Ráno
Marťa

Otevřel si zlatou bránu
neviditelným klíčem
den do ní vběhne
s nadějí a chtíčem.

A tím dal pokyn všem
a ač je velmi brzy,
Paní rosa už vstává
a do trávy roní slzy.

A všechny ty slzy
jak diamanty svítí
a slouží jako sprcha
zvířátkům i kvítí.

Na mezi za vsí zaťukaly kapky na poupě
a v tu ránu je z něho květ.
A jako jeden z mnoha
zpestřuje nám svět.

A stromy už ševelí do taktu
i potůček si zpívá
ta melodie mluví o tom
co a jak na světě bývá

To pro ty, co se právě narodili
a musí dostat pár dobrých rad
na to, aby přežili
těch pár roků, snad.

To všechno není nesmysl
To všechno není náhoda
Za to může Bůh
nebo matka Příroda.

Noc
Marťa

Křídly motýlů je prosycen
těch co nejsou vidět, když
přijde den.

A tmou. Ta všechno halí
v ní není vidět nic.
Ani velcí, ani malí.

To vše je noc. Tak krásná
a přec rozporuplná,
tajemný smutek i šťastná vlna.
Černá a zlá a přeci plna
lásky, míru
s večerem svěží jest,
až k ránu ztrácí sílu.
A od východu šedne její šat
to už se začíná rozednívat.