Bylo nás šest
aneb od Václavky dále
Lukáš
Václavka (ne, zde to opravdu není houba) – kýžený to sobotní cíl, pro pozdějších šest jen občerstvovací stanice. Padrťské rybníky nám připravily nepříjemné překvapení v podobě nekonečné štreky. "...Ty ... rybníky se snad vypařily, nebo co!?“ (pozn. autora: moje nožičky mi vůbec neříkaly pěkná slovíčka) Netrefili jsme totiž cestu, kterou jsme chtěli původně jít, ale udělali jsme menší "obchůzku“ (kupodivu také správnou cestou), jenž nás posléze zavedla na hráz (= další občerstvovací stanice). Intermezzo – Všechno je namrzlé, z měsíce se stal velký reflektor – konec intermezza. Vlečeme se do kopečka a potom zase z kopečka (sakra!). U Třítrubeckýho potoka se už všichni válíme na silnici, zaplácáváme si žaludky a nabíráme síly na poslední etapu. Poslední úsek téměř "běžíme“, aby už jsme tam jako byli.
Dorazili jsme na Alianci (jsou 3:00). Vyšplhat se do okna seníku stojí nadlidské úsilí, které je korunováno zatuchlinou a pachem navlhlého sena. Jako mátohy (i když vcelku s dobrou náladou) si rozbalujeme. Někteří (R...K) nechtějí ani zout boty (ale FUJ 
). Nohy nebudu raději popisovat. Seno máme úplně všude. Ranní probuzení je opravdu "příjemné“, ale snídaňo–oběd stojí za to. Pak už jen Jindřichovka, Valdek, Komárov a domů.