A tak jsem se v pondělí vypravila na transfúzní oddělení v Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. Mimo pátku jsou tam každý všední den, ráno od půl osmé do devíti. Protože jsem předtím četla, že dárců krve je málo, překvapil mě pohled do víc jak z poloviny plné místnosti. Bylo tam téměř dvacet lidí, většinou muži, kteří sem chodí pravidelně už delší dobu. Došla jsem tedy k názoru, že dárců je sice relativně málo, ale zato jsou vytrvalí. Vlastně to nebyla obyčejná čekárna, na jakou jsme zvyklí. Byla tam příjemná pokojová teplota, stolky s židlemi, kanape, občerstvení a lidé, kteří nepředbíhají. Ze všeho nejdřív podstupuji povinnou zdravotní prohlídku a sestřička mi odebírá vzorek krve do rozboru. Dokud nebudou známy všechny výsledky, zůstane moje krev nedotčená. Pak mě posílají k lékařce na vyšetření, měří mi tlak a píše mi do karty všechny nemoci, které jsem prodělala a na které jsem si v tu chvíli vzpomněla. Když jsem byla na odchodu z ordinace, zaslechla jsem, že mám sice trochu nižší tlak, ale že to půjde. Pak dostávám, jako všichni dárci, zapečetěný plastikový balíček. Uvnitř je sterilní nádobka s jehlou, což vylučuje jakoukoli nákazu. Za chvíli už ležím na jednom ze tří lůžek. Sestra otevře balíček, vyjme nádobku s jehlou, opatrně mi napíchne žílu. Krev pozvolna vytéká do nádobky. Cítím jen lehké mravenčení v levé ruce, jinak nic. Ani ne za deset minut je nádobka plná. Kousek ode mne leží 400 ml mojí krve, kterou zanedlouho dostane někdo jiný. Vlastně je to děsně jednoduchý.
Za chvíli už sedím zase u stolku, před sebou snídani a kalorickovitamínové bomby, na které mám jako bezpříspěvkový dárce nárok. Je devět hodin, odběry krve jsou u konce. Vím, že tu nejsem dnes naposled. A kdo ví, třeba se jednou potkáme na snídani u upírů...