Netvrdím, že patřím mezi stoprocentní nadšence. Někdy jsem pro něco zapálená tak, že zapomínám na ty, kteří pro tu samou věc zapálení nejsou. Někdy tomu bývá přesně naopak. Někdo dělá rád tohle, jiný zase tamto. Každý máme svůj obor, který nás baví, ale je i spousta věcí, které nás tolik nebaví. Většinou mě něco neba, když jsem tím přesycena. Mnohdy pro mě určitá činnost není dost zajímavá. A jako posledním odůvodněním je, že v té či oné věci nevynikám nebo nemám motivaci z nedostatku dobrého výkonu. Jestliže u člověka nastanou první dvě možnosti, myslím, že je dost velká šance postiženého těmito myšlenkami vlákat na danou akci, přestože to není správné. Ale jakmile je člověk napaden myšlenkou třetí – tedy že něco nedělám kvůli tomu, že se mi to příčí z jakýchkoliv důvodů – pak bychom se nad tím měli zamyslet.
Tygr vám nevzlétne. Slepý neuvidí. Chromý neuteče a němý nezazpívá. Toto jsou věci, které nelze udělat. Pak existují věci, které lze udělat, ale neviditelná zeď vám nedovolí. Jsou to určité zábrany, které neodbouráte. A že někdo ty zábrany dokáže odbourat a jiný ne – to už je věcí každého zvlášť. Každý jsme jiný a právě ta různorodost nás spojuje v celek.
Nemyslím si, že by bylo správné, abychom si vzájemně zazlívali, že ten byl tam a ten tam nebyl a ten nemohl a ta mohla, ale nechtěla... Každý by dle svého svědomí měl poznat, co opravdu nedokážu překonat, kterou zeď nelze zdolat. Ale v žádném případě bychom se neměli za tyto pocity schovávat, jestliže půjde o lenost, laxnost a lhostejnost.
Je na každém z nás, jakou cestu zvolí. Přála bych si, abychom se dokázali v tomto ohledu vzájemně tolerovat a chápat, že to, co baví mě, nemusí bavit ostatní.
Jen tak pro informaci: Toto je můj vlastní názor. Kdybyste mě někdo chtěl seznámit se svým – nebudu proti.