Po natočení tohoto filmu vznikly rozsáhlé debaty a bylo mnoho nepříjemností. Spousta lidí ho zavrhla na věky věků, ale spoustě lidí se také líbil. Je to podobné jako v případě muzikálu Jesus Christ Superstar. Netradiční zpracování nejznámějšího příběhu všech dob uvedlo do varu celou veřejnost. Vkrádá se opět otázka – proč? Příběh Ježíše Nazaretského byl zpracováván mnohokrát, ale vždy s velkou úctu až posvátným strachem. Vždyť, podle křesťanské nauky, to je Syn Boží, Spasitel, který se obětoval pro všechny lidi a to už si úctu zaslouží, no ne? A najednou se tu objeví zpívající rocková hvězda a po ní muž zmítaný nejistotou, vztekem i záchvaty lásky. Ovšem nejhorší je právě moment posledního pokušení. To už bylo na hluboce věřící křesťany moc.
Teď myslím přišla vhodná chvíle pro odpověď na první "proč“. Slovo odpověď není asi to nejvhodnější, protože se bude jednat jen o pouhý subjektivní názor, který nemusí být vůbec pravdivý. Hlavní důvod vidím v tom, že víra patří mezi ty nejosobnější věci, o kterých je poněkud zatěžko hovořit. A pokud na ni v nějakém rozhovoru dojde, nebývá to v příliš početné společnosti. I tady se mohu zeptat – proč? Jde o to, že pokud si troufneme o něčem hovořit, máme na to nějaký názor, za kterým jsme ochotni stát, hádat se nebo ho i změnit. Některé názory vznikají velmi snadno, některé věci jsou nám jasné, aniž bychom o nich příliš přemýšleli. O jiných věcech přemýšlíme celý život a přece nikdy nenajdeme úplnou jistotu. O takových si netroufáme mluvit. Ať proto, že jsme si vytvořili nějakou vlastní představu a bojíme se, že by nám ji ostatní mohli vzít nebo proto, že ještě vůbec žádný názor nemáme a nechceme se tak vystavovat vlivu či posměchu ostatních. Pokud přijmeme tohle vysvětlení, zdá se, že nechuť bavit se o promítnutém filmu, byla obranou toho nejvnitřnějšího, co je v každém z nás.
Je tu ještě jiná možnost. Ne tak omlouvající a vysvětlující. Přidám k těm všem proč ještě jednu otázku: Umíme se vůbec bavit o věcech vážnějších než jsou naše každodenní starosti, jako například – kolik mi ještě chybí zkoušek, kdo mě naštval tam a tam, jakou novou počítačovou hru teď hraju atd.? Vůbec se nedomnívám, že tyhle radosti a problémy všedních dnů i nedělí jsou nějak méněcenné a že bavit se o obyčejných věcech a starostech je ztráta času. Právě naopak, je to potřeba, ale jsou chvíle, kdy bychom si mohli povídat o tom, na co nemáme během těch všednodenních rozhovorů čas. Film, který se promítá, může a nemusí být jen tak pro zábavu. Může se stát takovým mostem mezi našimi obyčejnými myšlenkami a hlubším zamyšlením.
Asi vás teď napadá, jako mě, že teorie je moc hezká, ale praxe jiná. Jak může být film nějakým mostem, když ho ani nestihnete dokoukat, protože musíte domů nebo jste příliš unavení, aby se vám chtělo přemýšlet nebo se vám nezdá atmosféra nebo ... (každý, ať si doplní vlastní důvod). Takže konec planému uvažování "coby, kdyby“ a odpovězme přímo – neumíme se o vážnějších věcech bavit.
Jsem optimista a myslím, že tahle odpověď je poněkud unáhlená. Teď, když čtete Clavis, máte jistě alespoň malilinkou chvilinku času na zamyšlení. Věřím tomu celou svou duší. Pak pro vás jistě nebude problém, popřemýšlet o tom, jak by se daly odstranit všechny překážky na cestě k filmu – mostu, který by mohl vést do krajin hloubavých. Stačí jen trochu chtít a odpověď na otázku, zda se umíme bavit o vážnějších věcech bude znít: "Samozřejmě, není to jednoduché, ale když chceme, tak se nám to podaří. Jak jsi o tom mohla Smíšku vůbec pochybovat?“ Tak se mějte a na dalším promítání ahoj.