotu podivného zápachu a pestrých barev. V případě, že její milý je hoch vznětlivý, pevně si stojící za splněním svého přání, musí ono děvče volit mezi ztrátou milého či koně.
Někdy je opravdu fascinující nepřeberná paleta látek ve vodě rozpustných a tudíž i do vody vypustitelných. Přečteme-li si třeba složení takového běžného pracího prostředku, jehož roztok spolu s nějakou tou špínou denně vypouští desetitisíce praček do našich odpadních vod, které často putují jen tak do našich řek, jen stěží si dokážeme představit jaké pohnutky mohly asi vést jinocha ze Vsetínska nabádajícího svou dívenku u říčky slovy: "Napij se jí má milá, holubičko sivá, však ona je dobrá!“ Nicméně v domácnostech se prát musí a vodu jinou cestou než do odpadu vypouštět nelze. Zdá se tedy, že vše závisí pouze na státních úřednících, jak naloží s penězi daňových poplatníků ve směru zcela nekomerčním a nevýdělečném, jako je ochrana životního prostředí.
Životodárná vláha se nicméně v naší zemi nevyskytuje pouze v řekách, rybnících a jezerech, ale také v podobě deště, sněhu, rosy a dalších shůry padajících vodních formách. Český folklór má i v této oblasti své bohaté zastoupení. Můžeme nalézt bezpočet písní o májových i jiných deštících, ale prim hraje bezesporu dětská píseň "Prší, prší, jen se leje...“ A to, co se na nás leje také není žádná lahůdka.
Poměry vláhy a zkázy v našich deštích dosáhly zajímavých koncentračních hodnot. Bohužel v neprospěch vláhy. Tedy koncentrované kyseliny nám na hlavu zatím nepadají, ale stačí si zajet do všech těch našich Krušných hor a obhlédnout si tam stav lesních porostů. Dokud tam ještě je.
Řešení se hledají, řešení se nalézají, řešení se především zamítají. (Z finančních důvodů?)
Vezmeme-li v úvahu fakt, že veškerá voda shůry má v sobě malou část našeho průmyslového bohatství, velmi dobře pochopíme slova písně: "Ej padá, padá rosička, spaly by moje očička...“ Neznámý autor zde vtipně ukryl skutečnost, že než aby se člověk na všechny ty trable s deštěm díval, raději bude spát nebo snad lépe dělat, že spí.
Avšak my nezavíráme oči jen před problémem s vodou. Ty tam jsou časy, kdy člověk mohl prohlásit, že "travička zelená, to je moje potěšení“ aniž by se nacházel na alpské louce, v národním parku nebo snad v botanické zahradě, kde by nemusel zvažovat na jazyku slovo zelená a stěží by se asi namáhal přemýšlet o tom, zda si na ni sedne nebo dokonce lehne.
Jistě. Některé moderní trávníky také nevypadají špatně. Zelená barva z nich přímo září, rostou rovnoměrně, nevytvářejí nežádoucí trsy. Ale jestlipak si někdy majitelé golfových hřišť, anglických nebo snad francouzských trávníků uvědomili, za jakou cenu? Hubiče plevelu hubí totiž i taková plevel, jako jsou sedmikrásky, pampelišky, zvonečky a jiné luční kvítí, nemluvě o fauně, která v takto kyselém či naopak alkalickém prostředí, které tyto prostředky vytvářejí, přežívá jen zřídka. O znečištění podzemních vod se již raději zmiňovat nebudu.
Ale dosti řečí. Vždyť "proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá“. Pouze bych rád věděl, zda bude moci Čech ještě někdy vystoupit na Říp, rozhlédl se a hrdě prohlásil: "A to je ta krásná země, země česká domov můj!“