vlnka na říjnovém splavu,
bez kazu a prost už vášní
padá na křehnoucí trávu.
Strom-otec nestřásl jej z větví,
matka-míza nezradila,
to není pravda, i ten břeh ví,
že hodina mu udeřila,
by prostě letěl - jako synek,
jejž uchopilo lačné mužství
a vyhání ho z rodných plínek
k neznámému dobrodružství.
List neví však, jen vznáší se a padá,
v průvanu země poletuje,
vítr duje,
list za listem v tichu skládá,
budoucí funus.
Provázen jeho písničkou,
list v trezor půdy přispěl hřivnou maličkou,
to není funus.
