Odezva na odezvu
Smíšek
Nedá se nic dělat právě začínáte číst další odezvu na odezvu. Nějak mi to nedalo a i vnitřní přesvědčování, že bych měla mlčet a žvýkat kůže, mě neodradilo od napsání názoru, který jsem si vytvořila po přečtení a prohlédnutí minulého Clavisu. Myslím, že problém není ani tak v tom, že se Clavis ocitnul na stránkách Internetu, mají k němu přístup spousty lidí, atd. Díky svému strachu ze všeho nového jsem nebyla nijak nadšená, když jsem se dozvěděla o Kubově kroku. Lépe řečeno, nesdílela jsem jeho nadšení, ale mlčela jsem a ... promýšlela pro a proti tohoto činu. Tomášův článek a Kubova reakce mě přivedly na jednu věc, která asi hraje větší roli než dosah samotného uveřejnění Clavisu ve světové počítačové síti.
Často se někdo z nás pro něco nadchne, rozhodne se něco udělat a ostatní tím překvapit. Těší se na ten okamžik, kdy ostatním vyrazí dech svým činem a jakou jim udělá radost. Pak ovšem ten trpělivě očekávaný a vysněný okamžik přijde a ... a může se stát, že očekávaná reakce je úplně jiná, než si dotyčný vysnil. Může být i tak hrozná, že jedním šmahem zbortí celou radost z přípravy. Pak má člověk chuť se na všechno vykašlat a těm nevděčníkům zakroutit krkem. A jediný problém, který celou situaci tak vyhrotil, je právě jen v tom okamžiku překvapení. Překvapení jedinci mají najednou pocit, že dar, který jim měl udělat radost není věc vhodná k darování. Že je to něco, co příliš ovlivní jejich život. Něco, co je k něčemu zavazuje, nějak je omezuje, něco, o čem by nejprve hodně přemýšleli, kdyby si to chtěli pořídit sami. Čím větší je skupina obdarovávaných, tím těžší je pro ní vybrat vhodný dárek. Snad všichni znají situaci, kdy je někomu darováno zvířátko. Jen tak, bez rozmyslu, s touhou udělat těm druhým radost. Pak nastanou komplikace. Obdarovaný je alergický, nedokáže se o zvíře postarat nebo prostě nemá ke zvířatům vztah. Stačilo se předem domluvit, zeptat se, oželet okamžik překvapení. A tak to mohlo být i s naším Clavisem. Často se bavíme o spoustě věcí, které jsou třeba méně podstatné než Clavis na Internetu. Bojíme se něco udělat bez souhlasu ostatních, i když to třeba není příliš závažné, protože nechceme někoho nepříjemně překvapit. Dovolím si tvrdit, že to jde tak daleko, že lidé někdy ani moc nepřemýšlí o tom, co schvalují. Stačí jim to hezky nastínit a souhlasí se vším. (Což je nejlepší cesta k totalitě, že?) Někdy se podaří obejít tenhle veřejný souhlas bez větších problémů. Šťastná chvíle pro toho, kdo překvapil. Ale pak přijde den, kdy i tzv. tupý dav řekne své ne. A není to proto, že by měl nějaké zvláštní důvody, ale prostě proto, že mu bylo odepřeno souhlasit, v lepším případě ptát se nebo veřejně vyslovit svůj nesouhlas.
S dárky je prostě potíž. Je těžké je vybírat, je krásné je dávat, je lehké je přijímat, je někdy až nemožné vyrovnat se s překvapením, které nastane, když dárek rozbalíme.
P.S. aneb co se do předchozích vět nevešlo
- Minulý Clavis se mi líbil o trochu víc než-li ty předchozí právě proto, že tam nebyly počítačové obrázky. Kéž se vždy najde někdo, kdo bude ochoten malovat ty v ruce.
- Nejsem si jistá, zda je Clavis na Internetu tak úplně za 0,- Kč, pokud si uvědomíme spotřebu energie nejen elektrické, ale i Kubovy. Možná by to po spočítání dalo menší množství spotřebované energie než vydávání Clavisu běžným způsobem, to nevím. Každopádně si čím dál tím méně uvědomujeme, že jakékoli vydávání Clavisu spotřebovává energii na úkor budoucích generací. Proto rozhodně podporuji úspornější dvousloupkové stránky a vysvětluji tím i jen jednu svorku, která na svázání Clavisu bohatě postačuje. Ostatně na toto téma by stálo za to zavést debatu.
Děkuji za pochopení a doufám, že jsem si nedovolila moc, když jsem přestala na chvíli mlčet a žvýkat kůži.
