Myslím, že tohle bude můj nejzmatenější příspěvek do Clavisu, za což se omlouvám, ale doufám, že se mnou budete mít trpělivost. Tak tedy o čem vlastně chci psát? Chci psát o své špatné náladě, o slzách a pocitu osamělosti, prázdnoty a nedoceněnosti. A taky o své pýše, marnivosti a sklonu k sebetýrání a o hledání chyb tam, kde nejsou. A především o tom, že člověk může mít špatnou náladu aniž by se na tom ostatní lidé nějak výrazně podíleli.
Dlouho jsem nemohla pochopit, proč se náš kecafon plní zápisy z kterých přímo čiší beznaděj a zoufalství. Říkala jsem si, jak jen může někdo být tak hrozně moc smutný. Myslela jsem si, že se ve své bolesti přímo vyžíváme. Vždyť přece obdarovat ostatní, to by nám mělo přinést jen samé dobré pocity! Proč se tedy cítíme vysátí a unavení službou ostatním? Dospěla jsem k názoru, že tolik hlásaná pravda o nekonečné blaženosti z dávání je lživá a nepravdivá. Jakkoli je člověk nesobecký, není schopen stále jen něco vydávat. Po relativně dlouhém období prozářeném radostí z úspěchů někoho jiného nutně přichází pocit ztráty, vyčerpanosti, zklamání... Ale vždyť přece ...zklamání je cosi nízkého, neboť to, co sis v člověku jednou zamiloval, nemůže být přece nikterak zničeno tím, že je tu zároveň něco, co nemiluješ... Opět jedna velká pravda, která však také neplatí tak úplně stoprocentně. A teď se dostávám k celému jádru problému. A sice ke vnitřnímu rozporu mezi tím, co cítím a co bych podle svých ideálů cítit měla. Ale dá se vůbec ovlivnit to, co cítíme? Nedá a ještě jednou nedá. Mohu se přirozeně snažit ovlivnit své chování podnícené větším nebo menším emocionálním zážitkem, ale nikdy se mi nepodaří zakázat sama sobě pocit vzteku, lítosti, žárlivosti. A tak se dostávám do druhého stádia své deprese – a sice že si vyčítám své neoprávněné, neopodstatnělé a špatné myšlenky, které jsou v rozporu s tím, jaká bych chtěla být. ...Člověk má právo použít jen takového prostředku, který nadělá méně škod, než kdyby použit nebyl... Má člověk právo sahat do svědomí ostatním lidem? Má právo pitvat jejich činy a jakkoli je za ně soudit? Ale na druhou stranu, je možné odpouštět donekonečna? A co vlastně odpouštět? Jiný systém hodnot? Malou snahu? Žádnou snahu? Nechuť? Jiné zájmy? Vždyť všechno je tak relativní a leckdy se i dobrý úmysl zvrtne v něco úplně jiného.
Mohla bych psát ještě dlouho o mém vnitřním souboji, z kterého tak jako tak vyjdu poražena. Ale co můžu dělat? Vzdát se svých rozporuplných ideálů? Přestat přemýšlet o svém životě? To ne, to za nic na světě! Snad jednou až zmoudřím a najdu v sobě sílu zapomenout na sebe, se mi podaří milovat bližního svého jako sebe samého...