Stojíme na prahu nového roku 1997 a každý po svém se ptáme, co všechno nás čeká. Zároveň se také ohlížíme zpět a hodnotíme uplynulé období po převratném listopadu 1989. Slýcháme okolo sebe časté nářky, že tak jsme si to nepředstavovali, že kdybychom to bývali věděli, nešli bychom cinkat klíči, a podobně.
Nepodceňuji současné rozčarování naší společnosti. Mám pro ně pochopení a tuším, odkud pramení. Chtěl bych ale upozornit na to, že naděje na lepší zítřky není záležitostí vnějších společenských změn, legislativního pořádku a dobré vůle politiků. Naděje na lepší zítřky tkví v každém z nás a na jejím naplňování se může podílet i ten, kdo se nevyhřívá na výsluní slávy. Letos v lednu si připomínáme 20. výročí vzniku občanského hnutí Charta 77. Nechci se zde zabývat historií a všemi proměnami, kterými toto živé hnutí během své dlouholeté existence prošlo, a už vůbec nechci oslavovat ani nostalgicky vzpomínat na staré dobré časy. V tomto zamyšlení se pokusím naznačit, co nadčasového se existencí Charty probudilo k životu a čím nás může Charta i dnes, za změněných společenských podmínek, inspirovat.
Charta vycházela z přesvědčení, že každá lidská bytost má svoji důstojnost a je neopakovatelná; že má nezadatelné právo rozvíjet své schopnosti s ohledem na blaho celku; že jí nikdo nesmí vnucovat, jaké má být její přesvědčení a že její svoboda nesmí být oklešťována poukazováním na takzvané vyšší zájmy. Práva jednotlivce jsou však neoddělitelně spojena s jeho odpovědností vůči celku. Lidská pospolitost není beztvarý shluk či anonymní dav, ale společenství jednotlivců, kteří jsou si vědomi své důstojnosti i svých povinností vůči druhým.
Charta díky svým neotřesitelným mravním základům a ochotě těch, kdo je uznali za svůj životní program, dosáhla podivuhodných společenských proměn, aniž měla politickou nebo vojenskou moc. Rozbila informační monopol tehdejšího systému, protože nepřijímala všeobecně hlásané lži a nazývala skutečnost pravými jmény. Opírala se o věrnost svých stoupenců a o jejich věrnost pravdě bez ohledu na následky. Naučila je ručit za každé slovo a chápat slovo jako výsostný znak pravdy, za kterou je někdy třeba platit i osobní obětí. Tyto duchovní pilíře jsou aktuální i dnes.
Mravní principy Charty zavazují k touze zrát a nespokojit se s dosaženým. Vyžadují vytrvalost a trpělivost. Vybízejí k pokornému hledání cesty ke každému, kdo má jiné názory. Přijmout tento způsob uvažování, vylučující násilí a agresivitu, stojí velkou námahu. Ale teprve na takovém základě se rodí zodpovědné občanství, o kterém se v posledních letech tolik mluví. Občanství není pouze záležitost ústavních práv, ale především způsob, jakým naplňujeme daný prostor svobody.
Vážím si svobody, kterou jsme dostali do vínku po roce 1989, ale pokládám za užitečné upozornit na některé negativní jevy, které ovlivňují naše vnímání současnosti a naše chování. Žijeme v době, která přeje podnikání. V podnikání se od jednotlivce vyžaduje, aby podával stále vyšší a efektivnější výkony. Cení se razance a síla. Oslavován je ten, kdo vítězí, aniž se příliš ptáme, jakými prostředky vítězí. Ruku v ruce s kultem podnikání jde individualismus, který nebere přílišné ohledy na své okolí, protože všechno podřizuje novodobému božstvu – vidině zisku.
Mít úspěch – to hladí a lahodí lidské touze něco dokázat. Málo si však uvědomujeme, že úspěch není životním cílem, ale průvodcem našeho pozemského pobývání. Bohužel se úzkoprse spojuje pouze s mocí, vlivem, bohatstvím, popularitou a převahou nad druhými. Takřka vůbec se nespojuje s tím, že někdo třeba odolá pokušení krást, nezákonně se obohacovat, nezneužívat vlastní moc. Úspěchem je přece také vítězství nad vlastními slabostmi a nedostatky.
Přirozená lidská touha po dokonalosti a plnosti dostává šidítko v podobě reklamních doporučení: pěstuj kult svého těla a své rodiny, to ostatní tě nemusí zajímat. Ostatní už bude přidáno. Tak se probouzí touha za každou cenu se vyrovnat ostatním a mít vše, co mají druzí. Vzorec uniformity je na světě. Minulý režim se o to snažil hrubou ideologií. Současnost je ohrožena uniformitou vznikající na základě rafinovaně probouzené touhy mít vše, co je k mání.
V době, kdy se stát chvályhodně vzdává své pečovatelské role, se množí neúcta ke všemu společnému, protože to prý bere prostor soukromému vlastnictví. Nemám nic proti soukromému vlastnictví jako takovému. Upozorňuji jen na často bezdůvodné preferování soukromého vlastnictví a špatný způsob jeho užívání. Nezamýšlím kreslit černý obraz a vyvolávat skeptického ducha – naopak. Tím, že si uvědomíme současná úskalí, můžeme dospět k očistě své mysli i svého pohledu na prostředí, v němž se realizujeme a v němž máme svůj domov.
Žijeme teď a tady. Bláhová je představa, že tyto záležitosti jsou sice důležité, ale není na ně čas – až jednou. Teď je nutné se zajistit a pak se uvidí. Nešťastníkem je ten, kdo stále uniká sám před sebou a namlouvá si: až jednou. Ten nikdy nikam nedospěje a nedospěje ani on sám. Naděje na změnu k lepšímu hledejme především v sobě. Když začneme každý sám u sebe, začnou se dít divy. Kultura civilizovaného a pokojného soužití závisí na každém z nás.
Čas Charty minul, ale její duch neumírá. A bylo by škoda nevyužít daru, který může oživit tolik potřebnou naději: prožít více lidskosti a obyčejné lidské radosti. Nejsme přece výkonnými jednotkami v soukolí hospodářských a politických mechanismů. Nová doba nabízí každému z nás neocenitelnou šanci – být více člověkem.
Smíšek