Je málo času
Míša
Spěch, stres, nestíhání a stíhání na poslední chvíli – je toho tolik, co chci a měla bych udělat, tolik akcí, kde bych mohla být užitečná a chtěla být přítomná. Tady mám nápad, který chci uskutečnit a tu mě něco pálí, chci říci svůj názor a ještě přece musím stihnout udělat něco pro sebe – je nutná sebevýchova, sebevzdělávání, sebekontrola... život pádí okolo jako v neskutečném filmu – zase jsem to všechno nestihla – to je hrůza, dělám co můžu a stejně nic nestihnu – ani mi nikdo nepomůže, ani to nikoho nenapadne mi pomoct, protože i o ostatních platí:
Spěch, stres, nestíhání a stíhání na poslední chvíli – je toho tolik co chci a měla bych udělat, tolik akcí, kde bych mohla být užitečná a chtěla být přítomná. Tady mám nápad, který chci uskutečnit a tu mě něco pálí, chci říci svůj názor a ještě přece musím stihnout udělat něco pro sebe – je nutná sebevýchova, sebevzdělávání, sebekontrola...
A potom se najednou na chvilku zastavím – jakási choroba mě přinutila zůstat tři dlouhé dny v posteli – svět běží dál, všechno funguje a mně najednou dochází, kolika přátelům, skutečně blízkým lidem jsem nestihla (ne nechtěla) popřát k svátku či narozeninám, kolikrát jsem neměla náladu vyslechnout problém druhého a skutečně se nad ním zamyslet, i když bych byla možná i mohla pomoci, kolikrát mi uteklo přátelské gesto, pousmání, podaná ruka – a to jen proto, že již jsem zase běžela dál. Kolikrát jsem něco odbyla, nedomyslela, nedotáhla do konce jen proto, že jsem si na to neudělala dost času, proto, že již ve chvíli realizace jedné akce zaměstnávalo mou mysl vymýšlení jiné...
Proč to všechno? Honí mě okolnosti, nebo honím sama sebe? Musím to opravdu všechno stihnout, nebo se spíš bojím, co by řekli ostatní, či si neumím určit vlastní životní priority? Nebo mi nedochází, že "méně je někdy více“? Někdy mě napadá úryvek jedné písničky: "Mívám někdy přání, vrátit se zas zpět, třeba o pár týdnů a nebo o pár let. Mít zas klidný spaní a na všechny mít čas – vrátit pousmání a nerozdávat mráz...“
Nuda, nicnedělání, sobeckost a lenost je však, myslím, ještě nebezpečnější, nežli přílišná aktivita – člověk změkne, jeho vůle se rozloží, všechno dlouho trvá, hlavou se honí prázdné či depresivní myšlenky... Jak tedy vlastně dál? Nevím – snad: Nenechat se uplácat tisícem maličkostí a nebrat si toho na sebe víc nežli zvládnu – neboli – všeho s mírou atd...
To se to píše – už končím – jen na vysvětlenou: toto se mi nehoní hlavou všechno právě teď – je to výsledek úvah a stavů mysli posledního asi tak roku a myslím, že někteří z vás jsou na tom právě podobně, jen v různých fázích tohoto přemýšlení a možná o kousek dál – takže můžete pokračovat...
Pro radost i zamyšlení pro vás zkusím občas vybrat z pokladnice moudrosti autorů starých čínských textů – i přes vzdálenost a čas, který nás dělí od vzniku těchto textů, stojí myslím za to, se nad nimi alespoň chvilku zamyslet:
"Tři jarní měsíce (jaro začíná v Číně 4. února) se zvou rozvíjení nového a odstraňování starého. V tomto období všude v přírodě raší výhonky nového života a vše začíná bujet a rozkvétat. Na jaře lidé mají chodit spávat s příchodem noci a časněji vstávat. S rozpuštěnými vlasy a uvolněným oděvem se často mají pozvolnými kroky procházet po dvoře, aby se cítili příjemně a spokojeně. Je třeba, aby chránili život a neničili jej, aby byli velkorysí a ne hašteřiví, uznalí a ne trestuchtiví, neboť tak to odpovídá atmosféře jarní energie a taková je cesta pěstování života v jarním období. Kdo se jí protiví, poškozuje si játra, a v létě u něj může proto dojít k chorobným změnám chladné povahy, neboť si nevytvořil dostatečné podmínky pro nárůst energie léta.“
SU-WEN