1. místo prózy oldpsavců:

Stvoření
Hanka Hosnedlová

Už jako docela malej prcek jsem mámě s vážnou tváří vyprávěl, že jsem na schodech potkal obra a že jsem mu dal svojí svačinu, anebo že jsem hrál kuličky s trpaslíkama a všechny je obehrál. Máma mě vždycky hladila po vlasech a smála se mýmu bájení plnýmu pohádkovejch postav. Ve školním věku už přibejvaly příběhy komplikovanější, ve kterých figurovali učitelé, spolužáci, lidi z baráku i z města. Rodiče si časem zvykli, už ani neříkali, že z toho vyrostu a zaklínadlo o bujný fantazii přestávalo jaksi fungovat. Jenom učitelka Těsnohlídková, která učila češtinu, mě milovala a moje slohový práce si schovávala do tvrdejch desek. Tvrdila, že ze mně vyroste velkej spisovatel.

Nevyrost. Stal se ze mně hodinář. Nakonec proč ne – nějak se člověk živit musí. A není tady docela k zahození, když slyšíte od svýho okolí chválu na šikovný ručičky než jen s despektem pronášený soudy o nevymáchaný hubě. Mistr mi s oblibou říkával, že jsem Baron Prášil, mně se do krámu hodila ale jen ta první půlka a s touhle přezdívkou jsem taky vstoupil do báječnýho zelenýho světa romantickýho toulání a společenství zalomenýho palce. To bylo eldorádo pro tu mojí neokšírovanou fantazii. Krmil jsem kluky u ohňů přitažlivejma příběhama z vandrů, který se klidně mohly stát. Bohužel nestaly. Aspoň ne mně. Nebo alespoň ne tak docela.

I když jsem věděl, že si kluci zvykli moje slova prosejvat hodně hustým sítem, nedokázal jsem si pomoct, abych svý povídání nešperkoval, nenatíral na barevno a nenafukoval jako lehkovzdušnej balón.

"Ty jednou na to svoje fantazírování dojedeš jako na vyjetej volej,“ zatloukal mi klíny do hlavy Ziki, kterej měl v životní usárně zapakováno dvakrát tolik roků co já. Ale nijak zvlášť mě jeho proroctví nevzrušovalo, stejně jako občas daleko tvrdší soudy těch, který mi párkrát skočili na špek a brali mý story na "stopro“ – tedy na sto procent. A tak moje fantazie kvetla a bytněla jako rakovinová kolonie. Ale léčit se to nedalo.

Až jednou – kluci dělali svatojakubskej voheň, na kterým jsme se chtěli zase po čase všichni sejít. Přijel jsem pozdě večer, protože mi docela prozaicky ujel autobus a současný ekonomický spoje mají sakra dlouhý intervaly. Ale už po cestě ztemnělým lesem mi v hlavě bobtnal šťavnatej barevnej příběh jako vodou pokropenej kypřící přášek.

Kluci se šklebili, ale nic nenamítali, když jsem na plný pecky rozjel ten svůj vejmysl vo nevšedním stopu ve špičkovým bouráku, kterej řídila fantastická kočka s dlouhejma blond vlasama a ještě delšíma nohama. Jak měla na rameni vytetovanýho barevnýho motýlka a ornamentálně vyvedenej monogram, na noze zlatej řetízek a slabost pro mojí vosobu, jak mně pak na svý chalupě napájela bourbonem a sladkejma příslibama. Přidal jsem i pár detailů o tom, jak nezůstalo jenom u náznaků a příslibů. A jak se pak přihasil její soukromej podnikatel na revizi erotickejch účtů a já trénoval parakotoul ze zadního okna ložnice. Prostě jsem jel jako Jirásek. Kluci se pobaveně uculovali, pokyvovali hlavama a soustředěně vobraceli pruty s vopejkanejma buřtama. Pohoda.

"Kdo ví, jestli sem za mnou nepřijede,“ přidával jsem další koření, story se mi nezdála ještě dost vostrá. Ziki naproti zabrušel – "To víš že jo,“ a podával mi špicovně opečenýho buřta, ze kterýho kapala černá mastnota. Slastně jsem se do něj zakousnul a rázem jsem zapomněl na všechny ty vymyšlený cizokrajný lahůdky, kterejma jsem před chvílí tak světácky házel v rámci svýho příběhu.

Když jsem skončil lukulský hody a otíral si ruce do správně zataženejch manšestráků, nejednou jsem zbystřil – na protější straně vohně mě někdo upřeně pozoroval. Zaostřil jsem přes plameny. Holka! Je to cizí holka, dokonce hezká holka. Hladký blonďatý vlasy stažený do culíku, voči jako pětikoruny. Nenápadně jsem šťouchnul loktem do Pindi a konspirativně zasyčel koutkem úst: "Kdo to je?“ Zůstal na mě civět, jako by mi na nose vyrašilo třetí voko. Pak se znechuceně votočil a zabručel jako hladovej žaludek "...kapku přeháníš anebo si šáhlej,“ – to nepochybně patřilo mně. "Nejdřív tu vykládá, že za ním přijede a pak dělá, že ji nezná...“

Sakra, to je blázinec. Tak kluci si myslí, že je to ta moje vymyšlená kočka a vona zase chudák neví, do jakýho choulostivýho děje jsem jí svojí nevymáchanou hubou zatáh. Ale líbila se mi. Strašně. Snad abych jí řek pravdu a začal s čistým stolem.

Blondýnka naproti vstala, protáhla se jako pardál a na dlouhejch nohách připlavala k mýmu zkoprnělýmu já. "Přinesla jsem ti zbytek tý whisky, když ti tak chutnala a nestačils jí dopít,“ lehce ochraptělej sytej hlas k ní ladil jako dlouho vybíranej módní doplněk. Byla perfektní – takovou jsem si vždycky vymejšlel. Skoro jsem se bál pohnout, aby to všechno nezmizelo. I když kluci s tím svým civěním by mohli na chvilku někam zmizet, to jo. Dokonce se zapomněli i šklebit, jenom Ziki vědoucně procedil: "Tady to máš, vole.“

Mozek se mi málem zavařil, jak jsem hledal logický vysvětlení tohodle děje, kterej už vůbec nebyl v mojí režii. Napadlo mne jediný možný – kluci mě prostě chtěli doběhnout s tím mým věčným vymejšlením a tu věc perfektně nastrojili. Jenže – jak ale věděli, že budu vyprávět o blonďatý žíni a ne vo tlupě zfetovanejch bezdomovců? Jedině, že ta krásná holka už tady byla a perfektně zapadla do tý mojí vymyšlený dějový mozaiky. Stojím nohama na zemi, je přece nesmysl, aby se z fantazie rodily reálný postavy.

Tak fajn, pánové, přistupuju na tu vaší hru. A proč taky ne – takovou buchtu člověk nepotká každej den. Přestal jsem zírat jako promovanej dement, sebral jsem bradu, která mi prve upadla do prachu a převzal z dívčiných rukou těžkou hranatou lahev s cizokrajnou nálepkou. Udělal jsem jí místo vedle sebe – takhle zblízka byla ještě hezčí. Majetnicky jsem jí vzal kolem ramen a přehozená bunda se jí svezla ze zad. Hranatá láhev mi vypadla z ruky a voňavá whisky se vpíjela do mechu... Civěl jsem jako zcepenělej Eskymák na její pravý rameno, kde rozpínal krajkový křídla barevnej vytetovanej motýl s bohatě zdobeným monogramem a v záři plamenů se jí na kotníku pravý nohy zablýsknul jemnej zlatej řetízek.