Možná vám někomu v poslední době přišlo, že se mračím a zlobím, a nebylo to tak úplně daleko od pravdy. Život (aspoň ten můj) probíhá ve vlnách – jednou jsi dole, jednou nahoře. A když se něco pokazí, tak pokud možno všechno. No a já teď zrovna byla chvíli dole – málo času, starosti ve škole i jinde, drobná neporozumění, tělesné neduhy, "deprese“ z města a šedi – to člověku mnoho úsměvu nepřidá. Tak mi promiňte, že jsem byla nepříjemná. Teď se vlna zhoupla a já se cítím zas nahoře (mimo jiné i díky vám), snad mi to dlouho vydrží.
Myslím, že se z nás stala (stává) skvělá parta lidí, kteří se mají mezi sebou rádi a snaží se porozumět si a pomoct. To je první krok, který jsme udělali správným směrem, a tak doufám, že se rozpačitě nezastavíme, ale půjdeme touto cestou dál, abychom mohli opravdu hrdě říci, že jsme roveři.
Pro toho, kdo se teď ušklíbl, mám poznámku: pro mě je oslovení "rover“ něco, na co mohu být hrdá. Myslím, že roverství není přežité, že je to životní styl, který chci žít: zodpovědný, citlivý a nelhostejný přístup k lidem, přírodě i věcem. Samozřejmě, že nelze srovnávat současný rovering s roveringem Mirky Vosátka, ale idea zůstává stejná (stejně jako v celém skautském hnutí). Říkat si rover znamená cítit se mladý a nezapadat do konzumní šedi světa dospělých. Zároveň to ale chce mnoho silné vůle, touhy po poznání a neustálých pokusů překročit svůj stín.
Těším se na prázdniny. Jejich naplánování mi připadá správně "roverské“ (prostě báječné, super – viz jiné místo tohoto časopisu; jak si možná vzpomínáte, rover se pozná podle toho, že nemá čas na nudu). Jestli bude "roverské“ i jejich uskutečnění, to záleží jen na nás. A myslím, že to spolu můžeme zvládnout.
Konečně se dostávám ke svému přání k narozeninám: přeji si ze srdce, abychom to zvládli!