Jedno podivné odpoledne
aneb jak to chodí v Bezbariérovém domě Řepy
Lišák

Tento příspěvek bude snůškou příhod, které se staly v Bezbariérovém domě Řepy. Nebude to nic veselého ani optimistického, jsou to příběhy nebo spíše útržky ze života. Také si myslím, že jmenovat by nebylo správné (přestože některá jména už lidé z RK Clavis znají), a proto nepadne ani jedno jméno. Také nemá tento článek vyznít jako nářek někoho, kdo tam pracuje a chce si vynutit politování těch druhých. Já jsem měl na výběr a tuto civilní službu jsem si vybral naprosto dobrovolně!

Sedím ve služebně, před sebou dlouhou dvacetičtyřhodinovou službu a rozhlížím se po této sklepní místnosti. V okénku těsně pod stropem vidím kráčející nohy a jak vypadají lidé patřící k nim se můžu leda tak domýšlet. Je to už rok a kousek, co jsem nastoupil. Poslouchám zvuky ztichlého domu a vzpomínám na lidi, kteří tu byli a dožívali své životy. Vzpomínám na malou, velice drobnou paní, které bylo něco přes devadesát pět, prožila válku, vychovala pět synů, přišla o manžela, napůl ztratila zrak a sluch a nakonec ji tíha tolika let usadila na vozík. Minulý režim ji "uklidil“ před zraky zdravých do Bezbariérového domu. Zůstala sama, synové pravděpodobně zapomněli. Moc rád jsem si s ní povídal a měl jsem ji rád. Jednou mě povídala, jak má ráda tvarohový buchty, ale že už asi dvacet let žádnou neměla. Tenkrát jsem jí slíbil tvarohové buchty přinést. Hned byly vánoce. 24.12. jsem měl poslední službu. V 22:00 jsem ji uložil do postele a popřál dobrou noc. Pak jsem měl dovolenou. 1.1. jsem nastoupil do služby a na stole byla krátká zpráva "U paní ... se ruší pravidelné pochůzky. 26.12. zemřela.“ Měl jsem ji opravdu rád a nesplnil jsem ji ani ty "hloupé buchty“.

Po této příhodě byl v Baráku naštěstí pro mě jakžtakž klid. Nepočítám ty tři mrtvé lidi (stáří a nemoc), ke kterým jsem si nestačil vypěstovat nějaký bližší vztah. Již takhle mě vědomí, že mi nad hlavou zemřeli lidi, kterým jsem prostě nemohl pomoci nedalo spát dlouhé noci. Chtěl jsem odejít (požádat o přeložení), ale nakonec jsem zůstal s nadějí, že snad můžu pomoci alespoň někomu.

Jeden pán ze začátku – když jsem nastoupil – pravidelně cvičil s naší pomocí. Dokázal se postavit z vozíku a s pomocí opory ujít pár metrů. Věděl, že když přestane chodit, už mu moc chvil nezbude. Byl veselý, optimistický a měl opravdovou radost, když ušel o jeden či dva kroky víc než o den dříve. Já měl radost s ním. Oba jsme si ale naprosto jasně uvědomovali, že jeho choroba není vyléčitelná, ani se nedá zastavit. Nastal zlom a v této době je rád, když se s mojí pomocí postaví a pár vteřin vydrží. Není veselý a po optimismu se zem slehla. Je zahořklý, smutný. A mě se jenom honí hlavou: Proč? Proč?!

... Zvoní poplach ve služebně a já odcházím do bytu paní, která je upoutaná na lůžko a její manžel se o ní stará seč může. Má ji rád a nechce ji poslat na "eldéenku“. Vcházím do bytu, ze kterého je cítit strach. Pan manžel překotně vypráví, že je ženě špatně a ať něco udělám. Okamžitě volám záchranku. (Služební postup mi nařizuje konzultaci s dispečerem, který má rozhodnout, co dál.)

Asi za čtvrt hodiny přijeli tři chlapi jako hory. "Tak co se děje,“ směrem ke mně (čekal jsem před barákem). "Ty vole, jestli jsme jeli na nic, tak se na to ...,“ k ostatním z auta. Trochu zaskočen je vedu k oné paní do bytu.

"Haló paní, slyšíte mě! Co vám je! Haló paní!“
"Vona snad neslyší nebo co,“ povídá těm dvěma. Spousta dalších hrubých slov na účet manželů, zatímco já a starý pán oblékáme bezvládné tělo a snažíme se ji dostat na vozík (lehátko nechali dole). Tomu všemu přihlíží záchranáři.

Dole u vozu konečně přebírají aktivitu – teda vlastně jeden – a pomáhá mi dostat paní z vozíku na lehátko. Konečně je napůl v autě a já jak ve snu slyším: "Ty vole, ta je těžká jak prase“ a smích. Potom následují obvyklé dohady o tom, že manžel nemůže jet s nima, zapínají sirénu a odjíždějí.

Voláme do nemocnice, abychom zjistili, kam ji vezou. Konečně asi pátý telefon je ten pravý. Odcházím zpátky do služebny a mám pocit, že sním. Neříkám, že jsou takoví všichni, ale co je tohle za lidi!? Dělá se mi špatně a jdu dřív domu. Mimochodem: Paní si poleží nějakou dobu v nemocnici s úplným selháním jater a slabou mrtvičkou.

... Přichází vánoce, máme za sebou besídku pro Bezbariérový dům. (Lidi vám strašně moc děkují a fakt se jim to líbilo. Já vám taky děkuju. Všichni počítají, že příští rok to bude zase tak dobrý.) Je Štědrý den vstávám lehce. Mám radost. Jsou vánoce! Sloužím Štědrý den opět za příslib dovolené po zbytek svátků. Ve služebně nacházím vzkaz od minulé služby. Přibývá jedna pravidelná pochůzka v šestém patře. Hned jdu nahoru, jestli něco nepotřebují. Odmykám si, vcházím do pokoje a vidím, že paní ještě spí, ale syn už je vzhůru a sedí za stolem zády ke mně.

"Ahoj, dobrý ráno.“
"Hm.“
"Potřebuješ nějak pomoct?“

Znám jeho i jeho mámu. Nejsou tu dlouho, ale moc to tu chválí. Hodně jsem se u nich naseděl a napovídal. Byl jsem s nimi mockrát na středisku a navzájem jsme v sobě našli zalíbení. Moc hezky vypráví.

"Ne.“
"Fakt nic? Stačí říct.“

Stále mluvím potichu, abych paní nevzbudil. "Už nebudu potřebovat nikdy pomoct.“ Nechápu, odházím a ještě podotýkám "stačí zazvonit“. Ve dveřích mě zaráží tichá věta. "Maminka dneska ráno zemřela.“ Nejsem schopen slova, koktavě se omlouvám a motá se mi hlava. Klukovi je osmnáct, je sám, měl problémy s drogami, teď je v pohodě. Z bytu ho vystěhují, protože není postižený. Co s ním bude? Bože, proč to někdy tak bolí?

Teď mi bude končit civilka (až budete číst tyto řádky, pravděpodobně už bude konec mé služby vlasti) a já najednou mám nutkání podělit se alespoň o něco s ostatníma. Není to nic hezkého, možná to ani nepatří do Clavisu, ale mám pocit, že na nás mladých je, abychom změnili některé věci. Smrt nezměníme, ale nikdo nemusí umírat v zapomnění uklizen do ústavu.