"Převalování se“ ovšem není jedinou naší noční aktivitou. V noci začíná intenzivně pracovat i náš vnitřní psychoanalytik – sen. Sny mají pravděpodobně i zvířata – ovšem jedině člověk je schopen o nich podat zprávu. I když zdaleka ne o všech, v paměti se uchová pravděpodobně pouze sen z poslední lehké fáze spánku, zatímco v průběhu noci se nám sny zdají víckrát, obyčejně až pětkrát. Právě tolikrát se totiž za noc vystřídá fáze hlubokého spánku, při níž se zpomaluje činnost mozku a nic se nám nezdá, s fází lehkého spánku, doprovázenou všelijakými bizardními a nelogickými sny. To, že je vzápětí zapomínáme, má na svědomí naše vnitřní cenzura...
Nejdelší známý rekord je jedenáct dní a nocí bez spánku.Déle to zatím nikdo nevydržel – alespoň ne pod kontrolou. Člověk je ostatně jediný tvor na Zemi, který si dovolí kratší či delší dobu ignorovat známky únavy. Pokusy ukazují, že pokud pro to zkoumané osoby mají podmínky, rády si zdřímnou třeba i každou čtvrtou hodinu. Mnoho lidí potřebuje alespoň kratičký odpočinek po obědě, který je pro člověka stejně přirozený jako spánek v noci. Anglický vědec James Horne, zabývající se výzkumem spánku, ovšem soudí, že nepotřebujeme bezpodmínečně spát celou noc – vychází z toho, že opravdu hluboký spánek trvá jen první polovinu noci a zbytek se vyznačuje spíše lehkým spánkem se sny. Horne tvrdí, že lidé, kteří vystačí se čtyřmi až pěti hodinami spánku denně, stráví v hlubokém spánku stejně času jako devítihodinoví spáči.