Stalo se vám už něco podobného?
Petra

Jedu si tak jednou z čajovny, je asi půl jedenácté, přemýšlím si poklidně o prožitém dnu, když tu ke mně přistoupí mladý kluk s tradiční prosbou: "Prosím vás, vy jste taková mladá, vy mně určitě pochopíte. Ztratil jsem peníze a potřebuji dvacku na vlak. Nemáte nějaké peníze, které byste mi mohla půjčit?“ Sametový hlásek poněkud nešel dohromady s jeho současným zdravotním stavem. Bylo vidět, že už má dneska něco za sebou a peníze nechce na vlak, ale na pokračování započaté cesty. Neměla jsem v úmyslu ho sponzorovat, a navíc jsem neměla nic drobnějšího než dvoustovku. "Nemám,“ odpověděla jsem v naději, že to tím skončí. Ale mladík se nemínil tak jednoduše vzdát. "Alespoň nějaké drobné, já je opravdu potřebuji!“

"Opravdu nemám, nosím telefonní kartu.“
Mladík rázem přešel na tykání: "Nemáš, protože seš brejlatá!“
Přiznávám, že tento argument mě zarazil. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. "Co jste říkal?“
"Nemáš, protože seš brejlatá!“
"Nemáš, protože seš brejlatá!“ zopakoval mi ještě jednou.
Asi mi chtěl alespoň pokazit náladu, když už ze mě nic nevyloudil. "No, nemám.“
"Nemáš, protože seš brejlatá!“
Začínal mě nudit. "No, nemám, no!“
"No!“ zopakoval po mě.
"No!“

Tentokrát jsem ho už asi opravdu naštvala. "Neříká se no, ale ano!“ obořil se na mě. Najednou jsem dostala strach. Došlo mi, že to není legrace. Že je to cizí, svým způsobem zoufalý kluk a že ho dost štvu. Navíc pokud by rozhovor pokračoval se stejnou tendencí, mohlo by mě to ještě dost mrzet. Metro sice nebylo ani zdaleka liduprázdné, ale spolehněte se na to... Rozhodla jsem se proto okamžitě.

"Nemám chuť se s vámi bavit. Přestaňte mě, prosím, obtěžovat.“ Zvedla jsem se a odešla mezi jiný hlouček lidí. Možná jsem to nemusela udělat. Možná mi žádné opravdové nebezpečí nehrozilo. Ale já jsem opravdu měla strach. A tehdy jsem také pochopila, proč moji rodiče vyžadují, aby mě někdo doprovázel. A to i když jedu v noci jenom metrem...