Pocity méněcennosti
Netopýr

Pocit méněcennosti můžeme charakterizovat jako pocit vlastní slabosti, bezmocnosti nebo neschopnosti, který je občasným zážitkem každého člověka. Vždyť to kolem sebe slýcháme takové to "já jsem smolař“ nebo "jsou lidé, kterým se všechno daří, ale já mezi ně nepatřím“ a "všechno co dělám, dopadne špatně“. Někdy dokonce takové poraženecké postoje vyjadřujeme sami. V tu chvíli si neuvědomujeme, že strach už předem snižuje šanci na dobrý výsledek naší činnosti. Vůbec si nepřipouštíme, že jsme to právě my se svými mocnými představami o úspěchu nebo neúspěchu, schopnými konečný výsledek našeho snažení determinovat. Ze dvou lidí pro jednu a tutéž činnost stejně vzdělaných a šikovných i jinak disponovaných má větší naději na úspěch ten, který začíná s přesvědčením, že to zvládne, nebo dokonce s pocitem, že je to pro něj určitý druh hry a zábavy.

Lidé, kteří nenalézají dost opory sami v sobě, jsou nejistí, cítí se méně dokonalí než ostatní, a pak hledají oporu ve svém okolí – jsou dychtiví po oceňování vlastní osoby a nepřiměřeně se rmoutí nad výtkami, kterékoliv osoby (cizí, na které jim nezáleží, atd.). Od takového postoje je jen krůček k tomu, že sami sebe začnou odmítat a nenávidět ještě více, a tak narůstají ještě větší pocity viny a kruh se stále uzavírá. Namísto tendencí k uvolnění sílí tendence opačná, snaha se neustále dohadovat z pohledů, úsměvů a jiných gest, jestli jsou nebo nejsou okolím přijímáni.

Někdy je pocit méněcennosti intenzívně posilován osobními nedostatky, např. špatným tělesným zdravím, tělesnou deformací nebo defektem. Pocity méněcennosti, které se zafixují a upevní, vedou často k různým neurotickým symptomům. Mluvíme pak o komplexu méněcennosti, jenž je charakterizován jako konflikt mezi snahou o uplatnění a uznání na jedné straně a strachem z vlastní nedostatečnosti na straně druhé. Pocit méněcennosti je krátkodobý a situačně vázaný, kdežto komplex méněcennosti relativně stálejším rysem osobnosti, méně závislým na vnějších okolnostech.