Předloni na podzim nastala panika kolem velkého počtu stržených ovcí v oblasti Grúně v Moravskoslezských Beskydech, které údajně měla strhnout vlčí smečka nebo toulaví psi. Brzy se potvrdilo, že tu žijí čtyři vlci, kteří se na novém území zřejmě velmi rychle zorientovali. Ve zdejším dobře zazvěřeném revíru stačilo někdy protáhnout houštinu a úlovek byl zajištěn. Srnčí zvěř ve vysokém sněhu neměla možnost uběhnout víc než několik desítek metrů a už byla vlkem dostižena. Území, na kterém se vlci pohybovali, nebylo zdaleka tak rozsáhlé, jak se předpokládalo. Nemůžeme ovšem říct, že budou tuto strategii dál dodržovat. Jsou to velmi inteligentní zvířata, která se rychle učí ze získaných zkušeností a podle toho jednají. Musíme myslet na to, že dosavadní zkušenosti nejsou definitivní, protože chování vlků se mění podle změn situace, v níž se ocitnou a jak uvádí někteří autoři, o vlcích toho víme stále velice málo a usilovat o přesné poznání života vlků je totéž jako očekávat přesnost od oblaků.
Rys, tak jako jiné kočkovité šelmy, je snad ještě línější než vlk, když je nasycen. I on velmi šetří energií a neběhá, pokud nemusí. Ale v jednom případě to neplatí – pokud má rys možnost bez velké námahy ulovit nezkušenou srnčí zvěř, rád to udělá. Je nepochybné, že šelmy, které jsou závislé na masité potravě, kterou si musejí opatřit lovem, se učí rychleji než spárkatá zvěř. Ta má sice tu výhodu, že k získání potravy nemusí používat složité strategie, ale právě proto často platí životem.
Myslivci se často domnívají, že rys loví z pouhé krvelačnosti. Mnohokrát bylo vypozorováno, že nasycenému rysovi zdaleka najde o zabití uloveného zvířete, ale že si na něm nacvičuje loveckou techniku – chycené zvíře zas pouští a znovu loví. Není tedy divu, že dostane-li se rys do oblasti, kde zastihne nezkušenou skupinu srnčí zvěře či kamzíků, která zůstane překvapeně stát místo aby prchla, podnikne na ni útok. Jestliže ho to nestojí moc námahy, pokusí se o ulovení i dalšího zvířete. Přitom se chová naprosto "nehospodárně“, neboť ulovenou zvěř nejen že nespotřebuje, ale často ani nenačne. To, co se lidem jeví jako mrhání, je z přírodního hlediska normální – úlovek pak spotřebuje nějaká jiná zvěř.
Současný vývoj populace rysa v České republice je výsledkem migrace jedinců ze Slovenska a zejména velmi úspěšného umělého posílení vznikající populace v Bavorském lese a na Šumavě. Problém je v tom, že rychlost a intenzita tohoto vývoje v poslední době výrazně předčily jakékoliv původní představy a očekávání o možném rozvoji rysí populace. Vypouštění rysů na Šumavě bylo provedeno bez souhlasu části tehdy dotčených subjektů a to se dnes projevuje zásadním odmítáním účelnosti tohoto kroku.
Uzavřeme to tím, že existence rysa se dá hodnotit negativně především v době intenzivního osídlování nových území, zatímco od okamžiku nastolení rovnováhy mezi ním a jeho kořistí začíná převažovat jeho vliv pozitivní. Myslím, že podobné je to i s vlky.
Pořád jsme ještě závislí na přežitých představách o zvířatech – rysa vidíme jako zákeřné, krvelačné, lstivé zvíře, vlk je v lidských očích zbabělý a krutý, naproti tomu orel, který s chutí požírá mršiny, se nám jeví jako statečný, atd. Přizpůsobujeme si zkrátka zvířata vlastním představám, což skutečnému poznání zvířat klade velké překážky.